Zraněná duše, tělo i sebevědomí
Ahoj človíčci. Je to zoufalý, hrozně zoufalý…ale musím to napsat sem, protože se stydím za všechno, co se mi stalo a moje okolí by to asi příliš nepřijalo. Každý mě má za hysterku, za holku, která všechno přehání, dramatizuje. No, vždycky jsem byla trošku moc citlivá, ale teď jsem pořád nahromadě. Dlouho jsem si nedokázala spojit svoje problémy s tím, že jsem vlastně pořád nemocná. Ale nevím, co se mnou vlastně je. Není to anorexie, není to bulímie…Jsem prostě nešťastná a řešení hledám podvědomě v jídle. Už od malička jsem byla baculatá. Pak jsem byla vyloženě tlustá, ale ve 12 letech jsem začala tancovat hip hop, hrát basketbal a taky…držet dietu. byla jsem poprvé opravdu štíhlá! Jenomže to netrvalo dlouho. Kila šla po skončení diety nahoru a čím víc, tím víc jsem se cpala s tím, že od zítra už nebudu NIC jíst, dokud nebudu hubená. Pak jsem přibrala hodně, ale neřešila jsem to. Měla jsem jiné zájmy než svou postavu. Tancovat jsem přestala, tak jsem hezkou postavu nepotřebovala. Pak jsem si ale řekla dost, když už jsem nedopnula poslední kalhoty a začala jsem cvičit. Dietu jsem ani moc nedržela, ale cvičila jsem. Za nějakou dobu jsem opravdu trochu zhubla a zpevnila si postavu. Začalo se mi to líbit.A tak jsem omezila jídlo večer. Potom jsem byla 3 týdny nemocná a bylo mi vážně zle. 3 kila zmizely a já byla v sedmém nebi. Nemyslela jsem na nic jiného, než na kalorie, na to, co budu a nebudu jíst a jak to utajím před rodinou… Za několik měsíců jsem zhubla o 21 kilo.To mi bylo 16. Měřila jsem 160 cm a vážila 44 kilo. Nezdá se to tak hrozný, ale moje tělo to snášelo hrozně. A moje duše ještě hůř. V té době jsem poznala kluka, který se tvářil, že mě miluje, ale měl sám dost starostí se sebou a mě chtěl jen jako útěchu po nevydařeným vztahu. Já jsem ale byla ještě dítě a spousta věcí mi nedošla. Když jsem se mu svěřila se svým problémem, lekl se a opustil mě. A svedl celou vinu na mě. Na MĚ!!! Bylo mi strašně, byla jsem sama a k mé anorexii přibylo i občasné přejedení se ze zoufalství, co bude dál. Nikdy jsem se nenaučila zvracet, i když jsem chtěla. A to mě deprimovalo ještě víc, protože jsem se nemohla „bránit“ jídlu a smutku…Kila se mi vracela a všichni si mysleli, že jsem se uzdravila. Dodnes si to všichni myslí. Ale já nejsem zdravá! Já nejsem šťastná! A teď jsem zamilovaná do kluka, který o mě nestojí. Tvrdí, že mě má rád jako kamarádku, ale …to je složitý. Když jsem mu řekla, že ho miluju, zbaběle od toho utekl. Horší je, že je v mé třídě a denně se vidíme. On stále chce svou bývalou přítelkyni, která je v té samé třídě, takže se musím dívat i na to, jak se snaží získat ji zpět. A já? Mám pocit, že se mi hroutí celý svět.Já jsem tomu klukovi věřila a hrozně bych mu chtěla znovu běřit, ale…teď mám před maturitou a snažím se myslet na učení. Je to složitá situace. Nebaví mě přetvařovat se, nebaví mě dělat, že se mě to netýká. A taky bych s ním chtěla mluvit a říct mu, kaj se cítím, jak mi svým chováním ublížil a jestli si stále říká můj kamarád, tak by mě měl vyslechnout! Jak už tu někdo napsal…já nechci přežívat, já chci ŽÍT!!!