Trestat samu sebe za zklamání…
Můj rádoby problém trvá už velmi dlouho, tak od konce 8. třídy, dnes je mi 17 a vše to vrcholí. U mě snad ani moc nejde o nespokojenost s vlastní poslavou, i když ta samozřejmě je, ale hlavním problémem je rodina, tedy pokud se to tak dá nazvat. Nežiju ani s otcem ani s matkou, ale jsem u matky mého otce, nijak výrazně si nestěžuji. Ale v mých sladkých patnácti letech jsem se dopustila chyby, za níž ponesu následky. Rozhodovala jsem se, kam na střední školu, většina mi radila gymnázium, ale já chtěla něco více odbornějšího, tak nakonec u mě vyhrálo pedagogické lyceum, jenže to je v Praze, kde žije můj otec, takže jediná únosná možnost byla, se k němu přestěhovat… Tím jsem odstartovala nejtěžší kapitolu svého života. Domnívala jsem se, že to půjde, že si s tátou i nevlastní mámou budu poklidně rozumět, ale to byla taky chyba. Škola se dala zvládat bez potíží, ale doma to bylo úporný, nikdo si mě ani nevšimnul, nikdo se na nic nezeptal, nikdo nic netušil. Když už si mě všimli, tak jsme se jen hádali, nejhorší bylo, že mi nevěřili, přitom já lhát neumím, tedy až do této doby jsem neuměla. Nešlo to vydržet. Byla jsem až moc SAMA. Nikoho jsem tam neměla. Uzavřela jsem se do sebe, a nepustila k sobě nikoho. Po nocích jsem neustále brečela, byly to deprese, vše se na mě valilo ze všech stran, ale já si to odmítala připustit a celé ty dny si hrála a klamala všechny ty lhostejný lidičky kolem sebe. Ale uvnitř mě to bylo dost zlý. V prosinci jsem to vzdala, řekla jsem, že nemůžu dál a že se tedy vrátím zpět k babičce, táta to nesl divně, jinak to nazvat nejde, on se ve mně zklamal a já to cítila, říkal, že mám navíc… Začala jsem chodit na sociální školu, podivný název, ale je to hodně humanitní obor, učení NO PROBLEM, ale nezapadla jsem mezi lidi. Začínala jsem mít čím dál silnější pocity zbytečnosti. S jídlem jsem si hrála vždycky, právě od té 8. třídy vůbec nejím nic mastného nebo tučného, i masu se vyhýbám… Jenže teď to přešlo na jinou úroveň, nechci jíst, nejde to, protože táta musí vidět, že mám silnou vůli, že to dokážu. Letos v květnu jsem už ty deprese nezvládla a tak jsem to chtěla ukončit, spolykala jsem léky na spaní, to, že mě zachránili byla náhoda. Začali mě léčit z depresí, ale to šlo jen dočasně, protože uvnitř je stále ten smutek a samota a jakýsi pocit prázdnoty… Začala jsem hodně jídlo omezovat, nyní jsem na dvou rohlících denně, někdy ani to ne. Váhou jsem zatím v normě, 45kg při 158cm. Ale klesá to… Nechci dosáhnout té noblesní extrémní štíhlosti, chci jen být opět dítětem, kterého si někdo musí všimnout, vím, možná je to sobecké, asi to ani není rozumné, ale prostě je to také má poslední šance… Stále mám pocity, kdy chci tento svět opustit, navštívit nekonečné nebe, stát se lehčeji potěšena, ale kdo ví, kam toto zajde… Také jsem si vždy říkala, že něco jako deprese, úzkosti nebo snad poruchy s jídlem, to se mi stát rozhodně nemůže, ale vidíte, může. I mně i komukoli jinýmu, bohužel… A nejhorší je ten bláznivej, rádoby krásnej, kult vychrtlosti, vždyť je to horší a horší. Proč se má třeba dvanáctiletá holka starat o to, aby měla 29kg? To je ztráta dětství… A když člověk nejí, pořád je mu zima, cítí se dost bídně a chvílemi ho přepadne i hlad, ale pak to najednou nejde, ač třeba už chce dál jíst, tak SÁM to nedokáže, a v tom je záludnost této snad psycho-somaticko-sociální nemoci, brzy z ní bude nemoc civilizační a globální.