Archive for category: Můj příběh

V šestnácti letech jsem se, pro mě z teď nepochopitelných důvodů, rozhodla zhubnout! Měřila jsem 168cm a vážila 60kg. Začala jsem tedy hubnout! Někde v časopise jsem se dočetla, že je dobré počítat si kJ, tak jsem tedy začala! Kupovala jsem si racionální stravu, zeleninu, ovoce, přestala jsem chodit do školy na obědy a obědvat v neděli s našima. K tomu jsem i cvičila, ale zdálo se mi, že to vůbec nepomáhá a že mám strašné špeky. Pak jsem se dočetla o bulimičkách a místo toho, aby mě to odradilo mě to motivovala!? Jelikož jsem pořád jedla hodně (podle mě, ale mého okolí už jsem jedla málo) a mé kJ přesahovaly víc než stanovenou normu, začala jsem jídlo zvracet! Zprvu mi to připadalo nechutné, ale časem jsem si navykla! Nikdo o tom nevěděl! Ve škole, kdše jsem patřila mezi premianty, jsem jedla minimum, a když jsem došla domů, přežrala jsem se a následně zvracela! Změnila jsem se! Byla jsem podrážděná, k okolí zlá, zamračená, nešťastná, měla jsem deprese a pokaždé, když jsem se na sebe podívala do zrcadla, brečela jsem!Chtěla jsem se změnit, ale pořád jsem v sobě nenacházela sílu! Často mi byla zima (v létě jsem nosila rifle, sibiřky a svetr) a byla jsem unavená (raději než cokoli jsem spala, abych nemusela myslet na jídlo a na svou váhu)! Mé okolí si ztráty mé váhy všimlo, upozorňovali mě na to jak mohli, nutili mě jíst (na hádky u nedělního oběda jsem si zvykla)! Nakonec se všechno provalilo a já slíbila, že přestanu zvracet! Nepřestala jsem- zvracela jsem dál do koše, tak, aby o tom nikdo nevěděl! Ve svých sedmnácti jsem měla při výšce 170cm 50kg! Byla jsem štíhlá (jak jsem ze začátku chtěla), ale místo vytouženého štěstí jsem se chtěla párkrát i zabít (byla jsem na to ale dost slabá)! Hodně jsem si o poruchách příjmu potravy četla, až jsem nakonec našla jednu příručku od doktora Krcha, která mi z mé bulimie pomáhá! Když mi ještě moje gynekoložka řekla, že pokud nepřiberu nebudu moct mít děti, bylo to pro mě rozhodující! Řekla jsem si DOST! Chtěla jsem být jiná a taky jsem na tom začala pracovat! Podle jednotlivých kapitol postupuji skoro dva měsíce, během kterých jsem zvracela jen jednou, což je pro mě úspěch, a jsou znát změny- nejenom v mém chování (jsem šťastná, usměvavá, mám ze života radost), ale také v mých stravovacích návycích (chodím na obědy, snažím se jíst 5x denně a normálně)! Občas se sice najdou dny, kdy mám sto chutí jít zase zvracet, ale pak si uvědomím, co jsem za ty dva měsíce dokázala a řeknu si NE! JÁ CHCI BÝT NORMÁLNÍ!!! Nejde jenom o to si to říct, ale hlavně si tyto slova uvědomit! Doufám, že se mi podaří vydržet nezvracet a že se k tomu již nikdy nevrátím! Držte mi, prosím, všichni, kdo jste okusili peklo bulimie, i vy ostatní, palce! Lenka P.S: Pokud někdo má zájem, ráda se o své zlé i dobré zkušenosti podělím, pište na lenkasr@atlas.cz

Je mi 21 a je to se mnou podobné jako u Zuzky. Taky chci už konečně žít normální život, nemít v záhlaví stále myšlenku na jídlo a následně na zvracení. Asi před 2 lety jsem si pořádně uvědomila, že trpím bulímií a že se mé „sem tam zvracení“ zvrhlo v nekontrolovatelnou lavinu přejídání, zvracení, projímadel a týdeních diet.. Jídlo vždycky patřilo k mému balzámu na duši. Už odmalička jsem jedla sladké, když jsem potřebovala psychicky uklidnit. V 19 jsem si poprvé uvědomila, že vlastně trpím nemocí. O to horší, když je psychického původu. Svěřila jsem se proto svým rodičům a myslela jsem, že mě vlastní hanba přiměje se změnit. Oba byli velice tolerantní, podporovali mě, jak jen mohli a hlavně mě dodnes přehnaně kontrolují v jídle. Mě se tehda ulevilo,změna taky nastala, ale v nepatrných intervalech se mi bulimie pomalinku vracela zpět. Před půl rokem jsem ukončila vztah s klukem, který mě velice tížil. Řekla jsem si, že až začnu nový vztah, budu mít už bulimii za sebou, chci se jí postavit a nepustit jí do další etapy života. Od té doby jsem se začala lepšit. Snažila jsem velice omezovat jídlo, abych si stáhla žaludek. Podařilo se mi vydržet celkem 2 týdny v kuse nezvracet. Ale to přece nestačí. Teď mám zkouškové období a bulímie se mi zas rozjela. Vím, že se po zkouškovým budu schopná zas nepřejídat, ale to není řešení, protože jakmile se objeví další překážka, tak bych do toho zase spadla. A já to chci vyřešit napořád. Když nezvracím, tak jsem tak neskutečně samostatná, iniciativní a cilevědomá baba, že se kolikrát divím, proč do toho pořád padám. Jsem od přírody společenská, ale když zvracím, stáhnu se do pozadí. A v podstatě až teď jsem si uvědomila, jaké psychické následky na mě bulimie zanechala. Možná ze sebe teď dělám případ pro psychinu. Kdyby jste mě potkaly na ulici, tak byste tohle do mě právě vůbec neřekly. To je na bulímii to nejhorší – že se s ní člověk NAUČÍ ŽÍT, naučí se ji skrývat. A pokud opravdu nezvrací často, tak si toho nikdo nikdy nemusí všimnout. Akorát vy se pak víc a víc cítíte být v pasti, uzavřené ve vlastních ničivých myšlenkách. Uvědomila jsem si, že nás bulímistky pochopí jen ten, kdo si tím taky prošel. Ani rodiče (i když by jistě chtěli), ani placení psychologové (kterým v 18 padla)nám tak nepomohou jako člověk, který má stejný problém a sdílí s námi stejný cíl. Protože my nepotřebujem podporu jen ve čtvrtek v 17 hodin na sezení, ale 24 hodin denně. Potřebujem mít jistotu, že za námi stojí člověk v momentě, kdy cítíme, že pokud uděláme další krok, tak zase spadneme do zvracení. A právě jemu je dobré (třeba přes mejl) se ihned ozvat s tím, že si např. krájíme koláč a chceme si z něj dát opravdu jen jeden díl a ten zbytek jednoduše zabalit a nechat na zítra. Pokud se mu v tomto momentě svěříme s obavou, že nevíme, jestli v nás ten koláč náhodou nezmizí celý, on se nám jistě bude snažit pomoct (slovy, malu poznámkou, vybídne nás jít ven, upozorní na něco, nebo co já vím.. jak se domluvíme). Každopádně bude stačit fakt, že když to oba budou dělat společně a poctivě, budou se pozorovat(jak se ten druhý mění), tak to i pro ně samotné bude snažší vydržet. Nebo se mýlím? Já pevně věřím, že to tak tak zvládneme. Tímto chci oslovi všechny holky (nebo i kluky), které mají stejný pocit jako já, ale které jsou dostatečně rozhodnuté k radikálnímu řešení. Pokud některá z vás bude chtít, ráda to s ní zkusím dotáhnout do konce (oboustraně samozřejmě:)). Bude to chtít velkou dávku trpělivosti, odříkání a hlavně UPŘÍMNOSTI NEJEN KE MNĚ, ALE I K SOBĚ SAMÉ. (A pokud „se“ ten koláč „zbúchá“, tak se budeme muset naučit, že je to taky v pořádku. prostě se potom zase trochu omezíme a nerozjedeme ten velice známý kolotoč odznova..), OK? Když mi bylo 17, tak jsem jedla úplně perfektně. Hlídala jsem si hlad a když jsem si řekla už ne, tak jsem prostě polkla a dál už nejedla. Cítila jsem se tehda neskutečně skvěle. Proto vím, že to jde. Jen si potřebuju vybudovat stejnou výdrž a sebekázeň, které jsem se postupně zbavovala. Takže kdo do toho půjde se mnou? Držím vám všem palce, vy to zvládnete (a já taky :)) Lucie z jižní Moravy

Prominte mi. Prominte mi za to co jsem napsala nedávno teď jsem ráda, že jste to neuveřejnili. Je mi do breku kvůli té holce, která mi řekla, že jsem kráva. Když jsem tosem psala předtim, měla jsem blbou náladu.Mě je to fakt moc líto, ale já už nevim, co mám dělat. Vy nechápete, jak je těžký jíst před někym, kdo ji má…Je mi také hrozně líto, že si myslíte, že ji propaguji. Já NECHCIIIIIIIIIIIIIII, aby ji měl někdo jiný. ta holka mi maximálně napsala, že jsem KRÁVA, ale nezeptala se, jak jsem se kní dostala. Já jsem byla úplně normální stejný člověk jako vy snažila jsem se mermomocně jí pomoci se z toho dostat a skončila jsem takhle. Je ze mě troska. Budoucí troska a nikoho to určitě nebude štvát…Myslela jsem si naivně, že mi někdo pomůže se z toho dostat. Místo toho mi tady nadávají. Já vím, že ten program, co tu je na internetu, za to nemůže-za ty nadávky, ale strašně mě to mrzí. Ale asi mi to pomohlo. Stává se ze mě jiný člověk i když cesta k NORMALNOSTI bude velice těžká.Ten kdo si to tu bude číst by mi stejně nepomohl. Mám pocit čím dál tím větší že anorexií se nic nevyřeší ani problémy doma.Já vám tady nebudu řikat, aby ste si nezahrávali s ohněm, protože by to stejně nemělo cenu-znám to z vlastní zkušenosti. Jenom byste si měli uvědomit, že sou tu i jiní a ne jen my, vy, všichni prostě. O našem státě se všeobecně říká , že jsme sobečtí a neohleduplní k ostatním. možná to má něco do sebe…Prosím, jen už mi tu m¨nikdo nenadávejte to už bych asi nepřežila. Teď mám velkou vůli se z toho snad dostat-nevím…Já bych chtěla jen pomoct. Nadávek mám dost doma-ne kvůli tomu že nejim. to je něco jinýho.Máma má prostě raději sestru a ne mě já jen můžu tiše závidět… tak papa

Článek „Přidej se“ mě zaujal.myslím, že je to dobrý nápad, zkusit to společně.je mi 19let, u mě to začalo anorexií(před dvěma lety), teď je to bulimie.Je to typický případ, denně bojuju.Zátím jsem nevydržela nezvracet dýl něž týden:( To by bylo tak obecně o mě.Jestli máte někdo chuť to zkusit společně, budu jen ráda. Všem vám držím pěstičky. Krásný den, Alča

Je mi 17 a ani nevím, proč jsem se rozhodla na tyhle stránky napsat, ale stalo se… Chtěla bych sníst všechno, na co mám chuť, chtěla bych být hodně hubená, přála bych si nemít žádné starosti… tak tohle byla slova, která jsem si říkala někdy před 3 měsíci,kdy jsem jedla ještě úplně normálně, ale pak se to všechno změnilo a už to nebyly prázdná slova. Teď když sním jednu housku a jablko za den, tak potom mám strašné výčitky svědomí, ale abych si strčila prsty do krku a jídlo vyzvracela, tak na to sílu nemám…. Jídlo, jídlo, jídlo….nikdy jsem si nemyslela, že tohle slovo budu tak moc nenávidět. Nesnáším ten pocit, když se najím. Nenávidím to!!! Nenávidím lidi, kteří si myslí, že jsem hubená. Proč to říkají, proč mi lžou? Mně nic není, jsem v pohodě!! Hraju basket a poslední dobou ani nemůžu chodit na tréninky, jsem potom strašně unavená a už po půl hodině nemůžu. Co se to najednou stalo? Vždyť mně nic není, nejsem nemocná a nikdy do toho nespadnu. Jsem ráda, že teď vážím něco málo přes 49 kilo při výšce 174 cm, ale chtěla bych ještě víc zhubnout. Každý den cvičím, hraju basket nebo běhám, ale mně se zdá, že to moc nepomáhá…… Poslední dobou se taky s nikým nechci moc bavit, změnila jsem se, nejradši bych byla úplně sama. Nevím, co mám dělat, bojím se co přijde dál…