Už je pozdě?

/0 Komentáře/v /přidal

„Už je pozdě?“tuhle otázku jsem položila v poslední době několikrát. Jako zázrakem jsem se začala dostávat z bulimie.Ne, já se z ní dostala.Ze dne na den jsem přestala řešit co můžu a co ne.Jedla jsem kdy jsem chtěla, co jsem chtěla a bylo mi úžasně.Všechno se zdálo být perfektní. Vrátila se mi chuť k normálnímu životu.Vrátila se mi chuť k sexu:) Několik dní jsem přemýšlela a pak se rozhodla napsat bývalému příteli.Začalo mi docházet, jak moc ho miluju.Když jsem byla nemocná, tak sem to ale necítila.Pocity okolo jídla byly silnější…Proto jsem se s ním před čtvrt rokem rozešla. Neminul ale den,kdy bych na něj nemyslela.A těch probrečených nocí… A najednou to bylo tady.Jen ten čistý cit.Láska:) Byl to nádherný sen o budoucnosti bez bulimie, ale s ním. Jenže ten sen se už rozplývá. On byl první, koho jsem se ptala jestli:“Už je pozdě?“ Jsou to 4 dny.Tenkrát mi řekl, že si to musí srovnat. Tak čekám.Den ode dne je to horší.Kamarádky se už od začátku ptaly, jestli zvládnu, když řekne NE.Já byla přesvědčená, že to zvládnu.Teď už si tak jistá nejsem… Další věcí je, že moje tělo se nemůže vyrovnat s jakousi střevní infekcí.Nemůžu jíst normální jídla.Je mi ze všeho špatně.Mám buď průjem nebo zácpu.Ztrácí se i chuť k jídlu.Možná se to už nikdy nespraví.Ptám se:“Je už pozdě?“ Moje sny jsou v troskách.Sama si můžu za to, že už mě přítel nechce.Sama jsem si zničila žaludek, že už možná nikdy nebudu moct normálně jíst…!!! A stejně to tady stálo za to… I když teď budoucnost zatím nevidím, tak v ní věřím.Vím, že někde je. Ta nemoc mi už vzala moc.já už si nenechám ukrojit ani kousíček ze svého života. Přes všechny překážky budu dál bojovat a NIKDY se nevzdám…

já nevím kam se obrátit mám 123 kg

/0 Komentáře/v /přidal

mám asi všechny příznaky bulímie a občas to střídám s nejezením, pak mám hlad bojuju se svým svědomím a vůli a pak nekontrolovatelně žeru, nezvracím, protože nemám jak, ale taky jsem to dělala – pokud to bylo v koupelně, tak jsem zapla sprchu nebo naplno vodu do umyvadla, aby nebylo slyšet jak se dávím, pak jsem si pečlivě vypláchla pusu, utřela uslzený oči a snažila se moc nepoptahovat nudle a vrátila se do obýváku za manželem jako by nic a za chvíli to nutkání se najíst začlo znovu, jenže teď v současném bydlení nemám tolik soukromí, takže se jenom cpu a cpu s občasnými záchvaty absolutního půstu …pohybuju na sinusoidě…hubnu (třeba 40 kilo vloni) a pak zase tloustnu – zpátky a ještě víc a děsí mě, že se pohybuju v tak extrémních číslech, všude se akorát dočtu že bych měla zhubnout, jinak umřu, ale to je všechno…..já totiž zhubnu, ale psychicky jsem na tom strašně a čekám, kdy zase nastane nějaký problém nebo nějaký spouštěcí mechanismus a já zase začnu žrát bez ohledu na tušené následky… a je mi ze sebe hrozně, jsem uzavřená před celým světem, protože se za sebe stydím, že jsem to nezvládla a zase ztloustla a přitom to nenávidím, a teď začínám na sobě pozorovat (ve vzácných chvílích, když seberu odvahu se na sebe podívat sdo zrcadla) že mi začínají VISET špeky, třeba ta spodní pneumatika na břiše a jsem celkové odporná, přetejkám z každý židle, v autě se mi blbě řadí jednička a dvojka..a tak to by bylo pořád dokola….ach jo, je to bludný kruh, a já se točím pořád v kruhu. Nemůžu jíst 5x denně a málo, ne to není správné dietní chování, nežrat, tohle na mě platí a pak když to poruším, tak mávnu rukou a nažeru se, protože si říkám, že už je to stejně jedno…a takhle to je stále dokola, protože to nezvládám a já nevím proč, když vím, že takhle je to špatně

Pro lásku až k bulimií

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím Vás všechny moje kamarádky. Je mi 23 let a bulimie mě trápi už 4 rokem. Dostala jsem se do toho díky časopisům, modelingu a také mé lásce. Insirovala mě reportáž z jednoho časopisu, hned jse mi to zalíbilo a chtěla jsem to skusit.Teď toho moc lituji a vyčítam si toho, že jsem k tomu článku nebyla zodpovědnější. Našla jsem si lásku mého života. Chodíme spolu už několik let.To že mám bulimií mu tajím. Jendou jsem se mu svěřila a poté mě skoro opustil. Bohužel to tajím, musím tajit doposud. Nedokážu bez něj žít. Můj přitel touž mít vedle sebe štíhlou a krásnou dívku, bohužel mě takle nevidí. Všichny mi říkaji abych přibrala, že jsem normální a mám skvělou postavu, ale proč to on Nevidí ????? A tak se projevila moje bulimie. Hubnu jenom pro něj, chci být pro něj štíhla a zasloužit si jeho lásku, ale za jakou cenu? Už nevím co chci. Měla jsem období, kdy ¨jsem zvracela něklikrát denně zasebou až do vyerpání… nedokážu z toho vyjít ven. Chodila jsem na terapie, ale nic mi to nepomohlo. Ničí mi to srdce když mi několikrat za den, řekně že jsem tlusta, vidí na mně jen špeky a já se proto nesnášim. Nemám se ráda a proto se přejídam.. Nemohu jíst víc než on..Co je to za život. Bojuji s jídlem kvůli němu, jen kvůli tomu aby si mě všiml a ocenil, jen kvůli tomu aby mě miloval a pohladil a trochu ocenil. Vím, že bych ten vstah měla ukončit, ale já to nedokážu. Jsme na něj závisla (bohužel) Moc jsi přeju se z toho dostat a to samé přeju Vám. Věřím, že spíš nebo později každá znás se vyléči a najde tu pravou životní sílu, motivaci, chuť a lásku do života. Mějte se moc krásne… Rolnička

Vím, že mám problém

/0 Komentáře/v /přidal

Víte, často na tyhle stránky zavítám. Čtu si to, říkám si, jak je to hrozný,že tímhle můžou nějaké holky trpět a sama? Sama v tom asi taky pěkně lítám. Bylo mi 15, kámoška řekla -dáme si hranolky a pak, jdeme to vyzvracet. Bože, to nešlo. Pak to přišlo samo, nějak jsem začala pravidelně. A dneska? Je mi 23, když si dám normální jídlo, tak mě děsně bolí žaludek, pořád je mi zima, pořád se mi motá hlava a krká všechno na horu. Ale je mi dobře. Říkám si, mě se to stát nemůže, aby se to vymklo. Ale ničí to moje manželství. Jo,ale pak mám ještě někoho. Někoho, kvůli komu bych se uzdravila, ale nemám sílu. Tu chuť a odhodlání. Připadá mi, že vše zkazím, že jsem tak zbytečná, tak odporná. Tak ráda bych usnula a už se nevzbudila. Když se mě někdo zeptá,co je mé největší přání, já odpovím – umřít. A je to pravda. Máme jet příští týden na dovču – Macocha, Český ráj atd. Přemýšlím, že by mi třeba podjela noha. Ale… určitě zas budu zbabělá a budu tu každého otravovat. Proč jsem se narodila, proč? I moje máma říkala, že kdyby věděla, co bude mít za parchanta, že mě hned zabila.Tak proč si mě nechávala? Proto, aby mě celý život třískala a ponižovala?Nevím,asi je to ve mě.Teda ne asi, určitě. Teď jsem potkala nejúžasnějšího kluka,jaký může být. Pomáhá mi, ale je synem nejvyššího u nás. Tak koukám, že mi není souzeno být šťastná. Jsem tu omylem,ale musím být.A tak se aspoň modlím, aby mi při tom zvracení něco prasklo a já už nebyla. A všichni budou konečně šťastní.

Začnu od začátku

/0 Komentáře/v /přidal

Tak začnu od začátku.Nevím jestli trpím mentální anorexií nebo jsem prostě jen posedlá hubnutím. Pravdou však je,že mám pocit,že z toho pomalu blbnu. Začlo to tím,že mi loni v létě kamarádka řekla,že vypadám jak prase.Měla jsem 65kg/171cm. Nikdy předtím mě to nenapadlo,ale ted když mě na to upozornila, rozhodla jsem se s tim něco dělat. Tak jsem se do toho pustila.Rozhodla jsem se jíst dělenou stravu.Tímhle způsobem jsem zhubla 10 kg.Ted mám 53kg a cítím se ještě hůř než když jsem začala.Nosim stále mikyny a volná trička,abych se nemusela dívat na to svoje břicho, několikrát denně se vážim, zrcadlo nenávidim. Všechno mě dokáže ted rozhodit.Nemám nikoho komu bych tohle všechno svěřila,protože se bojim,že by na mě pak každej dohlížel, jestli jim.Já se bojim sama sebe. Bojim se toho,že udělám nějakou kravinu, bojim se toho,že do toho spadnu a budu ošklivá, budou mi padat vlasy, lámat nehty… Tak moc jsem si přála být „krásnou“, že z toho přicházim o rozum… Nemám přátelé, pořád sedím doma. Nenávidim když se musim oblíct a zase se všem ukazovat.I když vim,že na mě nikdo neni zvědavej,tak stejně… Já budu moc ráda,když se mi někdo ozvete na meil.. gery_@centrum.cz

Je to normální?

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím,čím mám vlastně začít. Možná tím, že už dlouho a neustále myslím na to, že bych chtěla zhubnout. Takové myšlenky mě pronásledují i několikrát denně. Nikdo mi sice nikdy neříkal, že jsem tlustá, každý mě viděl jako štíhlou, ale když se na sebe podívám do zrcadla, tak bych řekla, že své tělo nenávidím. Své tělo si chodím prohlížet několikrát denně, já se nevážím, protože čísla mi nic neříkají, tím největším ukazatelem je pro mě zrcadlo. Dříve jsem jedla bílé maso, tmavé pečivo……. Jenže s mým tělem se nic nedělo. Nyní snídám 1-2 plátky rýžových chlebíčků (připomínají polystyrén) a 1kiwi, k obědu mám většinou talíř ze 3/4 naplněný zeleninou a k tomu trochu sojového masa nebo jiný produkt ze sóji a k večeři ovocný salát. Jenže se mi to zdá opět moc a chtěla bych svůj jídelníček více zredukovat. Cvičím 5x-6xtýdně a přesto si připadám jak největší tlusťoch na světě!!!!!! A teď napíšu něco, co se může zdát někomu naprosto vyšinuté. Stáhla jsem si z internetu pár fotek, kde jsou holky, kterým jsou vidět žebra a mají nádherně hubené ruce, jejich těla se mi zdají krásná, také bych tak chtěla vypadat, jsou mojí inspirací. Vím, že to zní šíleně. Můj známý mi řekl, že jsou mi také vidět žebra a přítel tvrdí, že jsem kost a kůže, jenže já jsem stále tlustá, vím to a jsem z toho nešťastná a trápím se, nedokážu myslet na nic jiného než na cvičení, na to jak se budu potit a budu z toho mít nádherný pocit. Jinak mám asi 162cm a naposledy když jsem se vážila, jsem měla kolem 46kg. Ještě jsem zapomněla na jednu věc, často jezdím na trenažéru, který máme doma. Ale těsně před cvičením se celá zabalím do igelitu a obléknu do trika a teplákovky a pak jezdím asi hodinu a pak ještě hodinu posiluji. Když člověk během cvičení hodně pije, špeky jdou lépe dolů. Já nevím, ale mně to přijde normální. Jedna věc mi ale vadí, v noci nemůžu vůbec spát a moje pleť je v katastrofálním stavu, nikdy předtím se mi tak neloupala. Chtěla bych vás jen někoho poprosit o názor. Díky

možná, že je to zlý sen

/0 Komentáře/v /přidal

Doufám v to, abych se jednou mohla probudit a nemyslela na jídlo a na to, že nesmím nic jíst, abych nebyla tlustá. Zatím to ale nejde. Pořád se probouzím a usínám s myšlenkou na jídlo. Ta představa o skutečné hubené postavě je až moc silná na to, abych myslela na něco jiného.. Myslíte si, že je docela nepravděpodobné, abych myslela víc na jídlo a na svoji postavu, než na toho, koho mám ráda? Ale stalo se to a já tomu taky nemůžu uvěřit. Už na ničem nezáleží, než jen na tom jídle, na ničem jiném už nesejde. Ani nevím, jak se to stalo, ale je to tady a už to se to nedá vrátit zpátky. Spadla jsem do hluboké propasti daleko ode všech, které jsem měla ráda. Jen vím, že se nemůžu vrátit zpátky a možná, že…… ani nechci..

Prosím pomozte!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj! Bulímie mi zkazila život od základů, v jednom časopise jsem se dočetla o bulimii, ale v tom časopise mi to nepřipadalo tak strašné. Začala jsem s ní asi před rokem. Řekla jsem si, že až dosáhnu své vysněné postavy budu moci přestat, myslela jsem si, že mám dost silnou vůli, ale byl to veliký omyl. Před půl rokem jsem si začala uvědomovat, co jsem udělala za blbost. Myslela jsem si že se začínám léčit, ale bylo to tím že jsem si to vsugerovala. Nyní se můj stav zhoršuje, obléknu věci, které mi byly před dvěma lety malé. Napište prosím na loucacka@seznam.cz

je možné někdy zvítězit nadobro?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, už je to dlouho, co jsem sem poprvé psala.v té době jsem byla zoufalá a o normálním životě jsem jen snila. uplynula nějaká doba.můj život se změnil, myslela jsem si, že jsem svou nejlepší a nejvěrnější – bulimii ovládla a zkrotila. prožila jsem spokojený rok.přejedla jsem se jen párkrát, vrátila se mi chuť do života…jenže, teď jsem pár týdnů doma a je to zase zpátky.podívám se do zrcadla a vidím minutu po minutě tloustnoucí obludu.nedokážu se normálně najíst.jakmile sním něco, co ve své pomatené mysli považuju za nebezpečné a kalorické (jako třeba musli tyčinku )spustím stavidla a řeknu si, ha už to stejně nemá cenu, tak se teď pořádně najím.a pak už to nejde zastavit… já bláhová jsem si myslela, že je to pryč.jde vůbec někdy DEFINITIVNĚ zvítězit?je možné dívat se na jídlo zcela beze strachu? obávám se, že ne,a to mě děsí.říkám si, že jsem už to skoro zvládla, tak to přece musí nějak jít, jenže JAK?já chci už žít normálně!!!!

tak tohle je anorexie

/0 Komentáře/v /přidal

Tak tohle je anorexie… Nedokážete si představit, jaké to je. Nedokážete. Možná si myslíte, že ano. Ale není to tak. pokud to neprožijete, tak nepochopíte. Nikdy. Snaha se oceňuje, samozřejmě? Pokud jste mezi těmi, co nechápou a neznají, měli byste být rádi. Měli byste být opravdu hodně šťastni, že neznáte ten pocit? ? ten pocit, když se vám svírá žaludek, jen když padne slovo o JÍDLE. Ještě horší je, když to jídlo vidíte nebo nejhůř – když ho máte požít. Ne, to nejde? To nemůžu – honí se vám pořád hlavou. A přitom na to hnusné jídlo celý den myslíte. Občas se vám o něm třeba zdá. Máte noční můry, budí vás to. Jste neustále nervózní. Proč? To nevíte. Ani nevíte, proč jídlo najednou nemáte rádi. Dřív jste ho třeba i milovali, byli jste velcí gurmáni? A najednou jako by vám přeskočilo. Nejíte. Nesnášíte jídlo. Nesnášíte lidi, kteří o něm mluví. Nesnášíte pohled na lidi, kteří právě jí. A pokračuje to dál. Začínáte nenávidět sebe. Jste hnusní, tlustí, oškliví, méněcenní. Musíte se trestat. Různými způsoby – nejíte, mluvíte o sobě hrubě, nesnášíte zrcadlo a pohled do něj, protože ta postava, kterou odráží jste vy. Jste tlustí. A nemáte se rádi. Jídla se straníte, jak se dá. Nesnídáte. Nevečeříte. Neobědváte. Veškeré chutě si zakazujete. Za každým soustem vidíte jen miliony kalorií, které ještě více zohyzdí vaše, už takhle dost jídlem poškozené tělo. Prvně vysadíte jen ty nezdravá jídla – sladkosti, veškeré dobroty pro zpestření chuti. Pak ze svého života pomalu odhrnujete i ostatní jídlo. Neradi se před někým svlékáte. Chodíte pokud možno v dlouhých rukávech, kalhotách? Začíná vám být zima. Padají vám vlasy, lámou se vám nehty? Jste stále unaveni, že už v úterý padáte na hubu. Skolí vás každá maličkost. Zužuje vás neustálá nervozita z banálních věcí. Začínáte být velice podrážděni. Trápí vás nestabilní nálada. Jednou je vám krásně, podruhé myslíte na to, že na světě nemáte co dělat a ta myšlenka vám najednou utkví v mysli. Myslíte na to stále častěji. Vždyť ano – vaše jediná možnost je sebevražda!!! Ano! to je ono! Tady na světě vám nikdo nerozumí. Jste tlustí. Hnusní. Neschopní. Když se vám podaří nemyslet na to, že na tomhle světě pro vás není místo, žijete dál stejným způsobem. Postupem času vám dojde, že k tomu, abyste mohli existovat něco jíst přeci jen musíte. Také cítíte obrovský nátlak okolí. Máte pocit, že vás neustále někdo pozoruje. Že všichni o tom, co se vám honí hlavou ví. Všichni lidé kolem vás se normálně stravují a nevědomky od vás považují to samé. Později vás do jídla začínají nutit a vy v tom vidíte obrovskou křivdu a máte na ně hrozivý vztek. Hádáte se, křičíte, pláčete. Uzavíráte se stále víc a víc do sebe. Nechcete k sobě nikoho pustit. V každé nabídce o pomoc vidíte výzvu k souboji. Víte, že musíte jíst. Jíte tedy jen tehdy, když jste viděni. Musí vás alespoň jeden vám blízký člověk vidět, aby to řekl dalším a podezření, že vy nejíte se vytratilo. Pečlivě a s láskou připravované svačiny buďto rozdáváte nebo vyhazujete – jak se to zrovna hodí. Lžete, jak můžete. Jen aby si někdo nemyslel, že jste nemocní!!! O jídle mluvíte čím dál tím víc. Jen aby nebylo žádné podezření. Jste zesláblí, bez nálady, plačtiví, hádaví? každou chvilku je ve vás jiná osobnost. Kila jdou dolů a vy máte šílenou radost, jste šťastní a chcete víc! Ještě víc! Neustále se někoho ptáte, jak se mu líbí vaše postava. Chcete být stále chváleni, za to, že jste tak krásně štíhlí (přitom je to pro vás ale stejně hrozná tloušťka). Jste schopní zastavit i neznámého na ulici a zeptat se, zda si myslí, že jste tlustí? Pokud si někdo vašeho nenormálního chování přeci jen všimne (dříve a nebo později se tak stane) a začne vám promlouvat do duše, pořád si nedokážete připustit, že onen člověk mluví pravdu. Řeči typu „Musíš jíst. Neblázni a jez.“ nebo podstrkování čerstvých buchet pod nos vás vytáčí. Cítíte strašnou zlobu vůči těm dobrým duším, které se vám vlastně snaží zachránit život. „Ne. Ne. Já NEJSEM nemocná!!!!!“ říkáte si? Jenže pak vám dojde, že jste. Dokážete to přiznat, ale pomoct si nedokážete. Nedokážete najednou začít normálně jíst, jako kdysi. Víte, že to není normální? Ale stále se nenávidíte. Nenávidíte svoje břicho, svá stehna, svůj zadek, své tlusté tváře? Stále častěji vyslýcháte kázání vašich blízkých, kteří se vám usilovně snaží pomoct. Přiznáváte se? Ale přestat s tím vlastně nechcete? Víte proč??? Protože jste tlustí?