Archive for category: Můj příběh

Začalo vše nenápadně, vegetariánstvím, makrobiotikou a možná i zbytečným hrabáním se sama v sobě. Najednou mi jídlo začalo vadit, začala jsem vadit i sama sobě a pocit prázdného žaludku mě naplňoval nádhernou čistotou, jistou éteričností a taky pocitem, že jsem „něco víc“.Odmala jsem toužila být v něčem dokonalá a najednou to šlo, aniž bych se o to musela obzvlášť víc snažit. Ani si dnes přesně neuvědomuji, kdy se má anorexie přehoupla v bulimii, vím jen, že příběhy a „dovednosti“ jiných spolutrpitelek mě neodrazovaly, ale inspirovaly. Nejdřív jsem se svou „sestrou“, „nejbližší kamarádkou“ žila ve společnosti, na koleji (ano, také jsem studovala!), pomalu jsem ale začala být úplně sama. Pomohlo k tomu také mé vykrádání všech kolejních ledniček, krádeže jídla v obchodech, v neposlední řadě ale čím dál větší potřeba času, bulimie se odmítala dělit. Nic z toho, co se se mnou dělo jsem ale nepovažovala za větší problém, prostě jsem si říkala, že až budu chtít, tak to zvládnu. Později jsem si už ale říkala, že na to zvládnutí nemám a musím se s tím naučit žít. Moje váha se systematicky pohybovala od 42kg až do 75kg, zrcadlo ale mluvilo vždy jasně:“Jsi Tlustáááá!“Stala jsem se dokonalým teoretikem přes poruchy příjmu potravy, léčila jsem se všude možně (celkem 8x), k tomu jsem se také stala závislá na návykových lécích. Přišla jsem o polovinu vlasů, zničila si zuby tak, že dnes mám místo horních šesti protézu a šetřím na implantáty, vypadala jsem v dobrých dnech na třicet a v těch horších na šedesát, přišla jsem o všechny kamarády, přátele a známé. Mohla jsem si povídat jen s těmi, kdo měli stejný problém jako já, protože nikdo jiný mi nerozuměl a já nerozuměla nikomu jinému. Poslední léčbou byl půlroční pobyt v léčebně závislostí v Červeném Dvoře a tam nastal zlom. Je moc těžké jej popsat na několik řádků, je nepředstavitelné uskutečnit se sebou něco pozitivního během kratší doby než je ta, kterou jsem na to měla já. Pohřbila jsem závislost na lécích i na jídle (nejedení, zvracení, projímadlech). Lze to trochu říct takto: přestalo mě to nejspíš po deseti letech bavit, naplňovat. Vím, že ještě nemám vyhráno, spoustu věcí si do konce života nemohu dovolit – například diety nebo nepřiměřené hraní si na něco, co nejsem. Nové přátele jsem zatím nenašla, ti staří se také nevrátili, nějak víc ráda se také nemám, mám zatím v podstatě chudý život, ale docela se mi chce žít.Myslím, že nikomu nepomohou extrémy, ale vnímání běžných maličkostí, braní života i s jeho obyčejností, protože život obyčejný je- v tom může být jeho kouzlo. Tak co, holky (i kluci), jak dlouho ještě chcete čekat na zázrak?

Ahoj… víte já vůbec nevím jak začít…snad jen to že nevím jestli jsem normální nebo nemocná…ja si normální pripadám …začlo to asi před dvěma měsíci a když jsem si četla příběhy tady na této stránce chtělo se mi do breku a uvědomila sem si ze takhle dopadnout nechci s cukrovkou a s omezenou funkcí jater…je mi 16 let měřím asi + -179 a vážim 59 kg…zhruba 2 krát denně zvracím,nepřejídám se cvičím a stoupám na váhu 10 krát denně…neustále se hodnotím a říkám si … tohle se mi nelíbí..ty stehna, bricho…když něco vyzvracím říkám si…mám tohle vůbec za potřebí…lidi okolo mě neustále obdivují moji postavu, avsak nevedi nic o mém citení a me nemoci…a na druhou stranu z toho mam lepší pocit, když si představím, že zanedloouho budu vypadat, jako vystřižená z titulní strany módního časopisu jako modelka…tohle byl a nechci aby byl…uz ne…byl to muj jediny sen…udelala sem cokoliv jen abych do sebe nic nedala…asi před půl rokem sem chodila k doktorce kůli mé váze měla sem 178 a 62 kg…tehdy jsem jen nejedla a po par mesící diskuzí a tématem proc…sem nakonec odesla, ptz jak podle jejich slov „jsem uz v porádku“ …ale mylila se… Je to tady znova a jeste v horsim svetle…nevim jak s tim prestat a verte mi chci jeste zhubnout a ja budu hubnout ale zároven chci s timhle trápením skoncit…ale nemuzu…je to pro me uz zlozvyk a ja nevim, jak se ho zbavit… Muj pritel je s moji postavou spokojen a kdyz se obcas bavime o modelkach a o misskach zmini se jak maji krasnou postavu…a ja si rikam, kdyz v tomhle vydrzim, bude me obdivovat stejne…ja chci byt lepsi, hubenejsi nezli oni…pomozte mi prosim, nechci skoncit s cukrovkou ani s omezenou funkci jater…ja chci zase normalne zit i bez nutnosti zvracet… napiste mi na smolik.Martina@seznam.cz

ahojky všichni, je mi dost smutno, když si to tady všechno čtu. Kdybych měla tu moc, mávla bych „jen kouzelným proutkem“ a vše by bylo Ok. bohužel to není možné a já nejsem schopná pomoc ani sobě. Abych to neprodlužovala: měla sem anorexii a je to rok, co sem se z toho začala dostávat. Věřte nebo ne, ale sama. Taky to nechápu, byl to zázrak, měla sem 40kg/173 cm. Donutily mě okolnosti, nechtěla sem do nemocnice, asi bych to už psychicky nezvládla. Musela bych opakovat ročník na střední, to by byl konec, a tak sem začala jíst. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu mít bulimii, asi bych se mu vysmála do očí. Teď je to jiný, stala se mou „kamarádkou“. Je mi z toho všeho zle. Sem tak hloupá, mohla sem mít super postavu, nikdy sem nebyla silná- 54 kg, co bych teď za to dala. Jenže pravda je jiná, po roce mám téměř o 30kg víc, je to nechutný, já vim, ale je to bohužel tak. Má váha se nedá určit přesně- 65 – 70 kg. Sem schopná několik dnů vůbec nejíst, k tomu cvičit a jezdit na kole, až je mi na omdlení. to se cítim super, plochý břicho, dobrá nálada, pocity. Jenže pak stačí ochutnat nějakou dobrotu a je to tady. Nastává období přejídání. Pak zase hubnu, přibírám, hubnu….. Už mě to všechno unavuje, tohle není život, ale peklo, sem nemožně tlustá, neschopná. chci vrátit čas, kéž by to šlo. od anorexie téměř k nadváze, už nemůžu dál. Co mám dělat? Prosim vás, poraďte mi někdo. Napište mi cokoliv, ať už je to podpora či kritika, moc moc vás prosim. Připadám si jak loď potopená na dně oceánu. Za chvíli léto a já nevim, co budu dělat, ty stehna, zadek, já se z toho zbláznim. je to dost smutný, ale já nemůžu být ani s žádnym klukem. Sama bych být nemusela, jenže já je všechny odrazuju. pořád nechápu,že se jim můžu líbit takhle, podle mě nemožně tlustá. Myslim jen na jídlo, cvičení, to je můj život. můžete mi psát na: snezenka.ali@seznam.cz díky za všechny odpovědi, všem vám držim palečky a pro ty, co takový problémy nemají- buďte rádi, jak vypadáte, jelikož podle mého příběhu, nejspíš skončíte daleko hůř….

Hrůzu a děs zažívám, když si listují v příspěvcích holek a kluků, ve kterých je tolik smutku a touhy, aby je někdo pochopil a pomohl jím. I já mám „svou“ anorexii, je to má strašná přítelkyně, ke které itíkám, protože se citím být tak sama… Jenže, ta „přítelkyně“ mne zradila. Je mi 30, měřím 169, vážím 53. A nemůžu otehotnět. A takto dopadnou všichni, kdo se poddá modernímu trendu hubená=krásná. Je to lež, hrozný omyl… Krásná je žena, která je zdravá, vselá, plná nadějí. Žena, která čeká dítě… Anorektička se toho štěsti a té opravdové ženské krásy nedočká… Ani já ne…

Celý den nejím, ráno vstanu, jdu do školy a dívám se na ostatní jak se ládujou jídlem, který tak krásně voní, ale já vím, že až příjdu domů, budu jíst taky. Když přijedu ze školy, pustím si televizi a sežeru všechno, na co příjdu. Vím, že do dvou hodin to musí všechni ven, nevím proč zrovna do dvou hodin, ale mám zafixovaný, že pak už to začnu trávit. Asi to je ale blbost. Je mi 18 a půl a bulimii mám od svých 13ti. Vždycky jsem byla silná, někdy víc, někdy míň, a tak jsem nastoupila na odtučňovací kůru. Zhubla jsem tam 5-10 kg a tam mi taky jedna kamarádka poradila, jak jíst nepřibrat. A já se tak stravuju už 5 let. Nejsem nijak nemocná, jelikož trpím na štítnou žlázu, jsem s váhou pod kontrolou lékaře a podle něj jsem v pořádku, vitamíny, prostě nic mi nechybí. Kdyby věděl že mám bulimii asi by se divil. Jasně že se za TO nenávidím, nenávidím svoje tělo, ale žít se s tím dá. Před rokem a čtvrt jsem si našla přítele, trochu se to zlepšilo, ale jen v tom případě, že už nezvracím každý den, ale jen třeba 4x týdně. Bohužel na úkor toho, že jsem ze svých 76 kg přibrala na 90. Je mi z toho na brek, ráda bych držela někajou normální dietu, ale nejde to:( Mrzí mě to, protože vím, že jsem přibrala kvůli němu, hodně jí a nepřibírá a já jeden čas jedla taky tak. Bohužel jsem přibrala a teď to nejde zpět. Mám na břichu strie, jsou krvavý a je to fakt hnusný. Každý ráho se probouzím s tím, že začnu znovu a budu držet normální dietu plnou zelenini, ale když přijdu ze školy, je to tu znova. Mozek vypne a nedokáže říct jídlu ne a probudím se až když si v koupelně vyplachuju pusu od zvratek. Taky není pravda že všechny bulimičky mají zkažené zuby, musím to zaklepat, ale já ne. Mám všeho všudy 2 plomby a ty tam jsou od malička. Je to asi tím, že si čistím zuby:) Akorát mě sere ta váha, ani s 76 kg jsem nebyla hubená, ale když si na to vzpomenu, byla jsem vlastně naproti tomu co jsem teď krásná. A myslím, že už ani přítelovi se nelíbím jako dřív, i přes to, že říká že je rád, když si má na co šáhnout, prý se při sexu nechce bouchat o kosti:)I když on sám je kost a kůže. No považte, při jeho 180 cm váží 65 kg a já při 168 cm 90 kg. Tak jak vedle sebe vypadáme? Hrozně. Už z tohohle důvodu bych chtela mít takovejch 65 kg. Článek jsem to napsala dlouhej, ale pochybuju že ho bude někdo číst. Tak se mějte a nezvracejte, je to na hovno a stejně se při tom tloustne