Archive for category: Můj příběh

Začalo vše nenápadně, vegetariánstvím, makrobiotikou a možná i zbytečným hrabáním se sama v sobě. Najednou mi jídlo začalo vadit, začala jsem vadit i sama sobě a pocit prázdného žaludku mě naplňoval nádhernou čistotou, jistou éteričností a taky pocitem, že jsem „něco víc“.Odmala jsem toužila být v něčem dokonalá a najednou to šlo, aniž bych se o to musela obzvlášť víc snažit. Ani si dnes přesně neuvědomuji, kdy se má anorexie přehoupla v bulimii, vím jen, že příběhy a „dovednosti“ jiných spolutrpitelek mě neodrazovaly, ale inspirovaly. Nejdřív jsem se svou „sestrou“, „nejbližší kamarádkou“ žila ve společnosti, na koleji (ano, také jsem studovala!), pomalu jsem ale začala být úplně sama. Pomohlo k tomu také mé vykrádání všech kolejních ledniček, krádeže jídla v obchodech, v neposlední řadě ale čím dál větší potřeba času, bulimie se odmítala dělit. Nic z toho, co se se mnou dělo jsem ale nepovažovala za větší problém, prostě jsem si říkala, že až budu chtít, tak to zvládnu. Později jsem si už ale říkala, že na to zvládnutí nemám a musím se s tím naučit žít. Moje váha se systematicky pohybovala od 42kg až do 75kg, zrcadlo ale mluvilo vždy jasně:“Jsi Tlustáááá!“Stala jsem se dokonalým teoretikem přes poruchy příjmu potravy, léčila jsem se všude možně (celkem 8x), k tomu jsem se také stala závislá na návykových lécích. Přišla jsem o polovinu vlasů, zničila si zuby tak, že dnes mám místo horních šesti protézu a šetřím na implantáty, vypadala jsem v dobrých dnech na třicet a v těch horších na šedesát, přišla jsem o všechny kamarády, přátele a známé. Mohla jsem si povídat jen s těmi, kdo měli stejný problém jako já, protože nikdo jiný mi nerozuměl a já nerozuměla nikomu jinému. Poslední léčbou byl půlroční pobyt v léčebně závislostí v Červeném Dvoře a tam nastal zlom. Je moc těžké jej popsat na několik řádků, je nepředstavitelné uskutečnit se sebou něco pozitivního během kratší doby než je ta, kterou jsem na to měla já. Pohřbila jsem závislost na lécích i na jídle (nejedení, zvracení, projímadlech). Lze to trochu říct takto: přestalo mě to nejspíš po deseti letech bavit, naplňovat. Vím, že ještě nemám vyhráno, spoustu věcí si do konce života nemohu dovolit – například diety nebo nepřiměřené hraní si na něco, co nejsem. Nové přátele jsem zatím nenašla, ti staří se také nevrátili, nějak víc ráda se také nemám, mám zatím v podstatě chudý život, ale docela se mi chce žít.Myslím, že nikomu nepomohou extrémy, ale vnímání běžných maličkostí, braní života i s jeho obyčejností, protože život obyčejný je- v tom může být jeho kouzlo. Tak co, holky (i kluci), jak dlouho ještě chcete čekat na zázrak?

Ahoj… víte já vůbec nevím jak začít…snad jen to že nevím jestli jsem normální nebo nemocná…ja si normální pripadám …začlo to asi před dvěma měsíci a když jsem si četla příběhy tady na této stránce chtělo se mi do breku a uvědomila sem si ze takhle dopadnout nechci s cukrovkou a s omezenou funkcí jater…je mi 16 let měřím asi + -179 a vážim 59 kg…zhruba 2 krát denně zvracím,nepřejídám se cvičím a stoupám na váhu 10 krát denně…neustále se hodnotím a říkám si … tohle se mi nelíbí..ty stehna, bricho…když něco vyzvracím říkám si…mám tohle vůbec za potřebí…lidi okolo mě neustále obdivují moji postavu, avsak nevedi nic o mém citení a me nemoci…a na druhou stranu z toho mam lepší pocit, když si představím, že zanedloouho budu vypadat, jako vystřižená z titulní strany módního časopisu jako modelka…tohle byl a nechci aby byl…uz ne…byl to muj jediny sen…udelala sem cokoliv jen abych do sebe nic nedala…asi před půl rokem sem chodila k doktorce kůli mé váze měla sem 178 a 62 kg…tehdy jsem jen nejedla a po par mesící diskuzí a tématem proc…sem nakonec odesla, ptz jak podle jejich slov „jsem uz v porádku“ …ale mylila se… Je to tady znova a jeste v horsim svetle…nevim jak s tim prestat a verte mi chci jeste zhubnout a ja budu hubnout ale zároven chci s timhle trápením skoncit…ale nemuzu…je to pro me uz zlozvyk a ja nevim, jak se ho zbavit… Muj pritel je s moji postavou spokojen a kdyz se obcas bavime o modelkach a o misskach zmini se jak maji krasnou postavu…a ja si rikam, kdyz v tomhle vydrzim, bude me obdivovat stejne…ja chci byt lepsi, hubenejsi nezli oni…pomozte mi prosim, nechci skoncit s cukrovkou ani s omezenou funkci jater…ja chci zase normalne zit i bez nutnosti zvracet… napiste mi na smolik.Martina@seznam.cz

ahojky všichni, je mi dost smutno, když si to tady všechno čtu. Kdybych měla tu moc, mávla bych „jen kouzelným proutkem“ a vše by bylo Ok. bohužel to není možné a já nejsem schopná pomoc ani sobě. Abych to neprodlužovala: měla sem anorexii a je to rok, co sem se z toho začala dostávat. Věřte nebo ne, ale sama. Taky to nechápu, byl to zázrak, měla sem 40kg/173 cm. Donutily mě okolnosti, nechtěla sem do nemocnice, asi bych to už psychicky nezvládla. Musela bych opakovat ročník na střední, to by byl konec, a tak sem začala jíst. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu mít bulimii, asi bych se mu vysmála do očí. Teď je to jiný, stala se mou „kamarádkou“. Je mi z toho všeho zle. Sem tak hloupá, mohla sem mít super postavu, nikdy sem nebyla silná- 54 kg, co bych teď za to dala. Jenže pravda je jiná, po roce mám téměř o 30kg víc, je to nechutný, já vim, ale je to bohužel tak. Má váha se nedá určit přesně- 65 – 70 kg. Sem schopná několik dnů vůbec nejíst, k tomu cvičit a jezdit na kole, až je mi na omdlení. to se cítim super, plochý břicho, dobrá nálada, pocity. Jenže pak stačí ochutnat nějakou dobrotu a je to tady. Nastává období přejídání. Pak zase hubnu, přibírám, hubnu….. Už mě to všechno unavuje, tohle není život, ale peklo, sem nemožně tlustá, neschopná. chci vrátit čas, kéž by to šlo. od anorexie téměř k nadváze, už nemůžu dál. Co mám dělat? Prosim vás, poraďte mi někdo. Napište mi cokoliv, ať už je to podpora či kritika, moc moc vás prosim. Připadám si jak loď potopená na dně oceánu. Za chvíli léto a já nevim, co budu dělat, ty stehna, zadek, já se z toho zbláznim. je to dost smutný, ale já nemůžu být ani s žádnym klukem. Sama bych být nemusela, jenže já je všechny odrazuju. pořád nechápu,že se jim můžu líbit takhle, podle mě nemožně tlustá. Myslim jen na jídlo, cvičení, to je můj život. můžete mi psát na: snezenka.ali@seznam.cz díky za všechny odpovědi, všem vám držim palečky a pro ty, co takový problémy nemají- buďte rádi, jak vypadáte, jelikož podle mého příběhu, nejspíš skončíte daleko hůř….

Za co stojí žít? Na to se poslední dobou ptám stále častěji a nemůžu najít důvod. Možná to někdo z vás zná, možná mi někdo z vás rozumí. Možná i vy se denně před spaním ptáte, co by se změnilo, kdybych tu nebyla. Taky se ptám, a nejhorší je, že už nemůžu najít odpověď! dřív když jsem byla na dně, stokrát jsem si přála umřít, ale nikdy jsem nenašla odvahu, vždycky jsem si našla důvod, proč tu zůstat. Poslední dobou usínám, ale ten důvod už nemůžu najít. Najednou je mi to všechno jedno. a ze smrti, které jsem se dřív děsila, strach už nemám. Co to znamená? Znamená to, že už jsem na konci? Znamená to, že když už nenacházím útěchu ani ve vlastní rodině, znamená to, že už jsem vážně na konci? Denně se bojím, že třeba přávě dneska se odhodlám, a pomalu mi dochází síly ještě vůbec něčemu vzdorovat. MOžná tenhle stav někdo z vás zná. Možná někdo z vás zná ten pocit, kdy nenachází útěchu, ani kousek radosti už vůbec v ničem. ani v nejlepší kamarádce, ani ve vlastní rodině (za níž by jste položili vlastní život). Jsou lidé, toužící po tom se anorektikem stát, touží po tom, zkusit něco nového. Já to zkusila, a jak jsem dopadla. Ztratila a vyčerpala jsem postupně všechny důvody, které mě držely nad vodou, ztratila jsem všechny výmluvy, kterými jsem se vždy přesvědčovala, že ještě ne… že ještě mám čas. A tak, tak doufám, že o mě ještě uslyšíte. A doufám, že vy všichni nejste v takovém stavu jako já. Nikdo si to nezaslouží, ani já ne. Ale v životě se musí vždycky najít výjimka. Neříkám, že jsem to já, možná je na tom někdo z vás mnohem hůř. Jen chci říci těm, kteří anorexii či bulimii nepoznali, jste šťastní. Ať už vás v životě trápí cokoliv, vždycky si najdětě řešení. vždy, i když už nevidíte cestu. Hlavně se neponižujte natolik, aby se z vás stali zoufallci (čímž nechci nikoho urazit) jako jsem já.

Ahoj, moc vás zdravím…… Ano je to tak, chci být hubená, chci, aby mi šli vidět všechny kosti atd. Já vím sem blázen, ale každej je ňákej.Čtu vaše příběhy a chci se něco dozvědět, vím jen to, že trpíte a chcete se toho zbavit. Hrozně moc mě štve můj život, ale co už, můžu si za to sama. Tak se chci za to potrestat. Jednou sem málem můj život skončila, zachránila mě jediná myšlenka a to ta, že hrozně miluju jednoho kluka,vím že mě má ráde, ale jestli mě miluje to nevím. Sme spolu deset měsíců. Sem úplně posedlá tím být hubená a já to jednoho dne dokážu, mám slabou bulimiu a nehodlám se ji zbavit. Mamka něco tuší a chce mě poslat k psychyatrovi, jenže tam mě nikdo nedostane, to radši umřu. Prosím vás napište mi co mám dělat, pomozte mi ukázat kudy dál na cestě životem předem sem vám za to vděčná. A vám všem držím palečky ať své problémy co nejdřív vyřešíte pa pa Pinďa