Doufám, že se k tomu nevrátím
Vždycky jsem dala na názory těch druhých a to jsem asi neměla dělat. Pamatuji si to jako včera, když mi Katka(moje starší sestra)řekla: ,,Leni, měla by jsi s tim svojim velkym zadkem začít něco dělat!“ A tak jsem začala. Ze začátku jsem jen omezovala jídlo, jako že třeba nebudu jíst nic sladkého, příliš tučného….Jenže čím víc jsem si to odpírala, tím větší jsem na to měla chuť. Byla to jako moje posedlost, dokonce se mi zdálo, jak jím čokoládový dort, láduju se koblihama….Pak jsem si řekla:,,Sakra, proč by jsi se omezovala, vždyť to, co sníš můžeš vyzvracet?“Pamatuju si to jako dnes. Byla jsem doma, seděla u televize a nudila se. Šla jsem se podívat do lednice na něco dobrého. To jsem ale neměla dělat. V lednici na mě pokukoval čokoládový dort. Jen ochutnat!Řekla jsem si, že si vezmu jenom ždibeček, že to mojí linii něják neuškodí. Jenže jakmile jsem ochutnala, dostala jsem na něj takovou hroznou chuť, že jsem snědla víc, že jsem si předtím stanovila. Když jsem si uvědomila, co jsem provedla, napadlo mě, že půjdu na záchod a všechno to vyzvracím. Musím přiznat, že to nešlo tak lehce, jak jsem si původně myslela. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Vyzvracela jsem možná necelou čtvrtku. Postupem času jsem se ale v „umění zvracení“ zlepšovala. Zjistila jsem, že zvracení je mnohem jednoduší, když se pořádně přecpete, nejlépe tak, že myslíte, že vám praskne žaludek, pak běžíte na záchod, v jedné ruce pití, které mezi zvracením pijete, aby vám to lépe šlo. Dopracovala jsem to až k tomu, že jsem zvracela i 3X denně. Na jednu stranu jsem bulímii milovala, dávala mi pocit sytosti, ukojení mé touhy po jídle…Na druhou stranu jsem jí ale nenáviděla – ze zvracení jsem měla okousaný kloub na pravé ruce, později i na levé, protože jsem si během zvracení vyměňovala ruce, měla jsem hnusný pocit v krku a divnou pachuť v puse, ke konci už jsme ani nehubla – spíš naopak přibírala. Pak jsem si řekla už dost. Jenže skončit nebylo zase tak lehké, jak jsem si ze začátku myslela. Pořád jsem se ke své „kamarádce bulimii“ postupem času vrátila. Pak jsem si začala psát poznámky do kalendáře, když jsem ten den nezvracela – udělala jsem si do kalendáře křížek, pokud tomu bylo jinak – udělala jsem si kroužek. Myslím si, že mě to docela pomohlo. Alespoň jsem měla přehled o tom, jak často zvracím. Teď už jsou to 2 měsíce, co jsem nezvracela. Cítím se mnohem líp – dokonce jsem zhubla. Hlídám se, abych se nepřejídala – i když musím uznat, že to někdy není vůbec jednoduché – jím skoro všechno. Udělala jsem si takový svůj denní režim. Ráno se hodně najím – většinou jím celozrný chleba se sýrem, jogurt s vločkami a s ovocem, klidně si dám i řízek… Pak už jím samá taková lehčí jídla jako zeleninu, ovoce, plátkový sýr…Po páté hodině, až na vyjímečné situace, už nic nejím. Zatím mi to vychází, nezvracím, cítím se fit a nemám pocit hladu. Doufám, že už se k bulimii nikdy nevrátím. Budu se jí snažit co nejvíc vzdorovat, budu s ní bojovat jak jen to půjde a jen tak se nevzdávat. Už jsem pochopila, že to jde, otázka je jen jestli opět nepodlehnu. Vy to zkuste taky, bojujte, při prvním neúspěchu se nevzdávejte…Já vás chápu, není to vůbec lehký, ale když to zvádnete, uvidíte, že se budete cítit mnohem lépe.