Beruško, promiň

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, dnes jsem objevil tyto stránky a po přečtení Vašich dopisů (hlavně od Iva) bych vám chtěl povědět svůj příběh. Před 14 dny se se mnou z ničeho nic rozešla holka, kterou jsem bezmezně miloval. Byla to pro mě obrovská rána a nechápal jsem proč. Byli jsme spolu 5 a půl roku, půl roku jsme spolu bydleli u a plánovali společnou budoucnost. Nechápal jsem proč to udělala, nikdy jsem na ní nebyl zlý a udělal jsem pro ní vše co jsem jí viděl na očích. Jediné co mi řekla je že není štastná a má osobní problémy. Nejdříve jsem v tom hledal něco jiného, ale ted mi to pomalu začíná docházet. Nikdy nemohla být štastná, měla bulimii. Sama mi řekla před půl rokem, že má problémy s jídlem a že občas zvrací. Chtěl jsem jí pomoct, ale nechtěla se o tom bavit. Myslel jsem si že tím že se ke mě přestěhovala bude všechno v pořádku a že to nějak zvládneme. Ted už vím co znamenaly její deprese, časté změny nálad atd…(koupil jsem si knihu o Bulimii), ani v nejmenším jsem netušil jak hrozné musí být žít s touto nemocí. Od jejího bratra jsem se dozvěděl že bulimii má už 4,5 roku a její rodina to ví, já to nevěděl a ted už vím že jsem to podcenil. Mrzí mě že jsem nic neudělal, čekala že jí pomůžu a já jsem jí zklamal. Vyčítám si že jsem na to nepřišel dřív a nikdy si neodpustim, že sem jí v tom nechal samotnou. Je pro mě ten nejdůležitější člověk na světě a miluju jí tak jako nikoho jinýho. Vám všem přeji aby jste se co nejdřív dostali ze svých problémů.Vždy se najde někdo kdo Vás rád vyslechne a pomůže Vám.

jak jsem na tom já

/0 Komentáře/v /přidal

bulimii mam šest sedm let, ani nevim. začalo to celkem klasicky, puberťácká touha po dokonalosti, z hubený holky se pomalu stala vychrtlina. svuj vzhled jsem si vlastně uvědomila az zpětně, když mi kamarádi říkali, jak sem byla nechutně hubená, vrněla jsem blahem. v sedmnácti jsem strávila dva měsíce v itálii na brigádě, kde jsem se miniminalnim příjmem potravy a občasným záchvatem zvracení vrátila rodičům padesátikilová. jo, meřím metr osmdesát… v osmnácti se mi zdálo, že mě nikdo nechápe a kvůli dalším problemům sem se rozhodla utéct z domova. čtyři týdny jsem žila za hranicemi v bytě kluka, kterýho jsem si stopla. bulimie skombinovaná s drogama mi přinesla překvapení v podobě zánětu ledvin. rodiče si pro mě přijeli a dva týdny jsem se léčila a vrátila se zpět ke kamaradům. chvilku to trvalo, protože jsem si nepřipadala moc pěkná= vypadala jsem normálně. po maturitě jsem se za pomoci rodičů odstěhovala do prahy, kde žiju dodnes. vystřídala jsem několik bytů, v každém jsem se se střídavou intenzitou věnovala své nejvetší zálibě-jídlo a tomu, jak si ho prohlídnout v míse. po půl roce v praze jsem poznala svýho kluka, se kterým jsem dodnes, a se kterým dnes žiju. v průběhu našeho vztahu, to jsme spolu ještě nebydleli, jsem měla druhej zánět ledvin, tentokrát ještě horší než ten první. důvodem bylo zvracení. tejden jsem byla na kapačkách. v poslední době mám špatný a dobrý tejdny. někdy to vydržím i měsíc, ale pak přijde záminka, jen malinká, vezmu si místo jedný sušenky tři a jsem v tom znova. teď si kvůli bulimii ruinuju i školu, takže jsem se rozhodla do konce roku přerušit, dát se do pořádku a začít znova. mojí největší motivací je, že chci být v pořádku kvůli sobě a kvůli svýmu klukovi. svoji nemoc beru jako přítěž, už to není o touze po krásné postavě, je to o mé neschopnosti řešit problémy jinak než zvracením. prostě se mi to vymklo.

Cchi být zase normální…

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy jsem nebyla tlustá,podle BMI jsem měla normální hmotnost, ale…určitě to znáte – televize, časopisy…a všichni abnormálně štíhlí lidé kolem…někomu to zní možná hloupě, ale je to šílený tlak na člověka, který má nízké sebevědomí a touží na sebe upozornit (člověk může být sebe lepší uvnitř, ale na první pohled to nejde videt…škoda)já na sebe chtěla upoutat pozornost hezkou postavou – začalo to nevinně – už ve 12 letech jsem se pokoušela jídla zbavovat zvracením, ale moje problémy propukly až o 6 let později – zacala jsem drasticky hubnout v květnu 2003 – 10 kg za 6 týdnů – více méně hladovka – pak přišlo přejídání a zvracení- pak zase hladovky až jsem zhubla 16 kg…vím, trpím ppp jen několik měsíců, ale připadá mi to jako věčnost..chci být zase ta normální veselá holka…

nejde to

/0 Komentáře/v /přidal

je to asi týden, co jsem si uvědomila, že není něco v pořádku. nejhorší je, že se to bojím říct někomu kolem. Bojím se říct, že mám bulimii! chodím do druhého ročníku střední školy! Patřím k takovejm těm premiantům, který vždy všechno ví a dokáže poradit. nikdo si proto neuvědomuje, že i já bych mohla potřebovat pomoc. Vlastně ani nevím, co a jak napsat. jak ráda, bych byla zase normální, ale NEJDE TO! na jídlo se nemůžu ani podívat. Začala jsem brát prášky na hubnutí, přestože meřím 178 cm, a vážím 54 kg. Mě to ale pořád přijde moc a nemůžu si pomoct! už se na jídlo nemůžu ani podívat, zvedá se mi žaludek jen když na něj pomyslím. nemůžu dál! jestli chcete, tak mi napište na suezanka@centrum.cz budu jen ráda! papa a držte se, protože spadnout do toho je, jako spadnout do propasti. a není cesty ven!

Pomuze mi nektera z Vas?

/0 Komentáře/v /přidal

Mile holky, taky uz nejakou dobu navstevuji tyto stranky a zacala jsem v nich videt takovou svoji posledni nadeji! je mi 24 let,170cm a vazim myslim 56kg. Jsem uz 7 let BULIMICKA,momentalne v zahranici! Uz ani nevim jak to zacalo,zkratka mi asi nekdo rekl, ze bych byla super baba, kdybych tak 5 kg zhodila!A uz jsem o tom zacala premyslet, ale resila jsem to tak, ze jsem vubec nic nejedla, jeee a jak mi to slo! Vubec jsem nemyslela na jidlo a ted bych za to dala nevim co, jen kdybych na to nemyslela!Tenkrat jsem zhubla 7kg,byla jsem hrozne hubena, ale krasna. Pak mamka uvarila me nejoblibenejsi jidlo a ja neodolala,pak jsem samosebou mela vycitky svedomi a sla na zachod.jak to bylo jednoduche.ted se to se mnou vlece 7 let,kdyz jsem s nekym je mi fain a nemyslim na to.Ale kdyz jsem sama, tak se nudim a udelam to! Vsechnu praci nechavam na pozdeji a pak silim.Jsem au-pair v Anglii,prijeja jsem se ucit anglictinu a vsechny myslenky mi vezme jidlo.Bojim se, ze mi zivot protika mezi prsty, ze ma budouctnost je v trapu.Mam skvelou rodinu a nechci ji ani sve rodine doma uz ublizovat.Tahle nemoc mi uz znicila tolik vztahu,vsechny[muze] jsem upne odkopla,jen obych se mohla precpat.Dalsi problem je ten,ze utracim za jidlo hrozne moc penez a to vydelavam moc.Doma bych mohla byt kralovna a krasne se obleknout,ale ja radeji si jdu koupit ty kvanta susenek atd..Prosim je tu nekdo, kdo se nejak vylecil a dal by mi rady,co delat?Nekdo, kdo to uz ma za sebou? Myslim,ze to o me nikdo nevi a nikdy se to nesmi nikdo dozvedet,jinak bych asi umrela ostudou,musim to zvladnout sama,mam toho uz tolik precteneho,ale nic mi nepomaha.Je to silenstvi!!!!Vzdy si rikam, az pojedu zase domu, budu uz zdrava!!!ted jedu domu na Velikonoce, tak mam sanci nebo nemam? prosim, napiste mi nekdo, kdo je na tom jako ja, at v tom nejsme sami!!! pa zdravi vas Alex

Nevim jak dal…….

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky! Po přečtení příběhů, na této stránce sem se rozhodla, že zveřejním taky svůj příběh!Nezvracím dlouho, jenom asi půl roku.Začalo to tím, že jsem šla do prváku a kolem sebe jsem viděla pořád jenom chudý holky.Mezi něma jsem si opravdu začala uvědomovat, že jsem strašně tlustá.(161/57)Všude jsem viděla jenom svoje špeky, ve všem sem si připadala nemožně…A jednou mi moje mamka řekla:,,Z toho trička ti nějak leze špek…..“A to pro mě byla zlomová chvíle.Rozhodla jsem se, že začnu držet dietu.Po 14 dnech snažení, ale ani jednom zhublým kilu jsem se strašně přejedla a pak stoupla na váhu a tam bylo najednou o kilo víc.Přepadl mě strašný pocit a protože sem byla sama doma, nenapadlo mě nic jinýho, než jít zvracet.Když jsem to ze sebe všechno vyhodila, cítila jsem se perfektně.Prázdná, ale přesto jsme toho tolik snědla a tak si pochutnala….A kilo bylo pryč……No a tak sem s tím začala pokaždé.Z prvu jsem toho moc nesnědla, a co snědla, to vyhodila ven, ale teď to přerostlo do takové míry, že se nehorázně láduju, apotom to všechno nehorázně zvracím.Už v sobě nedokážu nic udržet, protože když něco s ním, hned potom cítím, jak mi rostou špeky, a dělá se mi ze sebe špatně, ale když to jídlo vidím před sebou, tak to prostě musím sníst….Řekla jsem to svým nejlepším kamarádkám, a před pár dny i svému nejlepšímu kamarádovi….ale nechci je tím zatěžovat, oni mi nedokáží pomoct.Musím to nějak zvládnout sama, ale jak???Mám strach z toho, že už nikdy nepřestanu, že mi vypoví funkci moje orgány, že ZEMŘU……….nevím jak dál………Jen bych chtěla říct těm, kteří si tohle čtou, a přemýšlí o nějaké hloupé dietě, protože jsou nespokojený se svou váhou, nedělejte to, buďte rádi, že jste zdraví a v pořádku…..kdybych si mohla vybrat, raděj budu tlustá, než jenom přijít domů a připravovat si hory jídla s vědomím, že ho stejně vyzvracím……HOLKY, JÁ SE NENÁVIDÍM!Co bych dala za to být zase ta v pohodě veselá holka, která má ze života radost.Jo, zhubla jsem,ale pořád je to málo(161/51) na to abych byla spokojená!!!!Zvracím několikrát denně, přetvařuju se, jako že jsme strašně veselá, ale uvnitř sebe se mi chce strašně brečet a cítím se sama a tlustá….vidím se dokonce tlustší než před tím…..nevím co se sebou mám dělat………..

Nenávidím své tělo

/0 Komentáře/v /přidal

Bylo mi 15 let a všichni kamarádi a rodina mi záviděli mou postavu, taky aby ne měla jsem postavu tak akorat hubená jsem byla a nechápa jsem jak se někdo může trápit dietama jak nekdo muze jíst ty celozrný věci a hlavně jsem nemohla pochopit jak se někdo může trápit anorexii a bulímii(vždyt si odrovnávaj tělo-říkala jsem si) jenže už je to rok a něco a já přibrala a teď už mi neříkaj ty máš krásné tělo ale ty jsi dost přibrala vid- žereš jak zjednaná-dřív si měla postavičku modelky…..pokoušela jsem se už hodněkrát zhubnout,ale beznadějně.Jednou jsem vydržela 2měsíce nejíst po 17hodině a nejíst sladký ….jenže furt nic tak jsem toho nechala a teď mám ještě tlusčí nohy než dřív-boky jak parní válec a břicho jak selka. Neoblíknu ani tílko na sebe,protože se za sebe stydim nevím co budu dělat v létě…pochybuji,že do te doby něco zhubnu chtěla bych aspon těch 10kg a byla bych šťastná,jenže jak uz je to 3/4roku furt to odkládám na další den a čímdál tim víc tloustnu.Jak ja bych chtěla bejt hubená,hrozně ráda bych zase slyšela ty máš krásnou postavu a oblíkla na sebe ty krasný věci(tílka,mini sukně…)já už se nechci trápit chci bejt hubená snad to někdy zvládnu vždyt ja už i těm bulímičkám a anorektičkám závidim jak to dokázali zhubnout

Rozhodni se! Žít s Bohem, nebo zemřít!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni! Když jsem si dneska četla Vaše příběhy, úplně jsem se vylekala, že se jejich počet neustále zvyšuje, jejich opravdu hodně a mě z toho bolí u srdce. Je zvláštní, že většinou dívky, které trpí PPP, jsou úplně normální holky, tedy chci říci, že mají úplně normální postavu, maximálně 2-3kg navíc.Přemýšlí, často o tom, jak tomu zabránit, tedy jak této nemoci předcházet! Myslím si, že by už na zkladní škole, měli učitelé s dětmi o této nemoci mluvit, také si myslím že by nebylo na obtíž, kdyby do škol chodili lékaři( odborníci, kteří se touto problamatikou zabívají) a také některé dívky, které si touto nemocí prošli!Myslím, že se o tom málo mluví, av poslední době, se hranice věku této nemoci neustále sńižuje. Pamatuji si, že když jsem byla na střední škole, poprvé jsem zažila o této nemoci přednášku,nikdy předtím jsem o této nemoci neslyšela! A přesto jsem touto poruchou onemocněla. Není to nemoc těla ale duše a to je mnohem horší! Abych se Vám přiznala, PPP jsem trpěla 5 let, vzpomínám si, že jsem procházela peklem! Nemohla jsem se dlouho zbavit pocitu, že jsem tlustá a někdy se přiznávám, že ten pocit mě ještě někdy ovládá!Také jsem se nemohla zbavit hlasu, který mě neustále rozkazoval, že nesmím jíst! Teď v současné době procházím těžkým obdobím,přiznám se Vám, stratila jsem chuť žít, stratila jsem víru v Boha. A teď přede mnou stojí důležité rozhodnutí! Přijmeš Boha- budeš žít, pokud ne zemřeš!!!!

bojovat!

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky! jednou už jsem tady psala! tehdy jsem byla ještě na začátku. tehdy jsem ještě myslela, že se z toho vyhrabu, tehdy jsem ještě myslela, že snad… že mi někdo pomůže. nepovedlo se! jediný človíček kterému jsem to řekla (že mám anorexii) už se mi neozval. a to si dva roky hrál na mého nejlepšího kamaráda. V takovýchhle situacích si člověk vlastně uvědomí, kdo při něm stojí a kdo zvedne kotvičky jakmile se naskytne problém. je smutné vidět, kolik lidiček sem denně píše! je smutné vidět, kolik lidiček se trápí, a kdo ví, kolik někteří z nich mají času! kolik času mám já! denně je mi špatně, je mi špatně už jen z představy, že se mi pomalu všechno hroutí pod rukama. nechci se opakovat, ale nestojí za to, snažit se zavděčit ostatním tím, jak vypadáte. a vy, co jste alespoň trochu při tělíčku, buďte rádi, klukům se to líbí! a navíc tihle lidičkové jsou v pohodě. já už ani nevím, kdy jsem se naposledy zasmála! smutné co? ale já nějak nemám důvod! přesto si ale říkám, že stojí za to bojovat. Život máme jen jeden a člověk by si ho měl vážit. Uvědomte si stejně jako já, že všichni máme vlastně jen jednu šanci! nezahoďte ji! Já to udělala, a teď nevím jak nahoru! Touto cestou chci poděkovat také Robertovi, který mi napsal na můj mail. a vy všichni, kteří tohle možná čtete. Máte-li chuť a potřebu pokecat, určitě napište na suezanka@centrum.cz budu ráda. CHci vám pomoci, protože to nedokážu sama u sebe! a kdo ví, třeba právě díky našemu „problému“ se spřátelíme a nakonec si vzájemně budem oporou! takže já se loučím, přeji vám všem hodně zdaru, víry a vůle v sebe sama. A snad vám pomůže, když vám řeknu, že vás mám všechny moc ráda! papa Suezanka

Dnes naposledy

/0 Komentáře/v /přidal

Dneska to bylo opravdu naposledy, ale opravdu. Bulimii trpim skoro pet let. Nechce se mi detailne popisouvat, jak to vsechno zacalo. Ono to je dost podobne jako u ostatnich holek, co sem psaly. Nespokojenost s postavou, s chlapama, se sebou a tak. I prubeh me bulimie byl podobny – jako houpacka. Nekdy jsem zvracela hodne, jindy malo, nekdy jsem byla pri tele, jindy vyhubla. Ted jsem tak akorat, ale stejne se sebou nejsem spokojena. S bulimii jsem se odhodlala skoncit. Hlavne kvuli sobe, chci byt klidna, vyrovnana a zdrava. Taky kvuli priteli. On sice nic nevi, ale citim, ze bulimie zpozadi nas vztah ovlivnuje. Mrzi mne, ze mu o tom nedokazu rict, treba by mi pomohl, ale ja to proste nezvladnu. Koupila jsem si knizku, kde je popsan tritydenni lecebny plan, pustim se do nej. Potrebovala bych podporu nekoho, kdo se taky odhodlal lecit nebo nekoho, kdo se uz vylecil. Prosim napiste, moc by mi to pomohlo. Jsem na vsechno sama – moc bych se sice chtela nekomu sverit, kamaradce, memu priteli, ale bojim se. Dekuju erikakyb@seznam.cz