Archive for category: Můj příběh

Vždycky jsem dala na názory těch druhých a to jsem asi neměla dělat. Pamatuji si to jako včera, když mi Katka(moje starší sestra)řekla: ,,Leni, měla by jsi s tim svojim velkym zadkem začít něco dělat!“ A tak jsem začala. Ze začátku jsem jen omezovala jídlo, jako že třeba nebudu jíst nic sladkého, příliš tučného….Jenže čím víc jsem si to odpírala, tím větší jsem na to měla chuť. Byla to jako moje posedlost, dokonce se mi zdálo, jak jím čokoládový dort, láduju se koblihama….Pak jsem si řekla:,,Sakra, proč by jsi se omezovala, vždyť to, co sníš můžeš vyzvracet?“Pamatuju si to jako dnes. Byla jsem doma, seděla u televize a nudila se. Šla jsem se podívat do lednice na něco dobrého. To jsem ale neměla dělat. V lednici na mě pokukoval čokoládový dort. Jen ochutnat!Řekla jsem si, že si vezmu jenom ždibeček, že to mojí linii něják neuškodí. Jenže jakmile jsem ochutnala, dostala jsem na něj takovou hroznou chuť, že jsem snědla víc, že jsem si předtím stanovila. Když jsem si uvědomila, co jsem provedla, napadlo mě, že půjdu na záchod a všechno to vyzvracím. Musím přiznat, že to nešlo tak lehce, jak jsem si původně myslela. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Vyzvracela jsem možná necelou čtvrtku. Postupem času jsem se ale v „umění zvracení“ zlepšovala. Zjistila jsem, že zvracení je mnohem jednoduší, když se pořádně přecpete, nejlépe tak, že myslíte, že vám praskne žaludek, pak běžíte na záchod, v jedné ruce pití, které mezi zvracením pijete, aby vám to lépe šlo. Dopracovala jsem to až k tomu, že jsem zvracela i 3X denně. Na jednu stranu jsem bulímii milovala, dávala mi pocit sytosti, ukojení mé touhy po jídle…Na druhou stranu jsem jí ale nenáviděla – ze zvracení jsem měla okousaný kloub na pravé ruce, později i na levé, protože jsem si během zvracení vyměňovala ruce, měla jsem hnusný pocit v krku a divnou pachuť v puse, ke konci už jsme ani nehubla – spíš naopak přibírala. Pak jsem si řekla už dost. Jenže skončit nebylo zase tak lehké, jak jsem si ze začátku myslela. Pořád jsem se ke své „kamarádce bulimii“ postupem času vrátila. Pak jsem si začala psát poznámky do kalendáře, když jsem ten den nezvracela – udělala jsem si do kalendáře křížek, pokud tomu bylo jinak – udělala jsem si kroužek. Myslím si, že mě to docela pomohlo. Alespoň jsem měla přehled o tom, jak často zvracím. Teď už jsou to 2 měsíce, co jsem nezvracela. Cítím se mnohem líp – dokonce jsem zhubla. Hlídám se, abych se nepřejídala – i když musím uznat, že to někdy není vůbec jednoduché – jím skoro všechno. Udělala jsem si takový svůj denní režim. Ráno se hodně najím – většinou jím celozrný chleba se sýrem, jogurt s vločkami a s ovocem, klidně si dám i řízek… Pak už jím samá taková lehčí jídla jako zeleninu, ovoce, plátkový sýr…Po páté hodině, až na vyjímečné situace, už nic nejím. Zatím mi to vychází, nezvracím, cítím se fit a nemám pocit hladu. Doufám, že už se k bulimii nikdy nevrátím. Budu se jí snažit co nejvíc vzdorovat, budu s ní bojovat jak jen to půjde a jen tak se nevzdávat. Už jsem pochopila, že to jde, otázka je jen jestli opět nepodlehnu. Vy to zkuste taky, bojujte, při prvním neúspěchu se nevzdávejte…Já vás chápu, není to vůbec lehký, ale když to zvádnete, uvidíte, že se budete cítit mnohem lépe.

Všem řikám, jak je to hrozný, ať s tim nezačínaj…. před pár měsícema jsem se dostala z bulimie, a začínající anorexie, sáhla jsem si na dno….. a předevčírem jsem si zase stoupla nad tu mísu…. a zopakovala to, o čem jsem si myslela, že už nikdy neudělám….NIKDY!!!!!!!! vim, jaký jsou rizika, problémy….. a přesto opakuju to, co jsem udělala před rokem, a myslela, že to žádný rizika nemá…. a teď si řikám: přece nejsem tak blbá, abych do toho zase spadla…vždyť vim, co je to za hroznou věc…. Přesně tak jem začínala… a vim, jak to málem špatně skončilo…. tak proč si to chci zase celý zopakovat??????? Co mě na tom tak láká????? Možná to nebezpečí smrti, kterýmu jsem se díky mýmu andělu strážnýmu vyhla……

Ahojte, všechny vás zdravím. Už zase cítím potřebu napsat příběh… nechápu, jakto, že se věci ve mně mění, i když to nechci. Prostě o sobě nerozhoduju. Nechápu to. Jsem strašně závislá na okolnostech. Vysvětlím: Před Vánoci bylo všechno super. Chodila jsem pravidelně do školy, jedla jsem 5x denně a věřila jsem, že už to držím zá správný konec. Pak se ale změnil můj denní rytmus: začala nám 14ti denní bloková praxe v nemocnici. Každý den jsem vstávala ve 4 a jela do nemocnice. Nástup na odd byl za 5 minut 6 a přestávka byla kolem 10. To jsem se nasvačila – pokud jsem vůbec stíhala si přestávku vybrat. Pak jsem jedla ve tři, až jsme skončily. Tahle polovina dne byla vcelku dobrá. Ale odpoledne jsem přestala zvládat. Na praxi nebylo tolik učení, ale fyzicky jsem byla tak unavená, že jsem jela domů. a co bylo doma? no, našla jsem tam starou známou bulimii. Denně dostávám 150 ¨Kč. Dřív se mi dařilo šetřit. Během praxe jsem každý den za to nakoupila jídlo…. Myslela jsem, že se to přes Vánoce změní – jo, houby. je to ještě horší. Bulimie je zpátky. Těším se, až zase začne škola. Ale na druhou stranu se strašně bojím, protože v polovině ledna začne zkouškové období. Myslela jsem, že se o Vánocích naučím… ale jen myslím na jídlo. Skoro ani na televizi se nedovedu soustředit. Naši jsou strašně protivní, protože mi je pořád hrozně smutno, mám depky a oni to nechápou. Dnes máma nadávala tak, že se to už nedalo vydržet. Oblíkla jsem se, že půjdu přespat k příteli (není v bytě, jel k rodičům). Jenže už bylo skoro 23hodin a naši mě odmítli pustit I KDYŽ MI JE UŽ 23 LET. Matka dokonce chtěla volat 155, že prý mi ruplo v bedně a ať si mě prý odvezou na uzavřený oddělení. Pak se mi pokusila zabavit klíče, ale nenašla je, tak teď leží před dveřmi do mého pokoje na zemi, snaží se spát a přitom hlídá, abych neodešla. Mám chuť si něco udělat. Ale ona mi za to nestojí. Byl by to jen vzdor. Ale došlo mi, že üž jsem moc dospělá nato, abych s nimi bydlela. Ale na druhou stranu – nejsem dost dospělá na samostatný život. Proč? Kvůli ppp, samozřejmě. Mám strach, že kdybych byla sama, neudržela bych peníze….. atd. NO, snad se situace nějak upraví… když jsem u přítele, vůbec se nepotřebuju přejídat. Asi je čas, abychom začali bydlet spolu…ale takové věci holka nenavrhuje…. co mám dělat? hlavně vydržet, ach jo.

Ahoj holky, tenhle pribeh je urcen prave vam anorektickam,bulimickam, psychicky nemocným a nestastným holkam. I ja jsem /byla/ jednou z vas. Obcasny zachvat k dokonale figure ze me dela zviratko sklanejici se nad zachodovou misou. Zacalo to kvuli klukovi. Klasika. Do svych 15ti let jsem byla spokojena, nadherna holka, kterou kluci milovali. Skvela kamoska, typ holky, ktera se libi vetsine kluku – jak o me rikali. Mela sem hodne kamaradu/mam je porad-přestáli to se mnou/. V patnacti sem prestoupila do prazsky ekonomicky skoly. Prestala sem chodit na obedy, protoze sem to nestihala, jedla sem vzdycky az tak kolem ctvrty, kdyz sem prisla ze skoly domu. Nacpala sem do sebe nejaky jidlo a par susenek – zavodne sem predtim tancila, takze sem nemela strachy, ze bych pribrala. ale kdyz sem s tim kvuli nedostatku casu sekla, moje postavicka nabrala zenskych tvaru, narosly prsa, zadek a par spicku na brise. ale tim sem se netrapila. az do sedmnacti sem byla porad ta sama, usmevava, s 58 kilogrami na 171 cm. uplne ne hubena, ale nejspis ani ne tlusta, protoze kluku kolem me bylo spousta. V sedmnacti sem zacala vymetat ruzny r´n´b party, jungle a hiphop, seznamila se s peknejma hoperama, mezi nimi byl i on a chtela sem pro nej byt hodne zadouci a takova ta slecna z klipu od 50cent nebo od Jay-Zeeho. Proste ta vychrtla kraska s krouticimi se vlasy. Takze sem zacala hubnout a hubnout, mensi porce, hodne sportu, zadny sladkosti. Vaha sla dolu – po dvou mesicich jsem vazila 54 kilo. Vsichni rikali jak mi to slusi, on byl ze me totalne hotovej. Ale potom me na jedne party podvedl s nejakou slepici – ktera nebyla vubec stihla ani pekna. Strasne me to zklamalo a nemela sem vubec chut jist, tak sem se po dvou mesicich ocitla na 49 kilech. ale to uz byli rozbroje u nas doma, mamka besnila, babicka byla zoufala a segry mi neustale nadavaly. Byla to krize. Behem roku se to docela uklidnilo. Vahu jsem dostala na 52 kilo a byla docela stastna – kvuli rodine a kamaradum jsem to ustala. Ve ctvrtaku jsem mela vyborny znamky, porad sem se ucila a zaroven jsem hodne sportovala, takze jsem byla i stastna. Jedla sem normalne ale zdrave a netucne. Udelala jsem maturitu a jeste ten rok odjela do Nemecka zkusit si au-pair. Byla sem tam rok. Za tu dobu jsem ztloustla o tri kila, takze mam ted 55 kilo, ale uhnala si obcasnou bulimii, takze mimo to, ze jim zdrave a sportuji obcas zhresim a prejim se blbosti, potom to zvracim. Ted jsem uz po roce z Nemecka, chodim s naprosto skvelym klukem. Libim se mu, ma me rad. Taky mam novou praci, chci od zari zase do skoly – vejsku. Sice se mi modelky z klipu libi porad, ale uz nechci hubnout a poslouchat narazky z rodiny a pratel. To mi za to nestoji. Navic je plno jinejch veci v zivote, ktery jsou vyzvou, abychom se o ne zajimali. Treba maly deticky odlozeny do kojeneckeho ustavu, kam sem ted zacala chodit a pomaham tam s nimi. Staci se jen rozhlidnout a ze sveho zivota krucek po krucku udelat zivot hezci, smysluplnejsi a optimictejsi. Uz ted vim, ze chci velkou rodinu, plnou detskeho smichu a i to je vyzvou, proc zkusit prosit o pomoc, kdyz se trapim kolik za den snist a nepribrat. Zivot je krasny, jen ho zkuste zit, nejen prezivat. Budte s Bohem! Zuzka