Chci skončit, ale nejde to

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky Začnu od začátku krůček po krůčku. Už od malička jsem byla pučmelík.Myslím, že to bylo tím, že jsem trávila hodně času u babičky. Ta mě cpala samýma dobrotama jako jsou její buchty, knedlíky, lívanečky a další mňamky. Zezačátku mi nevadilo, že jsem tlustá, jelikož jsem z toho neměla rozum. Ale kolem tý pátý třídy začaly ty náražky od spolužáků. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale neřešila jsem to. Na začátku devítky jsem si řekla a DOST, takhle už vypadat nechci. Začala jsem hubnout, šlo to úspěšně a zdravě. Ze svých 74 kilo jsem měla 64. Všichni říkali jak mi to sluší, jak jsem se změnila. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, neměla žádný tajný lásky ani nic takovýho. Až jednou to přišlo, zbláznila jsem se do kluka o 10 roků staršího než jsem já. On si mě nikdy ani nevšiml. A proč by taky měl. Měl holku, která byla krásná,hubeňonká a v jeho věku. Bylo mi jasný, že mezi náma nikdy nic nebude, ale pořád sem si říkala, že možná jednou by se ten zázrak mohl stát. Pak sem ho dlouho neviděla a přešlo mě to. Během prázdnin se moje váha vrátila na 70kg. A byl tu prvák. Přišli problémy s učením, opět narážky od spolužáků na mou postavu,potkala jsem znovu JEHO s tou jeho milovanou kostřičkou. Blesklo mi hlavou, kdybych byla hubená jako ona, tak by si mě mohl všimnout a mohlo by se něco změnit.A tady přišlo to co nemělo. Do teď si přesně vzpomínám jak stojím v koupelně nad umyvadlem a říkám si tak to jednou zkusím jaký to je vyzvracet jídlo. Ten den jsem měla jenom melouna a nic víc. Strčila sem prsty do krku, nešlo to, dávila sem se a vyšlo to asi až na potřetí. Potom už stačilo jednou prsty strčit a šlo to. Druhý den si říkám, tak proč to neskusit znova, vždyť do nebylo tak hrozný. A jídlo šlo ven znovu. Říkala jsem si, já přece nejsem jako ty bulimičky, který se nacpou a pak všechno vyzvrací, to přece ne, já jím málo a pak zvracím tak to je přece něco jinýho. Pak sem si říkala, ale když už to zvracím tak proč se pořádně nenajíst a pak to vyzvracet. Vyjde to na stejno a alespoň se najím.Nejdřív sem si tím připadala hrozně zajímavá, ale pak se sama sobě hnusit. Bylo mně špatně jak sem přejedená a ten pocit, že ještě dnes to musím vyzvracet byl hroznej. Čekala jsem na každou volnou chvíli, kdy budu sama doma. Jen když šla mamka nakoupit, tak už sem letěla na záchod a šup s jídlem ven. Když naši byly doma, tak jsem si vzala do vany kýbl, pustila vodu ve vaně(aby nebylo slyšet jak zvracím) a pak když sem šla vylít kýbl do záchoda tak jsem jim řekla, že jdu vylít vodu,protože v koupelně bylo mokro tak sem setřela.Lhala jsem den co den, pokaždé se nějaká ta výmluva našla. Když to nešlo v koupelně, vzala sem velkou mísu k sobě do pokoje a našim řekla, že balím dárky ať tam nechodí.A znova sem zvracela.:-( Váha šla opět dolů a měla sem 60kg. No jo, ale holky v mým okolí mají kolem těch 53kg a to já chci taky. Ale mně už to dál nešlo. pořád těch 59-60 a dál se to nechtělo hýbat. Vydržela sem 3 dny jíst normálně(s mírou). Potom sem viděla plnou lednici a tu dokázala vybílit až do posledního kousku.Připadala jsem si jako bezedná nádoba do které se vejde všecko a zas tu byl ten pocit, že se můžu najíst a pak jenom všecko vyzvracet mi dělal dobře. Tohle všecko trvalo rok,cítila jsem se provinile že našim tak lžu, ale ono to ovládnout nešlo. O letních prázdninách jsem to omezila, zvracela jsem tak jednou za 14dní a už sem na tom nebyla tak závislá. Jenže nový školní rok začal a já sem v tom znova až po uši.Ráno si dám jedno jablko a pak až do odpoledne než přijdu ze školy to vydržím. A říkám si,tak holka a dneska to vydržíš a ovládneš se, ale ono ne. Opět vyprázdním lednici a čekám až naši půjdou spát, abych já se mohla zavřít do koupelny a všechno vyzvracet. Pořád mě bolí od toho zvracení v krku, jsem unavená,ospalá a dělám to furt dokola. Sem bulimička. Chci moc moc přestat,ale nejde mi to. Ted je deset večer a já slyším jak se u nás v ložnici zavřeli dveře. A já už musím jít abych mohla zase v koupelně všecko jídlo co jsem do sebe za celý odpoledne nacpala vyzvracet, uklidit všechny stopy, aby nikdo nic nepoznal a jít unavená a s pocitem viny spát. Tak se mějte lidičky a nevzdávejte to, já se taky budu snažit moc a moc přestat. A vím, že se mi to jednou podaří a držím vám palce at vám taky. Ahoj

Bude to rok

/0 Komentáře/v /přidal

Loni někdy touto dobou jsem se rozhodla, že začnu zvracet, abych si udržela váhu po dietě. Půl roku jsem to tajila, pak jsem se svěřila mámě, poprvé zašla k psychiatričce a od toho dne jsem se už nad mísou neskláněla. Zdá se to být super, ale není. Pro zajímavost: má úplně původní váha byla 72 kg (180 cm) – rozhodla jsem se zhubnout (nebyla jsem tlustá, to ne! ale ani ne štíhlá…), zhubla jsem na 65 (SUPER!), ale pak TO začlo. O moc víc už jsem neshodila, nejmíň jsem měla 59kg a byla jsem tak ráda, čeho jsem dosáhla. Jen na mě plandaly rifle a lidi kolem měli trochu připomínky… No a dnes? Když si chci oblíct ty stejný rifle, mám s tím dost problém. Do dvou se nedostanu, třetí ještě jdou. Je to fakt hroznej pocit. Jednou za čas vidím půl roku staré fotky a říkám si, jak musím zhubnout zase na těch 65, jak to bude supr, budu mít bezvadnou postavu, sama sobě se líbit… Ani neumím dodržovat jídelníček, kterej jsem si kdysi tak poctivě psala. Vždycky si řeknu, jak budu míň jíst (nejlíp se mi o tom přemýšlí večer v posteli když usínám), plánuju si, jak nebudu snídat, obědvat… No kraviny! A pak se stejě ráno nasnídám, pak sama sobě vynadám, že jsem to zase pokazila, neobědvám, a pak, když přijdu domů ze školy, přejím se. Sice ne jako dřív, ale rozhodně to není normální večeře… No a takhle je to teď snad pořád. Mým jediným cílem je mít přiměřenou postavu, teď radši ani nechci vědět, kolik vážím. Bojím se toho čísla. 🙁 Bojím se, že by se ve mě zase něco zvrtlo, a to já nepřipustím! Ani nechodím do tanečních, jak bych asi vypadala v těch šatech, co by si o mě pomysleli… 🙁 Jinak tohle všechno mi také způsobuje problémy ve škole. Zlenivěla jsem, nechce se mi učit (mívala jsem jedničky, dvojky), teď dostanu basu a je mi to jedno. Vím, že to není správný, ale nějak s tím nic neumím udělat. Prostě o dřív důležitý věci ztrácím zájem. Jo, málem bych zapomněla. Z toho, že jsem rychle nabrala, se mi udělaly strie. Je to fakt hnusný, mám to na stehnech snad ze všech stran a trochu zezadu pod kolenama. V létě asi nevlezu do plavek. 🙁 Uf, nějak jsem se tu rozpovídala. 🙂 Asi jsem to potgřebovala, třeba mi teď bude zase o něco líp. Měj te se všichni moc krásně a hlavně na sebe buďte hodné/í! Pa, Cami

Jidlo=touha zemrit

/0 Komentáře/v /přidal

JE TOHO HODNE, ALE CTETE, JAK VAM JIDLO MUZE VZIT RADOST ZE ZIVOTE A RADEJI SI PREJETE ZEMRIT!!!!!!!!!Uz jednou jsem psala svůj pribeh, ale byl az na konci seznamu. Stydim se za svůj clanek, ale potrebovala jsem to nekomu rict. Nedokazu uz psat jen polopravdy.Musí to jit vsechno ven. Spustilo se to před tremi roky, kdy jsen nastoupila na konzervator a dostala se do spolecnosti jedne kamaradky, která byla mala a baculata(presny opak me.Ja merim 177 a vazila jsem 59). Nikdy jsem před tim nemela s jidlem problemy. Jedla jsem uplne vsechno.Normalni domaci jidlo.Na sladky nejsem!!!Miluju jidlo a nenajde se nic, co by mi nechutnalo. Dokazala jsem toho sporadat tolik, ze i muj tatka s brachem koukali, protože jsem toho snedla vic nez oni;)To bylo? Pak jsem prisla na tu skolu a s kamoskou(taky miluje jidlo:))jsme zacaly chodit do cinskych bufetu a fast foodu.Uplne jsem se do nich zamilovala.Jelikoz bydlim na vesnici, peceny brambory jsme mivali docela často, ale rozhodne jsme nesmazili na tune oleje, jak to cinani delaji. Hamburgery, hranolky, nudle s masem, pizzy, giros,?vsechny nezdravosti. Doslova jsem se v tom vyzivala. Moje telo ale nebylo na takovou davku tuku zvykly, a tak když jsem si po pouhych 3 mesicich stoupla na vahu s domenim, ze je vse jak ma byt, zhrozila jsem se !Rucicka povyskocila skoro o 10 kilo. Silenost. Ještě nejakou dobu trvalo, nez jsem si dokazala rict dost, ale asi po pul roce po nastupu do skoly, jsem se zrekla tohoto nezdraveho zpusobu stravovani. Kila sla docela rychle dolu.Vzdakla jsem se fast foodu, sladkeho?za chvilku jsem mela 62. Trochu me to uspokojilo. Vydrzela jsem tak asi rok. Ve druhaku jsem ale chtela vic. Odbourala jsem tedy i pecivo, ryzi, brambory, testoviny(prilohy), sladky?.dalo by se rict, ze vsechno normalni jidlo. Bohuzel ale miluju ovoce, takze jsem se dokazala prezrat;) i bananu, nebo hroznu, ale i cehokoli jinyho. Delala jsem to tak dva roky, stridave hubla a zase pribirala. Rozmezi me vahy bylo 62-67!!!!!!!!!!!!!!pak ale prisel velkej zlom. V breznu to budou dva roky, co jsem poznala svého pritele. Milujeme se do ted, ale moje stravovani mu silene vadi. No, ale to jsem preskocila velkou část svého pribehu a vlastne niceni zivota. Minuly rok jsem na konci prazdnin prijela z dovolene a zase jsem vazila 68. Dostala jsem silenej zachvat a zacala si skubat vlasy. Za chvilku to sice prestalo, ale v tento den nastal muj zivotni, osudovej zlom!!! Prestala jsem jist. Uplne. Nejedla jsem vubec nic. Jen pila caje, dzusy a pila vyvary. Za 1,5 mesice jsem zhubla 14 kilo. Moje nalada byla ta tam. Byla jsem vzdycky vesela, ale tema kilama slo vsechno pryc. Byla jsem neprijemna, nervozni, mela jsem sileny deprese, nikam se mi nechtelo jit. Vsichni si toho samozrejme vsimli,pritel rodina, kamaradi? Měli o me strach, ale ja je ujistovala, ze o nic nejde. Jenze muj pritel uz se bal tak, ze zavolal k nam domu a mamce řekl, ze vubec nic nejim. Nemyslel to ve zlym, ale chtel mi pomoct. Jo,i když mame doma uzasny vztahy, docela jsme se pohadali. Jenze to byla moje vina!!!Ja byla ta, která nechtela poslouchat a byt zdrava. O te doby (bude to v listopadu rok) mam strasne deprese z kazdeho pribraneho kila, nic me nebavi a hlavne?? Jsem v zivote strasne nestastna. Nekdy mam chut zemrit. Uz jsem mela parkrat namale, ale vzdycky jsem se nejak zbraborala. Muj pritel je nestastnej jako ja, ale z opacneho duvodu. Chce,abych jedla, normalne. Jenze ja uz to proste nedokazu. Letos v unoru jsem se malem fyzicky zhroutila, když jsem byla s pritelem na bezkach. Bylo mi spatne, nevidela jsem, neslysela, tocila se mi hlava, hucelo mi v ni?nemohla jsem jit. S Honzovou(muj pritel;))pomoci jsem dosla domu a pod jeho natlakem jsem musela snist par mesicku pomerance. Jenze v te chvili ve mne zase probudil lasku k jidlu. Jelikoz jsem si vahu 53 ale docela dlouho drzela, i když jsem trochu jedla, nepribrala jsem.Jenze moje davky se zvysovaly. Jedla jsem vic a tak pribrala na 55. Bylo to v pohode. Porad se na me koukali jak na vyschlinku, ale me to nevadilo. Rada jsem poslouchala, ze jsem vychrtla. Však to byl a je muj sen? Jenze jsem zapomnela rict, ze jsem uzivala velice často prijimadla. Ted, v této době vazim 58 a mam silenou depku, jak jsem vyzrana. Jediny moje jidlo ale bylo nektarinky a drubezi sunka. Jenze i jen timto jidlem jsem se dokazala nehorazne prezrat:-)!!!!!!! Projimadla zacala jit hodne do penez(obycejna davka uz mi nestaci. Musim si dat dve velka baleni, aby mi to poradne zabralo;-/), zakze jsem se dala zase na hladovku. Dokud nebudu mit zase 53, neprestanu. Jsem uz zase odhodlana jako minulej rok(zacinam naprosto ve stejnou dobu, jako minulej rok). Během toho pul roku, co mi dal Honza zase do pusy jidlo, tak stridave jim a nejim. Ted ale jist zase nebudu. Nesmim a vim, ze to dokazu. Je to strasny, protože vsechno citim hlavne na psychice. Nechci se nijak lecit, i když vim, ze jsem nemocna a pomoc bych asi potrebovala. Nekdy si rikam, co je lepsi.Mit deprese, když je clovek vychrtlej, nebo mit depku, ze je tlustej. Nesnasim život, protože se jedinou mou naplni stalo jidlo a premyslim o nem ve dne v noci. Je to vazne hrozivy, ze něco tak obycejnyho, potreba kazdyho člověka, dokaze nekomu ovladat život. Ještě jedna věc, která mi pomaha ukojit chute?je to odporny, stydim se za to, ale pomaha mi to. Jako vetsina lidi, kteří dlouho hladovi, tak i me prepadne zrava. Resim to ale tak?udelam si to nejlepsi jidlo(za tu dobu, co jsem zhubla jsem se zamilovala do vareni) , nezustanu ale jen u jednoho chodu!!! a jak ho dam do pusy, zacnu zvykat a vychutnam si ho , tak pak ho normalne vyplivnu. Ani slinu nespolknu, abych nahodou nedala něco zaludku, co dostat nemá. Jedinou nevyhodu to ale ma. Nikdo u toho nesmi byt a když me prepadnou chute a jsou vsichni na private ci doma, musim to pretrpet a nebo to jit snist na zachod. Ani nevite, jakej je to pozitek, citit jidlo v puse. Při tom nemusim vydavat usili při zvraceni a naprosto vyhovim svým chutovym bunkam, protože si dam klidne chipsy, cokoladu, zeli s knedlou, cokoli?. Ještě nikde jsem o tomto zpusobu ppp neslysela, ale urcite je to taky jeden druh. Stydim se za svůj život a vlastne si vic nez zit preju zepmrit a dat tak jidlu vecny klid. Vim totiž, ze dokud ziju, jidlo mi bude ovladat život..Lituju kazde promarnene chvile, kdy se neraduju, kdy nemuzu jit s pritelen na veceri, kdy se s nim kvuli jidlu pohadam, kdy jsem neprijemna na sve blizke, kdy si vedome ublizuju, kdy se zbytecne trapim? Budu rada, když se mi někdo z vas ozve a popovida si se mnou p.a.v.l.a.p@seznam.cz

Chci umřít

/0 Komentáře/v /přidal

Ani nevim kde zacit.Snad od začátku, už od mala sem byla nebo mi o alespon prislo, vychovávaná jako ta druhá. Můj o tři roky starší bratr byl vžycky upřednostnován, proste byl lepsi a uz od mala se mu snazila vyrovnat, asi uz tenkrát sem se snazila byt jako on, protože sem si naivne myslela, ze si me tak alespon z rodiny vsimne.Když se naší rozvedli bylo mi 10, mu 13,hodne sem to prozivala,ale nedavala sem to najevo, mu uz o tak neprislo, naopak byl spokojenej,alespon uz ho nebudou tak kontrolovat, ale to znamenalo ze ani me.Z neho vyroslt musim řist ne uplne, ale proste je rozmazlenej.Za to já sem vychovaná jako ta druhá, co tady nejspis ani nemela byt(mati byla hodne na potratech, mozna chtela jit i semnou,což by bylo dobře,ale bohuzel sem tady), to znamená že už od mala sem měla třeba věci po měm a celkově sem vždy byla až po něm,prostě zbytkovi zboží. Když sem nastoupila do prváku bylo to ještě celkem v poho, moc sem si nepřipuštěla to,že sem odstrkovaná, bylo to minulej rok a hodne sem tenkrát zhubla, vsichni mi rikaly at normálně jim, hlavně tata, ten do me porad hustil,že to není v mim věku dobry, ale já sem pritom normalne jedle, sama sem nechápala jakto ze hubnu-proste norma čokolady,hranolky,rohlik, všechno co sem chtela,na konci prazdnin sem akorát přestala jíst maso, ale to proto že mi nikdy moc nechutnalo.Ze základky sem mela nej kámosku, o kterou sem (ne uplne,porad se byvime) svou vinou prisla, zacala sem totiž chodin na diskoteky a jak uz to bývá zacalo me to bavi- s tím je však spojeno taky piti alkoholu.Po Vánocich bylo ještě porád vse o.k. ale pak me chytla strasna zravost, to tak ze sem byla schopna sporadat celou nutelu,k tomu cokolády a horu jidla.Na cokoladu sem byla nejakou dobu závislá,ale nastesti se většinou toho co hodne jim brzo prejim, takze sem prestala, jenomze s tim pitim se to na me nejak castecne usadilo a je pribrala na 55kg(predtim sem vazila 48kg na 167cm),ale vetsinou sem vazilakolem tech53kg, jak sem tak chodila parit, tak mi jednou kámoška, tak za základky řekla, že semkonečně přibrala,já sem nechápala a ona mi pak rekla, ze na konci devitky měli strach jestli nemam nejakou tu anorexii nebo něco, že o mě tenkrát měli s mou nej kámoškou strach.Asi tenkrát mi nejak doslo, ji pribrala si, do te doby sem to neřešila ani to že sem přibrala mi nevadilo,ale když mi to řekla, tak sem nad tim začala uvažovat a chtela sem tech pět kilo dat prič.Pořad mi to neslo ikdyž sem začala jist zdrave(teda ještě zdavej, protože uz predtim sem jedla cerealie a tak),ale vaha porád stála a cim vic sem se snazila tim vic se mi nedarilo, zacala sem panikarit.Prisly letni prázky a já si slibila ze do druháku zhubnu alespon tech pet kilo, ze budu sportovat atd.Pradniny skoncily a ja sem mela porád svou puvodni váhu a to když sem se najedla tak sem pribrala az2 kg, bylo me vzdycky hrozne zle, takze sem si po jidle vzycky sla lehnout, to ale musim rist ze pravidelne cvicim.A zacalo záři, měli jsme zacit chodit v řijnu plavat, a tak sem se proste rozhodla ze bud zhubnu nebo fakt nevim.Uz o pradninách sem mela sklony k hladoveni a když přisel řijen ja se rozhodla.Na zacatku sem mluvila o rodine, a to je taky jeden z duvodu proc sem se tak rozhodla, bracha odletel pryc a ja sem tak celkem ziskala volny pole pusobnosti.Snad sem aji chtela, aby si me uz konecne někdo vsimnul a zacal se o me starat, ale ani sem se nestacila nejak radikalne se zmenit a on se vrátil, presne, byl pryc sotva 2 tydny a je zase tady a ja uz zase dostavam pekne najevo jak jim chybel a konecne se jim jejich chlapeček vrátil. A já? Já sem zase ta druhá, ta zbytková, kterou mohli komandovat, řvat na nu když měli svoje problémy, sem proste taková nádoba do které když někdo potrebuje nalije vsechno co ho stve a já to pak v sobě nosim a je mi hrozne, je mi tak strasne,do ted sem si to ani neuvedomovala, ale od té doby co sem na stredni a on odmaturoval je to horsi den ode dne.Já nemam daleko k tomu abych si něco udelala,nemam se ani komu sverit a protože poslední dobou navstevuju hodne stranky tohoto typu, rozhodla sem se vám dnes taky napsat.Alespon vim ze to zde je a ze si to třeba někdo precte a ja sem tak o to co v sobe dusim uz tak dlouho muzu s nekym podelit nekomu se sverit.Nevim co bude zitra, ale vim ze ja uz tady byt nechci, nemám dost odvahy abych skocila z osmyho patra, hladovenim na sebe mozna upozornim, ikdyz pochybuju, jestli si toho někdo vsimne tak jedine az budu na smrtelné posteli a to uz bude trochu pozde, ale byla by to pro mě taková uleva. Je mi hrozne, ani to uz nemuzu dopsat, bojim se co bude zitra, pozitri a vsechny ty další strasny dny.Připadam si jak v nekonečnym hororu, kterej nikdy neskonci.

Prosím, pochopte mě!

/0 Komentáře/v /přidal

Mám problém a to dost závažnej problém, ostatně jako všichni tady. Ale myslím, že se v něčem liší. Kdybych se svěřila rodičům, přátelům, příbuzným, poklepou si na čelo a odejdou. Psycholog by mě (za slušný peníze) taky pochopil, ale za milion by pochopil i slona, jehož koníčkem se štukování ponožek… A tak jste tady zbyly jenom VY – ti, jenž trpí stejným problémem – chtějí zhubnout, anorexie, bulimie… Měřim asi 165cm a vážim 57kg. Když se kouknu na kamarádku, která je o 2cm vyšíí a přitom o 5kg těžší, říkám si, že není zas až tak tlustá. Ale když se kouknu na sebe, mám pocit, jako bych už se měla každým okamžikem jenom koulet… Když neni nikdo doma, v jiných případech si netroufám, zvracím. Nepřejídám se, na záchod jdu klidně i po jedný musli tyčince. Nikdy bych nemohla zvracet, kdyby byl někdo doma, ovšem to říkám teď. Uvidíme, co budu říkat za týden, měsíc, roky… Abych zhubla, udělala bych cokoliv. Jezdím na rotopedu, chci začít běhat, omezuju se v jídle. Ale v duchu sním o něčem jiném. I když to bude znít hrozně, přála bych si, aby někdo můj blízký umřel. Abych prožila šok, přestala jíst, hubla. Za tuto myšlenku se nenávidím nejvíc. Kvůli sobě a své váze bych klidně nechala zemřít zdravýho normálního člověka… Kdybych nečetla knížku „Pět holek na krku, Trest“, asi bych spáchala sebevraždu. Ale v knize se vypráví, že zabít se by bylo moc lehký. Nejdřív musim překážky překonat, pak teprve můžu umřít… A to je to důležitý. pokud někdo máte myšlenky na sebevraždu, přečtěte si tu knihu, myslim že ji vydala Eva Hercíková, nebo tak nějak. Všem vám moc děkuju, vaše články mi moc pomáhají, cítím, že v tom jedeme všichni společně. Jakmile čtu, že už to má někdo za sebou, popožene mě to vpřed, cítím, že i já to zvládnu… JENŽE, tady je problém číslo 2 – nevím, jestli to chci opravdu zvládnout. Jednou určitě, ale teď? Teď, když jsem ještě tlustá? A proč jsem vlastně začala? Kvůli sestřenici, ale ta o tom nemá ani tušení. Měří 162cm a váží 43kg. Je hezká, hubená, přitom do sebe nacpe klidně i 10knedlíků a nezvrací. A já jí i sobě chci dokázat, že jsem lepší než ona, že budu hubenější, oblíbenější… zatím jsem ovšem jenom pitomnější, hloupější… a za to může ta blbá anorexie a bulimie…

Hodně síly

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím,vyhledala jsem si tyhle stránky po přečtení článku v jednom časopise.Ještě jsem nedočetla všechny příspěvky…,ale mám v úmyslu přečíst vše.Nikdy jsem neměla problémy s váhou a jídlem,ani teď,když jsem díky léčení těžkého onemocnění dost přibrala.Vím,že se vše časem spraví,jen musím být trpělivá.Vaše příběhy jsou,jak to napsat….prostě hrozné…je mi při tom čtení těžko a je mi líto všech,kterých se to týká.Držím vám palce,doufám,že se všichni těch hrozných problémů zbavíte(jsou to nemoci,dají se léčit),jen musíte chtít.Já mám rakovinu a věřím,že mě vyléčí,potkala jsem báječné a hodné doktory,sestřičky…Nezabývejte se myšlenkami na jídlo a kalorie,život je moc krátký.Pořiďte si pejska,kočku nebo prostě něco,co vás donutí myslet na něco jiného než hubnutí,váha,kalorie…..Chce to hodně síly(psychické i fyzické),ale……Netýrejte se hlady,zvracením nebo přejídáním,vaše tělo tím nezkrásní……….Nevím,jestli tím někomu pomůžu(napsala jsem to dost zmateně),ale zkuste se nad tím aspoň zamyslet.Všem hodně zdaru

Bulimie již 6 let – jak se vyléčit?

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj holky, v prvním ročníku střední školy jsem chtěla zhubnout pár kil. měla jsem prostě zvyk přijít ze školy domů a při různých seriálech si dát oběd a pak ještě nějakou sladkost atd. Pak jsem získala ženské tvary a to mi začalo vadit. Proto jsem chtěla zhubnout, ale jídlo jsem milovala natolik že jsem nemohla prostě nejíst. pak mě napadlo ideální řešení. vše vyzvracet. byla jsem tím úplně nadšená když jsem mohla jíst co jsem chtěla a zároven si udržovat váhu nebo ještě zhubnout.¨ Naši se to dozvěděli od učitelky ze školy.domluvili mi a já řekla že už to neudělám. nepřestala jsem. pak na lyžáků kde mě rodiče nekontrolovali jsem přijela o 4 kila lehčí. po půl roce nemoci volali našim z letní školy že zvracím. tehdy mě naši vzali poprvé do psychiatra, ale já s nim nechtěla komunikovat. takhle to šlo pořád dál. pořád jsem byla s něčím nespokojená a myslela jsem si že když bude to nebo ono tak s tím přestanu. když odjedu od našich do zahraničí – stále jsem zvracela, když odjedu do jinýho města – stále, tak jiný byt – nic, když budu mít lásku? – mám skvělého přítele, který mou postavu miluje, ze začátku jsem byla tak zamilovaná, že jsem přestala – týden – rekord!! je mi 21, občas omdlévám, občas jím normálně – když jsem štastná, ale 2 – 3 krát denné zvracím. naposledy to bylo před 30min. už ani nechci zhubnout, mám 167cm a vážím 57kg. zvracím jen proto, že je to zvyk. je zvyk cestou z práce nakoupit spoustu jídla a pak u televize žrát. pak to vyzvracím a počkám na přítele, který nic netuší a pak jsem štastná. stalo se to takovou součástí života, že už vážně nemyslím,že přestanu, i když si to přeji nejvíc na světě. Potřebuji radu, pomoc Děkuji

Dnes mi začala umírat poslední naděje. Bože!kde jsi? …veď mé kroky, staň se vůle Tvá.

/0 Komentáře/v /přidal

klesám stále níž a níž…nic, co by mi pomohlo, nedokážu přijmout. Jsem nádoba, která rozdává, ale sama o sobě zůstává prázdná. Studuju Vyšší Zdravku. Školu miluju. miluju svoje pacienty. Je to má naděje na budoucnost. ale ta dnes začala mířit ke konci. Vzhledem k práškům, které na mě zkoušela moje doktorka, jsem byla minulých 14 dní dezorientovaná a zmatená. Bylo to poznat. Mluvila jsem (i ve škole) nesouvisle, pletla se mi slova, zapomínala jsem v polovině rozvikládanou větu. A tím se můj osud spečetil. Před hodinou jsem mluvila se svojí třídní. Byla jsem k ní upřímná. ona mi oznámila, že si té zmatenosti taky všimla a že naznala, že nejsem vhodný typ pro povolání zdravotní školy. Takže řekla:“školné máte zaplacené, studujte si. Ale já udělám všechno pro to, abyste školu nedokončila“. A já teď? Brečím. jediná naděje, která mi slibovala jakous takous budoucnost, právě umírá. A teď už jen zbývá, abych zemřela já, protože tuhle školu jsem si dala jako poslední šanci. Nechci se vzdát. Budu studovat. Budu se snažit žít. ale moc to bolí, zvlášť teď, když vím, jak bude pro mě těžké se na škole udržet. mám anorexii, občas bulimii, mívám strašné úzkostné stavy. Už sedm let. a teď? Pořád nejsem připravená se uzdravit. Pořád mám z toho větší strach, než z hubnutí. Ale tato škola, je má poslední šance. Prosím Boha, aby moje kroky vedl, aby mi dal ke všemu sílu. Kéž se to stane. Bože, prosím, nezapomeň na mě, nenech mě samotnou, já už nemám ani trošku sil, já už …NEMŮŽU. snadné je umírat. těžké je žít. …bojím se těžkých věcí….

Mám to ještě pod kontrolou…?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj Holčiny, bylo mi v srpnu 15 let. Už skoro dva roky kazdy den zvracim. Ptam se sama sebe zda to ještě zvladam. Do poloviny srpna, kdy sem měla dostat menstruaci jsem byla v pohodě. Ale nedostala jsem to. Řekla jsem si, že se mi to zkrátka zpozdilo.Ale nedostala jsem ji ani v pulce září, ani na konci září. Nejsem nijak vyhublá. Mám akorát hubenou postavu. Byly dvě možnosti- buď jsem v tom, nebo je to tim, že sem zhubla. Ani nevíte,jak sem se bála že jsem těhotná. Nejsem. Dnes jsem si dělala test. Naštěstí nejsem. Ale nedostala sem to. Dodávám že měřim 161cm a vážim 48. chci zůstat takhle hubená, a nechci zvracet. NEPOTŘEBUJU UŽ HUBNOUT VÍC, JEN TO UDRŽET BEZ ZVRACENI. Držim všem co bojují s anorexii či bulimii palečky,aby to zvladli a kdybyste mi nekdo chtel odepsat piste na fialka.js@seznam.cz

PROČ….?????

/0 Komentáře/v /přidal

Píše se rok 2004, jsem ve 4.ročníku a mám před maturitou. Na pohled vše O.K., ale…. Právě jsem započala 4.rok s bulimii. Připadá mi, že budu skládat nejen maturitní zkoušku z mých maturitních předmětů, ale že budu skládat maturitní zkoušku z bulimie. Bud se dostanu na vysokou školu bulimie nebo u té zkoušky propadnu. NIKDO si snad ani nedovede představit jak já bych z bulimie chtěla propadnout a už se s ní nikdy nesetkat. Ale obávám se, že postoupím dál…Tolikrát jsem se snažila, nejde to. Ted na sebe pokouším aplikovat svépomocný program, ale bojím se. Co když zase selžu?? Co jsem udělala zle? Někdy se mi chce křičet:NĚKDO, KDOKOLIV, PROBOHA POMOZTE MI, PROSÍM!!! Nebo já si snad pomoc nezasloužím??? Jen se pořád ptám PROČ??? Nenávidím se a jelikož nemám ráda sebe, myslí si mé okolí, že nemám ráda ho. Je to jinak. Mám ráda své blízké, ale nenávidím sebe. Jsem slaboch bez vůle. Někdy chci umřít, prostě jít spát a ráno se neprobudit. Byla jsem u psychiatra a ten mě odbyl. Asi to vážně znamená, že nemám nárok na pomoc, úctu a lásku. Ale PROČ?????????????????? Já to nezvládám. Proč??? Jsem tak sobecká a tak se nenávidím, že bych nejraděj ted hned umřela. Všechny vás tady zatěžuju sebelítostivými bláboly, omlouvám se. Jsem hnus, tlustej a odpornej hnus, kterej si jen stěžuje. Patří mi zemřít. Vám všem, které máte vůli a schopnosti bojovat, přeju z celého srdce, at se vám nad tou šíleností podaří zvítězit. PROČ?????