O mně

Ahoj, pročítala jsem tyhle stránky (zejména „můj příběh“) a byla jsem překvapená, jak často se s některými z vás moje situace shoduje…u mě je hlavní problém to, že jsem věčná dietářka a hrozná alibistka – alibistka v tom smyslu, že před všemi ostatními svou rostoucí váhu svádím na zdravotní problémy (protože já se přece stravuju jen a pouze zdravě), přitom za vším stojí moje přejídání… Potýkám se s tím už zhruba 5 let, tehdy jsem držela dietu od dietoložky a za prázdiny zhubla 10 kilo. Příjem byl zhruba 2500-3000kJ denně, takže prostě špatná dieta, neměla jsem dostatek živin – ale byla jsem samozřejmě spokojená a na omezené stravování jsem si zvykla (dokonce jsem nelitovala v hospodě pít pouze vodu a jíst snídaně typu vejce+plátek šunky nebo oběd:dušené kuřecí maso+bílý jogurt…). Jenže brzy poté, co jsem docílila vysněné váhy, se ozval imunitní systém a v podstatě celý následující rok jsem docházela za doktory. Začala jsem (byla jsem nucena začít a vlastně jsem se tomu ani moc nebránila – nečekala jsem, že to nezvládnu…)normálně jíst, k tomu jsem navíc začala brát antikoncepci, ale ještě před 2,5 roky jsem měla po prázdninách dobrou postavu. Pak se ale vše zvrtlo (ani nevím, kdy) a začalo moje tajný ujídání, který se velmi brzy přeměnilo v přejídání se (nejdřív třeba hrstička musli po obědě, pak jsem si dala hrstičky 2 i večer no a čím to končilo, to se mi ani popisovat nechce…). Takže teď mám o 20 kilo víc, než po té úspěšné dietě před 5 lety, mám za sebou dokonce i hubnoucí program (který zeštíhlil akorát moje konto v bance), sportuju pomalu denně, ale asi už mám něco s psychikou, protože prostě nedokážu se udržet a moje přejídací anabáze mě přemůžou…zatím ze všech marných pokusů držím rekord 10 dní bez přejezení – a i když výsledek jsem na sobě mohla i po tak krátké době poznat, nepomohlo to, nezakousla jsem se a nevydržela. Už vážně nevím, jak dál, podle mě mám načteno o zdravém hubnutí všechno, i to, jak zabránit návalu chuti na něco (protože u mě to skutečně nebývá z hladu, mně by spíš vyhovovalo nejíst vůbec – třeba si uvařím správně složený oběd, ale po něm mě překoná ZP…), ale k úspěchu to furt nevede. Přitom když si vzpomenu, s jakou lehkostí jsem se pustila do té diety před pár lety a bez nějakých myšlenek na sladké – nevím, kam mi ta silná vůle zmizela. Asi jsem ji snědla;-). No, kdyby nic, tak mi určitě pomáhá sledovat tyhle příběhy, snadněji se mi tu s mým problémem svěřuje (i když takhle anonymně, pod pseudonymem), protože jinak jsesm nenašla odvahu o něm někomu říct a nevím, jestli to někdy udělám.Těm z nás, které furt bojujeme s určitou formou ppp přeju hodně síly a odhodlání a hlavně smekám před těmi, kdo se s tímhle problémem dokázali vypořádat, jste borci. Snad se mi to někdy taky povede.