Archive for category: Můj příběh

Můj bludný kruh není zcela jednoznačný a z každé strany ke mě přichází jiné nebezpečí. Už od mala mám silnou touhu ventilovat své pocity na sobě a nesnášet se. Je to strašné. Jako malá jsem narážela hlavou do zdi, škubala si vlasy, škrábala se nehty až do krve. Nutila jsem se nespat, nepít, nebo se přejídat (přesně tak: Za trest jsem se přejídala). Kružítkem jsem si vyrívala čáry a ornamenty do rukou a jako poslední se občas sterilní jehlou řežu přes žíly. Jenom tak „opatrně“. Všechno kvůli maličkostem! Neponechalo to na mě tak hrozivé následky (po vzhledové stránce), jak jsem se obávala. Mám přese všechno spoustu přátel a také rodiče, kteří se o mě velice bojí a dávají na mé problémy pozor. Chodím i na různá psychologická sezení. A kde je problém? Nemohu si pomoct. Pravděpodobně to o mne nikdo neví, ale při sebemenším pocitu stresu nebo ublížení si prostě ubližuji. Bylo jen otázkou času, než se dostanu k PPP. Jeden moudrý doktor pravil „Sebetrýznění je obdoba poruch příjmu potravy. Obojí je to samé -komplex méněcennosti.“ Měl trochu pravdu. Bylo mi teprv asi 11-12 let, kdy jsem začala s „bulimií“. Celé dny jsem tenkrát nejedla, poté šla s klidem spát a okolo druhé hodiny ranní jsem se budila a -za odměnu- že jsem to celý ten den vydržela, jsemse přežrala. Tenkrát jsem ani nezvracela, nic… Zachránilo mne bystré okolí. Všichni mne hlídali a já se zlobila, ale prostě se to nějak vyrovnalo a já se místo toho zase řezala… Potom mne nadchla anorexie. Slepě jsem obdivovala ty holky, které na to měli trpělivost a sebeovládání… Líbily se mi jejich postavy. Sebe pořád nesnáším. Že bych pak byla hezčí… Byl to fatální omyl. Všechno se mi zvrtlo. Dlouho jsem nejdela, ztratila chuť k jídlu. Byla jsem šťastná, zhubla prvních 10kg. Všichni to komentovali: Ty jsi tak zhubla! Zase proti tomu bojovali. Mí rodiče, přátelé. Plakala jsem, že si ten soucit nezasloužím, že radši umřu… Pak mne donutili něco sníst. Nebylo to naschvál, ale vrátila se mi chuť! Hrůza! Snědla jsem co šlo… A už to začalo. Chvíli se ovládám, chvíli ne. Beru Laxygal (projímadla), nesnáším se. Je mi na nic z těch špeků. Začala jsem chodit ve více vrstvách oblečení. Ztratila menstruaci. Padají mi vlasy a mám zimnici. Někdy křeče v břiše. Zničehonic mne přepadávají deprese. A přesto o tom najednou nikdo neví. Bulimie nevadí, jen ne anorexie. Možná to není naschvál. Pořád chodím na psychosomaterapeutii, ale nepřiznám se. Dál mám přátele i rodinu, jak se sluší a patří. Jen se ze sebe víc stydím. Zase o malinko víc… Také mi utkvělo v hlavě rčení mého dědy: „Co si to ty lidi vymýšlí. Dřív nic neexistovalo -stres, deprese. Až když ta slova lidé vymysleli, najdenou to tak bylo. Všechno se začlo léčit. I ta anorexie a bulime! Co je to za vejmysly! Když někdo nechce žrát, tak ať nežere! Chcípnout hlady bych ho nechal, idiota!“ Je mi to proti srsti, ale malinko to chápu. Otázka zní, zda-li chci být zase „normální“ a bude-li to zase, protože já nejsem jako ostatní, respektive nemám stejný názor na důležitost lidského bytí. Též má učitelka pravila: „Z těhle nemocí už se nikdo nikdy pořádně nevyléčí.“ Možná i to skrývá pravdu. Tak co jsem já? Blázen? Třeba ani bulimií netrpím…nevím. A nevím co říct ostatním. Nemám radu. Jen jsem se potřebovala vypovídat.

Ani nevim kde zacit.Snad od začátku, už od mala sem byla nebo mi o alespon prislo, vychovávaná jako ta druhá. Můj o tři roky starší bratr byl vžycky upřednostnován, proste byl lepsi a uz od mala se mu snazila vyrovnat, asi uz tenkrát sem se snazila byt jako on, protože sem si naivne myslela, ze si me tak alespon z rodiny vsimne.Když se naší rozvedli bylo mi 10, mu 13,hodne sem to prozivala,ale nedavala sem to najevo, mu uz o tak neprislo, naopak byl spokojenej,alespon uz ho nebudou tak kontrolovat, ale to znamenalo ze ani me.Z neho vyroslt musim řist ne uplne, ale proste je rozmazlenej.Za to já sem vychovaná jako ta druhá, co tady nejspis ani nemela byt(mati byla hodne na potratech, mozna chtela jit i semnou,což by bylo dobře,ale bohuzel sem tady), to znamená že už od mala sem měla třeba věci po měm a celkově sem vždy byla až po něm,prostě zbytkovi zboží. Když sem nastoupila do prváku bylo to ještě celkem v poho, moc sem si nepřipuštěla to,že sem odstrkovaná, bylo to minulej rok a hodne sem tenkrát zhubla, vsichni mi rikaly at normálně jim, hlavně tata, ten do me porad hustil,že to není v mim věku dobry, ale já sem pritom normalne jedle, sama sem nechápala jakto ze hubnu-proste norma čokolady,hranolky,rohlik, všechno co sem chtela,na konci prazdnin sem akorát přestala jíst maso, ale to proto že mi nikdy moc nechutnalo.Ze základky sem mela nej kámosku, o kterou sem (ne uplne,porad se byvime) svou vinou prisla, zacala sem totiž chodin na diskoteky a jak uz to bývá zacalo me to bavi- s tím je však spojeno taky piti alkoholu.Po Vánocich bylo ještě porád vse o.k. ale pak me chytla strasna zravost, to tak ze sem byla schopna sporadat celou nutelu,k tomu cokolády a horu jidla.Na cokoladu sem byla nejakou dobu závislá,ale nastesti se většinou toho co hodne jim brzo prejim, takze sem prestala, jenomze s tim pitim se to na me nejak castecne usadilo a je pribrala na 55kg(predtim sem vazila 48kg na 167cm),ale vetsinou sem vazilakolem tech53kg, jak sem tak chodila parit, tak mi jednou kámoška, tak za základky řekla, že semkonečně přibrala,já sem nechápala a ona mi pak rekla, ze na konci devitky měli strach jestli nemam nejakou tu anorexii nebo něco, že o mě tenkrát měli s mou nej kámoškou strach.Asi tenkrát mi nejak doslo, ji pribrala si, do te doby sem to neřešila ani to že sem přibrala mi nevadilo,ale když mi to řekla, tak sem nad tim začala uvažovat a chtela sem tech pět kilo dat prič.Pořad mi to neslo ikdyž sem začala jist zdrave(teda ještě zdavej, protože uz predtim sem jedla cerealie a tak),ale vaha porád stála a cim vic sem se snazila tim vic se mi nedarilo, zacala sem panikarit.Prisly letni prázky a já si slibila ze do druháku zhubnu alespon tech pet kilo, ze budu sportovat atd.Pradniny skoncily a ja sem mela porád svou puvodni váhu a to když sem se najedla tak sem pribrala az2 kg, bylo me vzdycky hrozne zle, takze sem si po jidle vzycky sla lehnout, to ale musim rist ze pravidelne cvicim.A zacalo záři, měli jsme zacit chodit v řijnu plavat, a tak sem se proste rozhodla ze bud zhubnu nebo fakt nevim.Uz o pradninách sem mela sklony k hladoveni a když přisel řijen ja se rozhodla.Na zacatku sem mluvila o rodine, a to je taky jeden z duvodu proc sem se tak rozhodla, bracha odletel pryc a ja sem tak celkem ziskala volny pole pusobnosti.Snad sem aji chtela, aby si me uz konecne někdo vsimnul a zacal se o me starat, ale ani sem se nestacila nejak radikalne se zmenit a on se vrátil, presne, byl pryc sotva 2 tydny a je zase tady a ja uz zase dostavam pekne najevo jak jim chybel a konecne se jim jejich chlapeček vrátil. A já? Já sem zase ta druhá, ta zbytková, kterou mohli komandovat, řvat na nu když měli svoje problémy, sem proste taková nádoba do které když někdo potrebuje nalije vsechno co ho stve a já to pak v sobě nosim a je mi hrozne, je mi tak strasne,do ted sem si to ani neuvedomovala, ale od té doby co sem na stredni a on odmaturoval je to horsi den ode dne.Já nemam daleko k tomu abych si něco udelala,nemam se ani komu sverit a protože poslední dobou navstevuju hodne stranky tohoto typu, rozhodla sem se vám dnes taky napsat.Alespon vim ze to zde je a ze si to třeba někdo precte a ja sem tak o to co v sobe dusim uz tak dlouho muzu s nekym podelit nekomu se sverit.Nevim co bude zitra, ale vim ze ja uz tady byt nechci, nemám dost odvahy abych skocila z osmyho patra, hladovenim na sebe mozna upozornim, ikdyz pochybuju, jestli si toho někdo vsimne tak jedine az budu na smrtelné posteli a to uz bude trochu pozde, ale byla by to pro mě taková uleva. Je mi hrozne, ani to uz nemuzu dopsat, bojim se co bude zitra, pozitri a vsechny ty další strasny dny.Připadam si jak v nekonečnym hororu, kterej nikdy neskonci.

Zdravím,vyhledala jsem si tyhle stránky po přečtení článku v jednom časopise.Ještě jsem nedočetla všechny příspěvky…,ale mám v úmyslu přečíst vše.Nikdy jsem neměla problémy s váhou a jídlem,ani teď,když jsem díky léčení těžkého onemocnění dost přibrala.Vím,že se vše časem spraví,jen musím být trpělivá.Vaše příběhy jsou,jak to napsat….prostě hrozné…je mi při tom čtení těžko a je mi líto všech,kterých se to týká.Držím vám palce,doufám,že se všichni těch hrozných problémů zbavíte(jsou to nemoci,dají se léčit),jen musíte chtít.Já mám rakovinu a věřím,že mě vyléčí,potkala jsem báječné a hodné doktory,sestřičky…Nezabývejte se myšlenkami na jídlo a kalorie,život je moc krátký.Pořiďte si pejska,kočku nebo prostě něco,co vás donutí myslet na něco jiného než hubnutí,váha,kalorie…..Chce to hodně síly(psychické i fyzické),ale……Netýrejte se hlady,zvracením nebo přejídáním,vaše tělo tím nezkrásní……….Nevím,jestli tím někomu pomůžu(napsala jsem to dost zmateně),ale zkuste se nad tím aspoň zamyslet.Všem hodně zdaru

klesám stále níž a níž…nic, co by mi pomohlo, nedokážu přijmout. Jsem nádoba, která rozdává, ale sama o sobě zůstává prázdná. Studuju Vyšší Zdravku. Školu miluju. miluju svoje pacienty. Je to má naděje na budoucnost. ale ta dnes začala mířit ke konci. Vzhledem k práškům, které na mě zkoušela moje doktorka, jsem byla minulých 14 dní dezorientovaná a zmatená. Bylo to poznat. Mluvila jsem (i ve škole) nesouvisle, pletla se mi slova, zapomínala jsem v polovině rozvikládanou větu. A tím se můj osud spečetil. Před hodinou jsem mluvila se svojí třídní. Byla jsem k ní upřímná. ona mi oznámila, že si té zmatenosti taky všimla a že naznala, že nejsem vhodný typ pro povolání zdravotní školy. Takže řekla:“školné máte zaplacené, studujte si. Ale já udělám všechno pro to, abyste školu nedokončila“. A já teď? Brečím. jediná naděje, která mi slibovala jakous takous budoucnost, právě umírá. A teď už jen zbývá, abych zemřela já, protože tuhle školu jsem si dala jako poslední šanci. Nechci se vzdát. Budu studovat. Budu se snažit žít. ale moc to bolí, zvlášť teď, když vím, jak bude pro mě těžké se na škole udržet. mám anorexii, občas bulimii, mívám strašné úzkostné stavy. Už sedm let. a teď? Pořád nejsem připravená se uzdravit. Pořád mám z toho větší strach, než z hubnutí. Ale tato škola, je má poslední šance. Prosím Boha, aby moje kroky vedl, aby mi dal ke všemu sílu. Kéž se to stane. Bože, prosím, nezapomeň na mě, nenech mě samotnou, já už nemám ani trošku sil, já už …NEMŮŽU. snadné je umírat. těžké je žít. …bojím se těžkých věcí….

Píše se rok 2004, jsem ve 4.ročníku a mám před maturitou. Na pohled vše O.K., ale…. Právě jsem započala 4.rok s bulimii. Připadá mi, že budu skládat nejen maturitní zkoušku z mých maturitních předmětů, ale že budu skládat maturitní zkoušku z bulimie. Bud se dostanu na vysokou školu bulimie nebo u té zkoušky propadnu. NIKDO si snad ani nedovede představit jak já bych z bulimie chtěla propadnout a už se s ní nikdy nesetkat. Ale obávám se, že postoupím dál…Tolikrát jsem se snažila, nejde to. Ted na sebe pokouším aplikovat svépomocný program, ale bojím se. Co když zase selžu?? Co jsem udělala zle? Někdy se mi chce křičet:NĚKDO, KDOKOLIV, PROBOHA POMOZTE MI, PROSÍM!!! Nebo já si snad pomoc nezasloužím??? Jen se pořád ptám PROČ??? Nenávidím se a jelikož nemám ráda sebe, myslí si mé okolí, že nemám ráda ho. Je to jinak. Mám ráda své blízké, ale nenávidím sebe. Jsem slaboch bez vůle. Někdy chci umřít, prostě jít spát a ráno se neprobudit. Byla jsem u psychiatra a ten mě odbyl. Asi to vážně znamená, že nemám nárok na pomoc, úctu a lásku. Ale PROČ?????????????????? Já to nezvládám. Proč??? Jsem tak sobecká a tak se nenávidím, že bych nejraděj ted hned umřela. Všechny vás tady zatěžuju sebelítostivými bláboly, omlouvám se. Jsem hnus, tlustej a odpornej hnus, kterej si jen stěžuje. Patří mi zemřít. Vám všem, které máte vůli a schopnosti bojovat, přeju z celého srdce, at se vám nad tou šíleností podaří zvítězit. PROČ?????