Archive for category: Můj příběh

Můj příběh… Kdybych se měla dostat až na začátek, musím někam na základní školu. Podotýkám, že dnes je mi přes 25 let. Tehdy jsem nebyla rozhodně modelka, lišila jsem se vzhledem, náplní volného času, prostě jsem byla jiná. No a dostávala jsem to pěkně naservírováno. Tehdy se ještě nemluvilo o šikaně. Šikana neexistovala. Jo, jo, pěkná blbost. Já jsem si jí prošla a říkám upřimně, že mě to ovlivnilo na celý život. Zejména co se týká vztahu k vrstevníkům. Pak následovala střední škola – babinec. No a já si pomalu „léčila rány“. Pak vysoká. Do toho občasné narážky na moji postavu od blízkých:“nemůžeš jezdit na koni, žádný by tě neunesl“, „jsi moc velká“, … Sebevědomí na bodu mrazu a ne a ne stoupnout.Následoval odjezd do zahraničí – pár takových příběhů jsem tady četla. A tam jsem si řekla, že všem tedy ukážu. Rodina tam nebyla nic moc, ale já se začala soustředit na jídlo a sport. Takže jsem po třech měsících přijela minimálně o 15 kg lehčí. Tehdy se mě doma všichni lekli. Za další 3 měsíce pobytu jsem shodila ještě nějaké to kilo a vrátila se vychrtlá kostra. Každý den běhání, cvičení, plavání – dohromady minimálně 4 hodiny intenzivního pohybu spolu se stravou na úrovni jedné mrkve k večeři udělaly své. Ztráta menstruace, problémy s klouby, se zády, se vším. Po návratu jsem se doslova vrhla na lednici a špajz. Měsíce jsem jedla a jedla a výsledkem bylo ještě nějaké to kilo navíc oproti původnímu. Myslela jsem, že je vše v pohodě. Taky jsem se začala trochu poohlížet po nějakém „človíčkovi“. No a tam to byl druhý kámen úrazu. Párkrát neúspěšné „rande na slepo“ a já byla přesvědčená, že je to všechno moje vina. Jsem tlustá, hnusná. Tak jsem do toho spadla. Tedy ne do anorexie, jako tehdy, ale do bulimie. Najíst se a pak… všechno ven a cvičit. Obrovské výčitky svědomí z jídla. Zvracení, projímadla… pořád dokola. Začarovaný kruh. Plácám se v tom už 3. rok. Všichni říkají, jak mi to teď sluší, jak jsem štíhlá, občas se nějaký kluk otočí… hrozně, opravdu hrozně mě to trápí. Když večer usínám, říkám si, že od zítřka už ne!!! Nejde to. Uvažovala jsem, prakticky stále uvažuji o pomoci psychologa, ale mám strach, že by se to moje rodina dozvěděla. Neví to nikdo. Rodina, přítel, kamarádi, známí. Nikdo. Nechci, aby to věděli, stydím se, mám strach, že by mě prostě zavrhli. A tak hledám pomoc, kde se dá. Jsem ráda, že existují tyhle stránky a doufám, že se tady najde někdo, s kým si budu moci prostě jen psát. Třeba to pomůže. Doufám…

Nevím, jak začít,… Těžko se o tom píše, ještě hůře mluví. Pořád jsem doufala, že ten začarovaný kruh zvládnu, ale už nemám dost sil. S ANOREXIÍ se potýkám už osmým rokem. Často se objevily nějaké náznaky, že to zvládnu, které ale jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizely. Cítím se sama,… Je mi 21 let a bojím se, že UMŘU. Ale já nechci ještě umřít, chci mít rodinu, děti,…!!!!! Ale ani nevím, jak to udělat, abych neumřela. Tak ráda bych se najedla, ale nejde to !!!!

Mile holky, taky uz nejakou dobu navstevuji tyto stranky a zacala jsem v nich videt takovou svoji posledni nadeji! je mi 24 let,170cm a vazim myslim 56kg. Jsem uz 7 let BULIMICKA,momentalne v zahranici! Uz ani nevim jak to zacalo,zkratka mi asi nekdo rekl, ze bych byla super baba, kdybych tak 5 kg zhodila!A uz jsem o tom zacala premyslet, ale resila jsem to tak, ze jsem vubec nic nejedla, jeee a jak mi to slo! Vubec jsem nemyslela na jidlo a ted bych za to dala nevim co, jen kdybych na to nemyslela!Tenkrat jsem zhubla 7kg,byla jsem hrozne hubena, ale krasna. Pak mamka uvarila me nejoblibenejsi jidlo a ja neodolala,pak jsem samosebou mela vycitky svedomi a sla na zachod.jak to bylo jednoduche.ted se to se mnou vlece 7 let,kdyz jsem s nekym je mi fain a nemyslim na to.Ale kdyz jsem sama, tak se nudim a udelam to! Vsechnu praci nechavam na pozdeji a pak silim.Jsem au-pair v Anglii,prijeja jsem se ucit anglictinu a vsechny myslenky mi vezme jidlo.Bojim se, ze mi zivot protika mezi prsty, ze ma budouctnost je v trapu.Mam skvelou rodinu a nechci ji ani sve rodine doma uz ublizovat.Tahle nemoc mi uz znicila tolik vztahu,vsechny[muze] jsem upne odkopla,jen obych se mohla precpat.Dalsi problem je ten,ze utracim za jidlo hrozne moc penez a to vydelavam moc.Doma bych mohla byt kralovna a krasne se obleknout,ale ja radeji si jdu koupit ty kvanta susenek atd..Prosim je tu nekdo, kdo se nejak vylecil a dal by mi rady,co delat?Nekdo, kdo to uz ma za sebou? Myslim,ze to o me nikdo nevi a nikdy se to nesmi nikdo dozvedet,jinak bych asi umrela ostudou,musim to zvladnout sama,mam toho uz tolik precteneho,ale nic mi nepomaha.Je to silenstvi!!!!Vzdy si rikam, az pojedu zase domu, budu uz zdrava!!!ted jedu domu na Velikonoce, tak mam sanci nebo nemam? prosim, napiste mi nekdo, kdo je na tom jako ja, at v tom nejsme sami!!! pa zdravi vas Alex

Bylo mi 15 let a všichni kamarádi a rodina mi záviděli mou postavu, taky aby ne měla jsem postavu tak akorat hubená jsem byla a nechápa jsem jak se někdo může trápit dietama jak nekdo muze jíst ty celozrný věci a hlavně jsem nemohla pochopit jak se někdo může trápit anorexii a bulímii(vždyt si odrovnávaj tělo-říkala jsem si) jenže už je to rok a něco a já přibrala a teď už mi neříkaj ty máš krásné tělo ale ty jsi dost přibrala vid- žereš jak zjednaná-dřív si měla postavičku modelky…..pokoušela jsem se už hodněkrát zhubnout,ale beznadějně.Jednou jsem vydržela 2měsíce nejíst po 17hodině a nejíst sladký ….jenže furt nic tak jsem toho nechala a teď mám ještě tlusčí nohy než dřív-boky jak parní válec a břicho jak selka. Neoblíknu ani tílko na sebe,protože se za sebe stydim nevím co budu dělat v létě…pochybuji,že do te doby něco zhubnu chtěla bych aspon těch 10kg a byla bych šťastná,jenže jak uz je to 3/4roku furt to odkládám na další den a čímdál tim víc tloustnu.Jak ja bych chtěla bejt hubená,hrozně ráda bych zase slyšela ty máš krásnou postavu a oblíkla na sebe ty krasný věci(tílka,mini sukně…)já už se nechci trápit chci bejt hubená snad to někdy zvládnu vždyt ja už i těm bulímičkám a anorektičkám závidim jak to dokázali zhubnout

ahojky! jednou už jsem tady psala! tehdy jsem byla ještě na začátku. tehdy jsem ještě myslela, že se z toho vyhrabu, tehdy jsem ještě myslela, že snad… že mi někdo pomůže. nepovedlo se! jediný človíček kterému jsem to řekla (že mám anorexii) už se mi neozval. a to si dva roky hrál na mého nejlepšího kamaráda. V takovýchhle situacích si člověk vlastně uvědomí, kdo při něm stojí a kdo zvedne kotvičky jakmile se naskytne problém. je smutné vidět, kolik lidiček sem denně píše! je smutné vidět, kolik lidiček se trápí, a kdo ví, kolik někteří z nich mají času! kolik času mám já! denně je mi špatně, je mi špatně už jen z představy, že se mi pomalu všechno hroutí pod rukama. nechci se opakovat, ale nestojí za to, snažit se zavděčit ostatním tím, jak vypadáte. a vy, co jste alespoň trochu při tělíčku, buďte rádi, klukům se to líbí! a navíc tihle lidičkové jsou v pohodě. já už ani nevím, kdy jsem se naposledy zasmála! smutné co? ale já nějak nemám důvod! přesto si ale říkám, že stojí za to bojovat. Život máme jen jeden a člověk by si ho měl vážit. Uvědomte si stejně jako já, že všichni máme vlastně jen jednu šanci! nezahoďte ji! Já to udělala, a teď nevím jak nahoru! Touto cestou chci poděkovat také Robertovi, který mi napsal na můj mail. a vy všichni, kteří tohle možná čtete. Máte-li chuť a potřebu pokecat, určitě napište na suezanka@centrum.cz budu ráda. CHci vám pomoci, protože to nedokážu sama u sebe! a kdo ví, třeba právě díky našemu „problému“ se spřátelíme a nakonec si vzájemně budem oporou! takže já se loučím, přeji vám všem hodně zdaru, víry a vůle v sebe sama. A snad vám pomůže, když vám řeknu, že vás mám všechny moc ráda! papa Suezanka