Archive for category: Můj příběh

Bude ze mě bulimička??? Ahoj všichni, O těchto stránkách vím už dlouho a celkem často je navštěvuji,nejvíc si čtu vaše příběhy,mám je skoro všechny přečtené,ale jak si je tak čtu,začínám přemýšlet i o sobě,jelikož mám pocit,že se pomalu,ale jistě blížím k problému,který trápí mnoho z vás.Bojím se,že do toho spadnu taky. Mám takovou normální postavu,no možná jsem trochu při těle,ale snažím se vždycky nějak zhubnout,jenže všechny diety skončí stejně.Vydržím hladovět pár dní,ale pak se ve mně něco zlomí a přejím se,hned na to letím na záchod a tam to všechno vyzvracím,kolikrát si říkám,jak jsem nechutná a taky neschopná,že nevydržím pár dní jíst míň,někdy se trápím tak,že prostě sním jeden rohlík za den,ale to to přejídání přijde hodně brzy,občas si řeknu,že prostě budu jíst zdravě,celkem to dodržuju,za den sním třeba rohlík,jogurt a třeba ovoce,ale stejně je za pár dní s dietou konec..přejím se a je to.Nejhorší je,že přejídáním řeším svoje problémy,jakoukoliv menší hádku řeším tím,že se přejím a hned to vyzvracím,někdy se to opakuje i 2x denně.Nevím proč to dělám,ale často si říkám,jak jsem nechutně tlustá a stydím se za své tělo a cokoliv sním,radši vyzvracím?snažím se to tajit,moje kamarádka věděla,že to občas dělám,ale myslí si,že už je s tím konec? . Myslíte,že se ze mě stává bulimička?Poraďte mi prosím? .taky bych tu chtěla najít někoho s podobným problémem,popovídat si o tom a tak..když tak se mi ozvěte na mail:Monigoue@seznam.cz Asi si říkáte,že vás nudím a proč to sem vůbec píšu,ale už tím,že jsem sem napsala svůj problém se mi ulevilo?

Ani nevím jak k tomu poprvé došlo…..snad jen že jsem se najedla……..pak se ocitla před zrcadlem, viděla svý tělo a řekla si dost, musim zhubnout a nejlépe když začnu hned! Zašla si na WC, strčila prst do krku….. Pak přišel pocit vítěztví, najedla jsem se, uspokojila svý chuťový buňky, ale vlastně nic nesnědla!? Bylo to zvláštní a těšilo mě, že se můžu přejíst dobrotami a nepřibrat. Ale podnikala jsem to jen občas, když mě honila mlsná tak jsem se přejedla a zvracela. Pak se klidně přejedla už i u oběda, už s tím, že to ze sebe pak dostanu. Měla jsem techniku, jídlo jsem zapíjela vodou, šlo pak lépe a rychleji ven. Po čase se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem si že je to ale pěkná blbost!!! že bych mohla mít snad potíže. Jenže ouha!!! Zní to šíleně, ale já už nedokážu jíst normálně. Zbývá mi buď nejíst nebo se přejíst!!! Je to smutné, ale je to tak. Nedokážu se kolikrát ovládnout, chytají mě záchvaty žravosti. Otevřu lednici a sním snad všechno co mi padne pod ruku, jim a jim a jim…..trvá to tak půl hodiny, ale co toho snim v tak krátké době to někdo nesní za 4dny!!! Pak je mi samozřejmě špatně z přejedení a přijdou strašný výčitky svědomí (jako: co jsi to zase udělala!!! jsi úplně nemožná a tlustá a neumíš se ovládat, běž a okamžitě to ze sebe dostaň!!! ať zase nepřibereš!!!), podřídim se jim, vyzvracim se a je mi líp, a to psychicky i fyzicky! Z jídla mě bolí žaludek, mám strašně pomalé trávení a někdy se mi prostě strašně uleví, když se jídla, pomocí ukazováčku (někdy už ho zapotřebí ani není), zbavim. Vím, že je to špatný, chápu to, ale nedokážu se ovládnout!!! Nevim jak si jídlo znechutit aby mi ten tzv. záchvat žravosti obloukem vyhl! a aby můj žaludek fungoval jako dřív. Byl hloupý nápad s tím začít a mrzí mě to.

Tímto, dost podivným názvem, bych chtěla začít můj příběh. Možná se divíte, proč jsem svůj příběh počala zrovna tímto titulem, ale brzy pochopíte. Je mi 18 let a vážím 65 kg při výšce 160 cm. Už Vás zamrazilo? Mě mrazí pokaždé, když tohleto někomu sděluji. Ale k věci. Před dvěmi lety jsem vážila 110 kilogramů, byla jsem monstrum, monstrum, které se dokázalo smát každé hlouposti a dovedlo vytvářet úsměv na tvářích lidí, kteří to potřebovali. Rčením tohoto monstra bylo: Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo! V okamžiku, kdy jsem se objevila v obchodě s oblečením, každá prodavačka zaujala podivný výraz, kterým mi chtěla dát najevo, že oblečení na slony nevedou. Přišla jsem domů a na zdraví dotyčné prodavačky, jsem spořádala, bez výčitek, i čtyři rohlíky se salámem. V této době jsem při sebemenším pohybu pociťovala, jak se mě tečou proudy potu. Mé lékařce se to nelíbilo a poslala mě k odborníkovi ať se mnou něco dělá. Taky dělal. Zjistili mi sníženou funkci štítné žlázy, ale co bylo pro mě v té době dosti kuriózní, bylo to, že mi vypočetli nadváhu půl metráku. Pousmála jsem se. Teď pláču. Poslali mě do lázní. Shodila jsem tam za 6 týdnů 13 kilo, můj druhý pobyt mě zbavil dalších 10 a třetí byl velmi osudný. Zhubla jsem 11 kilo. Toho času jsem vážila asi 79, po příjezdu domů. Za měsíc poté jsem měla dole už dalších 11. Či ? li během deseti týdnů dohromady 22 kilo. Způsob, kterým jsem tohoto činu dosáhla, nebyl pozoruhodný, ale velmi podivný. Po třech až čtyřech dnech naprostého hladovění, jsem se najedla a pak cvičila předklony nad záchodovou mísou. Kila šla dolů, ale nejenom kila! Také má nálada, nálada mých přátel, mé rodiny, ale také množství mých přátel. Jídlo bylo pro mě vším. V době, kdy jsem do sebe soukala co se kolem mě nacházelo, děkovala jsem bohu, že něco tak senzačního, jako je jídlo, existuje. Až jsem byla najezená, přišly výčitky. Výčitky, tak hrozné, že se mé svědomí leklo a hnalo mě na záchod. Zanedlouho mi to přestávalo stačit a na řadu přišla projímadla, diuretika a hormony štítné žlázy. Ta největší svinstva, která člověk do sebe může nasoukat. Však touha zhubnout byla mnohem větší než vlastní zdraví. Skončila jsem na metabolické jednotce intenzivní péče, upoutaná na lůžku, napojena na monitory, zacévkována a prolévána litry infúzních roztoků. Má diagnóza byla jasná. Totální metabolický rozvrat, v důsledku zvracení a zneužívání farmak, která tomu hodně pomohla. Byla jsem v totální acidóze, což znamená překyselení organismu. Další den strávený na metabolce, byl možná poučující, ale ne až tak, jak bych si přála. Mé tělo bylo celé v křeči, nemohla jsem mluvit, tekl ze mě studený pot, srdeční akce mi vystoupala na 175 za minutu ( norma je tak kolem 80 za minutu ), krevní tlak na 160/60. Ten večer jsem prosila Boha ať mi vše odpustí a zachrání mě. Nikdy jsem nezažila hroznější pocit. Pálilo mě na hrudi a já jsem nebyla schopna zazvonit na sestřičku, aby mi pomohla. Díky pípajícím monitorům, se však brzy objevila a já děkovala všem svatým. Viděla co se děje a zavolala lékaře. Asi po dvou hodinách se mi ulevilo. Samozřejmě díky rychlé péči lékaře a sestřiček. Den po tom jsem celý prospala. Co se ale nestalo. Navštívila mě psychiatrička zdejší nemocnice a netrvalo dlouho a já se octla v psychiatrické léčebně v Opavě. Velmi doporučuji Všem těm, kteří touží poznat paranoidní schizofrenii nebo jen pocit totální beznaděje. A nebo pokud se chcete ocitnout zavřená v pokoji se třemi blouznícími spolupacienty. Kdybyste náhodou hledali kliku u dveří v domnění, že utečete, neztrácejte čas. Kliku na žádných dveřích nenajdete. Já po tom netoužila, ale dělala jsem nevědomky vše, co k tomu vedlo. Vzpomínka na noc, strávenou na přijímací stanici číslo 5 mi zůstane do smrti. Následující den mě přeložili na jiné oddělení. To už bylo díkybohu o milimetřík radostnější. Nepřeji žádné z Vás zažít to, co jsem zažila já. Primářka mi na začátku týdne řekla, že pokud budu spolupracovat, tak mohu být do týdne doma. Ten týden jsem sama sebe nepoznávala. Jedla jsem co mi dali, smála se a přes den byla naprosto v pohodě. Každý večer byl, ale pravým opakem dne. Svou tvář jsem klopila do polštáře a své srdce utápěla v slaných slzách. Paní primářka dodržela slovo a přesně za týden mě propustila. Všem jsem tvrdila, že tato zkušenost mi stačí na celý život, ale nikdo ani netuší, že všechno pokračuje dál. Ani já sama tomu nevěřím a je mi z toho do pláče, ale jsem v tom až po uši. Nedokážu se z toho nekonečného kruhu dostat, ale stále doufám, že dostanu. Možná se Vám zdá tenhle ten příběh vymyšlený, nenutím Vás ani ho číst, ale věřte mi prosím, že bych byla nejšťastnější člověk na světě, kdyby vymyšlený byl! Proto Vás všechny moc prosím, pokud máte jen jediný příznak anorexie či bulimie, vyhledejte odbornou pomoc. Nezůstávejte v tom sami! Pište o tom, mluvte o tom, hledejte si informace, ale hlavně to netutlejte. Ubližujete si sami sobě. Začala jsem tento příběh vesele a končím smutně, protože i já sama končím svůj život smutně a začala tak vesele! Nemusíte se za to stydět. Určitě Vám pomohou kamarádi, známí či rodina, ale v první řadě si musíte pomoci Vy sami, a to tím, že narovnáte pokřivený obraz ve Vašem zrcadle. Mám kolem sebe spoustu kamarádů, přátel, známých i třídní profesorku, kteří mi chtějí pomoci, ale moc dobře vím, že dokud se nepřijmu taková, jaká jsem, nepomůže mi ani svěcená voda. Přesto všechno jim chci touto cestou moc poděkovat, protože nebýt jich, tak už tady dávno nejsem. Drží mě nad vodou. Nevím, jaké vztahy máte se svými vyučujícími, ale nestyďte si dojít pro radu. Já si pro ni došla ke Své třídní a ta mi zatím pomáhá ze všech nejvíce. Držím pěsti.

Nejsem nějak nemocná jen jsem víc při těle.O poruchách přímání potravy už něco vím.Je mi 12,o těchto nemocech vím už od 10let.Byla jsem tlustá vždy jen teď v pubertě je moje váha nadměrná!Při mé výšce 160cm meni zrovna normální váha 65kg.Jednou jsem dietu držela,ale hned jsem to nabrala a ještě o něco víc.Na cvičení či sport mě zrovna neužije.Na dietách mě štve že po 18:00h Se nemá jíst, tak jsem byla aspoň 3h hladová.Pro mě ta přetstava 3h bez jídla je hrozna natož celý den dva tři…Ze mě by prostě anorektička být nemohla.Teď tedy ne,pak možná. PŘEJI VŠEM KDO SE S POROCHOU PŘÍMÁNÍ POTRAVY PERE,AŤ TO VYDRŽÍ A ZASE ŽIJE „NORMÁLNĚ“