Dokážu to!!

V šestnácti letech jsem se, pro mě z teď nepochopitelných důvodů, rozhodla zhubnout! Měřila jsem 168cm a vážila 60kg. Začala jsem tedy hubnout! Někde v časopise jsem se dočetla, že je dobré počítat si kJ, tak jsem tedy začala! Kupovala jsem si racionální stravu, zeleninu, ovoce, přestala jsem chodit do školy na obědy a obědvat v neděli s našima. K tomu jsem i cvičila, ale zdálo se mi, že to vůbec nepomáhá a že mám strašné špeky. Pak jsem se dočetla o bulimičkách a místo toho, aby mě to odradilo mě to motivovala!? Jelikož jsem pořád jedla hodně (podle mě, ale mého okolí už jsem jedla málo) a mé kJ přesahovaly víc než stanovenou normu, začala jsem jídlo zvracet! Zprvu mi to připadalo nechutné, ale časem jsem si navykla! Nikdo o tom nevěděl! Ve škole, kdše jsem patřila mezi premianty, jsem jedla minimum, a když jsem došla domů, přežrala jsem se a následně zvracela! Změnila jsem se! Byla jsem podrážděná, k okolí zlá, zamračená, nešťastná, měla jsem deprese a pokaždé, když jsem se na sebe podívala do zrcadla, brečela jsem!Chtěla jsem se změnit, ale pořád jsem v sobě nenacházela sílu! Často mi byla zima (v létě jsem nosila rifle, sibiřky a svetr) a byla jsem unavená (raději než cokoli jsem spala, abych nemusela myslet na jídlo a na svou váhu)! Mé okolí si ztráty mé váhy všimlo, upozorňovali mě na to jak mohli, nutili mě jíst (na hádky u nedělního oběda jsem si zvykla)! Nakonec se všechno provalilo a já slíbila, že přestanu zvracet! Nepřestala jsem- zvracela jsem dál do koše, tak, aby o tom nikdo nevěděl! Ve svých sedmnácti jsem měla při výšce 170cm 50kg! Byla jsem štíhlá (jak jsem ze začátku chtěla), ale místo vytouženého štěstí jsem se chtěla párkrát i zabít (byla jsem na to ale dost slabá)! Hodně jsem si o poruchách příjmu potravy četla, až jsem nakonec našla jednu příručku od doktora Krcha, která mi z mé bulimie pomáhá! Když mi ještě moje gynekoložka řekla, že pokud nepřiberu nebudu moct mít děti, bylo to pro mě rozhodující! Řekla jsem si DOST! Chtěla jsem být jiná a taky jsem na tom začala pracovat! Podle jednotlivých kapitol postupuji skoro dva měsíce, během kterých jsem zvracela jen jednou, což je pro mě úspěch, a jsou znát změny- nejenom v mém chování (jsem šťastná, usměvavá, mám ze života radost), ale také v mých stravovacích návycích (chodím na obědy, snažím se jíst 5x denně a normálně)! Občas se sice najdou dny, kdy mám sto chutí jít zase zvracet, ale pak si uvědomím, co jsem za ty dva měsíce dokázala a řeknu si NE! JÁ CHCI BÝT NORMÁLNÍ!!! Nejde jenom o to si to říct, ale hlavně si tyto slova uvědomit! Doufám, že se mi podaří vydržet nezvracet a že se k tomu již nikdy nevrátím! Držte mi, prosím, všichni, kdo jste okusili peklo bulimie, i vy ostatní, palce! Lenka P.S: Pokud někdo má zájem, ráda se o své zlé i dobré zkušenosti podělím, pište na lenkasr@atlas.cz