Archive for category: Můj příběh

Pořád si tady někdo stěžuje, že se po nás chce aby jsme byly štíhlé, že je to vše vliv médií a pod.Ná¨s nikdo do ničeho nenutí.Hubenost je trend, stejně tak je spousta dalších trendů.Ale každý má právo volby, co si vybere.Když budou právě v trndu blondýny a vy budete bruneta, tak se z toho taky nebudete hroutit.Nebudete si kupovt deseticentimetrové podpatky, když se nejlíp cítíte v teniskách. Když by mi můj chlap řekl, že jsem třeba přibrala a ať s tím něco udělám, tak už mě v životě neuvidí.Nikdo vám nemá právo mluvit do života.Jestli si myslíte, že to přece kvůli tomu svýmu miláčkovi udělat můžete, tak prosím…Ale pak si nestěžujte.Člověk tady nëní od toho, aby se pořád snažil někomu zavděčit.Aby se denně stresoval, jestli tomu a tomu bude dostatečně vyhovovat.Člověk se narodil jako jedinec.Ta druhá polovička je tady pro spříjemnění, těch chvil.Jestli mu nevyhovuju, tak co?Ať si najde lepší.Já se nebudu někomu podbízet ze strachu, že už se nikdo jiný nenajde. Budu radši sam než bych přetvářela pro někoho.Je jasný, že k určitým kompromisům občas dojde.Ale to neznamená, že umřu hlady, abych vypadala jak ta na titulce.Když chce dokonalou modelku, tak ať si ji najde. Sami ale uznejte, že to není v těch chlapech, ale v nás.To, že se otočí za pěknou holkou nic neznamená.To mi v tom vidíme moc.Jenže kdyby jsem znaly vlastní cenu, tak nás nic takového ani nenapadne.Na světě vždycky budou hubenější, blonďatější, vyšší, hezčí,…Ale žádná NIKDY není dokonalá.Tak už nechte ty chlapy, ať se rozhodnou sami.Pokud je pár kilo navíc takový problém, tak mu dejte sbohem.Kdyby vás tak miloval, jak si nejspíš myslíte(nebo spíš přejete), tak si toho ani nevšimne.Je to přece vaše tělo.Proč by o něm měl rozhodovat někdo cizý?Na světě jsou miliony chlapů a věřte, že se najde někdo, kdo vás bude brát jako osobnost a nebude si vás chtít přetvořit k obrazu svému…A třeba taky nebude chrápat, bude sklápět prkýnko, nebude mít alergii na vodu ve dřezu,….:)))

Takže…..ahoj jsem další bulimička! Je mi 25 let a už 7 let (Páni! Ani jsem nevěděla, že už je to tak dlouho!?) se „kamarádím“ s bulimií a tady je můj příběh….. Sportovkyně tělem i duší, tak to jsem byla já do 17ti let mého života. Od malička jsem byla zamilovaná do volejbalu a 10 let jsem se snažila vybudovat si kariéru profi hráčky, vše tomu i nasvědčovalo, na mezinárodních soustředěních všichni tvrdili, že mám talent a že na to mám. Ale ouha, chybička se vloudila! Zkrátka a dobře jsem nevyrostla do patřičných parametrů (měřím pouhých 168cm, což se pro sport „pod vysokou sítí“ opravdu nehodí) a můj sen se pomalu, ale jistě rozplynul. Ale abych nepředbíhala….. samozřejmě, že už na základce jsem se začala zaobírat svou postavou a tím, jak vypadám. Nikdy jsem od nikoho neslyšela, že jsem ošklivá, nikdo se mi neposmíval nebo něco podobného spíše naopak „Vy máte ale krásnou dceru!“ říkali lidé mamče a na zájem kluků jsem si vůbec nemohla stěžovat, jenže jsem začala dospívat a zakulacovat se a i když jsem byla spíše svalnatá, tak jsem na sobě pozorovala zaoblování a přibírání na váze, tedy až na prsa, ty mi nikdy nenarostly, každopádně tím začaly různé experimenty s možnými i nemožnými dietami, bylo mi kolem 14ti-15ti let. Na střední jsem už byla expert přes diety, ale vůbec jsem nehubla spíše naopak, pak jsem ještě navíc v 17ti skončila s tím volejbalem a vlastně s veškerým sportem a moje svaly se začaly přeměňovat pouze a jenom v tuky, špeky, pneumatiky, celulitidu….. Mamka mi sice říkala, že nejsem vyloženě tlustá, ale že jsem „futrovní“. Hrozné slovo! Každopádně jsem se dostala až na váhu 68kg a vůbec mi nešlo zhubnout, vždycky šlo dolů tak kilčo, ale zanedlouho byly dvě nahoře. Nevěděla jsem, co mám dělat a hrozně mě to ničilo, vždyť jsem přeci byla krásná holka a krásná přeci nemůže být tlustá!!! No, nebudu to protahovat….. jednoho krásného dne jsem v televizi viděla pořad Áčko a tam byly holky anorektičky a bulimičky. Jelikož jsem milovala jídlo a nedokázala si ho odepřít, tak se mi bulimie zdála naprosto dokonalá a skvělá. To zvracení se mi sice trochu hnusilo, ale touha po hubnutí byla silnější a jednoho dne jsem to prostě vyzkoušela, strčila si mamčinu mašlovačku do krku a už to bylo a ani to nebylo tak hrozný….. tím tedy začal můj život bulimičky. Ze začátku to bylo vážně účinné, zhubla jsem na 55kg a hubla dál, tento životní styl mě vyhovoval a naplňoval. Po maturitě jsem odjela do Anglie, kde jsem s přestávkami žila necelé 4 roky. Rodiče vůbec nic netušili, protože domů jsem jezdila tak dvakrát do roka. Bulimča žila se mnou, ale bohužel už to nebylo tak skvělé a báječné, jak jsem si představovala. Tloustla jsem, hubla jsem, bulimie se začala snoubit s občasnou anorexií….. no znáte to, nebudu se tady rozepisovat o všech těch nepříjemnostech, záchvatech žravosti s následným zvracením, vyhozenými penězi jenom za jídlo, protože to asi všechny dobře znáte!? V 22ti jsem se natrvalo vrátila domů do Čech a našla si tu práci, jenže jelikož jsem bydlela s rodiči, brzy na moji „kamarádku“ přišli. Bylo to fakt hrozný, vůbec to nechápali, byli z toho hrozně nešťastní a nevěděli, co dělat. Nakonec jsme skončili u psychologa, to bylo před dvěma lety, v době kdy jsem poznala svého přítele, který tam mimochodem pak chodil taky a chtěl mi pomoci, ale nepomohlo mi to, taky asi proto, že jsem neměla moc zájem a hlavně mě odradila jedna specialistka, kterou si ten můj psycholog na jedno sezení pozval, která prohodila, že nejsem vyhublá, takže nejsem v ohrožení života a byla docela arogantní a já z ní měla pocit, že tam zabírám místo nějaké 30ti kilové anorektičce a že se tedy mám vrátit až budu kost a kůže. Po tomto sezení jsem se tam už neukázala. A jak to se mnou vypadá dnes? Bydlím se svým přítelem a bohužel i se svou bulimií a občasnou anorexií. Minulý rok na jaře jsem se dostala na 47kg (nádhera!!!), ale dnes už mám zase 56kg, ze kterých se pokouším dostat a jak jinak než-li tím, že nejím, chci se dostat na 45kg a pak si bláhově myslím, že začnu jíst normálně zdravě a že si svou váhu udržím….. prostě je to pořád dokola, rodičům lžu, že je vše v pořádku a přítel, ač je z toho nešťastný, tak mi moje záchvaty trpí. Snažil se mi pomoci, mockrát, dokonce mi dovolil, abych si splnila svůj dětský sen a pořídila si psa. Pejska mám, ale bulimie jsem se zbavit nedokázala, pořád je u mě přednější být hubená, než-li být zdravá….. Díky za tyhle stránky a za možnost se tak nějak vypovídat! Nechávám tu na sebe kontakt a budu moc ráda, když se mi některá ozvete, abych si konečně mohla popovídat s někým, před kým nebudu muset svou „kamarádku“ skrývat. E-mail: chuanita79@seznam.cz Tak papa a mějte se všichni mnohem lépe, než-li já!!!! Jana

Tak po tom co jsem přečetal pár článku v této rubrice jsem se rozhodla napsát svůj příběh. Pochopitelně nebude se moc od ostatních líšit, ale přece …. je to můj příběh. Třeba si z toho někdo vezme ponaučení. Třeba ne… Od narození jsem byla hezký baculatá, měla jsem ráda jídlo, tím myslím dobré jídlo 🙂 Od mých osmi let se mi smáli „kamarádi“ a říkali že patřím na kraví farmu 🙁 Tenkrát jsem to nebrala vážne… Jednou maminka mi řekla že jsem hezká, ale ta moje zadnice, to by chtělo zlepšit. Ani tentokrát jsem si to nevzala navědomí. Velký zlom příšel ve škole. Bylo mi pouhých dvanáct let. Měli jsme ve třídě jednu opravdu nádhernou (aspoň podle mých tehdejších představ) holku. Všichni kluci se po ní otáčeli. A co já? Byla jsem v zapomenutí a všichni se mi tíše smáli za zády. Byla jsem zrovna v půbertě, začínala jsem mít zájem o kluky. Ale oni o mě ne. Co teď? Tak jsem se rozhodla že zhubnu a budu stejně krásná, atraktivní, vtipná, hlavně obdivovaná jako moje již zmíňovaná spolužačka. Začala jsem si odříkávát oblíbená jídla – zmrzku, kousek dortu,…potom příšli těstoviny, brambory, maso. Začala jsem hodně cvičit, hrála jsem odbijenu závodně za školu. Zkrátka vzala jsem jídlo do svých rukou v listopadu roku 1993(pokud si dobře vzpomínám). Postupně jsem se zřikávala jídla. Začala jsem ho dávat psovi, vylévat do záchodu, říkat že nemám hlad, že jsem se někde najedla. Mezitím jsem trpěla hlady. Ale tenkrát se mi to zdál být nádherný pocit prázdnoty v žaludku, pocit létajícího ptáka. Pocit, že jsem schopna řídit svůj život! Jaký to byl nádherny pocit! (tenkrát) Do nového roku jsem zhubla, ale dost! Začali si mě všímat kluci. Na Silvestra jsme s rodiči šli ke známým na oslavu. Byl tam plný stůl jídla. A tady jsem se poprvé přejedla a povyzvrácela. Dále do června jsem pokračovala s anorexii, ale tenkrát jsem o tom nic nevěděla. Myslela jsem že tak to má být. Dokonce i moje třídní učitelka mě pochválila jak hezky jsem zhubla 🙁 Jenže nevěděla co se mnou je, stejně jako já ne. Postupně se to vše promněnilo v bulimii (klasika, ne?) Tak jsem se dostala do uzamčeného kruhu: jídlo – záchod´- blití – hlad – zase jídlo. A tak kolem dokola po celých devět let. Přiznala jsem si že jsem nemocná až v Čechách (jsem totíž cizinka). Tady jsem byla umístěna v lůžkové části ve Fakultní nemocnici na I. P. Pavlova, a léčila nás paní doktorka Papežová. (Zdravím Vás a děkuju za pomoc – pokud někdy čtete tyto články ztracených duší). Hospitalizovaná byla jsem jen měsíc. Potom jsem požádala z rodinných důvodů o propuštění. Chyba! Veeelka chyba! Nikdy to holky nedělejte, pokud se tam dostanete! Hodně Vám to pomůže! Věřte mi. Na ten měsíc nikdy nezapomenu! Byla tam super parta! Ivča, Alena, ještě jedna Alena. Vzpomínám na tu dobu vždy s úsměvem, i když někomu z vás se to bude zdát šílené: Vzpomínat s úsměvem na nemocnici? Ta holka je blázen! Ne, nejsem. Naučili mě jíst, nebát se jíst. Jak se dostat ze žravé krize. Co dělát, když selžu, jak se z toho dostat. A víte jak? Vrátit se ke svému jídelníčku – pětkát denně! Tři hlavní jídla a dvě nebo tři svačiny. Bohužel na to jsem příšla pozdě. Ještě rok po propuštění jsem blila o život. Ale už jsem to tolik nepřeháněla. Nicméně své následky to mělo – nezájem o život, přátele, myšlenky ať radší chcípnu, než žít s takovou postavou co mám! – zase klasika 🙂 Maminka to vše prožívala se mnou, snažila se mi to vymluvit – marně. Pokračovala jsem. Teď jsem měla byt hospitalizovaná zase (nějak v březnu) – omítla jsem to. Lítovala jsem toho, ale do určité chvíle – než jsem potkala svého současného přítele. Je to člověk, který ví o mně vše. I to že jsem se léčila (ale nejsem vyléčena) na bulimií. Hodně mi pomáhal a pomáhá. Drží mě nad vodou 🙂 Díky němu jsem změnila své jídelní návyky a ráda (přiznam se je v tom i strách že ho díky takové blbosti – bulimii – ztratím). Dokonce jsem schopna jít kolem regálu s jídlem a nekoupit vše, co vidím. Koupím jen to, co potřebuji. Nic víc. Jím pravidelně – 3 až 4 jídla denně. Naučila jsem se od něj si pochutnávat na jídle. Ale ještě mi dělá problémy uvědomit si že už jsem se najedla včas a nedojídat třeba celý ten talíř. Ale aspoň že už potom nejdu se povyzvrácet. A to je velký pokrok! Aspoň pro mě. Samozřejmě že mě stále trápí otázka – jak velký mám zadek, jestli mi přetékají špeky a proč se na mě tak koukají ty hubený žensky? Někdy mi to dokáže pěkně zkazit náladu! Ty hubený mrchy! Na druhou stranu, víte co říkají chlapi? Jestli ne, tak čtete! Chlap není pes, aby okousaval kosti! A věřte mi holky, je to tak! Můj přítel je spokojený s tím jaký mám zadeček, a vůbec mu nevadí že ho mam kulaťoučkej! Můžete si to představit? Jasně že já pořád valčím sama se sebou, jasně že bych chtěla mít štihlé dlouhé nohy, malinkej zadeček, a velká prsa 🙂 Jsou to jen zbytečné ideály. No jo, někdo na to má a má to! Prosti příroda někomu dá tu postavu modelky, někomu ne. Ale těm druhým dá něco jiného. Například nadání na jazyky, tanec, spousta z nás než začala blbnout z jídlem určitě byly společnské, že? Zkrátka holky neblbněte! Vím jaký to je, jak je těžké s tím bojovat, skrývat to, vést dvojí život. Nestojí to za to! Jen se zbytečně ničíte! Svěřte se s tím mámě, nebo nejlepší kamarádce! Ať vám pomůžou! A pomůžou vám – ta jejich podpora dělá zázraky! Ale důležité je, abyste se toho chtěly zbavit vy. Abyste si uvědomily, že je to boj. Boj na strašně dlouhou dobu, jestli ne na celý život. Ale jestli zvládnete ten první a základní krůči – pravidelné jídlo – jste na dobré cestě. Mluvte o svých pocitech – jak vám je, proč se zrovna teď chcete přežrat ja jít to vyblít – co je k tomu podnětem. A neříkejte, že jen strach z tloušťky! Bude v tom víc – nelžete sobě, buďte k sobě upřimné a řekněte si proč to děláte. Až na to příjdete – bude to další krok a půjde to čím dál snadněji. Není ostuda vyhledat si odbornou pomoc, ale zase – nelžete doktorce, ju? A ještě… Víte že nejlépe vám pomůžou, když budete hospitalizovné? Máte totíž na začátku léčby míň pokušení zahrávat si s jídlem a se svím životem. A personál vám vždy bude po ruce. No, asi budu končít. Nějak jsem se rozepsala, ale jsem ráda že jsem našla tu odvahu sem napsat. Ulevilo se mi a tajně doufám že někomu z vás mé rady nebo můj příběh pomůže zvládnout bulimii – tu ošklivou bábu 🙂 A také doufám, že možná můj přítel si to také přečte a už mi bude věřit ještě trochu víc. Pro něj to také není snadne 🙂 Darja

Ahojte holky, potřebovala bych znát váš názor. Nevím, jestli jsem anorektička, ale vím, že mám problém…Měřím 168 cm a vážím 44 kilo. Já vím, že je to málo, ale nejsem prostě schopná přibrat. Nechci! Nejsem blázen do zdravé stravy, klidně sním tatranku nebo zákusek, ale nesmím se dostat nad těch zatracených 44 kilo. Minulý rok jsem měla hranici 45, teď 44, bojím se, co bude za rok. Jakmile trošku přiberu a začnou mě škrtit kalhoty, nebo to na sobě poznám, jsem tak hrozně nervózní a naštvaná, že musím zhubnout. Nejvíc jsem v životě vážila asi 49 kilo ale to už si teď neumím představit. Problém je ten, že mě nic nenutí přibrat. Nemám žádné příznaky anorexie – vlasy mi nepadají, zuby, kůže je v pohodě, energie mám taky dost. Jen z jednoho mám velký strach! Beru antikoncepci, takže mám menstruaci pravidelně, ale bojím se, že až ji vysadím a budu chtít mít dítě, tak to nedostanu. Někde jsem totiž četla, že hranice pro ztrátu menstruace je právě 45 kilo. Co si o tom myslíte? Měla bych přibrat? Nevím, jak to v sobě překonat a překročit tu magickou hranici. Moc vám děkuju za odpovědi!!!!

Ahojky všichny, kteří navštěvujete tyto stránky. dnes je tomu poprvé, co jsem se dostala na tyto stránky. Jsem ráda, že si můžu přečíst spousty případů anorektiček a bulimiček. I když já tímto problémem netrpím, a doufám, že nikdy nebudu, nebo už jsem trpěla? ani to nedokážu posoudit, ráda bych se s vámi podělila o můj příběh. Anorexie a bulimie je stresového původu a já mám stresů spousty. Celý život mám problémy se sebou, s váhou, vzhledem a žaludkem. Když mi bylo 11 let, začala jsem se „zženšťovat“. Všechny holky okolo mě nebyly tak vyspělé, jako já. Toužila jsem mít jejich těloa bezstarostnost. Své tělo jsem začala ukrývat pod vytahanými mikinami, sukně jsem nikdy nenosila a asi ani nebudu. Nikdy jsem neměla kámošku a to asi z toho důvodu, že ony mi záviděly mou postavu a já jejich. Raději jsem se kamarádila s klukama, tam jsem si nepřipadala tak cize. Mé problémy s břichem jsem pocítila právě v této době. Kdykoli jsem něco snědla, nejen, že jsem se cítila, jako bublina, ale, možná z psychického stavu, mě hned bolelo břicho. Neustálé křeče, nemohla jsem vůbec chodit. Bolestni břicha jsem začala svádět na nadměrné a časté jezení. Začala jsem jíst v menších dávkách a jen 2x denně. Nepamatuju si, jakou jsem měla kdysi váhu. Ani jsem v té době nevěděla, co to je váha. Ani nevím, jak jsem přesně základní školu prošla s těmito problémy. Ale na střední škole to začalo být zajímavé. Nejenom, že jsem si psala do bločku, co všechno za den sním, ale také jsem si počítala KJ.Jídla ubývalo a já jsem se začala cítit líp a líp. Měla jsem krásné ploché břicho, zmenšila se mi prsa – v dnešní době mám na mojí výšku 161 cm Éčka, a to mi tedy dává zabrat. Začala jsem vynechávat obědy a večeře. Po nějaké době jsem neměla chuť ani na snídani. A přestala jsem mít i chuť k pití. Netrvalo dlouho a já nejedla a nepila vůbec nic. Po půl roce, ani nechápu, jak jsem to mohla dokázat, se mi znovu projevily bolesti břicha a žaludku. Zuhoršila se mi pleť, cítila jsem se oslabená, znechucená a do sebe uzavřená.Cítila jsem, že nemůžu chodit ani dýchat. Neměla jsem na nikoho náladu. Nedokázala jsem se soustředit na učení, na nic. Kdo mě tak nějak zachránil, a ne jednou, byla moje mamka. Zná mě, jako své prošoupané boty a aniž by se mě na něco zeptala, objednala mě u doktorky. Ta mi tehdy řekla, že jsem anorektička. Jestli je to tak jednoduché, dostat se do anorexie, tak tím procházím od svých 11-ti let. Ale já si celou tu dobu říkám, že jsem do toho ještě nespadla. Jednou se mi povedlo, si dát prst do krku, ale bylo mi tak blně, že mě to hned odnaučilo, aby se to opakovalo. Když jsem začala chodit do práce, do rodinného podniku, začala jsem přibírat. Na svých 161 cm jsem najednou měla 50kg. Přibrala jsem o 5kg. Všechno oblečení mi bylo těsné a já opět začala blbnout. Ale za tu dobu, co jsem byla na střední škole, jsem problémy s břichem a s hlídáním si plochého břicha, měla neustále. Dokonce jsem se i několikrát dostala do nemocnice a na operace. Doktoři už nevěděli co se mnou, tak mě otevřeli a vybrali mi slepé střevo, které bylo úplně v pořádku. Jednou jsem se dokonce dostala k léčitelce, a ta mi řekla, že je to psychického rázu. Ale vrátím se zpět do let, kdy jsem začala pracovat. Na oběd jsem chodila domů. Když mamka byla v práci, oběd jsem vzala a hodila do záchodu. Přestala jsem úplně snídat a k večeři jsem si dávala horké mléko. Když mamka nebyla doma, chodila jsem domů o hodinu dřív, než byla polední pauza, abych chlapům navařila jídlo. Sobě jsem nikdy nic neuvařila a v čase, kdy se všechno vařilo a nemusela jsem to hlídat, jsem cvičila aerobic. To se mi začalo zamlouvat. Ráno, než jsem odešla do práce, místo snídaně aerobic, v poledne místo jídla aerobic a večer – v létě – po práci na kolo, nebo na kolečkové brusle. Opět jsem začala hubnout, ale strácet sílu. Začaly mi padat víc vlasy, pleť jsem měla celou uhratou, kruhy pod očima a žádnou náladu. Po celou tuto dobu jsem nebyla ochotná si najít nějakou kamarádku. Nebyl na to čas, protože jsem si všímala jen sebe, jak to udělat sebelíp, abych byla hubenější a hubenější. Začala jsem brát projímadla,která po půl roce přestala zabírat. Do bolestných a křečovitých stavů jsem opět zapadla, jako skládanka. Začaly se mě chytat různé nemoci – mononukleóza, salmonela. Byla jsem úplně vycuclá. Nemohla jsem chodit a začala se přemlouvat, abych přeci jen začala jíst. Nešlo to. Snědla jsem malé sousto a válela jsem se v křečích. Opět zasáhla mamka. Začala mě hlídat, dělala mi snídaně, svačiny a věřila, že jí poslechnu, jako malá holčička. Měla jsem svou hlavu. Jídlo a zákusky jsem dávala sestřence v práci. Zvykla jsem si na to, nejíst. Cvičila jsem víc a víc a bylo mi fajn. Pak jsem začala chodit do posilovny. Netrvalo dlouho, křuplo mi v rameni. Od té doby nesmím posilovat. Tak jsem začala běhat. Udělala jsem si něco s koleny a v jedné noze mám artrózu. Ale niky mě nenapadlo si dát prst do pusy. Nesnáším ten pocit, jak koukám do mísy a vidím, co ze mě jde. A pak ta bolest v krku. Těšilo mě, jak mi každý říkal, jak jsem krásně hubená, že bych měla jít na nějaký modeling. V televizi jsem začala sledovat naše „slavné“ modelky, jak jsou krásně hubené. Přes tu veškerou bolest jsem se rozhodla, že se zhubnu ještě víc. Ale ať jsem dělala, co jsem mohla, nezhubla jsem se. Nešlo to. Za to to odnášel žaludek. Bylo mi hůř a hůř. Na štěstí jsem začala chodit s jedním klukem, který, aniž by věděl, jaké mám problémy, mě naučil jíst. Měla jsem radost, že si můžu dát úplně všechno a v jakou koliv dobu. Kdysi před tím jsem měla poslední hodinu na jídlo v poledne. Byla jsem úplně v pohodě. Měla jsem chuť do života, mohla jsem se postavit na nohy a dělat jaký koliv sport. Už jsem to tolik nepřeháněla. Byla jsem strašně zamilovaná. Ale tento vztah se po nějaké době začal bortit. Ani nevím, z jakého důvodu. A já se začala nervovat. Bála jsem se, že má jinou holku a začala pozorovat všechny jeho kamarádky, jak vypadají, jak jsou krásně hubené a jakou mají chuť do života. Lezlo mi to hodně na nervy. Znovu jsem začala vynechávat jídlo a uzavírat se do sebe. Byla jsem zase sama. Trápila jsem se a utápěla. V té době mi ale nikdo nemohl pomoct, hlavně v té nejkrušnější době,která přišla docela rychle. Pamatuju se, když jsem byla malá, neustále jsem zvracela. Už tehdy doktoři nevěděli, co se mnou. Nyní jsem začala z ničeho nic zvracet. Přestala jsem jíst a zvracela dál. Nemohla jsem v noci spát, protože jsem noc trávila u mísy a modlila se, kdy bude konec. Musím podotknout, že za tu dobu, co jsem byla s tím klukem šťastná, jsem svou váhu vytáhla na 55 kg. I když jsem se mírně cítila nakypěná, nevadilo mi to, protože mé srdíčko bylo šťastné. Ale najednou jsem začala zvracet, a opět přestávala dýchat – mám astma a to je hodně závislé na psychice. Tu jsem měla hodně zborcenou. Bála jsem se dalšího dne a dalších nocí. Byla jsem vysílená. Nemohla jsem pracovat, nemohla jsem sportovat, nemohla jsem spát. A znovu mě zachránila mamka. I když v té době byla na dovolené a já si myslela, že se to nedozví a já se do té doby, než přijede z toho dostanu, dozvěděla se to hodně brzo. Sháněla mě v práci a sestřenka mě bonzla, že ležím doma a spím. Venku bylo nádherně a já 14 dní proležela v posteli. Když naši přijeli z dovolené, nemohli mě poznat. Byla jsem propadlá, suchá? jak mumie. 2 dny po jejich příjezdu domů jsem jela do nemocnice na chyrurgii. Svým jezením a nejezením jsem si tak zničila žaludek, že mi přestal fungovat. Zjistilo se, že mi nedovírá klapka mezi žaludkem a žlučníkem. Začali mě léčit, dokonce jse se dostala na další operaci. Ale to bylo po stránce gynekologické. V 10 letech jsem poprvé dostala menses a od svých 15 let nevím,co to je. Když mě odoperovali, začali mě léčit, jak po gynekologické stránce, tak po chyrurgické. Po třičtvrtě roce jsem začala tak nějak něco jíst. Přišla další rána. Můj kluk se se mnou rozešel, našel si jinou. Jsem v tom znovu po uši. Byla to anorexie? Nevím. Polly