Procházím si tím zrovna teď

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidi, když jsem četla všechny příspěvky, tak jsem se rozhodla, že sem o sobě taky něco napíšu. Je mi 16 a měřim asi 170cm. Asi před dvěma týdny jsem byla posedět s přáteli. A kamarádka mi řekla, že jsem na dovolený nějak zhubla ale kamarád mi řekl, že se mu zdá, že jsem něco přibrala. V ten večer jsem si řekla, že začnu s dietou. V té době jsem vážila asi 64kg. Nebyla jsem tlustá, ale ani hubená. Hned druhý den jsem začala s dietou. V mé rodině jíme hodně zdravě ale já jsem chtěla jíst ještě zdravěji. Jenomže jsem začala i zvracet po jídle. A jídlo se mi začalo hnusit. Nedokážu sníst něco co není zdravé anebo málo tučné. Po těch dvou týdnech zvracení a diety jsem shodila 6kg. Ale mamka a sestra mě nutějí, aby jedla víc a vůbec s mojí dietou nesoulasí. Já vim že je to asi hodně shubnout za dva týdny o 6kg. Taky mi je často blbě, když vstanu tak se mi motá hlava a mám často deprese, to i kvůli tomu že mě před dvěma měsíci umřel pes. Probrečim třebe celý večer anižbych měla důvod. Nevim jak to se mnou bude dál, jestli budu muset začít jíst normálně anebo pokračovat v dietě. Ale vim,že to nechci zase přibrat a chtěla bych se dostat na váhu 53-55kg. Jenom se bojím, že ze mě bude mentální anorektička a že na to naši přijdou a daj mě na terapii. Nikdy jsem si nemyslela, že bulimie a anorexie potká zrovna mě…tady v ppptestu mi vyšlo že mám na 100%bulimii a na 78%mentální anorexii…musím s tím přestat ale nevim jestli to pujde…

O mně

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, pročítala jsem tyhle stránky (zejména „můj příběh“) a byla jsem překvapená, jak často se s některými z vás moje situace shoduje…u mě je hlavní problém to, že jsem věčná dietářka a hrozná alibistka – alibistka v tom smyslu, že před všemi ostatními svou rostoucí váhu svádím na zdravotní problémy (protože já se přece stravuju jen a pouze zdravě), přitom za vším stojí moje přejídání… Potýkám se s tím už zhruba 5 let, tehdy jsem držela dietu od dietoložky a za prázdiny zhubla 10 kilo. Příjem byl zhruba 2500-3000kJ denně, takže prostě špatná dieta, neměla jsem dostatek živin – ale byla jsem samozřejmě spokojená a na omezené stravování jsem si zvykla (dokonce jsem nelitovala v hospodě pít pouze vodu a jíst snídaně typu vejce+plátek šunky nebo oběd:dušené kuřecí maso+bílý jogurt…). Jenže brzy poté, co jsem docílila vysněné váhy, se ozval imunitní systém a v podstatě celý následující rok jsem docházela za doktory. Začala jsem (byla jsem nucena začít a vlastně jsem se tomu ani moc nebránila – nečekala jsem, že to nezvládnu…)normálně jíst, k tomu jsem navíc začala brát antikoncepci, ale ještě před 2,5 roky jsem měla po prázdninách dobrou postavu. Pak se ale vše zvrtlo (ani nevím, kdy) a začalo moje tajný ujídání, který se velmi brzy přeměnilo v přejídání se (nejdřív třeba hrstička musli po obědě, pak jsem si dala hrstičky 2 i večer no a čím to končilo, to se mi ani popisovat nechce…). Takže teď mám o 20 kilo víc, než po té úspěšné dietě před 5 lety, mám za sebou dokonce i hubnoucí program (který zeštíhlil akorát moje konto v bance), sportuju pomalu denně, ale asi už mám něco s psychikou, protože prostě nedokážu se udržet a moje přejídací anabáze mě přemůžou…zatím ze všech marných pokusů držím rekord 10 dní bez přejezení – a i když výsledek jsem na sobě mohla i po tak krátké době poznat, nepomohlo to, nezakousla jsem se a nevydržela. Už vážně nevím, jak dál, podle mě mám načteno o zdravém hubnutí všechno, i to, jak zabránit návalu chuti na něco (protože u mě to skutečně nebývá z hladu, mně by spíš vyhovovalo nejíst vůbec – třeba si uvařím správně složený oběd, ale po něm mě překoná ZP…), ale k úspěchu to furt nevede. Přitom když si vzpomenu, s jakou lehkostí jsem se pustila do té diety před pár lety a bez nějakých myšlenek na sladké – nevím, kam mi ta silná vůle zmizela. Asi jsem ji snědla;-). No, kdyby nic, tak mi určitě pomáhá sledovat tyhle příběhy, snadněji se mi tu s mým problémem svěřuje (i když takhle anonymně, pod pseudonymem), protože jinak jsesm nenašla odvahu o něm někomu říct a nevím, jestli to někdy udělám.Těm z nás, které furt bojujeme s určitou formou ppp přeju hodně síly a odhodlání a hlavně smekám před těmi, kdo se s tímhle problémem dokázali vypořádat, jste borci. Snad se mi to někdy taky povede.

Radost ze života!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, dnes poprvé jsem našla tyto stránky, a nedalo mi to, abych nepřipojila svůj příběh. Bylo mi čerstvých 17, potkala jsem kluka mých snů, byl krásný, sportovec, opálený. A já byla nevýrazný oplácaný tvoreček, který se u babičky každý víkend krásně napapkal…. Musela jsem začít se sebou něco dělat“ začalo to obarvením dlouhých vlasů na černo, silnějším malováním a důsledným hubnutím! To hubnutí bylo opravdu oprávněné, jelikož když jsem poznala bývalou holku mého idola, bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat. Rok a půl jsem se přejídala, zvracela, padaly mi mé krásné vlasy, měla tmavé kruhy pod očima, únava byla každodenní – ale byla jsem krásná!!! Nikdo nic nepoznal, jen moje maminka mě občas pokárala. Ale skvěle jsem lhala, tak jsem ji vždycky nějak přesvědčila. Toho kluka jsem si pak vzala, pořád zvracela, když jsem jednou přibrala 6 kg, řekl mi, že mám zadek jak buz…doskočiště. Za měsíc byly kila dole!Byla jsem vyřízená, neschopná normálně fungovat, a přesto jsem si myslela, že dělám stále dobře. Rozvedla jsem se!!! Našla si normální mužskýho, který má přes sto kilo, rád si dá flákota masa, a když jsem přibrala, měl radost!!! Prý už nevypadám jako jeho děcko! Držím Vám všem palečky, až teď si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že se mi to podařilo zarazit včas! Ahoj Prcek

Tak to jsem prostě Já!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni,kdo prožíváte neustálé trablé s tím hrozným jídlem.Trvalo mi dlouho než jsem našla odvahu napsat zde svůj příběh.Nehledám pomoc,ani nevím jestli nějaká existuje,ale po přečtení několika příběhu jsem došla k názoru,že je nás hodně se stejným problémem ačkoli můj není zdaleka tak závažný jako ty vaše,ale doufam,že to,že to ze sebe vypíšu pomůže jak mě tak možná i někomu dalšímu.Takže začlo to po mém odchodu z domova,kdy jsem se postavila na vlastní nohy a nikdo se mi nestaral o to co jím,jak to jím a kolik toho jím.Byla jsem přesvědčena,že štíhlost mám v genech a nemusím se starat o skladbu jídelníčku.Za 2 roky jsem přibrala 10kg a dostala jsem se při své výšce 168cm na 62kg.Dokud mi mé okolí nezačalo mé kila připomínat nijak mi nepřišlo,že bych měla nějaké to kilo navíc.Dokonce podle BMI jsem měla normální váhu.Ale ty poznámky,že jsem obézní,že bych se neměla tak cpát jsem stále víc nesnášela a čím dál víc jsem si najednou připadala tlustá,oteklá a začala jsem mít výčitky,když mě někdo viděl s jídlem,neboť jsem měla strach,že zase uslyším ať se furt necpu,ať raději držím dietu.Možná je to tím,že jsem neměla nikoho blízkého kdo by mi jejich tvrzení vyvrátil a tak jsem se naštvala a řekla si jak jim všem ukážu a krásně zhubnu.Začala jsem chodit cvičit do fitka,omezila jsem přísun potravin na minimum a snažila jsem se držet dělenou stravu.Podařilo se mi zhubnout na 47kg aniž bych kdy zvracela.Mé okolí si toho všimlo,když jsem byla tak na 55kg všichni mě obdivovali jak mi to sluší,že jsem dobrá jak jsem to dokázala.Byla jsem samozřejmě nadšená a se sebou konečně spokojená a tak jsem v hubnutí pokračovala,cítila jsem se ohromě,když jsem dokázala něco bez cizí pomoci.Vše se pak,ale obrátilo jako na houpačce,neboť jakmile jsem dosáhla pro mne úžasných 47kg,bylo to tu zn ova poslouchat přiblblé připomínky, že nevypadám dobře,že jsem vychrtlá jak z koncentráku,že nejsem normální,že jsem určitě anoretička ať se jdu léčit.Víte jak mi bylo?Byla jsem zhnusená,tolik dřiny a pevné vúle mi byly uplně k ničemu.Proč zrovna já se nikomu nezavděčím tím jak vypadám.Buď jsem moc tlustá,nebo moc hubená.Byla jsem naštvaná nejen kvůli tomu všemu jídlu ,které jsem si vždy odřekla,ale hlavně kvůli tomu,že jsem si kvůli cizím lidem,kteří se mi pletli do života dokázala pěkně zpackat svoje zdraví.Bohužel jsem na to přišla pozdě,že svůj život musím žít hlavně kvúli sobě a né abych se líbila druhým,kteří mi za to vůbec nestojí.Lidi jsou totiž sobci a mnohdy si své mindráky léči na druhých,aniž by si připouštěli,že jim mohou ublížit.Já jsem to naštěstí pochopila včas a přestala jsem si připouštět reakce svého okolí.Nebyla to lehká cesta,dokonce jsem se dostala do rukou psych.,ale hlavně,že jsem se nestala anoretičkou myslím si,že by ta cesta zpátky byla daleko těžší.Sice se stále hlídám v jídle ale,už se snažím jen kvůli tomu ať se hlavně JA cítím dobře a na všechny ostatní kašlu.Když se jim nelíbím je to hlavně jejich problém a né můj.CHtěla jsem vám všem říct ať se netrápíte kvůli tomu jak vypadáte a užívejte si života takové jaké jste vždyť všechny jsme krásné a ten kdo to bude chtít vidět ten si toho určitě všimne!!!!!

Anorexie? To snad né? o_O

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky. Chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem. Jednoho dne, bylo mi čerstvých 13, a bylo to v květnu, jsem narazila na blog o anorexii. Celý jsem si ho prohlídla, a uvědomila jsem si že se mi strašně líbí ty krásně vychrtlý holky z rubriky Thinspiracion! A pak jsem se podívala na své tělo.. Uvědomila jsem si jak sem tlustá, že s tim musim něco udělat! Tehdy sem měla 170cm a 62kg! A tak jsem se rozhodla shodit na 55. Našla jsem si na netu spousty tipů a triků jak zhubnout, a 2.den jsem začala. Taky mě napadlo, že si založim blog, do kterého budu psát mé pokroky s váhou, a jídelníček. Ze začátku jsem jenom vynechávala sladký a slaný, a kupovala si hodně zeleniny, ovoce, knackebrotů, nízkotučných jogurtů a sýrů, celozrných housek atp.. jedla jsem 4x denně ale malinkatý porce. A taky jsem hodně sportovala, skákala přes švihadlo, cvičila doma u TV, nebo jezdila na kole. Ale problém byl takový, že si toho mamka všimla, a začala se mě vyptávat. Tak jsem jí řekla že chci zhubnout pár kilo tak budu jíst zdravě. A že si budu připravovat jídlo sama. Jen nad tím nevěřícně kroutila hlavou a řekla že já přece nepotřebuju hubnout. Ale já jí vysvětlila, že stačí tak 5kilo a budu spokojená. Jenže to nebyla zas až taková pravda. Sice jsem za 14dní zhubla 4kila, a vážila 58kg, ale já pořád nebyla spokojená. Chtěla jsem hubnout rychleji, a tak jsem vynechávala večeři. Takže jsem akorát měla snídani, oběd, a svačinu. Po nějakých 10ti dnech jsem si zase ráno o5 stoupla na váhu. Konečně jsem dosáhla 55ti kg! Jenže pak jsem šla do koupelny se podívat jestli je to aspoň poznat. Jenže bohužel nebylo.. byla jsem pořád ta špekatá holka, která vypadala jako by zhubla možná 3kg, ale 7 určitě ne! V tu chvíli jsem se rozbrečela, a řekla si, že musim jít na 50 kg, abych byla krásná, štíhlá a obdivovaná! Ten den jsem nejedla nic, kromě tří lžic polévky ve školní jídelně, a jablka k večeři, protože mě mamka neustále hlídala abych jedla. Nějak jsem ztratila chu´t k jídlu. Ve školní jídelně jsem nesnědla většinou ani polovinu talíře, a už jsem byla přejedená k prasknutí (tak jsem si ho tak 3x týdně odhlašovala). Měla jsem tak scvrklý žaludek, že když jsem snědla rajče, vystačilo mi to na celý den! Začínala mi být pořád zima, a holky ve třídě mi začaly říkat že jsem nějaká divná.. po nějaké době jsem se s nima už ani nebavila, a o přestávky jsem chodila jen tak po škole, jen abych spálila njěaké kalorie. Byla jsem opravdu posedlá hubnutím!! Víkendy byly nejhorší. Většinou jsem spala až do 11ti abych se vyhnula snídani. A k obědu jsem musela jíst to, co mamka uvařila. Dávala jsem si jídlo jen na malý talířek, ale mamka mě pořád nutila ať si vemu eště a eště. Většinou jsem řekla že už nemam hlad že sem si předtim dala papriku, ale také se stávalo že jsem si i 2x přidala :(. To jsem se pak za to musela trestat 2hodinovým cvičením, a nejezením po dobu minimálně jednoho dne!! Když jsem měla 49kg, tak si toho začala všímat i mamka, a zeptala se, kolik jsem vůbec zhubla. Řekla jsem jí že 6kg a že momentálně vážim 56. Bohužel mi nevěřila, a donutila mě stoupnout si před ní na váhu. Naštěstí jsem před tím hodně pila, a tak jsem měla 50. Ale to jí nestačilo! Řekla že mě hendka zejtra vezme doktorce! Byla tak vytočená, že se z toho rozbrečela. Nechápala jsem proč dělá takový scény, a byla jsem na ní naštvaná! Druhý den mi doktorka odebrala krev, změřila mi tlak, zvážila a změřila.. a její rozsudek (který mi zní i teď v uších) zněl takto: „Máš mentální anorexii holčičko, a měla bys se sebou něco udělat!“ Naštěstí prý nemam podváhu, ale už se tomu blížim. Když jsme dorazily domů zalezla jsem do pokoje. S mamkou jsem nepromluvila ani slovo, a druhý den šla do školy. Když jsem přišla řekla mi že prý teď si na mě bude dávat pozor, a že budu jíst to co řeknu, nebo mě strčí do nemocnice!! A tak jsem se musela překonávat, a sníst co mi dala! Přibrala jsem na 57kg a tak mi to i zůstalo. Kamarádky mam z5, a cítím se o5 šťastná.. nevím co mě to popadlo už to nechci zažít! Sice nejsem zrovna nejhubenější, ale existujou přeci i důležitější věci než krásná vychrtlá postava! Děkuju že ste si to přečetly, a doufám, že si vemete z mého příběhu ponaučení.I když není třeba tak extrémní jako některé jiné tady! Mějte se hezky, a nepřehánějte to s tim hubnutím.. papa

už nevím co mám se sebou dělat!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky. Chci se s váma podělit o svůj příběh. Když mi bylo 13 rozhodla sem se, že zhubnu. Připadala sem si jako prase a věděla sem, že musím zhubnout. Nevím jak ale asi sem tehdy ještě měla dost pevnou vůli na to nejíst.Ráno sem nesnídala, svačiny ve škole sem vyhazovala,neobědvala sem a k večeři sem si dala jogurt(vitalineu). Takle sem to vydržela celkem dlouho a zhubla sem 8 kilo.Všichni mi řikali, že sem hrozně vychrtlá a že bych měla začít jíst. Dokonce mi ani nevadilo když sem viděla jak se ségra láduje pizzou a dalšíma dobrotama, chtěla sem být prostě hubená jako holky ve škole. Pak se do toho vložila mamka a hlídala mě abych jedla a každej den sem si musela stoupnout na váhu jestli sem zase nezhubla. Tak sem začala normálně jíst. Najednou sem se viděla jako normální hubenou holku, který se podařilo zhubnout a byla sem na sebe hrozně pyšná. No a tak sem přestala řešit svojí váhu a bylo mi fajn, jenomže….Do mých 16 bylo všechno OK. Jedla sem normálně a řikala sem si, že když bych náhodou začala tloustnou, tak bych to zase schodila, protože sem to už jednou dokázala takže to pro mě nebude problém. Ale teď už mám zase problém. Je mi 17 a za tu dobu co sem se přestala hlídat a jedla sem co sem chtěla sem pořádně ztloustla.Vážim 53kg a měřim 158kg což je hrozný. Už dlouho se snažim hubnout, ale nejde mi to. Je mi hrozně, vždycky si řikám tak dneska se ještě pořádně najim všeho co chci a od zítra držim dietu.Ale nejhorší je, že si každej den řikam to samý „tak zítra už vážně jíst nebudu“. Nejvíc sem přibrala o prázdninách, i kamarádka mi řekla že sem přes prázdniny nák přibrala. nejhorší je, že já normálně nejim.Mam prostě stavu totálního přežírání. Sem schopná sníst během 15 minut dva rohlíky, sušenky,zmrzku,jogurt,šátečky…. prostě na co přijdu.Pak si to vyčítám a nesnášim se za to. Chci prostě zhubnout. A věřim, že to dokážu. Ukážu všem že na to mam. Chci mít zase 45 jako dřív……

Poznání- mám problém s PPP

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky a možná i kluci, píšu tady dnes poprvé a na těchto stránkách jsem vlastně taky poprvé. Tak abych se představila, je mi 24 let, bydlím v Ostravě, jsem svobodná a sama, mám dobré zaměstnání a super přátele a kamarády, takže celkem normální ženská. Mým problémem je přejídání a když to někdo nazve záchvatovým přejídáním, tak to nazve opravdu trefně. Jsou to záchvaty žravosti,tímto způsobem jsem si přivodila 101kg živé váhy při výšce 1,72 m. No jen za posledního půl roku mi váha vystoupla o 18kg. To že je to problém jsem věděla, ale že by to mohla být nemoc mě vůbec nenapadlo.Pod pojmem PPP jsem si představovala pouze anorexii a bulimii. No jak vidím tak jsem se spletla. Poslední dva týdny hledám různé info na netu, protože se přestávám zvládat. Neumím se ovládnout a nekoupit si to jídlo a nenavalit ho večer do sebe. Přes den jsem ok, ale večer, to příjde deprese je to v háji. Myslím si že to moje přejídání je z toho, že jsem sama.Bydlím sama a nikdo se na mě doma netěší a nečeká mě. Mám pocit, že mě opravdu nikdo nechce a nemá rád. Jsem už asi 4 roky sama a je to fakt dlouho, každý můj vztah ztroskotal. Někdy to bylo mou vinou, jindy vinou toho chlapa. Ale nevyházelo mi to ani když jsem vážila 65kg. Což bylo před 4 léty, tak jsem to začala zajídat až jsem se dostala sem. No snad mi nějaký odborník pomůže. Vím, že to není tak strašné jako bulimie a anorexie. Ale mám poslední dobou i nutkání zvracet a to už mám ze sebe opravdu strach. Jsem ráda, že to můžu někde ventilovat. Ikdyž to třeba nebude nikoho zajímat a jsou lidé kteří mají větší problémy, ale i tak mi to pomohlo. Tak mi držte palce, ať si ten problém vyřeším co nejdříve a nejúspěšněji. Já je držím všem kdo opravdu mají zájem se léčit a neubližovat sobě a tím i svému okolí. Zatím ahoj marci.k

Problémy s ppp

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem byla tlustá. Odmalička mě jako jedináčka rozmazlovala babička, naši mi taky podstrojovali co se dalo. Však jsem si toho ve škole vyslechla ? těch posměchů, urážek a nadávek. Nikdy jsem nezapadla. Diety jsem ale nedržela, nedokázala jsem se jídla vzdát. Když už, tak jsem přes prázdniny něco zhubla, tak 3-4 kila, která byla za chvíli zase zpět, + něco navíc. Něco se ve mně zlomilo až loni o prázdninách. V té době to bylo 73kilo na 173cm. Bylo léto, teplo a já ani nepociťovala nutnost jíst. Občas nějaký ovoce, hodně jsem pila, maximálně suchý rohlík. Byla jsem taky neustále v pohybu, snažila jsem se zaměstnat. Za ty dva měsíce jsem zhubla 10 kilo. Když jsem přišla do školy, holky mě chválily, bylo to na mě poznat, ale já chtěla víc. Viděla jsem kolem sebe ty křehký štíhlý postavičky všech kamarádek, který nevážily víc jak 50 kilo. Dala jsem si hranici, o které jsem snila už dlouho ? 55 kilo. Téhle váhy jsem konzumací salátů a jablek dosáhla po Vánocích. Neměla jsem žádné zdravotní problémy, nebyla mi zima, vlasy mi nepadaly, pleť se nezhoršila. Všechno v normálu, jako dřív?Teda až na to, že můj denní příjem KJ nikdy nepřesáhnul 1500. Váhu jsem si držela, byla jsem šťastná, na jednom jídle denně, ale v pohodě. Pak v březnu měla máma narozeniny, najednou bylo kolem mě takových dobrot, všechno co jsem už tak dlouho nejedla a chtěla to ochutnat. Bylo to v sobotu a já si řekla, proč ne, po tak dlouhé době si dát můžeš. Nacpala jsem se přímo neuvěřitelně, snad tři hodiny v kuse jsem pořád něco jedla. Moje břicho bylo tak nafouklý, že jsem ani nezapnula svoje oblíbené rifle. Ráno jsem stoupla na váhu, a měla jsem 58 kilo. Za jeden den jsem se dostala o tři kila výš. Prostě neskutečný. Začala jsem panikařit, v neděli jsem měla skoro hladovku, jenom jedno jablko. Další den jsem měla kilo dole a další dvě jsem zvládla během týdne. Byla jsem překvapená, jak lehce to šlo zase zpátky. Slíbila jsem si, že už to víckrát neudělám. Podruhé jsem se přejedla, když jsme měli psát maturitní písemku. Byla jsem tak nervozní a podrážděná, hádala jsem se s mámou, která moje nálady nechápala a nechápe pořád. Myslí si, i když má člověk nějakej problém, tak se pořád musí tvářit šťastně a hlavně ji s tím neotravovat. Takže tentokrát jsem tím řešila stres a deprese. Dalo by se říct, že když jsem se dostala na těch 55 kilo, už jsem dál hubnout nechtěla, stačilo mi to, měla jsem hezkou postavu, oblečení mi sedělo, celkově jsem byla hezčí. A tak nějak jsem uvíznula na mrtvým bodě. Už jsem neměla co hlídat, kam pokračovat?Takže když jsem něco nabrala, na druhou stranu jsem to taky brala, že se zase nějak ?zaměstnám? a těšila jsem se na každý úbytek váhy směrem zpátky, k 55kilům. No každopádně se ty intervaly přejídání začaly pořád zkracovat a zkracovat. Jednou jsem jedla z pocitu uvolnění, jednou ze stresu, potom z nudy. Pokaždé jsem si řekla ?když ti nevychází tohle, tak si dej aspoň čokoládu..? Po každém záchvatu jsem si řekla, že už to víckrát neudělám, a já tomu věřím. I když to tak není a opakovalo se to, pokaždé když si to řeknu, věřím tomu. Jenom to prostě musím dodržet a ovládnout, jednou už JO!! Tedka prožívám už moc dlouhý období doma, škola skončila v květnu a od té doby jsem doma. Už od začátku tohohle volna se střídá dieta a přejídání. Váha se mi pohybuje od 55 až do 61kg. Ted se ale nějak nemůžu dostat zpátky na těch 55. Z 60 to vydržím tak na těch 57 kilo a pak následuje záchvat a opět dvě kila nahoře a můžu další den začít znova. Stejně jako dneska, splácala jsem všechno možný a vypadám strašně nafoukle a otekle. Přitom mám motivaci, za týden jdu školy, hned po víkendu mám zápisy pak stěhování? Nechci tohle všechno absolvovat s myšlenkama na jídlo, jak jsem tlustá a kolik ještě zbývá shodit. Takže tenhle víkend se budu snažit jíst pravidelně a aspoň trochu se uvíst do normálu a přes ten příští týden ještě napravím co se napravit dá. Týden na pět kilo není moc dlouhá doba. Ale mám hroznej strach, že tohle přejídání nikdy nepřestane, pořád si říkám, až se dostanu zpět na svou váhu, budu jíst pravidelně 5x denně, a ne žádný mravenčí porce kolem 1000KJ. Ale aspoň těch 4000Kj, pro začátek. Abych jedla jako normální člověk. Bez hladovek, bez přejídání, bez extrémů. Jenže to bych nesměla pokaždé v půlce zklamat. Ale já to dokážu, dokážu, že na to mám a že nejsem tak slabá jak si o mě rodiče, hlavně máma myslí. Budu zase jíst normálně.

Potrebuji od vas pomoc..porsim!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky… Mam celkem vazny problem a nevim,jestli to s ppp souvisí nebo ne!? Uz jsem sem psala nekolikrat,mam problemy s prejidanim! Kazdy den rano po probuzeni myslim jen a jen na jidlo! Ze tedy DNES uz opravdu nemohu jist. Ale vetsinou to dopadne tak,ze se vecer strasne moc prejim. Nekdy to par dni vydrzim a kdyz uz srazim vahu,zase se tak jako Z RADOSTI prejim!Ma vaha stale kolisa mezi 50-54kg a merim cca 174cm. O prazdninach jsem jedla rekla bych celkem dost! Velike snidane,maly obed a vecer susenky,cokolady a tak. Bylo mi ze me spatne,ale nemela jsem silu drzet nejake hladovky ci neco podobneho. Na vahu uz jsem se ani neodvazila stoupnout,spis jsem si hlidala jen sve miry-to me uspokojovalo vic. Ted je tomu ale uz dva mesice a ja jsem to stale nedostala. Nevim jak je to mozne?.. S nikym jsem uz nekolik mesicu nespala,takze tim to byt nemuze! Nejak moc jsem nezhubla,drzela jsem tak max.tyden hodne stridmy jidelnicek,kvuli me praci-modeling,ale pak,po prehlidce jsem zase zacala jist!.. Jsem uz vazne zoufala,bojim se lekare,ale asi tam budu muset jit..:( Nevite co treba pomaha? Nebo kde najdu odpoved? CO mam udelat?:( 🙁 Nemyslim si,ze mam podvahu! SPis bych potrebovala jeste mal kilo dolu! Dekuji vam moc..mejte se krasne a drzte se vase Siky..

Andělé

/0 Komentáře/v /přidal

Tak.. taky se chci svěřit se svým příběhem protože sem o něm skoro s nikym nemluvila krom asi 2-3 lidí.Asi tak před před 2 rokama sem začla s hubnutím připadala sem si strašně tlustá voproti svý kámošce která byla vod malinka strašně hubená.Chodili sme k ní s holkama na návštěvy každej den a ona měla vždycky ve svý skřínce v kuchiny plno dobrot vždycky nám jich plno rozdala a my spokojeně jedli ale ona si vždycky vzala jen ovoce a nikdy si s náma nedala nic dobrýho a já začla tloustnout nikdy sme nebyla tlustá ale taky ne tak hubená jak sem chtěla začlo to nenápadně nikdo si mě nevšímal a pokračovalo to asi půl roku bylo mi 13 teda skor necelých 14 a já se z váhy 44 dostala na 36 a toho už si všimli i učitelky protože sem začla omdlívat točila se mi hlava nejedla sem tohleto trvalo asi tak čtvrt roku než mě posali do nemocnice nejdřív na tejden pak na dva tejdny ale nikdy mi neřekli že mam naorexii at už jenom začínající to mě naštvala já chtěla aby si mě konečně všimli že sem zhubla… v nemocnici sem přibrala z 36 na 43 byl to šok.tedka sem už skoro 2 roky zkoušela vždycky omezit jídlo ale nejde to nesnášim svý tělo mam špeky snad i na mozku nedávno sem viděla film jak si jedna holka myslela že bude andělem když nebude jíst a vona po 10 dnech umřela protže nejedla jen pila a pak byla v nemocnici a vyskočila z vokna protože jí dali nitrožilní stravu a vona so myslela že jí tim zaniknou křídla taky bych chtěla bejt andělem je to trapný já vim ale potřebovala bych schodit na 44-45 kilo mam 50 a to je hnus mam zadek jak vrata a břicho jak balon všichni mi říkají jak sem hubená ale oni nevidí mý špeky a chci s tim něco udělat ale jelikož sem jedináček tak všechno jídlo všechyn dobroty se dávají mě.A to nejde nejíst párkrát sem zkoušela i po jídle zvracet ale nejde mi to a mlíko nesnášim to bych do pusy nedala.Sem divná ale chci zhubout:-( neodradilo mě ani ta moje zkušenost.