Moje Peklo

Prožívám své peklo, které se jmenuje bulimie.Už to trvá přes dva roky a já v tom stále lítám.Chci z toho ven, ale jde mi to těžko. Začalo to úplně nevinně, chtěla jsem prostě jenom trošku zhubnout a tak jsem začala cvičit.To mi bylo čtrnáct, o rok později jsem se dočetla v časopise o bulimii, o holce, která ji trpěla, ale místo aby mě tp odradilo, mi to přišlo jako skvělý nápad. Tehdy jsem vážila 55 kilo při výšce 165cm, což je tak akorát. Ale já chtěla míň, mým cílem bylo zhubnout na 50kg, začala jsem tedy občas, ne každý den, zvracet, ale to jsem dostala dolů s bídou 2 kila. O prázdninách jsem to vzala do svých rukou, začala jsem každý den běhat – ráno i večer, odpoledne jsem strávila na bazéně, kde jsem plavala sem a tam až jsem nemohla a na jedla jsem jenom večer a pak to vyzvracela. No ke konci prázdnin mi byl „odměnou“ můj krásně štíhlounký pas a 46 kilo. Připadala jsem si skvěle. Teď vím, že když jsem si začala něco s bulimií byla to ta největší chyba, co jsem udělala. Jídlo mi bylo odporné, ale rodina si všimla, že skoro nejím, a tak jsem tedy začala pravidelně jíst a s tím i zvracet.Potom jsem si na jídlo zvykla a dalo by se říct, že nyní je mojí vášní, utrácím za jídlo spoustu peněz, nakoupené jídlo sním a pak jej vyzvracím. Je mi ze mne samotné špatně. Každý den si říkám, že dnes je to naposledy, ale další den se probudím a vím, že to udělám znovu…znovu budu zvracet. To je mi pak do breku, protože vím, že je to jenom moje chyba, že teď žiju v takovém „hnusu“.Je to zvláštní, nesnáším jídlo a zároveň ho miluju. Já nesnáším ten pocit mít NĚCO v žaludku. I když sním jenom jedno zrnko hrášku, už se mi zdá, že jsem tlustá a řeknu si, že teď už je to jedno a najím se a pak to samozřejmě vyzvracím. To se děje každý den a já nevím jak z toho ven. Ničí mě to a já chci pryč, ale ztratila jsem cestu z tohoto nekonečného pekla. Snad nějakou náhodou někdy narazím na pěšinku, která by mě dovedla ke Zdraví.