Archive for category: Můj příběh

Není to ani tak dávno, co jsem si říkala: Ty bulimičky a anoretičky jsou doopravdy sebevrazi! V tu chvíli, přesně před dvěma roky mě ani omylem nebo náhodou nenapadlo, že právě já, ta cílevědomá holka, házenkářka, premiantka třídy a poloviční redaktorka nejmenovaných listů, že zrovná já budu bulimička!!!!!! Pokud si dobře vzpomínám, začínalo léto 2002 a já jsem se svými 172cm vážila nějakých 80kg. Nenáviděla jsem se a připadala jsem si jako nejtlustší holka na světě. Často jsem slýchala i od svého táty, že bych měla zhubnout, ale s mírou, poněvadž hraju házenou a zase nemůžu být nějaký to tintítko. Jenže to mi taky dost lezlo na nervičky a pomalu ve mě začala vřít slabá sebenenávist. Právě kolem 10. července jsem se rozhodla poprvé, že nebudu definitivně jíst. Opravdu mi stačilo pouhé pití, čistá neperlivá voda. Jenže problém, večer jsem hlady nemohla ani usnout, žaludek mě PROSIL o kousíček čehokoliv, třeba i piškotek, ale slabostí jsem ani nemohla vstát! To léto jsme přestavovali náš dům, spíše přistavovali garáž a novou kůlnu pro nábytek. Druhý den jsem ze začátku zvládala v pořádku, ale probdělá noc mě donutila si jít lehnout a spala jsem tehdy až do večera. Mamka si asi po týdnu všimla mých opuchlých očí a varovala mě před následky všelijakých diet a různých přípravků, co slibují 10 kilo za 5 dní! Myslela jsem si své, ale hned první trénink po 14ti dnech mě dostal a začala jsem alespoň jedenkrát denně jíst po malinkatých dávkách, ale hlavně aby si mamka a táta ničeho nevšimli. Bylo to naposled, co jsem se rozhodla, že s tím vším skončím, když jsem si přečetla knížku od Lenky Lanczové- Střípky mých lásekl. V tu chvíli jsem se svými 70kg chtěla bojovat, ale do Vánoc jsem měla opět 74, následně 75 a po Silvestru 81 kg a 174cm. Neštvalo mě to, chtěla jsem být pořád veselá, ale touha po krásném těle modelky mě donutila nadměrně cvičit, ale též normálně jíst. V létě jsem opět vážila 70 kg. Má nejtěžší hodina a nejstrašnější chvíle života se přiblížili. Léto roku 2003 mě naučilo. Po návratu ze soustředění se svým týmem jsem opět nastoupila do našeho gymnázia a slyšela chvály od všech mých spolužaček, jak jsem teď hubená a že mi to moc sluší. Sama jsem však netušila, že opět vážím během dvou měsíců o 10 kilo víc, tedy 80 kg. Když jsem zjistila tento údaj, protočili se mi panenky a nenapadlo mě nic jiného, než si strčit prst do krku a oběd i se zákuskem vyzvracet. Nedokážu ani popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila, jak mi bylo dobře, ta lehkost a pocit, že vlastním tělo Naomi Cambel, prostě nádhera. Nechtěla jsem, abych opakovaně zvracela, tak jsem i občas oběd vynechala, třeba když jsem chtěla cvičit, nebo jít ven, prostě při různých situacích. V prosinci na Mikuláše jsem však začínala jíst stále více a více různé sladkosti, tudíž jsem více a více zvracela. Chtěla jsem se zabít, když jsem musela vyzvracet i štědrovečerní večeři. Samozřejmě o tom nikdo neměl ani potuchy, bylo to takové mé „malé“ tajemství. Během Vánoc jsem vyzvracela naprosto vše. Přejídala jsem se cukrovím a obědvala nepřekonatelné porce a vzápětí vše zvracela. Nevím, jak bych to popsala, ale o Silvestru, když jsme chtěli jet na zábavu našich kamarádů, se kterými chodíme často na různé pařby, nám to naši nepovolili, že prý je to moc daleko. Brečela jsem kvůli tomu celé 4 dny a noci probděla, ale můj kamarád Honza mě a mou sestru zachránil. Jel se tam se svou dívkou podívat kvůli svému bráškovi, který v oné skupině zpívá a hraje na klávesy. Cítila jsem se skvěle, když nás tam naši pustili. Měla jsem sice špatné svědomí, protože jsem snědla asi půlku plechu žloutkového cukroví, ale nevadilo mi to, protože jsem věděla, že uvidím svého miláčka Davida, který v oné skupině též zpívá( má nádherný hlas) a hraje na elektrickou kytaru. Škoda jen, že jsme v jedenáct musely odjet, protože naši nás chtěli mít na půlnoc doma. Byla jsem beznadějně do Davida zamilovaná, ale cítila jsem se skvěle a našim jsem vše, co jsem jim neodpustila, odpustila. Po půlnočním přípitku byly naši natolik opilí, že šli spát a já se sestrou jsme si udělali houbu( víno s kolou). Měla jsem jí asi půl litru a k tomu neuvěřitelné množství cukroví, chlebíčků, uzeného, jednohubek, brambůrků, zákusků atd. Moje břicho připomínalo škopík těhotné maminky ve stém měsíci. Šla jsem na záchod, ale stačilo se mi sehnout pro spadlou ponožku a vše jsem vyzvracela během 15 minut do vany. Nemusela jsem si dávat ani prst do krku, stačilo se mi opřít o břicho a šlo to samo. Sestře jsem se omluvila na nevolnost z houby a pak jsme šli spát. Tím dnem jsem si podepsala ortel. Od té doby jsem v sobě nenechala ani jediné jídlo, pití, PRÁŠEK. Nemohla jsem se napít, když jsem nemohla zvracet a to mě přinášelo potíže. Jednou večer, když už všichni spali jsem se hrozně moc přejedla chlebů s máslem a Junior salámem. Šla jsem ještě k sobě do pokoje, nevím proč, posadila jsem se na postel a najednou se ve mě vše zvrátilo. Rychle jsem si vzala do ruky umělou mísu vedle sebe, kterou jsem tam měla od večeře a vše do ní v sedě vyzvracela. Pak už jsem zvracela pravidelně do svých misek pod postelí a vždy večer, když všichni spali, jse šla vylít do záchodu, umýt a zase přichystat na další den. Teď si asi myslíte, že jsem nechutná a možná i prase, ale v tu dobu mě nic netížilo. Samozřejmě nastaly i první problémy. Ztráta menstruace, špatné výsledky ve sportu, časté nemoce, únava, stres a čím dál větší nenávist. Dokázala jsem už zvracet i při sprchování ve vaně, nezabránila mi ani sádra na ruce, noze, prostě nebylo a dosud není nic, co by mě zachránilo. Teď mám před druhými přijímacími zkouškami a jsem vystresovaná, nezvládám učení, sotva ve škole držím oči, abych neusnula, jsem protivná, ale tlustá. Každý mi říká, že bych už mohla být pomalu modelka, jak jsem zhubla, ale já si připadám jak nemožně tlustá holka, prostě METRÁČEK!!!!!! Nedávno jsem začla chodit s Romanem, je bezvadný kluk, ale bulímie je mezi námi zábranou. Nemůžu kvůli tomu kolikrát ani ven, prostě musím jít zvracet a ani mu nedokážu říct, proč, jak těžký mám problém. Zkoušela jsem přestat, ale ono to nejde. Nemůžu sníst pomalu ani jablko, aniž bych ho nevyzvracela a nejhorší je, že mi v životě NIKDY neudělají radost MOJE VLASTNÍ DĚTI!!!!!! Holky, i kdybyste měli vážit víc než celej tenhle svět, neblbněte a myslete na to, jak dobrá, nebo snad ještě výborná je vaše vůle, cílevědomost a psychika. Nedělám si srandu, ale až poprvé dáte prsty do krku, budete mít odřené ruce od zvracení a budete se uzavírat sami do sebe, nechodit ven a nenávidět se, pak už bude pozdě. Já se chci vyléčit, už kvůli Romanovi, ale mám strach to komukoliv říct, aby mě nešoupli někam do psychiatrický léčebny a neudělali ze mě blázna. HOLKY, VAŽTE SI TOHO JAKÝ JSTE A NECHTĚJTE, ABY VÁM LEZLI ŽEBRA, KYČLE, LOPATKY A VYPADALI JSTE JAK KOSTRY. JÁ SE STÁLE NESNÁŠÍM A VĚŘTE MI, ŽE JEŠTĚ ZHUBNU, AČ MÁM 176 CM A 65KG!!!!!! Držím vám všem všechny svoje palečky a pokud vás můžu poprosit, tak vy je na oplátku držte mně!!!!!!

ahojky, chci poděkovat, už několikrát jsem sem psala, tehdy i když nervičkama někdě… stále v pohodě. Dnes… nervičky se klidní a tělo nechce poslouchat! Tím, že jsem napsala na tuto stránku jsem poznala pár suprových lidiček. Zejména chci poděkovat RObertovi K. který se mi snaží pomoct. asi mi nikdo nepomůže, protože já sama v podstatě nechci. ne, chci, ale nejde to. mám pocit jakoby… stojím na břehu vody. kolem stéká po kamenech průzračná voda, tak ladně se ten vodopád snáší! Na nebi se to hemží ptactvem a po trávě se ženou skupinky pracovitých mravenečků. Krásná představa, snad takový byl můj život (obrazně řečeno) dřív. dnes? Otevírám oči. ale už nestojím na břehu. stojím na vysokém srázu, z nějž se nezadržitelnou rychlostí derou proudy vody. Kameny se mi postupně zařezávají do nouhou. Bolí to. Ptáci kteřá kroužili kolem slunce padají mrtvi k zemi. a těm mravenečkům bych tak ráda řekla, ať zpomalí. Já taky celý život spěchám, a k čemu. Ti ptáci, to jsou mí přátelé. Pomalu se vytrácí. a vodopád?…. vy víte o čem mluvím… papa

ahojky! jednou už jsem tady psala! tehdy jsem byla ještě na začátku. tehdy jsem ještě myslela, že se z toho vyhrabu, tehdy jsem ještě myslela, že snad… že mi někdo pomůže. nepovedlo se! jediný človíček kterému jsem to řekla (že mám anorexii) už se mi neozval. a to si dva roky hrál na mého nejlepšího kamaráda. V takovýchhle situacích si člověk vlastně uvědomí, kdo při něm stojí a kdo zvedne kotvičky jakmile se naskytne problém. je smutné vidět, kolik lidiček sem denně píše! je smutné vidět, kolik lidiček se trápí, a kdo ví, kolik někteří z nich mají času! kolik času mám já! denně je mi špatně, je mi špatně už jen z představy, že se mi pomalu všechno hroutí pod rukama. nechci se opakovat, ale nestojí za to, snažit se zavděčit ostatním tím, jak vypadáte. a vy, co jste alespoň trochu při tělíčku, buďte rádi, klukům se to líbí! a navíc tihle lidičkové jsou v pohodě. já už ani nevím, kdy jsem se naposledy zasmála! smutné co? ale já nějak nemám důvod! přesto si ale říkám, že stojí za to bojovat. Život máme jen jeden a člověk by si ho měl vážit. Uvědomte si stejně jako já, že všichni máme vlastně jen jednu šanci! nezahoďte ji! Já to udělala, a teď nevím jak nahoru! Touto cestou chci poděkovat také Robertovi, který mi napsal na můj mail. a vy všichni, kteří tohle možná čtete. Máte-li chuť a potřebu pokecat, určitě napište na suezanka@centrum.cz budu ráda. CHci vám pomoci, protože to nedokážu sama u sebe! a kdo ví, třeba právě díky našemu „problému“ se spřátelíme a nakonec si vzájemně budem oporou! takže já se loučím, přeji vám všem hodně zdaru, víry a vůle v sebe sama. A snad vám pomůže, když vám řeknu, že vás mám všechny moc ráda! papa Suezanka

Moje story To,že jsem tlustá jsem měla v paměti už od dětství.Nosila jsem vždycky kolem pasu mikiny,aby nebylo vidět můj hnusnej tlustej špekatej zadek a široký stehna.Vzít si na sebe mikinu do pasu pro mě neexistovalo,bylo mi ze mě špatně.Diety jsem nikdy nedržela,až jednou jsem si v časopise Dívka přečetla zajímavou internetovou adresu www.vitalital.cz ?mělo se to zaměřovat na zdraví,být fit,kosmetiku a tak.Tak jsem si tam zajela a udělala si bilanci svého jídelníčku a BMI.Bylo to v normálu něco kolem 20(BMI).Výška 172 a váha 68.No hnus.Bohužel jsem na normál (o štíhlosti nemluvě) nevypadala.Mám lehký kosti,a hodně špeku.Tak to vše začalo v dubnu 2003. Moc si na to nevzpomínám-vůbec jsem o tom nijak moc nepřemýšlela.Nikdy bych nevěřila,že se mi podaří zhubnout byť jen kilo.Každý den jsem 1/2 hoďky běhala.V encyklopedii jsem si našla nutriční údaje potravin-kalorie,?pro mě ale byly hlavní tuky.Třeba u jahod bylo napsáno,že maj na 100g 1g tuku,tak jsem je nejedla.To jsem anorexii ani neměla.Prostě jsem to vyřadila.Vyloučila jsem i veškerý maso,sladkosti,a tak.No vlastně vyřadila jsem to až o prázdninách,kdy jsem nechodila na obědy do školní jídelny.Před prázdninama jsem tedy (i s tim,že jsem chodila na obědy) shodila asi 5 kilo.Asi to bylo tou půl hodinou běhu denně a 3 krát týdně aerobic.Nad kaloriemi jsem vůbec neuvažovala.Jenom jsem si přečetla,že za 1 hodinu běhu spálím 700kcal.Počítala jsem tedy co spálím,ne to co sním. O prázdninách jsem nejedla nic víc než nízkotučné potraviny.To co mělo na 100g více jak 1g tuku bylo tabu.Cítila jsem se moc fajn.Odlehčeně.Na ídlo jsem myslela málokdy.Vůbec jsem nepočítala kolik toho sním.Třeba jsem si smíchala tvaroh s vitalineou (lahůdka).Byl to fajn dezert a jedla jsem to 3 krát denně,pak každý den cca 4 kilový meloun.Najedla jsem se ho vždy až k prasknutí.Byly moc dobrý a hlavně levný.Pak jsem si pochutnávala kdykoli na sucharech Raciol.Jen na těch z pšenice-ty měly na rozdíl od rýžových,které měly 0,2g tuku,jen 0,1g tuku.Ovoce jsem jedla dle libosti.Tak se stalo,že na začátku školního roku jsem vážila 58kg.Jenže jsem byla furt moc tlustá. Byla jsem ale strašně ráda,že si můžu dovolit i mikiny do pasu,přiléhavější trička,?Holky mi říkaly,že jsem zhubla, ale byla jsem přece ještě tak tlustá. Ani nevim jak to přešlo až do tohohle stadia,ale jedla jsem denně 1/2 polévky (někdy 1/4) ze sáčku-FIT polévky.Pak už jenom ovoce-jablka,mandarinky,?Neřešila jsem to.Stačilo mi to.Svý běhání jsem dotáhla na hodinu a půl,pak na 2.Na obědy jsem už nechodila. Jo ještě důležitá součást mé story:Moje nej kámoška začala v dubnu taky s dietou,ale tajně.Změnila se.Byla s ní děsná nuda.Nikdy jsme už nemluvily o ničem jiným než o škole.Na konci roku vypadala jak pravá anorektička a jak jsem se v červenci dozvěděla,tak i byla.To už byla měsíc v nemocnici (ani mi to neřekla) dověděla jsem se to až tehdy,co mi zavolala její ségra ať jí vrátím pučený knížky).Byla tam až do prosince 2003 a můžu říct,že mi nechyběla.Pak se ale vrátila a pro mě začalo peklo:furt měla kecy,že jsem moc hubená a další hovadiny.Strašně jí vadilo,že už nebude moct hubnout,protože ji rodiče hlídaj.Je vychrtlá doteď,ale příjde si strašně tlustá. Tehdy jsem už chodila na vážení.To byl šok:Moje máma za mnou jednou přišla o přestávce do školy a řekla,že jdem kdoktorce.Že prej sem nemocná.Dokonce se i několikrát rozbrečela.Mě polil pot.Coooože??? ?Ale mami,já už budu jíst normálně,slibuju.?Zkoušela jsem to ale na nic.Musela jsem odejít ze školy.Doktorka mě zvážila-55kg.To jsem měřila už 178.Jo musim dodat,že jsem vyrostla tolik asi kvůli tomu,že jsem denně pila kolem 2 litrů odstředěnýho mlíka-vápník.Měla jsem přibrat 1-2 kila.Panejo,tooolik?Třásla jsem se hrůzou.Poslala mě za dietologem.Ten mi řek,že se žádnýho jo-jo efektu obávat nemusim.Tak jsem po dlouhý době začala jíst i corn flakes,nízkotučný sýry,a nízkotuč.sušenky vitalinea.Mňam.Začala jsem se stravovat zdravě.Přesto jsem zhubla další 1 kg.Naplňovalo mě to štěstím.Myslela jsem,že teď už můžu prakticky vše.Stejně jsem jedla nízkotučně. Pak začala mamča kupovat loupáky.Jednou jsem se neovládla a spořádala jich 5.Chtěla jsem se zabít.Tak jsem to teda zkusila vyzvracet.Na WC jsem to dělat nemohla a tak jsem tajně zvracela ve svém pokoji do nádob a pak to šla potichu vylejvat.Tak to bylo 3krát denně 7 dní v týdnu.Přejídat jsem se začala asi kvůli tomu,že jsem si enormně zvětšila žaludek.Jak jsem chodila na vážení,vypila jsem předtím 3 litry vody !za 5 minut.Takže těch54 bylo i s 3 litrama.Aby to prostě jen vypadalo na váze,že jsem přibrala a ne zhubla.Zbytečně jsem si roztáhla žaludek.Až teď si uvědomuju,že jsem musela být při těch 54 kilech fakt hubená a chci se na ně vrátit.Už od Vánoc,kdy jsem se moc přežírala,nezvracim.Denně žeru 4 čokoperníky,sušenky,tučný jídla.Nekontroluju se.Od tý doby jsem teď ZTLOUSTLA na 65 kilo.To je +11.kilo.Měřim už 180.3peky mi visí,už se do ničeho nevejdu a každej den si slibuju,že ten příští už nebudu nic jíst.Už si to slibuju přes měsíc,ale pak z hladu snim jabko a řeknu si,že jsem moc zhřešila a tak že to nemá cenu a odložim to na další den,a cpu se tedy dnes,protože dnes můžu,od zítřka už totiž nebudu jíst nic.A tohle si říkám každej den.O zdravým hubnutí 0,5kg týdně se zdravou stravou,nechci mluvit.Trvalo mi to tolik měsíců se dostat na 54 a já všechno teď podělám za takovou chviličku.Plavková sezóna se blíží a na ňáký zdravý hubnutí není čas.Ach jo chci mít zas anorexii a na jídlo a hl.sladkosti nemít chuť. P.S.K Vánocům jsem dostala magnetickej rotoped a dokázala jsem na něm cvičit až 6 hodin denně (i ve všedních).To jsem si na něj sedla třeba v 5 a skončila v 11.Byla to rutina.Teď ale co furt žeru,si říkám,že si to kolo ani nezasloužim.Možná bych netloustla dál,ale já si na něj bez prázdnýho žaludku=čistýho svědomí sednout nemůžu. Tak tohle bylo o mě.No coment.Ozvi se na renata.ahoj@seznam.cz

Ahoj človíčci. Je to zoufalý, hrozně zoufalý…ale musím to napsat sem, protože se stydím za všechno, co se mi stalo a moje okolí by to asi příliš nepřijalo. Každý mě má za hysterku, za holku, která všechno přehání, dramatizuje. No, vždycky jsem byla trošku moc citlivá, ale teď jsem pořád nahromadě. Dlouho jsem si nedokázala spojit svoje problémy s tím, že jsem vlastně pořád nemocná. Ale nevím, co se mnou vlastně je. Není to anorexie, není to bulímie…Jsem prostě nešťastná a řešení hledám podvědomě v jídle. Už od malička jsem byla baculatá. Pak jsem byla vyloženě tlustá, ale ve 12 letech jsem začala tancovat hip hop, hrát basketbal a taky…držet dietu. byla jsem poprvé opravdu štíhlá! Jenomže to netrvalo dlouho. Kila šla po skončení diety nahoru a čím víc, tím víc jsem se cpala s tím, že od zítra už nebudu NIC jíst, dokud nebudu hubená. Pak jsem přibrala hodně, ale neřešila jsem to. Měla jsem jiné zájmy než svou postavu. Tancovat jsem přestala, tak jsem hezkou postavu nepotřebovala. Pak jsem si ale řekla dost, když už jsem nedopnula poslední kalhoty a začala jsem cvičit. Dietu jsem ani moc nedržela, ale cvičila jsem. Za nějakou dobu jsem opravdu trochu zhubla a zpevnila si postavu. Začalo se mi to líbit.A tak jsem omezila jídlo večer. Potom jsem byla 3 týdny nemocná a bylo mi vážně zle. 3 kila zmizely a já byla v sedmém nebi. Nemyslela jsem na nic jiného, než na kalorie, na to, co budu a nebudu jíst a jak to utajím před rodinou… Za několik měsíců jsem zhubla o 21 kilo.To mi bylo 16. Měřila jsem 160 cm a vážila 44 kilo. Nezdá se to tak hrozný, ale moje tělo to snášelo hrozně. A moje duše ještě hůř. V té době jsem poznala kluka, který se tvářil, že mě miluje, ale měl sám dost starostí se sebou a mě chtěl jen jako útěchu po nevydařeným vztahu. Já jsem ale byla ještě dítě a spousta věcí mi nedošla. Když jsem se mu svěřila se svým problémem, lekl se a opustil mě. A svedl celou vinu na mě. Na MĚ!!! Bylo mi strašně, byla jsem sama a k mé anorexii přibylo i občasné přejedení se ze zoufalství, co bude dál. Nikdy jsem se nenaučila zvracet, i když jsem chtěla. A to mě deprimovalo ještě víc, protože jsem se nemohla „bránit“ jídlu a smutku…Kila se mi vracela a všichni si mysleli, že jsem se uzdravila. Dodnes si to všichni myslí. Ale já nejsem zdravá! Já nejsem šťastná! A teď jsem zamilovaná do kluka, který o mě nestojí. Tvrdí, že mě má rád jako kamarádku, ale …to je složitý. Když jsem mu řekla, že ho miluju, zbaběle od toho utekl. Horší je, že je v mé třídě a denně se vidíme. On stále chce svou bývalou přítelkyni, která je v té samé třídě, takže se musím dívat i na to, jak se snaží získat ji zpět. A já? Mám pocit, že se mi hroutí celý svět.Já jsem tomu klukovi věřila a hrozně bych mu chtěla znovu běřit, ale…teď mám před maturitou a snažím se myslet na učení. Je to složitá situace. Nebaví mě přetvařovat se, nebaví mě dělat, že se mě to netýká. A taky bych s ním chtěla mluvit a říct mu, kaj se cítím, jak mi svým chováním ublížil a jestli si stále říká můj kamarád, tak by mě měl vyslechnout! Jak už tu někdo napsal…já nechci přežívat, já chci ŽÍT!!!