Archive for category: Můj příběh

Je mi 25 let.Kdy to začlo?Myslím, že asi ve13.Vždycky mi chutnalo, ale prostě jsem snídala, obědvala, večeřela a jídlo jsem brala jako úplně normální věc.Až do doby než mi mámin přítel začal naznačovat, že bych se měla víc hejbat.Mamča byla vždycky hubeňour, ale dnes už vím, že je to proto, že ona máma a měla problém!No a tehdy začla být pro mě vzor a slova jejího přítele svatý.Stupňovalo se to jeho „jemnýma “ narážkama,kdykoli mě viděl jíst.Začla jsem si jídlo schovávat.Co bylo pak? Když mi bylo šestnáct, zkusila jsem na doskošce pervitin.A vida.Váha šla dolů.Nemusela jsem jíst, hubla před očima a doma mě chválili, jak mi to sluší.Byla to hrůza a já na tohle období, který trvalo 4 roky!!!!hrozně moc chci zapomenout.Byla jsem tak nešťastná.Pochopitelně, že když jsem byla čistá, přejídala jsem se, abych energii, který mýmu tělu chyběla doplnila.Strašně jsem si ubližovala, věděla jsem, že to je špatně, ale nevěděla jsem,jak z toho ven.Pak jsem odešla z domova.Na drogy se vykašlala, odmaturovala a odjela do anglie.Nové prostředí, stres a to všechno vedlo k tomu, že jsem nejlepší části dne trávila u bašty.Bylo toho spoustu, dělenou stravou ovšem! Jednou jsem se po nějaké hádce s domácí ze smutku naládovala veškerou čokoládou, která byla v domě.Co teď.Těch kil nahoře!Zkusila jsem zvracet. A bylo.Po půl roce jsem se vrátila, návrat domů nebyl žádnej med a moje bulímie nabírala obrátky.Nový přítel,problémy a jídlo mi pomohlo na chvíli zapomenout.Ale věděla jsem, že to nemůže jít do nekonečna.Tašky jídla, konzumace a šup na záchod.Desetkrát denně.I víc.Pomozte mi prosím.Vyhledala jsem psycholožku.Terapie trvala rok a půl.Zvracení jsem se naučila hodně ovládat, ale nedokázale jsem úplně přestat.Začla jsem cvičit, chodit občas s přáteli ven a tam jsem potkala svého současného manžela.Rozuměli jsme si, od začátku jsme spolu začli žít.Za moje tajemství jsem se ale příliš styděla.On však věděl, že není něco v pořádku.Jedla jsem před ním jak vrabčák, po cvičení mi bylo zle.A protože manžel posiloval a zdravé výživě věděl dost, začal mě učit jíst.Jako mimino.Chleba mi krájel na malé kousky abych neměla pocit, že toho jím moc, učil mě snídat, psal mi jídelníčky a vzal mě do fitka.Za tři měsíce se semnou děly zázraky.Začla jsem se sobě líbit, přestala zvracet, jedla štědře a pstava se krásně formovala.Měsíc za měsícem jsem nabírala sebevědomí, můj život se tolik změnil.Uvědomila jsem si ,jak moc mě jídlo ovlivňovalo můj život.Nikdy mu za tonepřistanu být vděčná.Teď po dvou letech, co jsme spolu jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství moc se těšíme.Váha jdenahoru, protože chutě se změnily a zdravá výživa je tatam.Manžel mi ale opakuje, že mi to sluší a že jsem jeho krásná maminka a tak bojuju se svými pocity a doufám, že až se miminko narodí, přestanu se opravdu zabývat tolik tím, jestli mám někde fadík nebo ne.Už několikrát jsem totiž v těhotenství zvracela.Vyvolala jsem si to.Vím proto, že nemám vyhráno.Je to ale boj, který vyhraju, čekám totiž miminko a nikdy mu neublížim.Tak jako mamčin přítel ublížil kdysi mě.Jsme holky, který se chtěj líbit aže se vždycky najde nějakej hlupák, který nám citlivejm ženskejm dokáže ublížit, aniž by si uvědomil jaký následky to bude mít.Já ale vím, že ten člověk má tak velký problémy sám se sebou, který mimochodem utápí v alkoholu, že nikdy nestálo za to se kvůli němu trápit.Nestojí za to , abysme kohokoli nechali, aby nám zničil život,holky.A věřte mi, ten nejlepší lék na všechno je přátelství a porozumění někoho blízkýho.To je totiž to, co někde chybělo,když to všechno začalo.Držím vám všem palce ať to zvládnete.Moc.Hlavně na to nebuďte samy.Určitě je v okolí někdo, kdo vás bude opravdu poslouchat. Andrea

Ahoj holky, moc bych potřebovala poradit, asi jako každá, která píše tyto články. Už dlouho, asi tak 12 let, si říkám, že něco není v pořádku. Nesnášela jsem svoje tělo už na základní škole. Byla jsem největší, měla jsem kulatý obličej a sestra mi s oblibou říkala Bořivoji, což ve mě vyvolávalo představu tlusťocha. Vždy jsem si přála být maličká, křehoučká holčička, kterou každý polituje. Na místo toho mi všichni říkali: „Ty nejsi tlustá, jsi MOHUTNÁ“ Dodnes tento výraz nenávidím, stejně jako spoustu dalších, např. velká, silná, krev a mlíko atd. Jen pro představu, je mi 26 let, měřím 179, vážím momentálně 72kg a neustále hubnu na 64kg. Naposled jsem tolik vážila v srpnu. Pořád toužím vážit pod 60, alespon jedno kilíčko. Nejen že se nelíbím sama sobě, ale vždy když zhubnu, všichni mě chválí, oči na mě můžou nechat, ale jen co přiberu, začnou mi to připomínat. Je mi trapně, protože si myslím, že všichni vědí jak se neovládám v jídle a nechutně se přežírám. Občas (docela často)mě to přepadne i v práci a to se všichni diví, co jsem schopná sežrat, dělají si ze mě potom legraci. Já potom hladovím dva dny abych nepřibrala moc a aby si toho nikdo nevšiml. Jen co trochu zhubnu, znova se přejídám, ale tak nechutně že nemůžu ani dejchat, je mi strašně zle, jsem nafouklá, mám větry atd. Ráno jsem potom neskutečně opuchlá, nevyspalá a vůbec se nemůžu probrat k životu. Pořád si říkám, že bulimička nejsem, protože nezvracím, ale nějak ujetá budu. Upřímně, ráda bych to všechno svinstvo vyzvrátila, jenže mi to nejde, jen se vžycky dávím. Mám dokonce dva šatníky. Velikost 36/38 když zhubnu a 42 pro období žraní. Myslím pořád na to co budu jíst, nebo co si uvařím a do toho se bojím že přiberu a někdo mi to nedejbože připomene. Tajím to i před přítelem, jsme spolu 6 let, ale on má často noční a to jsou ty osudové večery ….. Dokonce se těším že nebude doma a já se budu moc zřídit, když nejdu druhý den do práce, tak povolím uzdu na maximum a to se z toho potom dostávám celý následující den. Potom přijde období hubnutí a to jsem jako blázen. Denne chodím běhat, plavat a do posilovny, skoro nejím, nebo jen zdravě. Přesně znám všechny diety, koktejly, prášky a přípravky na hubnutí. Zajímám se o bylinky, zdravou stravu, takže vím co je správné, ale nejde mi to udržet dlouho, vžycky sklouznu zpět. Já prostě toužím obléknout velikost 34 a chci od každého slyšet „ty jsi zhubla, viď?“ Všude kolem sebe vidím, jak se hubené holky líbí, můžou nosit ty nejmodernější věci a všichni je obdivují a ochraňují jako křehké a zranitelné bytosti. Zatím co mě říkají SLONICE a myslí si že mi to nijak nevadí, protože se tomu před nima směju. Jestli máte některá podobný problém, napište mi prosím!!! katvit@seznam.cz

Ahoj holky!!! Dnes jsem brouzdala po internetu a narazila na tyhle stránky, musím říct, že jsou to nejlepší stránky o PPP co jsem kdy viděla. Moc mi pomohlo dočíst se, že v tom nejedu sama, že je nás takových strašně moc, až mě to překvapilo, a zároven trošku šokovalo – holky proč se tohle muselo stát? proč? ze začátku- abych ale pravdu řekla ani přesně nevím kdy a jak to u mě začalo, no ale ze začátku se to zdálo být tak super- mohu si dopřát spousta dobrot a proč taky ne, když se toho dá tak dobře zbavit. Jenže co potom, to už jsem bohužel nedomyslela, chci s tím seknout, ale nejde to, nejde, 1000000 krát jsem zkoušela přestat, ale vždy mi to nevydrželo víc jak týden. Teď je mi 20, chodím na VŠ a bulimii mám od svých 16ti- hrozně mi toho vzala- ztratila jsem kvůli tomu pár kamarádu, zdraví a taky zničila každý můj vztah- protože se pro mě jídlo stalo důležitější než můj kluk – někdy už jsem si třeba na schůzce přála ať už jdeme domu abych se mohla pěkně nabouchat…. a někdy jsem na to myslela i během schůzky… je to hnusný, já vím, a tak teď radši s nikým nechodím, protože vím, že dokud B. neomezím, tak nikdy s nikým nebudu moci být šťastná. Taky musím říct, že to o mě nikdo neví- ani rodina, ani kamoši ani bývalý kluci o tom neměli ponětí… někdy si dokonce skrytě přeju, aby to někdo zjistil, abych se v tom netopila sama… ale tajím to, jak jen se dá. jenže na okolí působím jako hezká, cílevědomá holka, kterou nemůže nic trápit, ale to, jaký peklo se odehrává v mém životě by nikdo nevěřil. Holky já už chci opravdu přestat- už musím- už mi začínají i zdravotní problémy a já nechci umřít!!!!!!!! A vím, že to sama nezvládnu, ale bojím se to říct někomu v okolí a tak bych byla strašně moc ráda, kdybych si mohla psát s nějakou holčinou co je na tom jako já- abychom si mohly o tom pekle popovídat, vzájemně si pomoci, podržet se v těžkých chvílích…. Holky věřím, že to nakonec zvládneme !!!! musíme -nenecháme se tím přece porazit!!!! Prosím kdyžtak mi napište na mailík: miamiau@seznam.cz Byla bych moc ráda. Jinak držím vám všem palečky !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Laura

Našel jsem tu články dvou Hanek z 31.1 jedna se svěřila svému příteli a jeho láska ji pomohla vyléčit,ta druhá Hanka je moje vlastně a bohužel bývalá přítelkyně kterou stále a bezmezně miluji,udělal bych pro ni cokoliv a taky tomu tak vždy bylo… Po skoro dvou rokách letos na nový rok,zhruba 2.hodiny něco jako v rámci novoročního přecevzení mě oznámila zcela rezolutně,že mě chce opustit…byla to pro mně bolestivá rána z čistého nebe,proti jejímu rozhodnutí jsem byl bezmocný a když se druhý den za pomocí rodíčů a kamarádky opravdu odstěhovala věděl jsem,že je to víc než zlé…Marně jsem se snažil vypátrat co a proč..jen mě všichni mlžili a ona ignorovala.. Až po měsíci se ozvala a s tím,že jsem zbabělec,že ji nechápu atd od té doby vím,že byla v léčebně.Ona si myslí,že je pro ni lepší kyž si bude žít svůj život beze mně a také si myslí,že její nemoc kterou si už vypěstovala 4.roky před tím než mě poznala nechápu a že se o ni nezajímám…opak byl pravdou a už jen to ,že sleduju i tyto stránky je toho důkazem. Její problém je ,že se chce hodně líbit a táhne ji to do kariéry v modelinku…je to krásná holka s nádhernou tváří i postavou…Já ji miluju a potřebuji bez ohledu na její fyzickou krásu…hodněkrát jsem jí říkal…Hani Tvá krása pro mě byla tak na první dva měsíce potom už je jen pro ostatní…jelikož já už ji miluju tak nějak vnitřně a kvůli zdrv.problémům jakýmkoliv bych se na ni jen o to víc upnul.. V únoru jsem ji navštívil viděli jsme se dvakrát,nechci tady propírat naše osobní věci,mohu akorát konstatovat,že s útržků reality si skládá svůj vlastní příběh,kterému pak navíc věří a tak ho také prezentuje svému okolí… Chtěl jsem tím sdělit těm co mají tuto nemoc a co mají přítele který je miluje(tak jak já Hanku a ona to dobře ví),řekněte mu to…i když to je těžké,láska hory přenáší a v dopise té druhé Hanky je to potvrzeno… Nevím co bude dál,Hanka už má léčení za sebou a věřím,že úspěšně…se mnou nadále nekomunikuje asi ji ted víc láká život beze mně a kariéra… Proti tomu jsem bezmocný…hrozne ji MILUJU A TRÁPÍM SE… Vám všem přeji at se co nejdřív dostanete ze svých problému..jen kvůli,kráse a NESMYSLNÉ touze se všem líbit se přece nestanete OTROKEM SAMI SEBE… hlavní je být zdravej,nemířit moc vysoko a UMĚT SE RADOVAT Z MALIČKOSTÍ…

Ahoj holky, předně bych chtěla poděkovat za tyhle stránky, objevila jsem je nedávno,taky už bylo na čase se po něčem takovém na netu poohlédnout a taky trochu doufám, že mi pomůžou zvítězit nad tou „mrchou“. Jak tak čtu ty příběhy, uplně žasnu, jak jsme si podobné a s každým přečteným řádkem jen souhlasně pokyvuju hlavou, dokonce už se dívám na ulici, ve vlaku zkrátka kdekoliv po holkách a přemýšlím, jestli třeba taky nejsou bulimičky, i když na to vůbec nevypadají a nejradši bych si s nima pokecala o svém problému. Ve svém okolí nikoho takového neznám, nikdo to o mně neví, v poslední době přemýšlím, zda se svěřit kamarádce, ale je mi to tak trapné a připadá mi to ponižující, že nemám tu sílu se ani nikomu svěřit.Mám strach, že bych se jí zhnusila, tak jako se hnusím sobě, když vidím tu pozvracenou ruku a WC…..fuj!!! Vše začalo docela nevinně, když mi bylo asi necelých 18 (teď je mi 24), od jakživa jsem byla baculka, mám to po mamce, samozřejmě mi to bylo od malička dáváno najevo, ale nikdy jsem se s tím nijak zvlášť netrápila, vychutnávala jsem si jídlo, jedla vcelku v pohodě. Když jsem nastoupila na střední, tak najednou tu byla mnohem větší motivace pro udržení postavy, holky byly vychrtlé, kluci po nich jeli, no zkrátka to znáte. Tehdy akorát Lenka Kořínková vydala svou knížku diet a já se v ní našla, strava mi vyhovovala,já měla pevnou vůli, ani za Boha bych si nevzala rohlík se salámem, zmiňuju to záměrně, protože teď je má vůle nulová. Cvičila jsem aerobik, zhubla z 58 kg na 53, při výšce 164 cm žádná vychrtlost, ale já byla spokojená, obdivovaná, no pak mi to ještě pár měsíců vydrželo a před 4.ročníkem už jsem vážila 60 kg, tehdy se akorát začínalo o A a B hodně mluvit a kámoška přišla s nápadem to jen tak zkusit vyzvracet, vlastně ze zvědavosti, jak to ty holky můžou dělat a že jim to tak jde, nikdy v životě by mě nenapadlo, že se mi to jednou stane osudným, dřív by mě nedonutil ani heverem, strčit si prst do krku, jaké bylo mé překvapení, že to tak snadno jde. Tehdy jsem ale ještě nezvracela tak často, jen občas, ve škole jsem jedla normálně, na obědy jsem sice nechodila, ale po cestě ze školy nakoupila sladkosti (těm neodolám) a doma už to jelo. Pak jsem odjela jako au-pair do Německa, věděla jsem, že to v novém prostředí nebude snadné, asi měsíc jsem se držela, ale pak jsem si ten způsob našla, k tomu všemu nejvíc přitížil fakt, že jsem tam vůbec nikoho neměla, všechny holky tam už měly své kamarádky a nějak si nechtěly připustit nikoho nového, nikam jsem nechodila, víkendy trávila doma u TV, téměř celé kapesné vždy padlo jen za výborné čokolády a sušenky…Váha se ale samozřejmě moc nehla, vždy to bylo +-4kg, pak jsem od rodiny odešla a žila nějakou dobu se známými, bohužel neměla práci ani ji nemohla sehnat,takže jsem jen seděla doma a kynula a zajídala nepovedené milostné vztahy a můj ztroskotaný život, vždyť jsem přece nic nedokázala, nemůžu si najít práci, jsem tu zbytečně, tak jsem se rozhodla odjet domů, mamka se zhrozila, když mě viděla, přijela jsem s 67 kg, no během měsíce se mi podařilo díky bulimii shodit na 63 a už jsem byla spokojenější. Tehdy mi to připadalo uplně super, nemusím si nic odříkat, můžu se nacpat jak chci, pak to vyhodím, zabiju 2 mouchy jednou ranou, ukojím své chutě a přitom nepřiberu, skvělé….tehdy jsem nepozorovala žádné zdravotní problémy až teď, čtu si ty důsledky a zase jen souhlasně pokyvuju hlavou, zkažené zuby, samá plomba, problémy s dýcháním, únava, častá bolest hlavy, žaludku, knedlík v krku, oteklé slzavé oči, vlasy mi naštěstí vydržely krásné. Teď po novém roce jsem se rozhodla radikálně zakročit, no vydržela jsem týden a teď jsem to korunovala krutým víkendem, v sobotu 3x, v neděli 2x,od té doby jsem „čistá“,ale na jak dlouho, do večera, do zítřka, do víkendu????…Nejhorší na tom je, že u nás se hodně a dobře vaří, hlavně o víkendu, to jsou samé buchty a bohužel si nedovedu vzít jeden kousek, ale půl plechu, navíc mě deptají ty řeči o dietách, u nás doma se snad ani nic jiného neřeší, furt jen nějaké diety a jídlo, jídlo, jídlo, mamka se mě už ve středu ptá, co budeme v neděli vařit, zkrátka už nesnesu žádné řeči o jídle. Mamka se potýká s dietami celý život,ale přitom tak skvěle pořád vyvařuje a furt mi vyčítá, že toho hodně sním, nechápe kam to nacpu, ale už neví, že to vzápětí vyhodím…nevím, myslím, kdyby věděla o mém problému s jídlem, tak ani tak vyvařovat nebude a o tom jídle taky nebude pořád tak diskutovat…Jenže si nedovedu představit to ponížení, kdybych se jí měla přiznat, že mám PROBLÉM, vím, že je to slabost a já se za své slabosti stydím. Kluka taky momentálně nemám a když mi některý náznakem nadhodí, že jsem taková „udělaná“, snažím se tvářit, jakože jsem nad věcí a spokojená a komu to vadí, ať si najde vychrtlinu,ale uvnitř mě to samozřejmě žere, okolí umí být hodně sprosté, ani si to ti lidi a kluci neuvědomují, kolik holek kvůli nim takhle blbě skončí…. Byla bych strašně ráda, kdyby se mi aspoň některá z vás ozvala ať v tom nejsem sama, nemám opravdu nikoho, s kým bych to mohla řešit, přeju nám vše hodně sil v tomto boji, já se snažím si to každý den uvědomovat, že chci žít a být zdravá a mít krásné zuby a krásnou pleť, asi bych se zbláznila, kdyby mi vypadaly všechny zuby, je to hnus….a to lano nad tou propastí tak strašně tenké…….. Mějte se moc fajn a napište mi na yren24@seznam.cz