Zoufalství
Celkem po dlouhé době si čtu Vaše příběhy, je mi až do breku, kolik jich stále přibývá. Já mám bulimii už 3 roky, byla jsem dokonce v léčebně, ale jsem na tom stále stejně. Zvracím 3x denně. Vím, že můj problém je to, že se nějak nedokážu odhodlat a říct si: Už nikdy, už se nechci ničit, trápit se, mít deprese, sebevražedné myšlenky, jak já chci skončit to své trápení a začít normálně jíst, jenže stačí chvilinka, kdy nemyslím na to, že to DOKÁŽU, a už se vezu. Aniž bych si to uvědomovala, nakládám si jídlo a pouštím se do své zkázy. Každé ráno si říkám: Dnes je ten správný den, ty to dokážeš, stačí jen chtít! Jenže když překonám snídani, někdy zvládnu dokonce i oběd, ale pak můj vnitřní hlas mě začne přesvědčovat: Jednou můžeš, to se nic nestane! Můžeš si dát, co chceš, co by sis normálně nedovolila a nezůstane to v tobě! A já husa hloupá vždy naletím, začíná to většinou tak nenápadně – banán, nějaké ovoce, zelenina, jogurt, pak najednou čokoláda, sušenky a pak je mi už jedno, co to je, hlavně, když cítím, že něco jím – spíš už hltám než si vychutnávám. Na záchodě si nadávám, jak jsem mohla být tak hloupá a naletět, dělám stále stejné chyby a stejně se nepoučím. Jsem zoufalá, přestávám věřit, že tento boj lze úspěšně vyhrát. Jsem zoufalá, moc zoufalá, jak bych si přála být normální, normálně jíst, normálně se chovat. Proč je to tak těžké? Je vůbec nějaká šance, že se z toho úplně dostaneme?