Je strašně smutný vidět…
Je strašně smutný vidět, jak se plno úžasnejch lidiček ničí jen proto, že chtějí dosáhnout dokonalosti. Možná, že se jim nakonec podaří dosáhnout vysněné postavy (ikdyž asi nikdy nebudou spokojený), ale jejich dušička se strašně trápí. I já bohužel patřím mezi ně.Je to horší a horší, už ani nevíte, co je to úsměv nebo pohlazení. Jako když se propadnete do nejhlubší propasti. To jedinné, na co dokážete celý den myslet, je jen jídlo. To jak strašně po něm toužíte a zároveň se vám hnusí a proto musí hned ven. Já sama mám bulimii. Je to zvláštní takhle to tu napsat, protože jsem to nikomu ještě neřekla a donedávna to nechtěla přiznat ani sama sobě. Tak moc bych se chtěla někomu svěřit (už jsem to zkoušela říct své nej kamarádce), ale nakonec to prostě nešlo. Nedokážu to říct nahlas, protože se za sebe tak moc moc stydím. A taky nevím, jestli by to někdo, kdo to nezažil na vlastní kůži, pochopil. Chci se dostat ze spárů téhle ošklivé nemoci, ale chci se o to pokusit sama. Často mě napadá, že mi v životě vlastně nic nevychází, všechno se hroutí a já nevím, kudy kam. Taky s nikým nechodím, ikdyž hrozně toužím po lásce. Vím, že bych mohla najít nějakýho fajn kluka, ale já se prostě nedokážu vyrovnat s vlastním tělem a pomyšlení, že bych se před ním měla svléknout mi nahání hrůzu. Vím, že se musím tohohle špatného sebehodnocení zbavit, ale nějak se to moc nedaří. Ale chci tady vám všem a hlavně sobě slíbit, že na sobě začínám právě teď pracovat, abych byla zase ta bezstarostná a veselá holka, kterou mají ostatní rádi (vím, že jim taková chybím, protože až do teď jsem se stále utápěla v depresích a pochybách a ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy od srdíčka zasmála). Před přáteli se přetvařuju, abych je neobtěžovala vlastními problémy, ale přitom to tak nesnáším (přetvářka je strašná věc). Děkuju, že jsem se mohla svěřit. Držte mi všichni palečky, já na vás taky budu myslet, ať jsme všichni zase v pohodě! Veronika