Holky jde to!

Je mi 25 let.Kdy to začlo?Myslím, že asi ve13.Vždycky mi chutnalo, ale prostě jsem snídala, obědvala, večeřela a jídlo jsem brala jako úplně normální věc.Až do doby než mi mámin přítel začal naznačovat, že bych se měla víc hejbat.Mamča byla vždycky hubeňour, ale dnes už vím, že je to proto, že ona máma a měla problém!No a tehdy začla být pro mě vzor a slova jejího přítele svatý.Stupňovalo se to jeho „jemnýma “ narážkama,kdykoli mě viděl jíst.Začla jsem si jídlo schovávat.Co bylo pak? Když mi bylo šestnáct, zkusila jsem na doskošce pervitin.A vida.Váha šla dolů.Nemusela jsem jíst, hubla před očima a doma mě chválili, jak mi to sluší.Byla to hrůza a já na tohle období, který trvalo 4 roky!!!!hrozně moc chci zapomenout.Byla jsem tak nešťastná.Pochopitelně, že když jsem byla čistá, přejídala jsem se, abych energii, který mýmu tělu chyběla doplnila.Strašně jsem si ubližovala, věděla jsem, že to je špatně, ale nevěděla jsem,jak z toho ven.Pak jsem odešla z domova.Na drogy se vykašlala, odmaturovala a odjela do anglie.Nové prostředí, stres a to všechno vedlo k tomu, že jsem nejlepší části dne trávila u bašty.Bylo toho spoustu, dělenou stravou ovšem! Jednou jsem se po nějaké hádce s domácí ze smutku naládovala veškerou čokoládou, která byla v domě.Co teď.Těch kil nahoře!Zkusila jsem zvracet. A bylo.Po půl roce jsem se vrátila, návrat domů nebyl žádnej med a moje bulímie nabírala obrátky.Nový přítel,problémy a jídlo mi pomohlo na chvíli zapomenout.Ale věděla jsem, že to nemůže jít do nekonečna.Tašky jídla, konzumace a šup na záchod.Desetkrát denně.I víc.Pomozte mi prosím.Vyhledala jsem psycholožku.Terapie trvala rok a půl.Zvracení jsem se naučila hodně ovládat, ale nedokázale jsem úplně přestat.Začla jsem cvičit, chodit občas s přáteli ven a tam jsem potkala svého současného manžela.Rozuměli jsme si, od začátku jsme spolu začli žít.Za moje tajemství jsem se ale příliš styděla.On však věděl, že není něco v pořádku.Jedla jsem před ním jak vrabčák, po cvičení mi bylo zle.A protože manžel posiloval a zdravé výživě věděl dost, začal mě učit jíst.Jako mimino.Chleba mi krájel na malé kousky abych neměla pocit, že toho jím moc, učil mě snídat, psal mi jídelníčky a vzal mě do fitka.Za tři měsíce se semnou děly zázraky.Začla jsem se sobě líbit, přestala zvracet, jedla štědře a pstava se krásně formovala.Měsíc za měsícem jsem nabírala sebevědomí, můj život se tolik změnil.Uvědomila jsem si ,jak moc mě jídlo ovlivňovalo můj život.Nikdy mu za tonepřistanu být vděčná.Teď po dvou letech, co jsme spolu jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství moc se těšíme.Váha jdenahoru, protože chutě se změnily a zdravá výživa je tatam.Manžel mi ale opakuje, že mi to sluší a že jsem jeho krásná maminka a tak bojuju se svými pocity a doufám, že až se miminko narodí, přestanu se opravdu zabývat tolik tím, jestli mám někde fadík nebo ne.Už několikrát jsem totiž v těhotenství zvracela.Vyvolala jsem si to.Vím proto, že nemám vyhráno.Je to ale boj, který vyhraju, čekám totiž miminko a nikdy mu neublížim.Tak jako mamčin přítel ublížil kdysi mě.Jsme holky, který se chtěj líbit aže se vždycky najde nějakej hlupák, který nám citlivejm ženskejm dokáže ublížit, aniž by si uvědomil jaký následky to bude mít.Já ale vím, že ten člověk má tak velký problémy sám se sebou, který mimochodem utápí v alkoholu, že nikdy nestálo za to se kvůli němu trápit.Nestojí za to , abysme kohokoli nechali, aby nám zničil život,holky.A věřte mi, ten nejlepší lék na všechno je přátelství a porozumění někoho blízkýho.To je totiž to, co někde chybělo,když to všechno začalo.Držím vám všem palce ať to zvládnete.Moc.Hlavně na to nebuďte samy.Určitě je v okolí někdo, kdo vás bude opravdu poslouchat. Andrea