Archive for category: Můj příběh

Tak jsem tady podruhé a moc děkuju jednomu skvělému človíčkovi v mém životě,za to co napsal jako komentář k mému příběhu a všem ostatním.Bulímie je opravdu nemoc,co obrátí život jiným směrem a vytváří různé druhy nálad,nebo stresů,které se točí jen a jen kolem jídla.Taky mi chybí ten skvělej život,který měla spousta znás,než jsme začli dělat tyhle blbosti ze kterých se těžko leze ven.Jednou bych se chtěla probudit a říct si,byl to jen hloupej sen a nic víc,ale neni to jak když někdo luskne prstem a jako by se nic nestalo.V poslední době s tim bojuju každý den,proč?řikám si,proč je to tak složitý,najíst se normálně a pak nemít výčitky,nebo že jsem toho snědla hodně a nakonec se dál cpát a pak jít zvracet.Sama sebe za to pak nesnáším,protože bych chtěla mít ten prožitek z jídla jako ostatní a nezabívat se tím.Bulímie je fakt mrcha,snad ovládá celý mozek.Když vydržím nějakej ten den se nepřecpat,tak je to zázrak,si říkám,to musím vydržet,ale další den jako když utne a najednou je to tady zase.Nedokážu tomu odolat a hlavně když jsem sama.Nejdéle jsem to vydržela přes měsíc,myslela jsem že už je to v pohodě,ale kdepak.Tohle je asi věc se kterou se musí bojovat celý život a obdivuju ty,kteří si řeknou:DOST:a už tohle v životě neudělají a je to pro ně minulost.Jen doufám,že tohle dokážu někdy tady zdolat a ne jen já,ale my všichni co tím trpíme.Taky doufám,že každá z nás bude mít vedle sebe někoho,v kom bude mít velkou oporu,porozumnění a pomoc.Je to hodně důležitý,protože já jsem například byla dneska u svojí mámy,různě jsme se bavili a přišlo i na tohle téma bulímie.Moc mě u ní mrzí,že tím trpím už dlouho a ona vlastně ani nemá tušení co to vlastně je a jak to na mě působí.Je to fakt smutný,když má o tom doma knížku a za ty roky si jí nedokázala ani přečíst.Nerada tam chodím,protože vím,že pro ně nejsem důležitá a má to na mě takovej vliv,že přijdu domu a snim všechno co najdu.Je pravda co se říká,že člověk si rodiče nevybírá.Možná některá z vás má stejný problém,tak můžem jen doufat,že si to jednoho dne uvědomí.Přála bych si,aby jsme našli psychickou pohodu,uznání v sami sebe,ne v tom jak vypadáme a navždy se té bulímie a jiné nemoci zbavili !!! A taky by si tohle měli uvědomit všichni kluci,co dokážou jen holky posuzovat podle toho jak vypadaj a nedochází jim,jaký to na nás může mít vliv a důsledky !!!

Ahoj holky!Je mi 15 a bulimii mam asi uz rok jednou prestanu,pak priberu,pak jim normalne a pak s tim zase zacnu.Nedokazu jist porad stejne a normalne a me zvraceni uz me hrozne vysiluje,tak bych s tim chtela prestat jenze,jakmile se najim jdu se podivat do zrcadla a vidim to nafouknute brisko,jdu na zachod tam to vsechno vyhodim a pak si stoupnu pred zrcadlo a prohlizim si kosti navic ta holka hnusna,co me prepadla ty se to libi ale me ne!!Vzdyt sem byla driv tak silna proc ted nedokazu preprat tu co tak nenavidim(bulimii)proc me vzdycky premuze?proc vzdycky kdyz uz si myslim ze sem nad ni vyhrala ona nejednou vyleze a opet me premuze nad zachodem!Vzdyt sem ze sebou byla spokojena proc se mi tohle stalo?mela sem se rada tak proc to delam kdyz se za to nenavidim a proc s tim nejde prestat?mozna ani nechci ale chci to ona nechce!Holky prosimvas zadna s tim nezacinejte nejdrim si myslite ze to nic neni a muzete s tim hned prestat ale jak uz tady nekdo psal je to bludnej kruh z kteryho se nikdy v zivote nedostanete a muzete se do nej zamotat kdykoliv jeste jednou vas prosim nedeljte to!jakmile zacnete jen tezko se vam podari prestat,vsem drzim palecky a doufam ze vam to vsem dobre dopadnete

Na tyto stránky jsem už jednou psala, asi tak před půl rokem. Tehda jsem si říkala, že už vážně nemohu, ale přežila jsem. Říkám si ale, jestli jsem tehda nemohla, tak teď jsem v koncích. Před tím jsem psala asi den poté, co mě pustili z nemocnice a hned další den jsem měla nastoupit do léčebny. Taky jsem nastoupila, byla jsem tam celé tři měsíce. Moc věcí jsem se naučila. Například to, jak být sama sebou a jak nebrat na názory jiných ohled. Hlavní věc, kterou jsem očekávala, že mě tam naučí, bylo stravování. Bohužel se tak nestalo. Abych Vám to nějak přiblížila. Anorexií jsem trpěla asi necelý rok, nejedla jsem, nepila jsem, zneužívala jsem léky a pak, ani nevím jak, jsem skončila na jednotce intenzívní péče. Už v léčebně jsem začala mít takzvané bulimické etapy, což znamenalo, že při každé návštěvě rodičů, jsem se nehorázně přejedla a pak na oddělení tajně zvracela. Jak už to ale bývá, přišli na to a návštěvy mi zakázaly, přestala jsem znova jíst, ale dlouho se to vydržet nedalo, protože tam mě tak hlídali, že jsem si to nemohla dovolit. Teď jsem asi tři měsíce doma a je mi hrozně! Mám na sebe hrozný vztek a není den, kdy bych nepomyslela na sebevraždu! Nepoznávám se, dříve by mě taková věc ani ve snu nenapadla, byla jsem holka, která se i přezevšechny útrapy, které mě potkávaly, dokázala smát a nad vším mávla rukou! A teď? Co jsem teď? Troska, troska, která se nezasměje, lže a nadává lidem, kteří ji mají rádi, a které i ona miluje! Nemůžu už takhle dál. Jednou mi bylo řečeno, že se lituji, že kdybych chtěla, mohla bych být zase ta stará holčina s velkým úsměvem na tváři! Po příjezdu z léčebny jsem se začala přežírat. Jeden den si řeknu, že vypadám normálně a tak proč bych nemohla normálně jíst? Jenže já už ani netuším co je to jíst normálně. Je to snad to, když přijdu domů a sním šest rohlíku se salámem, hranolky, maso se sýrem, dva rohlíky s anglickou slaninou, bulku se sýrem, čokoládovou tyčinku, kousek buchty a vše to zapiji třemi hrnky přeslazené horké čokolády? Dá se hovořit o normálním stravovacím návyku? Nedá, a já to vím. Při posledním soustu se mi v hlavě honí výčitka za výčitkou a můj veškerý příjem končí v záchodové míse. Aby ve mně vážně už nic nezůstalo, aplikuji si ještě klyzma, abych se vyprázdnila se vším všudy. Veškeré peníze, které mám, utrácím za jídlo a projímadla. Určitě si říkáte, že jsem nechutná, já vím, říkám si to při každé myšlence na jídlo, takže stále! Nedělám už nic jiného než, že přemýšlím nad jídlem, nebo jím. Proč jsem vlastně napsala tento příběh? Snad proto, abych Vám ukázala, že čím více budeme chtít být lepší, tím větší trosky se z nás stanou. Alespoň u mě to tak je. Chtěla bych se moc omluvit mé mamince, kterou neskutečně miluji, a kterou jsem tak zklamala, a chci se omluvit všem lidem na světě, a také sobě, že jsem to, co jsem!!! TROSKA. Budu velmi ráda za každičký Váš komentář nebo e ? mail: pampadur@seznam.cz Mám Vás všechny moc ráda a všem držím pěstičky, abyste neskončili, tak jako já.

Je to již dlouho, co jsem se svěřila na těchto stránkách o svém „problému“ – nevím, jestli to čím jsem trpěla byla byla bulimie nebo anorexie, ale jedna věc je jistá – díky zvracení a hladovkám jsem zhubla o 15,5 kg za 5 měsíců. Když jsem byla taková hubeňoučká, tak se mi poprvé v životě stalo, žejsem se líbila a kluci se za mnou otáčeli – bylo to krásné…ale vše krásné brzy skončilo, protože nebylo možné udržet si nízkou váhu (49,5 kg) dlouho, protože jsem zhubla moc rychle a drasticky…po lítání váhy nahory a dolů jsem nakonec přibrala až na 59 – 61 kg…hodně mě to trápilo, ale nyní už jsem se smířila se svou váhou, která je asi 57 kg. Sama seba jsem se hodněkrát ptala, jak to, že když jsem stále usilovala o minimální váhu, mi najednou k životu stačí „normální“ váha…odpověď jsem našla – jmenuje se Filip. Začali jsme spolu chodit v létě 2004 a mě se změnil celý svět – našla jsem něco, pro co má cenu žít a uvědomila jsem si, že žít život v utrpení z toho, že nedokážu „normálně“ jíst, že jídlo je pro mě utrpení, a že nezvládám jednu z nejjednodušších činností lidského bytí, nemá cenu. Jasně že se stále snažím udržet si nějakou rozumnou váhu, ale ne drasticky – mám sice jiný jídelníček něž zbytek mé rodiný, ale jím, nepřejídám se, nezvracím a nedržím hladovky, chodím na hodiny aerobiku, kde vždy načerpám novou energii, kde se nádherně odreáguju a kde si říkám dělám něco pro své tělo i duší… Moje rodina to se mnou měla rok a půl hodně těžké a ještě teď se někdy stane, že jsem podezírána, jestli chodím na obědy a jestli nezlobím – nezlobím a jsem šťastná, že jsem to v těch nejtěžších chvílích u záchodové mísy nevzdala a žiju…