Archive for category: Můj příběh

Dlouho jsem přemýšlela, proč jsem s tím vším začala…Už ani nevím. Začalo to totiž hodně nenápadně. NIkdy jsem nebyla tlustá, vlastně ani oplácaná, prostě štíhlá holka, akorát s nevysportovanou postavou. Na základce v devítce jsem byla schopná sníst k snídani špagety, oběd v jídelně, jít si přidat, po cestě domů si s kámoškou koupit nějakou tu malou čokoládku a k večeři si dát tři chleby.To bylo ještě když jsme byli všichni spolu(já, máma, táta, celá velká rodina:-). Byla jsem spokojená, nic mě netrápilo. Ale jasně že jsem po tomhle stravování začala trochu nabírat, lehce jsem se zakulacovala, tak jako každá holka v pubertě. Kdyby tak můj strejda nezačal rejpat…Kdyby můj táta nezačal zvracet… A kdybych nenašla máminu fotku, kde byla jako kostra(nedávno jsem se jí na to ptala a řekla mi, že to bylo kvůli tomu, že byla na operaci-já si to nepamatuju, v té době mi byl jen rok-takže žádná anorexie, jak jsem si původně myslela). No ale zpět ke mně->po strejdovo poznámkách jsem nad tím začala uvažovat a řekla si, že má asi pravdu. Začala jsem chodit dvakrát týdně cvičit, hodně mě to chytlo. Omezovala jsem večeře(pro mě bylo utrpení dát si třeba jenom jeden chleba a ve škole k obědu jenom pět knedlíků místo osmi, byla jsem vážně jedlík:-). Ale dalo se to. Postupně jsem pak přestávala jíst ten chleba k večeři, jedla jsem jogurty… Ale pořád to na mě nebylo moc vidět a já to ani tak moc vlastně neřešila-kde jsou ty doby?!:-) Pak se naši rozvedli, já se s mámou přestěhovala a ona mě přestala s jídlem kontrolovat uplně. Cvičit jsem chodila čtyřikrát-pětkrát týdně, to abych byla co nejmín doma, nějak jsem se v novém bytě necítila, k večeři jsem začala jíst jogurty, od října si odhlásila obědy a místo teplého jídla jsem jedla celozrnné rohlíky. To pořád ještě šlo, ale to moje omezování(pak už mi to ani tak nepřišlo-spíš jsem si říkala, že jsem předtím byla nechutná) už začalo být vidět. Po čtyřech měsících si mě na cvičení odchytla jedna holka, která tam taky chodila pravidelně a říká mi, at už neblbnu, že jsem hodně zhubla a za chvíli to nebude pěkný. Myslela jsem, že se zbláznila, vždyt já přeci BYLA V PORADKU! Jak jsem si myslela. Měla jsem určenou neděli jako den, kdy si dám něco sladkého, snídala jsem pořád normálně(třeba i omeleta, buřtík, dortík-na co jsem měla chut, protože snídaně, ta se přece spálí ve škole:-). Za další měsíc jsem byla jak posedlá, šli jsme s kamarádem na snídani, já si dala čaj, on nějaké klobásky a nechápal, že si nechci ani kousnout. Kámoška začala mít řeči, ale spíš jen záviděla, protože ona sama se snažila shodit a nedařilo se jí to. Pak přišly prázdniny a dovolená právě s touhle kamarádkou. První čtyři dny jsem skoro nejedla, lidi ze zájezdu(měli jsme plnou penzi, všichni jsme se scházeli u snídaně, obědu, večeře:-) na mě i na kámošku koukali jak na exoty, když jsme se první dny vůbec na večeři neobjevily(kamarádka totiž taky nejedla, prý dieta). No ale pak nás to zlomilo a začaly jsme jíst, vyloženě jsme si jídlo užívaly, dovolená byla hned hezčí:-). A tam začalo to moje „normální jezení“-vlastně přežírání. Potom návrat domů, pokusy o hladovky, docela to v těch vedrech šlo, váha kolísala… Potom voda s tátou, tam jsem jedla jako šílená nebo nejedla naopak vůbec nic. Ale táta si asi řekl, že při hladovce pročištuju organismus nebo co:-), tak to neřešil… A při návratu domů jsem prostě pořád jedla a jedla, nešlo to zastavit, měla jsem pořád dost času, žádný stresy, nudu jsem zaháněla vařením, pečením a následním zkonzumováním všeho:-). Pořád se střídalo nejezení-žraní, pak projímadla. No a začala škola a já se snažila najet na svůj „starý režim“. Nevím, jestli jste četli moje jídelníčky, vím, že mi tu holky hodně „nadávají“, ale snažte se mě pochopit. Já se prostě cítím hrozně, když se mi nafoukne břicho, zadek, stehna, dokonce i tváře mi pak připadají větší! Zatím se mi ale to „najíždění“ moc nedaří, vždycky o víkendu zase ujedu, dokonce jsem ted i dvakrát zvracela, to mi bylo hrozně zle a už to vážně nikdy nechci udělat. Bulimie mi připadá nechutná, jako kdybych se neovládala! A to já nechci, chci mít všechno pod kontrolou! Chci mít pod kontrolou jídlo! Snad se mi to podaří… Bud se změní něco v mojí hlavě a přestane mi tam našeptávačka anorexie tvrdit, že jsem tlustá jako prasátko a nebo zhubnu a uvidím… Třeba budu konečně spokojená…A já chci být spokojená. Už se vidím, vypadám jako éterická víla, když si sednu, stehna se nerozplácnou, žádné zatahování břicha, netřeba nosit stále podprsenku…:-) Nechci nikoho před PPP varovat, každý si zvolí, jak žít. Ale myslím, že kdybych tenkrát hubnou nezačala, mohla jsem být spokojenější… Ted už je ale pozdě, už budu spokojenější jenom hubeňoučká… Jujda, to jsem se rozepsala:-). No pokud jste došli až sem, tak přeju krásný zbytek dne:-)!

ahoj holky, v prvním ročníku střední školy jsem chtěla zhubnout pár kil. měla jsem prostě zvyk přijít ze školy domů a při různých seriálech si dát oběd a pak ještě nějakou sladkost atd. Pak jsem získala ženské tvary a to mi začalo vadit. Proto jsem chtěla zhubnout, ale jídlo jsem milovala natolik že jsem nemohla prostě nejíst. pak mě napadlo ideální řešení. vše vyzvracet. byla jsem tím úplně nadšená když jsem mohla jíst co jsem chtěla a zároven si udržovat váhu nebo ještě zhubnout.¨ Naši se to dozvěděli od učitelky ze školy.domluvili mi a já řekla že už to neudělám. nepřestala jsem. pak na lyžáků kde mě rodiče nekontrolovali jsem přijela o 4 kila lehčí. po půl roce nemoci volali našim z letní školy že zvracím. tehdy mě naši vzali poprvé do psychiatra, ale já s nim nechtěla komunikovat. takhle to šlo pořád dál. pořád jsem byla s něčím nespokojená a myslela jsem si že když bude to nebo ono tak s tím přestanu. když odjedu od našich do zahraničí – stále jsem zvracela, když odjedu do jinýho města – stále, tak jiný byt – nic, když budu mít lásku? – mám skvělého přítele, který mou postavu miluje, ze začátku jsem byla tak zamilovaná, že jsem přestala – týden – rekord!! je mi 21, občas omdlévám, občas jím normálně – když jsem štastná, ale 2 – 3 krát denné zvracím. naposledy to bylo před 30min. už ani nechci zhubnout, mám 167cm a vážím 57kg. zvracím jen proto, že je to zvyk. je zvyk cestou z práce nakoupit spoustu jídla a pak u televize žrát. pak to vyzvracím a počkám na přítele, který nic netuší a pak jsem štastná. stalo se to takovou součástí života, že už vážně nemyslím,že přestanu, i když si to přeji nejvíc na světě. Potřebuji radu, pomoc Děkuji

Ahoj Holčiny, bylo mi v srpnu 15 let. Už skoro dva roky kazdy den zvracim. Ptam se sama sebe zda to ještě zvladam. Do poloviny srpna, kdy sem měla dostat menstruaci jsem byla v pohodě. Ale nedostala jsem to. Řekla jsem si, že se mi to zkrátka zpozdilo.Ale nedostala jsem ji ani v pulce září, ani na konci září. Nejsem nijak vyhublá. Mám akorát hubenou postavu. Byly dvě možnosti- buď jsem v tom, nebo je to tim, že sem zhubla. Ani nevíte,jak sem se bála že jsem těhotná. Nejsem. Dnes jsem si dělala test. Naštěstí nejsem. Ale nedostala sem to. Dodávám že měřim 161cm a vážim 48. chci zůstat takhle hubená, a nechci zvracet. NEPOTŘEBUJU UŽ HUBNOUT VÍC, JEN TO UDRŽET BEZ ZVRACENI. Držim všem co bojují s anorexii či bulimii palečky,aby to zvladli a kdybyste mi nekdo chtel odepsat piste na fialka.js@seznam.cz

Měřím 164cm a vážím 57kg. Když se tak koukám na ty všechny MISS a jiný soutěže s těma „kočkama“ říkám si, proč bych tak neměla vypadat i já?! A tak se o to snažím… teda, taď už o něco úplně jinýho. Začalo to asi před půl rokem. Našla jsem si tabulky na internetu, články o anorexii a podle toho držela „dietu“. Jenže poté se mi to nějak vymklo z rukou. Jediné mé jídlo tvořila večeře, což byly těstoviny a pomerančový dřus, který mě zasytil… celkem asi 700kcal. Bylo to tak podle mě v pořádku a já tak hubla a hubla asi měsíc. Tehdy jsem si neuvědomila, že v pořádku nejsem já! Nyní jím celkem normálně, ale kdykoliv nikdo není doma, sním třeba zmrzlinu, nebo podobnou kalorickou „bombu“ a jdu zvracet. Je mi to odporný, ale nemůžu se zastavit. Vlastně můžu, ale nevím jistě jestli chci. Teď se pokouším o takový kompromis – dělenou stravu. Rodiče mě v tom podporují a myslím, že tak dosáhnu svého snu – 45kg a dokonce ulehčím svému tělu a nijak ho nezničím… K tomu ještě cvičím a naši mi i pořídili rotoped… Vím, že rodiče o ničem nevědí, proto to berou na lehkou váhu, ale nevím co se se mnou děje. Tenhle příběh bude znít dost divně, taky hrozně hloupě, nedává totiž smysl, ale já to tak cítím… Chci zhubnout – pro sebe, pro svého kluka, pro rodiče, přátele, kamrády, cizí lidi… Chtěla bych být hezkou, obletovanou… V nadpisu jsem napsala: nevím co to je. Abych to vysvětlila, měla jsem na mysli mou „nemoc“ – jím normálně a přitom zvracim… Prosím, poraďte mi někdo… L.u.c.k.a.F@seznam.cz Děkuji všem… Lucka

Je to něco přes tři roky, kdy jsem si přála být hubená, na nic jiného jsem nemyslela a žila jsem jen pro to jedno jediné – pro krásnou štíhlou postavu. Ani nevím, jak to všechno začalo. Připadá mi to jako včera a zároveň je to celým mým životem. Když si představím, že za celé měsíce, roky jsem se pořádně nenajedla a nebo, když jsem jedla, tak jsem se strašně stáhla do sebe, měla jsem výčitky, brečela, křičela jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, nechtěla jsem nic dělat. Bylo mi všechno jedno. Jako kdyby mi chtělo to jídlo ublížit a já jsem nevěděla, jak tomu mám zabránit. Nemám ráda ten hrozný pocit, když se najím, jako kdybych selhala, něco udělala špatně. V tuhle chvíli bych si přála, aby mě někdo objal, vzal do náručí a řekl, že to bude dobrý, že se nemusím bát. Ale to se nikdy nestalo, místo náruče jsem se dočkala jenom toho, že přišly výčitky a bezmoc, bezmoc – to je to nejhorší, co může člověk zažít. Ale ona je se mnou pořád, nechce odejít a říká mi – zase si to nedokázala, zklamala jsi, jsi slabá, nic nedokážeš. A já jenom doufám, že je to zlý sen a někdy se z něho probudím. Ale zatím je ten sen pořád ve mně. Když se dívám na lidi, kteří něco jí, tak já nevim……. nemám to ráda, někdy se mi z toho dělá špatně… Skoro nikdy nejím před ostatními, nevím proč, ale prostě to nejde, jako kdybych neměla vůbec hlad. Někdy mi připadá, že ani nežiju, chodím a zdá se mi, že nemám nohy, dívám se všude kolem, ale moje oči nic nevidí, potkávám lidi, ale oni mě ne. Jenom cítím ten hrozný chlad, on je všude. Je pořád se mnou…… Co je skutečnost a co je jenom sen?? Možná, že bych ještě psala dál, ale teď už by to byla jenom slova, věty bez konce, která nemají ani začátek..