Archive for category: Můj příběh

Loni někdy touto dobou jsem se rozhodla, že začnu zvracet, abych si udržela váhu po dietě. Půl roku jsem to tajila, pak jsem se svěřila mámě, poprvé zašla k psychiatričce a od toho dne jsem se už nad mísou neskláněla. Zdá se to být super, ale není. Pro zajímavost: má úplně původní váha byla 72 kg (180 cm) – rozhodla jsem se zhubnout (nebyla jsem tlustá, to ne! ale ani ne štíhlá…), zhubla jsem na 65 (SUPER!), ale pak TO začlo. O moc víc už jsem neshodila, nejmíň jsem měla 59kg a byla jsem tak ráda, čeho jsem dosáhla. Jen na mě plandaly rifle a lidi kolem měli trochu připomínky… No a dnes? Když si chci oblíct ty stejný rifle, mám s tím dost problém. Do dvou se nedostanu, třetí ještě jdou. Je to fakt hroznej pocit. Jednou za čas vidím půl roku staré fotky a říkám si, jak musím zhubnout zase na těch 65, jak to bude supr, budu mít bezvadnou postavu, sama sobě se líbit… Ani neumím dodržovat jídelníček, kterej jsem si kdysi tak poctivě psala. Vždycky si řeknu, jak budu míň jíst (nejlíp se mi o tom přemýšlí večer v posteli když usínám), plánuju si, jak nebudu snídat, obědvat… No kraviny! A pak se stejě ráno nasnídám, pak sama sobě vynadám, že jsem to zase pokazila, neobědvám, a pak, když přijdu domů ze školy, přejím se. Sice ne jako dřív, ale rozhodně to není normální večeře… No a takhle je to teď snad pořád. Mým jediným cílem je mít přiměřenou postavu, teď radši ani nechci vědět, kolik vážím. Bojím se toho čísla. 🙁 Bojím se, že by se ve mě zase něco zvrtlo, a to já nepřipustím! Ani nechodím do tanečních, jak bych asi vypadala v těch šatech, co by si o mě pomysleli… 🙁 Jinak tohle všechno mi také způsobuje problémy ve škole. Zlenivěla jsem, nechce se mi učit (mívala jsem jedničky, dvojky), teď dostanu basu a je mi to jedno. Vím, že to není správný, ale nějak s tím nic neumím udělat. Prostě o dřív důležitý věci ztrácím zájem. Jo, málem bych zapomněla. Z toho, že jsem rychle nabrala, se mi udělaly strie. Je to fakt hnusný, mám to na stehnech snad ze všech stran a trochu zezadu pod kolenama. V létě asi nevlezu do plavek. 🙁 Uf, nějak jsem se tu rozpovídala. 🙂 Asi jsem to potgřebovala, třeba mi teď bude zase o něco líp. Měj te se všichni moc krásně a hlavně na sebe buďte hodné/í! Pa, Cami

Ani nevim kde zacit.Snad od začátku, už od mala sem byla nebo mi o alespon prislo, vychovávaná jako ta druhá. Můj o tři roky starší bratr byl vžycky upřednostnován, proste byl lepsi a uz od mala se mu snazila vyrovnat, asi uz tenkrát sem se snazila byt jako on, protože sem si naivne myslela, ze si me tak alespon z rodiny vsimne.Když se naší rozvedli bylo mi 10, mu 13,hodne sem to prozivala,ale nedavala sem to najevo, mu uz o tak neprislo, naopak byl spokojenej,alespon uz ho nebudou tak kontrolovat, ale to znamenalo ze ani me.Z neho vyroslt musim řist ne uplne, ale proste je rozmazlenej.Za to já sem vychovaná jako ta druhá, co tady nejspis ani nemela byt(mati byla hodne na potratech, mozna chtela jit i semnou,což by bylo dobře,ale bohuzel sem tady), to znamená že už od mala sem měla třeba věci po měm a celkově sem vždy byla až po něm,prostě zbytkovi zboží. Když sem nastoupila do prváku bylo to ještě celkem v poho, moc sem si nepřipuštěla to,že sem odstrkovaná, bylo to minulej rok a hodne sem tenkrát zhubla, vsichni mi rikaly at normálně jim, hlavně tata, ten do me porad hustil,že to není v mim věku dobry, ale já sem pritom normalne jedle, sama sem nechápala jakto ze hubnu-proste norma čokolady,hranolky,rohlik, všechno co sem chtela,na konci prazdnin sem akorát přestala jíst maso, ale to proto že mi nikdy moc nechutnalo.Ze základky sem mela nej kámosku, o kterou sem (ne uplne,porad se byvime) svou vinou prisla, zacala sem totiž chodin na diskoteky a jak uz to bývá zacalo me to bavi- s tím je však spojeno taky piti alkoholu.Po Vánocich bylo ještě porád vse o.k. ale pak me chytla strasna zravost, to tak ze sem byla schopna sporadat celou nutelu,k tomu cokolády a horu jidla.Na cokoladu sem byla nejakou dobu závislá,ale nastesti se většinou toho co hodne jim brzo prejim, takze sem prestala, jenomze s tim pitim se to na me nejak castecne usadilo a je pribrala na 55kg(predtim sem vazila 48kg na 167cm),ale vetsinou sem vazilakolem tech53kg, jak sem tak chodila parit, tak mi jednou kámoška, tak za základky řekla, že semkonečně přibrala,já sem nechápala a ona mi pak rekla, ze na konci devitky měli strach jestli nemam nejakou tu anorexii nebo něco, že o mě tenkrát měli s mou nej kámoškou strach.Asi tenkrát mi nejak doslo, ji pribrala si, do te doby sem to neřešila ani to že sem přibrala mi nevadilo,ale když mi to řekla, tak sem nad tim začala uvažovat a chtela sem tech pět kilo dat prič.Pořad mi to neslo ikdyž sem začala jist zdrave(teda ještě zdavej, protože uz predtim sem jedla cerealie a tak),ale vaha porád stála a cim vic sem se snazila tim vic se mi nedarilo, zacala sem panikarit.Prisly letni prázky a já si slibila ze do druháku zhubnu alespon tech pet kilo, ze budu sportovat atd.Pradniny skoncily a ja sem mela porád svou puvodni váhu a to když sem se najedla tak sem pribrala az2 kg, bylo me vzdycky hrozne zle, takze sem si po jidle vzycky sla lehnout, to ale musim rist ze pravidelne cvicim.A zacalo záři, měli jsme zacit chodit v řijnu plavat, a tak sem se proste rozhodla ze bud zhubnu nebo fakt nevim.Uz o pradninách sem mela sklony k hladoveni a když přisel řijen ja se rozhodla.Na zacatku sem mluvila o rodine, a to je taky jeden z duvodu proc sem se tak rozhodla, bracha odletel pryc a ja sem tak celkem ziskala volny pole pusobnosti.Snad sem aji chtela, aby si me uz konecne někdo vsimnul a zacal se o me starat, ale ani sem se nestacila nejak radikalne se zmenit a on se vrátil, presne, byl pryc sotva 2 tydny a je zase tady a ja uz zase dostavam pekne najevo jak jim chybel a konecne se jim jejich chlapeček vrátil. A já? Já sem zase ta druhá, ta zbytková, kterou mohli komandovat, řvat na nu když měli svoje problémy, sem proste taková nádoba do které když někdo potrebuje nalije vsechno co ho stve a já to pak v sobě nosim a je mi hrozne, je mi tak strasne,do ted sem si to ani neuvedomovala, ale od té doby co sem na stredni a on odmaturoval je to horsi den ode dne.Já nemam daleko k tomu abych si něco udelala,nemam se ani komu sverit a protože poslední dobou navstevuju hodne stranky tohoto typu, rozhodla sem se vám dnes taky napsat.Alespon vim ze to zde je a ze si to třeba někdo precte a ja sem tak o to co v sobe dusim uz tak dlouho muzu s nekym podelit nekomu se sverit.Nevim co bude zitra, ale vim ze ja uz tady byt nechci, nemám dost odvahy abych skocila z osmyho patra, hladovenim na sebe mozna upozornim, ikdyz pochybuju, jestli si toho někdo vsimne tak jedine az budu na smrtelné posteli a to uz bude trochu pozde, ale byla by to pro mě taková uleva. Je mi hrozne, ani to uz nemuzu dopsat, bojim se co bude zitra, pozitri a vsechny ty další strasny dny.Připadam si jak v nekonečnym hororu, kterej nikdy neskonci.

Zdravím,vyhledala jsem si tyhle stránky po přečtení článku v jednom časopise.Ještě jsem nedočetla všechny příspěvky…,ale mám v úmyslu přečíst vše.Nikdy jsem neměla problémy s váhou a jídlem,ani teď,když jsem díky léčení těžkého onemocnění dost přibrala.Vím,že se vše časem spraví,jen musím být trpělivá.Vaše příběhy jsou,jak to napsat….prostě hrozné…je mi při tom čtení těžko a je mi líto všech,kterých se to týká.Držím vám palce,doufám,že se všichni těch hrozných problémů zbavíte(jsou to nemoci,dají se léčit),jen musíte chtít.Já mám rakovinu a věřím,že mě vyléčí,potkala jsem báječné a hodné doktory,sestřičky…Nezabývejte se myšlenkami na jídlo a kalorie,život je moc krátký.Pořiďte si pejska,kočku nebo prostě něco,co vás donutí myslet na něco jiného než hubnutí,váha,kalorie…..Chce to hodně síly(psychické i fyzické),ale……Netýrejte se hlady,zvracením nebo přejídáním,vaše tělo tím nezkrásní……….Nevím,jestli tím někomu pomůžu(napsala jsem to dost zmateně),ale zkuste se nad tím aspoň zamyslet.Všem hodně zdaru

klesám stále níž a níž…nic, co by mi pomohlo, nedokážu přijmout. Jsem nádoba, která rozdává, ale sama o sobě zůstává prázdná. Studuju Vyšší Zdravku. Školu miluju. miluju svoje pacienty. Je to má naděje na budoucnost. ale ta dnes začala mířit ke konci. Vzhledem k práškům, které na mě zkoušela moje doktorka, jsem byla minulých 14 dní dezorientovaná a zmatená. Bylo to poznat. Mluvila jsem (i ve škole) nesouvisle, pletla se mi slova, zapomínala jsem v polovině rozvikládanou větu. A tím se můj osud spečetil. Před hodinou jsem mluvila se svojí třídní. Byla jsem k ní upřímná. ona mi oznámila, že si té zmatenosti taky všimla a že naznala, že nejsem vhodný typ pro povolání zdravotní školy. Takže řekla:“školné máte zaplacené, studujte si. Ale já udělám všechno pro to, abyste školu nedokončila“. A já teď? Brečím. jediná naděje, která mi slibovala jakous takous budoucnost, právě umírá. A teď už jen zbývá, abych zemřela já, protože tuhle školu jsem si dala jako poslední šanci. Nechci se vzdát. Budu studovat. Budu se snažit žít. ale moc to bolí, zvlášť teď, když vím, jak bude pro mě těžké se na škole udržet. mám anorexii, občas bulimii, mívám strašné úzkostné stavy. Už sedm let. a teď? Pořád nejsem připravená se uzdravit. Pořád mám z toho větší strach, než z hubnutí. Ale tato škola, je má poslední šance. Prosím Boha, aby moje kroky vedl, aby mi dal ke všemu sílu. Kéž se to stane. Bože, prosím, nezapomeň na mě, nenech mě samotnou, já už nemám ani trošku sil, já už …NEMŮŽU. snadné je umírat. těžké je žít. …bojím se těžkých věcí….

Píše se rok 2004, jsem ve 4.ročníku a mám před maturitou. Na pohled vše O.K., ale…. Právě jsem započala 4.rok s bulimii. Připadá mi, že budu skládat nejen maturitní zkoušku z mých maturitních předmětů, ale že budu skládat maturitní zkoušku z bulimie. Bud se dostanu na vysokou školu bulimie nebo u té zkoušky propadnu. NIKDO si snad ani nedovede představit jak já bych z bulimie chtěla propadnout a už se s ní nikdy nesetkat. Ale obávám se, že postoupím dál…Tolikrát jsem se snažila, nejde to. Ted na sebe pokouším aplikovat svépomocný program, ale bojím se. Co když zase selžu?? Co jsem udělala zle? Někdy se mi chce křičet:NĚKDO, KDOKOLIV, PROBOHA POMOZTE MI, PROSÍM!!! Nebo já si snad pomoc nezasloužím??? Jen se pořád ptám PROČ??? Nenávidím se a jelikož nemám ráda sebe, myslí si mé okolí, že nemám ráda ho. Je to jinak. Mám ráda své blízké, ale nenávidím sebe. Jsem slaboch bez vůle. Někdy chci umřít, prostě jít spát a ráno se neprobudit. Byla jsem u psychiatra a ten mě odbyl. Asi to vážně znamená, že nemám nárok na pomoc, úctu a lásku. Ale PROČ?????????????????? Já to nezvládám. Proč??? Jsem tak sobecká a tak se nenávidím, že bych nejraděj ted hned umřela. Všechny vás tady zatěžuju sebelítostivými bláboly, omlouvám se. Jsem hnus, tlustej a odpornej hnus, kterej si jen stěžuje. Patří mi zemřít. Vám všem, které máte vůli a schopnosti bojovat, přeju z celého srdce, at se vám nad tou šíleností podaří zvítězit. PROČ?????