Archive for category: Můj příběh

viem, ze vam nepoviem nic nove, len mam proste potrebu to uz cele zhrnut a zamysliet sa sama nad vsetkym co sa stalo. este nikdy som cely pribeh nerozpovedala od zaciatku az do konca… ale ako som citala vsetky tie vase pribehy, vo viacerych som sa nasla, dokonca som az zasla nad tym, ake su nase pocity rovnake. vsetko sa to zacalo uz davno. no moja prva spomienka na nespokojnost s mojou postavou je, ked som mala asi 10 rokov a stala pred zrkadlom a pozerala, ake mam vypukle bruchu. len pre info. nikdy som nebola tucna. naopak. od malicka som bola chuda ako prutik. dlhe chude nohy, ruky… no to brucho nejak privelmi vytrcalo. nepacilo sa mi to, ale vydrzala som to az do 16 rokov. bola som vtedy na prazdinach v USA. ani neviem ako, ale jedneho dna som zacala jest len kusok pizze na ranajky, kusok na obed a pila len colu. vecer som si lihala do postele s krcami v zaludku a hovorila som si, ake je to super byt hladna. vydrzala som nic nejest od obeda. viem, ze to nebola bohvieaka dietna strava, ale narozdiel od toho, co som jedla predtym, toho bolo na den dost malo. ked som prisla na slovensko, kazdy mi vravel, ako som schudla. ale ja som to vobec nepostrehla. mozno aj preto, ze som sa nikdy nevazila… potom to nejak preslo a ani neviem ako, vsetko to tu bolo zas. svoje telo (a hlavne brucho) som sice nenavidela vzdy, ale jedneho dna prisiel zlom. strasna sila, ze uz ani o den viac. cely den som nezjedla vobec NIC. vsetko bolo ok, az do druheho dna rano. zobudila som sa so strasnymi krcami v zaludku, ze som nemohla ist ani do skoly. a ani som nesla. mama do mna natlacila toast a bolo mi lepsie. lenze mna to neodradilo. nejedla som dalej. a uz mi to ani nejak neskodilo. vsetko bolo fajn. jedla som 1 nizkotucny jogurt raz za 4 dni. neskor som to vystiedala za 1 kompot, ci detsku vyzivu. ani neviem ako dlho to trvalo, ale raz prisiel den „D“ a ja som uvidela na stole „zlate oplatky“. dostala som na ne strasnu chut. ani nie tak hlad (lebo ten som uz nepocitovala, skratka sa stratil), iba NESKUTOCNU CHUT. samozrejme som ich vsetky zjedla. no a poprvykrat isla vracat. velmi to neslo, ale staci prax. asi styri dni sa to so zlatymi oplatkami opakovalo. potom som zase nic nejedla. potom som objavila zazrak menom „gutalax“. uzivala som ho. niekedy az prilis. nikdy nezabudnem, ako som o 12 v noci bezala na wc a myslela, ze zomriem. nakoniec som po ceste do postele na niekolko minut odpadla. ale aj tak ma to neodradilo. mala som take ploche brusko… a tak to islo dokola. ani to neviem preste opisat, lebo z nejakeho dovodu je toto obdobie mojho zivota zahmlene. chodila som k psychologicke. chcela som pomoc. no bohuzial 7 mesiacov nepomohlo. absolutne sa tym nezaoberala. nepripadalo jej to dolezite. nepripadalo jej dolezite, ze sa na seba nemozem ani pozriet, ze sa v noci budim a placem a najradsej by som si cele svoje bruho vyrezala. ked som zacala s anorexiou mala som asi 47 kg (na vysku 168cm). po 2-3 tyzdnoch som mala 38 kg. a potom som sa uz nevazila, takze vam ani neviem povedat svoj „uspech“. kamaratky mi chceli pomoct. pisali mi dlhe listy o hrozbach anorexie a bulimie. davali mi citat clanky o anorektickach, ako vyzerali, ako skoncili. no na mna to malo celkom opacny vplyv. este viac som chcela byt, ako „ONI“. boli ako moj vzor a ked som citala ich pribehy, vedela som, ze chem byt ako oni. CHORE!!! ja viem. vzdy som sa dobre ucila, dobre vyzerala (aj ked ja sama som sa nenavidela a keby som mohla, tak si dam plastiku od hlavy az po paty)… nechapem to. no kazdopadne, vsetko sa po roku a pol skoncilo. ani neviem ako. proste som si povedala dost. a zacala som normalne jest. pribrala som asi na 43 kg. myslite si, ze je to malo. ale to nie je pravda. nemozte posudzovat ludi len podla vahy. ale aj podla toho, ako vyzeraju. ako to maju cele rozlozene. tympadom, ze mam chude lytka a ruky, nemam zadok ani prsia, ale mam iba brucho! takze som so svojou postavou nebola vobec spokojna.budem mat 21 rokov. a tych 5 rokov sa ale aj tak stale trapim. nenavidim svoje telo. skusala som znovu nejest, ale nemozem. odkedy sa to stalo, mala som strasne zdravotne problemy. kazde rano som mala „odpadavacie stavy“ ako som to ja nazyvala 🙂 niekolkokrat som aj odpadla. 2 roky som mala zaludocnu neurozu. hnacky kazdy den (no nechudla som z toho. boli to skor strasne krce v crevach). preto som sa bala s tym zase zacat. no dnes som v tom zase. ani neviem preco, sa to vo mne zase zlomilo. skratka som si pred 2 mesiacmi povedala dost. a zase som zacala s dietou. ale uz nie takou krutou (predsalen si uvedomujem nebezpecne nasledky a bije sa mi to v hlave. schudnut? byt zdrava? stale dokola) zacala som jest len detsku vyzivu s chlebom. po mesiaci si to vsimol moj priatel a povedal, ze to trpiet nebude a ze musim jest. musela som. a jedina moznost ako uspokojit aj jeho aj seba je vracanie. ano. chodim zase vracat. nie vsetko. len to, co chcem. ranajky napriklad v sebe necham, ale ostatne jedlo uz nie. neschudla som. len sa mi trosku splaslo brusko. ale ide to pomaly. kazdy mi vravi, ze som chuda, ze by som mala pribrat, ale ako im mam vysvetlit, ze mne nezalezi na tom, co si ludia myslia. ja sa chcem citit dobre vo svojom tele. neviem si predstavit, ze by som pribrala, aby boli ludia okolo spokojny a ja by som sa im pacila, no sama sebe by som sa hnusila. preco to nedokazu pochopit??? neviem, co bude dalej. bojim sa. viem, ze sa to takto neda robit cely zivot. no neviem ako dalej. no teraz viem, ze cely moj zivot sa toci okolo jedla. 24 hodin, 7 dni v tyzdni. stale dokola a dokola a dokola. co som zjedla, kolko to malo tuku a kalorii, kolko si toho mozem dovolit a ci som vyvracala dost. viem. nic nove na svete. asi ste tento pribeh ani nedocitali do konca, lebo je prilis dlhy a nic zaujimave v nom nieje. ale nevadi. aspon som si to sama pre seba zhrnula. dostala zo seba. tak vam vsetkym drzim palce a aj sebe, aby sme to vsetko nejak prezili… chcela by som nejako poradit, ale neda sa to. viem to sama na sebe. ziadne rady nepomozu, nieje ziadny zaruceny sposob ako to zastavit, jedine v kazdej z nas. ked nas nieco osvieti a da nam silu najst inu prioritu v zivote, ako byt „HUBENA“.

Ahoj lidi , vsechny VAs moc zdravim a myslim na VAs . Uplne si umim predstavit jak vypadate kdyz si ctete muj pribeh ….nekterym tecou slzy po tvari , nekteri si klepou na celo , hodne z VAs semnou souciti par me odsuzuje . Vim to , protoze jsme jedna z VAs a my jsme vsechny v jadru stejne . JEden pribeh je stejny jako ten druhy , vcelku je to vse jedna dlouha nekonecna story .Ikdyz sem tam se lisi konec , myslenka je zustava porad stejna . Zpet ke mne , budu ted naprosto uprimna . Sami dobre znate jak umime lhat , podvadet a ublizovat svym bliznim a hlavne vedome i nevedome sami sobe . Jo vim jak to moc boli ,nedivim se pak ,ze se tolik nenavidime . TAkze ja trpim bulimii uz pres 5 let , nekde jsem cetla ze vetsinou po peti letech bulimie ustupuje , bohuzel to neni muj pripad . KDyz se podivam zpatky ,tak se stydim , tolik promarnenyho casu , vzala mi vsechno , ta chamtiva nemoc mi nenechala ani lasku , duveru , radost ,smich ….vsechno si vzala , nebo spise ja jsme ji to dovolila . JAk uz to tak byva tak vsechno zacalo laskou , nebyla jsme to co jsem byt mela a hodne me to vzalo . VZdycky jsme si myslela ,ze jsem silny clovek ,ale ted v posledni dobe zjistuji ze jsem uplne hypermegasuper senzitivni a slaba .FAkt ze jsem byla vychovavana k tomu abych byla perfektni a uspesna mi taky moc nepomohl . Nechci aby to znelo ,ze obvinuji sve rodice , je to proste fakt kterym zneprijemnil zivot vetsine z nas . PEt let uteklo jako voda a pochopitelne muj zivot vypada uspesne . Skola nebyla problem , dokazala jsem se osamostatnit , mam plno “ pratel “ jo je to smutny ale opravdu jsou to jen pratele v uvozovkach . JSem sikovna , mila , reprezentativni typ , zadna domaci myska . Ale to vse nejsem ja. Ted je mi 21 let ale v jadru jsem stara , smutna , zoufale volajici po lasce , doufajici ….. Jo kdyz uz jsem u te lasky , jeste nikdy jsem neprozila ten kouzelny pocit zamilovanosti – opravdu existuje nebo ji muzou prozit jen senzitivni jedinci ? Co bych dala za pritele co me miluje ,vezme na rande , pohladi po tvari a rekne ze me ma rad takovou jaka jsem . Dala bych vsechno . Ale ja se bojim , bojim se na nekoho upoutat , bojim se ,ze ho zklamu a ze on mi pak ublizi a ze me ta bolest znici . A nebo je to tim ,ze mi bulimicky jsme extremistky ,vsechno nebo nic , kdyz uz tak uz poradne ….. Mozna si rikate co jsem vsechno delala pro to abych se uzdravila , zkusila jsem hodne – ocividne to nebylo dost , ale zadna lecba nema cenu pokud si to neuvedomite ve vlastni kebuli . Coz jsem si taky myslela ,ze se jiz tak stalo . Nestalo. MUSime se odrazit od toho zatracene hlubokyho dna a nechat spadnout dolu kameny a plavat dokud se poradne nenadechneme cerstvyho vzduchu . Ikdybych mela plavat cely zivot , tak se stejne jednou a naporad nadechnu . Holky tak to zkusme ZASE znovu , jednou to vyjde . Ver me si ,ver me v sami sebe . Myslim na VAs . Ikdyz se nam ted zivot zda nekonecne nudne dlouhy a bezvyznamny , vim ze vite ze zivot taky umi byt pekne kratky . Omlouvam se pokud se VAm tento pribeh zda zmateny ,takova ja .Ale kazdopadne pro me splnil svuj ucel . Y.

Ahoj,už jsem sem jednou psala,že se všechno snažím zvládnout,ale moc se mi to nedaří.Častokrát už jsem přemýšlela o tom,jestli to vůbec stojí za to.Já vím,asi všechny znáte ten krásný pocit,když ze začátku hubnete,okolí vás chválí,jak vám to sluší,začínají se za vámi otáčet kluci,zvedá se vám sebevědomí…všechno vypadá tak krásné,vznášíte se na růžovích obláčcích a říkáte si:Konečně,konečně je ze mě jiný člověk,konečně jsem to dokázala,daří se mi hubnout!Sice máte hlad,ale ze začátku vám ani nevadí.Říkáte si,že je to dan za to,že vám mizí kila.Jenže po čase vás to už přestane bavit.Myslíte na jídlo čím dál častěji,ve dne v noci…nemůžete spát,myslíte jen na to,jak vybílit ledničku,zoufale bojujete sami se sebou a většinou podlehnete…Pak přijdou výčitky,kruté výčitky,svědomí vás táhne k zemi,kdo nezažil,neví o čem mluvím,je to jako pomalá sebevražda a vy končíte nad záchodovou mísou.a tak pořád dokola ,je to jako kdyby vás někdo zavřel do klece a vy se nemohli dostat ven.Propadáte se čím dál víc,nikdo vám nepomůže ,dokud sami nechcete říct DOST!!Někdy trvá hodně dlouho,než si uvědomíme,že ppp nejsou běžnou součástí našeho života,že se dá žít bez nich a mnohem líp.chce to jen chtít ,ale také se někomu svěřit,protože když jsme na to sami,moc lehce se vzdáváme a propadáme beznaději. Ano,mluví ze mě vlastní zkušenosti,že tělo není naše hračka a nesnese úplně všecko a čas nejde vrátit zpět,bohužel.A proto vás prosím,neopakujte stejné chyby a hlavně si důvěřujte a říkejte si,že to jde!Sice pomalu,hodněkrát ještě spadneme,ale nejhorší je ,vzdávat se!!!!!!!!!!!

Tak jsem tady podruhé a moc děkuju jednomu skvělému človíčkovi v mém životě,za to co napsal jako komentář k mému příběhu a všem ostatním.Bulímie je opravdu nemoc,co obrátí život jiným směrem a vytváří různé druhy nálad,nebo stresů,které se točí jen a jen kolem jídla.Taky mi chybí ten skvělej život,který měla spousta znás,než jsme začli dělat tyhle blbosti ze kterých se těžko leze ven.Jednou bych se chtěla probudit a říct si,byl to jen hloupej sen a nic víc,ale neni to jak když někdo luskne prstem a jako by se nic nestalo.V poslední době s tim bojuju každý den,proč?řikám si,proč je to tak složitý,najíst se normálně a pak nemít výčitky,nebo že jsem toho snědla hodně a nakonec se dál cpát a pak jít zvracet.Sama sebe za to pak nesnáším,protože bych chtěla mít ten prožitek z jídla jako ostatní a nezabívat se tím.Bulímie je fakt mrcha,snad ovládá celý mozek.Když vydržím nějakej ten den se nepřecpat,tak je to zázrak,si říkám,to musím vydržet,ale další den jako když utne a najednou je to tady zase.Nedokážu tomu odolat a hlavně když jsem sama.Nejdéle jsem to vydržela přes měsíc,myslela jsem že už je to v pohodě,ale kdepak.Tohle je asi věc se kterou se musí bojovat celý život a obdivuju ty,kteří si řeknou:DOST:a už tohle v životě neudělají a je to pro ně minulost.Jen doufám,že tohle dokážu někdy tady zdolat a ne jen já,ale my všichni co tím trpíme.Taky doufám,že každá z nás bude mít vedle sebe někoho,v kom bude mít velkou oporu,porozumnění a pomoc.Je to hodně důležitý,protože já jsem například byla dneska u svojí mámy,různě jsme se bavili a přišlo i na tohle téma bulímie.Moc mě u ní mrzí,že tím trpím už dlouho a ona vlastně ani nemá tušení co to vlastně je a jak to na mě působí.Je to fakt smutný,když má o tom doma knížku a za ty roky si jí nedokázala ani přečíst.Nerada tam chodím,protože vím,že pro ně nejsem důležitá a má to na mě takovej vliv,že přijdu domu a snim všechno co najdu.Je pravda co se říká,že člověk si rodiče nevybírá.Možná některá z vás má stejný problém,tak můžem jen doufat,že si to jednoho dne uvědomí.Přála bych si,aby jsme našli psychickou pohodu,uznání v sami sebe,ne v tom jak vypadáme a navždy se té bulímie a jiné nemoci zbavili !!! A taky by si tohle měli uvědomit všichni kluci,co dokážou jen holky posuzovat podle toho jak vypadaj a nedochází jim,jaký to na nás může mít vliv a důsledky !!!