Archive for category: Můj příběh

Nevím, jak začít,… Těžko se o tom píše, ještě hůře mluví. Pořád jsem doufala, že ten začarovaný kruh zvládnu, ale už nemám dost sil. S ANOREXIÍ se potýkám už osmým rokem. Často se objevily nějaké náznaky, že to zvládnu, které ale jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizely. Cítím se sama,… Je mi 21 let a bojím se, že UMŘU. Ale já nechci ještě umřít, chci mít rodinu, děti,…!!!!! Ale ani nevím, jak to udělat, abych neumřela. Tak ráda bych se najedla, ale nejde to !!!!

Není to ani tak dávno, co jsem si říkala: Ty bulimičky a anoretičky jsou doopravdy sebevrazi! V tu chvíli, přesně před dvěma roky mě ani omylem nebo náhodou nenapadlo, že právě já, ta cílevědomá holka, házenkářka, premiantka třídy a poloviční redaktorka nejmenovaných listů, že zrovná já budu bulimička!!!!!! Pokud si dobře vzpomínám, začínalo léto 2002 a já jsem se svými 172cm vážila nějakých 80kg. Nenáviděla jsem se a připadala jsem si jako nejtlustší holka na světě. Často jsem slýchala i od svého táty, že bych měla zhubnout, ale s mírou, poněvadž hraju házenou a zase nemůžu být nějaký to tintítko. Jenže to mi taky dost lezlo na nervičky a pomalu ve mě začala vřít slabá sebenenávist. Právě kolem 10. července jsem se rozhodla poprvé, že nebudu definitivně jíst. Opravdu mi stačilo pouhé pití, čistá neperlivá voda. Jenže problém, večer jsem hlady nemohla ani usnout, žaludek mě PROSIL o kousíček čehokoliv, třeba i piškotek, ale slabostí jsem ani nemohla vstát! To léto jsme přestavovali náš dům, spíše přistavovali garáž a novou kůlnu pro nábytek. Druhý den jsem ze začátku zvládala v pořádku, ale probdělá noc mě donutila si jít lehnout a spala jsem tehdy až do večera. Mamka si asi po týdnu všimla mých opuchlých očí a varovala mě před následky všelijakých diet a různých přípravků, co slibují 10 kilo za 5 dní! Myslela jsem si své, ale hned první trénink po 14ti dnech mě dostal a začala jsem alespoň jedenkrát denně jíst po malinkatých dávkách, ale hlavně aby si mamka a táta ničeho nevšimli. Bylo to naposled, co jsem se rozhodla, že s tím vším skončím, když jsem si přečetla knížku od Lenky Lanczové- Střípky mých lásekl. V tu chvíli jsem se svými 70kg chtěla bojovat, ale do Vánoc jsem měla opět 74, následně 75 a po Silvestru 81 kg a 174cm. Neštvalo mě to, chtěla jsem být pořád veselá, ale touha po krásném těle modelky mě donutila nadměrně cvičit, ale též normálně jíst. V létě jsem opět vážila 70 kg. Má nejtěžší hodina a nejstrašnější chvíle života se přiblížili. Léto roku 2003 mě naučilo. Po návratu ze soustředění se svým týmem jsem opět nastoupila do našeho gymnázia a slyšela chvály od všech mých spolužaček, jak jsem teď hubená a že mi to moc sluší. Sama jsem však netušila, že opět vážím během dvou měsíců o 10 kilo víc, tedy 80 kg. Když jsem zjistila tento údaj, protočili se mi panenky a nenapadlo mě nic jiného, než si strčit prst do krku a oběd i se zákuskem vyzvracet. Nedokážu ani popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila, jak mi bylo dobře, ta lehkost a pocit, že vlastním tělo Naomi Cambel, prostě nádhera. Nechtěla jsem, abych opakovaně zvracela, tak jsem i občas oběd vynechala, třeba když jsem chtěla cvičit, nebo jít ven, prostě při různých situacích. V prosinci na Mikuláše jsem však začínala jíst stále více a více různé sladkosti, tudíž jsem více a více zvracela. Chtěla jsem se zabít, když jsem musela vyzvracet i štědrovečerní večeři. Samozřejmě o tom nikdo neměl ani potuchy, bylo to takové mé „malé“ tajemství. Během Vánoc jsem vyzvracela naprosto vše. Přejídala jsem se cukrovím a obědvala nepřekonatelné porce a vzápětí vše zvracela. Nevím, jak bych to popsala, ale o Silvestru, když jsme chtěli jet na zábavu našich kamarádů, se kterými chodíme často na různé pařby, nám to naši nepovolili, že prý je to moc daleko. Brečela jsem kvůli tomu celé 4 dny a noci probděla, ale můj kamarád Honza mě a mou sestru zachránil. Jel se tam se svou dívkou podívat kvůli svému bráškovi, který v oné skupině zpívá a hraje na klávesy. Cítila jsem se skvěle, když nás tam naši pustili. Měla jsem sice špatné svědomí, protože jsem snědla asi půlku plechu žloutkového cukroví, ale nevadilo mi to, protože jsem věděla, že uvidím svého miláčka Davida, který v oné skupině též zpívá( má nádherný hlas) a hraje na elektrickou kytaru. Škoda jen, že jsme v jedenáct musely odjet, protože naši nás chtěli mít na půlnoc doma. Byla jsem beznadějně do Davida zamilovaná, ale cítila jsem se skvěle a našim jsem vše, co jsem jim neodpustila, odpustila. Po půlnočním přípitku byly naši natolik opilí, že šli spát a já se sestrou jsme si udělali houbu( víno s kolou). Měla jsem jí asi půl litru a k tomu neuvěřitelné množství cukroví, chlebíčků, uzeného, jednohubek, brambůrků, zákusků atd. Moje břicho připomínalo škopík těhotné maminky ve stém měsíci. Šla jsem na záchod, ale stačilo se mi sehnout pro spadlou ponožku a vše jsem vyzvracela během 15 minut do vany. Nemusela jsem si dávat ani prst do krku, stačilo se mi opřít o břicho a šlo to samo. Sestře jsem se omluvila na nevolnost z houby a pak jsme šli spát. Tím dnem jsem si podepsala ortel. Od té doby jsem v sobě nenechala ani jediné jídlo, pití, PRÁŠEK. Nemohla jsem se napít, když jsem nemohla zvracet a to mě přinášelo potíže. Jednou večer, když už všichni spali jsem se hrozně moc přejedla chlebů s máslem a Junior salámem. Šla jsem ještě k sobě do pokoje, nevím proč, posadila jsem se na postel a najednou se ve mě vše zvrátilo. Rychle jsem si vzala do ruky umělou mísu vedle sebe, kterou jsem tam měla od večeře a vše do ní v sedě vyzvracela. Pak už jsem zvracela pravidelně do svých misek pod postelí a vždy večer, když všichni spali, jse šla vylít do záchodu, umýt a zase přichystat na další den. Teď si asi myslíte, že jsem nechutná a možná i prase, ale v tu dobu mě nic netížilo. Samozřejmě nastaly i první problémy. Ztráta menstruace, špatné výsledky ve sportu, časté nemoce, únava, stres a čím dál větší nenávist. Dokázala jsem už zvracet i při sprchování ve vaně, nezabránila mi ani sádra na ruce, noze, prostě nebylo a dosud není nic, co by mě zachránilo. Teď mám před druhými přijímacími zkouškami a jsem vystresovaná, nezvládám učení, sotva ve škole držím oči, abych neusnula, jsem protivná, ale tlustá. Každý mi říká, že bych už mohla být pomalu modelka, jak jsem zhubla, ale já si připadám jak nemožně tlustá holka, prostě METRÁČEK!!!!!! Nedávno jsem začla chodit s Romanem, je bezvadný kluk, ale bulímie je mezi námi zábranou. Nemůžu kvůli tomu kolikrát ani ven, prostě musím jít zvracet a ani mu nedokážu říct, proč, jak těžký mám problém. Zkoušela jsem přestat, ale ono to nejde. Nemůžu sníst pomalu ani jablko, aniž bych ho nevyzvracela a nejhorší je, že mi v životě NIKDY neudělají radost MOJE VLASTNÍ DĚTI!!!!!! Holky, i kdybyste měli vážit víc než celej tenhle svět, neblbněte a myslete na to, jak dobrá, nebo snad ještě výborná je vaše vůle, cílevědomost a psychika. Nedělám si srandu, ale až poprvé dáte prsty do krku, budete mít odřené ruce od zvracení a budete se uzavírat sami do sebe, nechodit ven a nenávidět se, pak už bude pozdě. Já se chci vyléčit, už kvůli Romanovi, ale mám strach to komukoliv říct, aby mě nešoupli někam do psychiatrický léčebny a neudělali ze mě blázna. HOLKY, VAŽTE SI TOHO JAKÝ JSTE A NECHTĚJTE, ABY VÁM LEZLI ŽEBRA, KYČLE, LOPATKY A VYPADALI JSTE JAK KOSTRY. JÁ SE STÁLE NESNÁŠÍM A VĚŘTE MI, ŽE JEŠTĚ ZHUBNU, AČ MÁM 176 CM A 65KG!!!!!! Držím vám všem všechny svoje palečky a pokud vás můžu poprosit, tak vy je na oplátku držte mně!!!!!!

Bylo mi 15 let a všichni kamarádi a rodina mi záviděli mou postavu, taky aby ne měla jsem postavu tak akorat hubená jsem byla a nechápa jsem jak se někdo může trápit dietama jak nekdo muze jíst ty celozrný věci a hlavně jsem nemohla pochopit jak se někdo může trápit anorexii a bulímii(vždyt si odrovnávaj tělo-říkala jsem si) jenže už je to rok a něco a já přibrala a teď už mi neříkaj ty máš krásné tělo ale ty jsi dost přibrala vid- žereš jak zjednaná-dřív si měla postavičku modelky…..pokoušela jsem se už hodněkrát zhubnout,ale beznadějně.Jednou jsem vydržela 2měsíce nejíst po 17hodině a nejíst sladký ….jenže furt nic tak jsem toho nechala a teď mám ještě tlusčí nohy než dřív-boky jak parní válec a břicho jak selka. Neoblíknu ani tílko na sebe,protože se za sebe stydim nevím co budu dělat v létě…pochybuji,že do te doby něco zhubnu chtěla bych aspon těch 10kg a byla bych šťastná,jenže jak uz je to 3/4roku furt to odkládám na další den a čímdál tim víc tloustnu.Jak ja bych chtěla bejt hubená,hrozně ráda bych zase slyšela ty máš krásnou postavu a oblíkla na sebe ty krasný věci(tílka,mini sukně…)já už se nechci trápit chci bejt hubená snad to někdy zvládnu vždyt ja už i těm bulímičkám a anorektičkám závidim jak to dokázali zhubnout

ahojky! jednou už jsem tady psala! tehdy jsem byla ještě na začátku. tehdy jsem ještě myslela, že se z toho vyhrabu, tehdy jsem ještě myslela, že snad… že mi někdo pomůže. nepovedlo se! jediný človíček kterému jsem to řekla (že mám anorexii) už se mi neozval. a to si dva roky hrál na mého nejlepšího kamaráda. V takovýchhle situacích si člověk vlastně uvědomí, kdo při něm stojí a kdo zvedne kotvičky jakmile se naskytne problém. je smutné vidět, kolik lidiček sem denně píše! je smutné vidět, kolik lidiček se trápí, a kdo ví, kolik někteří z nich mají času! kolik času mám já! denně je mi špatně, je mi špatně už jen z představy, že se mi pomalu všechno hroutí pod rukama. nechci se opakovat, ale nestojí za to, snažit se zavděčit ostatním tím, jak vypadáte. a vy, co jste alespoň trochu při tělíčku, buďte rádi, klukům se to líbí! a navíc tihle lidičkové jsou v pohodě. já už ani nevím, kdy jsem se naposledy zasmála! smutné co? ale já nějak nemám důvod! přesto si ale říkám, že stojí za to bojovat. Život máme jen jeden a člověk by si ho měl vážit. Uvědomte si stejně jako já, že všichni máme vlastně jen jednu šanci! nezahoďte ji! Já to udělala, a teď nevím jak nahoru! Touto cestou chci poděkovat také Robertovi, který mi napsal na můj mail. a vy všichni, kteří tohle možná čtete. Máte-li chuť a potřebu pokecat, určitě napište na suezanka@centrum.cz budu ráda. CHci vám pomoci, protože to nedokážu sama u sebe! a kdo ví, třeba právě díky našemu „problému“ se spřátelíme a nakonec si vzájemně budem oporou! takže já se loučím, přeji vám všem hodně zdaru, víry a vůle v sebe sama. A snad vám pomůže, když vám řeknu, že vás mám všechny moc ráda! papa Suezanka