Archive for category: Můj příběh

Zdravím všechny zoifalý holky jako jsem já.Ta potvora bulimie se mě neustále drží a ne ene se jí zbavit,bojuju sní už přes rok a stále nad ní nemůžu vyhrát!od prosince chodím k psycholozce která mi má pomoc ale proč se jí to doprčic nedaří?!cpe mi do hlavy at to nedělám at ty projímadla nejim at nezvracim že sem pěkná holka a nremám to zapotřebí,to je sice hezký ale copak mi tyhle řeči pomůžou?!vůbec to nepomáhá,zvracim skoro denně,snim dvě balení projímadla denně,když ho nemám tak sem nervní a zoufalá a snažim se ho co nejrychleji koupit!už fakt nevim jak dál,mám pocit že jedinný co by mi pomohlo je zavřít mě na 3 měsíce na psychiatrii,ale vždyt já tam přece nechci?!asi by bylo nejlepší se někam odstěhovat a jíst jen to co chci a neposlouchat denne matky reci!Holky tak kdo nám sakra může jenom pomoct?!Proč sme do toho jen spadli?! Budu ráda když se mi někdo ozvete,ráda to sněkym proberu,protože kromě mámy o tom nikdo neví,žádný kamarádi to ani netuší…. můj email:BNekolova@seznam.cz Díky všem a držím všem moc palce!

Ahoj, rozhodla jsem, ze se taky podelim o svuj pribeh a to jen diky anonimite, jelikoz opravdu se tim nekde moc nechlubim. Vsechno to zacalo v mych 17 letech a trvalo zhruba pet let, tehdy jsem se poprve bezhlave zamilovala a jelikoz jsem nikdy netrpela vysokym sebevedomim a vetsinou se spise podcenovala, jelikoz jsem uz od skolky byla spise introvert a okoli me povazovalo bud za namyslenou nebo proste „zvlastni“, dost mi zalezelo,abych v lasce u tohoto kluka obstala a kdyz mi rekl, ze bych mela vice sportovat, jelikoz za par let bych mohla mit velky zadek(tehdy 177/67),zacala jsem o sve postave dost pochybovat a kdyz odjel na studujni pobyt do Ameriky a tudiz se mnou pretrhal jakekoliv kontakty, slo to se mnou z kopce.Zacalo to nejezenim a sklouzlo do prejidani, cvicila jsem aerobick, dle Olgy Sipkove kazdy den dve hodinky, tohle trvalo asi rok do me prvni hospitalizace v psych.lecebne v Bohnicich.Tam jsem si pobyla tri mesice.Jelikoz jsem nevzladala chodit kazdy den do skoly byla jsem nucena opustit skolu a za rok jit na uciliste, ale v celku se v me nemoci nic nemenilo, sice jsem chodila na terapeuticke skupiny,ale jiz vim, ze to bylo v celku zbytecne, jelikoz ja jsem s tim vlastne zkoncit nechtela.I kdyz jsem si namlouvala a vsem v okoli, ze ano. Timto bych se chtela vsem omluvit, vim, jak to se mnou bylo v te dobe tezke.Kdyz me videli jak chradnu. Nasledovalo propusteni pri vaze (177/55) a dochazeni do deniho stacionare na Karlov,kde mi byly rok oporou, ale jejich snazeni vychazelo nadarmo….. az o dva roky pozdeji kdyz jsem zkoncila na tom nejhorsim pavilonu v PLB s vahou (177/49)neschopnouci se zvednout z postele a bojovanim i s polknutim tekutin jsem opravdu dostala strach o svuj zivot a asi jedine tak jsem si uvedomila co opravdu nechci a to UMRIT. Jelikoz jsem mela pri sobe fajn kluka a rodinu, dokazala jsem to co se mi zdalo vzdy nemozne, i kdyz to jeste dost dlouho dobu trvalo, ale muzu rict ze nyni (177/65)se citim uzdravena a Vam ostatni holky drzim palecky, vim jak je to tezke, ale ze sve zkusenosti vim, ze clovek musi padnout na uplne dno, aby si uvedomil co chce a vzpamatoval se, i kdyz to dost boli a hlavne ty okolo, coz si uvedomuji az ted.Vim, ze tato nemoc ve me bude cihat po cely zivot a ze je moznost recedivity,ale jsem si jista ,ze bude uz hooodne hluboko v mem podvedomi a ze ji uz nedam sanci,aby nademnou vyhrala:)))

Ahoj tuhle stranku jsem objevila asi pred 14 dny a jsem za to moc vdecna protoze kdyz je mi nejhur prectu si vase pribehy a vim ze v tom nejsem sama. Je mi 18 a letos maturuju, ale pokud se sebou brzo nezacnu neco delat nevim jak to dopadne. S jidlem jsem zacala vyvadet asi ve 13, kdyz jsem se zacala zakulacovat. Vzdycky jsem hodne jedla a kdyz jsem si jednou navazila 62/172 zacal kolotoc diet a prejidani a do 15 jsem to dopracovala az na 68kg. Pravdepodobne bych dale pribirala, kdyby nezasahla nejaka vyssi moc:)ne nebyla to zadna magicka sila, proste jsem zacala chodit ven, nasla si kluka a zhubla na 59 bez jakekoliv diety a omezovani, proste jsem na jidlo vubec nemyslela (jak jsem to dokazala?!) Nebyla jsem uplne hubena ale neprislo mi to, byla jsem spokojena tri krasne roky. 3 roky na ktere dodnes nostalgicky vzpominam, jsem jedla uplne normalne. Az pred rokem – boze co me to napadlo!!! jsem se vsadila s pritelem, ze kdyz zhubnu na 53kg tak mi zaplati dovolenou. Takova blbost, ale priznavam byl to muj napad, uz mi nestacilo byt prumer, chtela jsem byt kocka, za kterou se budou kluci otacet. Hubla jsem ale rozumne, chodila na spinning a zhubla na 55 a mela postavu akorat. Loni na jare jsem se zamilovala do jednoho 30 leteho bohema, rozesla se s pritelem – tak, rekla jsem si, ted si budu uzivat zivota. Zacala jsem pit spoustu piva, prestala sportovat a ucit(jeste ze uz byl konec roku)a hlavne se silene prejidat. Pribrala jsem na 62, bylo leto, ja nevlezla do poloviny satniku, na bocich faldy bylo mi ze sebe zle. Najednou jsem byla tlusta a bez chlapa. Zacala jsem s dietama, ale nedarilo se. Vzdycky, kdyz jsem jen trochu selhala, tak jsem chtela jit zvracet, ale neslo to. Myslela jsem, ze cim vic toho snim, tim to pude snaz. Nakonec se mi podarilo neco dostat ven, ale jen malou cast toho co jsem snedla. A mela vycitky, brecela jsem, sliboval si ze uz to nikdy neudelam. A bylo to cim dal horsi. Vyjezena lednicka, lzi rodicum, kamaradum, bolesti bricha. Uplne se mi zatemnil mozek, myslim jen na jidlo. Nic me nebavi, namam zadne konicky, porad se hlidam, kolik toho snim, ale kdyz jednou selzu tak se nekolik dni prejidam, ale niceho dobreho. Snim vsechno co vidim, treba suchy chleba nebo skvarky – fuj. Nedelam to pro pozitek – je to trest. Schvalne se nicim, protoze se vubec nemam rada. Mam silene stavy, pripadam si jako slaboch, ze to ani nedokazu vyzvracet. Boli me bricho a nemuzu se soustredit na uceni. Dneska jsem dokonce prisla do skoly az na 3. hodinu, rano jsem se silene prejedla a rikala si ze naposled, ale odpoledne zase a ted nasi odesli do kina tak jsem si uvarila vajicko a 3 chleby s maslem, 2 jogurty a snedla jsem sestre Ferrero Rocher. Asi tak 20 000 kJ mozna vic. Je tok placi. Misto abych se ucila, tak ctu vase pribehy, jen to me drzi nad vodou, abych se ted neslozila. Kdyz se prejim, nemuzu mezi lidi, mam pocit ze to na me kazdy vidi. Minuly tyden jsem se rozbrecela v pizzerii. Ja totiz bud nejim skoro nic nebo vsechno. Neumim jist normalne. Nevim co to je jist normalne. Jim jenom zdrave a nizkotucne veci nejsem schopna si doprat neco dobreho a kdyz selzu tak jim vsechno na co narazim dokud se nemuzu hybat. Pak se snazim zvracet ale moc to nejde a pocitam kJ a vazim se co 5 min a piju projimavy caj. Jine dny zas jim jen nizkotucne jogurty a varenou zeleninu a sedim nad ucenim a myslim na jidlo a kdyz jdu spat kruci mi bv brise a v noci se mi zda, ze jsem se prejedla a probudim se stastna ze to neni pravda a hned si vezmu zrcatko a pozoruju bricho jestli neni vetsi. A kdyz se zase prejim, rano se probudim ze slzama v ocich a preju si aby to nebyla pravda. Je to silene…pritom vazim priblizne porad stejne ted mam asi 59kg stridave hubnu a pribiram. Ale pripadam si strasne tlusta i kdyz vazim skoro stejne uz 5 let. Kdyz se divam na stare fotky pripadam si tam hezci a hubenejsi i kdyz vsichni rikaji ze vypadam stejne. Zavidim vsem hubenym holkam kdyz vidim jak ji sladke a rikam si, ze ja chudacek si to nemuzu dovolit. Pritom kdyz dostanu zachvat tak snim 100x vic. Vymklo se mi to z rukou, ale to je presne ono jedine co umim je plakat nad rozlitym mlikem. Chtela bych jit k psychologovi, ale lidi mi rikaji, ze mi nic neni. Ze si v tom libuju, ze si preju mit bulimii, ze jen chci aby me nekdo litoval. Ja jen chci jist normalne a nebat se vychazet z domu, chci odmaturovat a neztratit kamarady… je to moc? Nemuzu tohle vsechno dat jidlu…ja nevim co je spravne a co normalni, jestli je chyba ve me nebo si jen neco vsugerovavam.Nedokazu to rozlisit, nedokazu realne premyslet.Mam pocit ze se mi mozek promenil v jitrnici… Ale verim, ze mozna uz zítra se to zmeni pokusim se s tim něco udelat. Tesim se az vam budu moct napsat svůj happyend? Jestli ma nekdo podobny pocit nebo ma chut mi neco sdelit – vjehlice@seznam.cz

ahoj holky, pisu vam z italie , nemam perfektni cestinu… ale jako vy , jsem nemocna , uz 2 roky, a spadla jsem opravdu do hluboka. pisu si s holkami v italii, oni taky maji problemy z jidlem a proto rikam , ze je nas opravdu hodne! mne to moc mrzi , kdyz ctu vase pribehy a vim , ze jsem v tom stejne…. jestli vam to bude zajimat , tak muzeme pokracovat psani , aby jsme se lepe poznali! zatima, velkou pusu vsem!

Precitala som si zopar pribehov a rozhodla som sa tiez prispiet svojou skusenostou. Uz pomaly 15 rokov sa trapim s anorexiou. Zacalo to ani neviem ako asi v mojich 19-20 rokoch. Ako decko si myslim ze som bola ziva a vesela,ale od mojich 16 mozno aj skvor sa to zacalo menit. Zacala som sa v puberte menit nielen psych.ale aj samozrejme fyzicky. Bola som dost zakomplexovana , mala som akne a v tej dobe na to nebolo tolko vselijakych masticiek ako teraz a ani to nebolo medzi mladymi tak rozsirene,nemala som odvahu nadviazat vztah s chlapcom. Bola som sama sebe odporna a zacala som sa nenavidiet a za vsetko obvinovat. Nabalovali sa na mna problemy v rodine, chcela som sa osamostatnit ,ale nebola som na to pripravena.Skusila som sa odputat od rodiny ,ale sama som vydrzala asi iba jeden mesiac. Vysnivala som si svoj zivot aky by som ho chcela mat ,ale vsetky sny sa mi postupne zrutili. Nemala som pracu ktora by ma bavila,lasku ktora by mi davala chut a zmysel zivota,ostali mi iba moje komplexy.Nic som v zivote nedokazala a jedine co som vedela ovplivnit a riadit bolo jedlo. To kolko a co zjem . Dost v skratke som vam tu opisala ako som sa vlastne prepracovavala k anorexii. Zo zaciatku som nemala pojem o tom ze vobec nieco take existuje a myslim ,ze to v tedy netusili ani rodicia. Az ked som raz s chripkou navstivila obvodnu lekarku tak ta si vsimla moju podvahu. Vyska 158 a vaha 34kg. Okamzite si zavolala mamu a mna doporucila na pohovor k psychiatricke. Zasa sa to pokusim skratit,bola so hospitalizovana na internom oddeleni a po vybrati infuzii a pribrati 1-2 kg som bola prepustena domov. Ja som sa vsak znovu pustila do chudnutia a to skoncilo na 30-29kg.Medzi tym sme sa prestahovali do ineho mesta a ja som prisla o pracu.Zasa som sa upla na hladanie zamestnania ,ale neslo to tak lahko.Opat som sa dostala do nemocnice na psychyatriu,bola som tam mesiac ale nespoluprac.som s lekarmi tak ma po mesiaci pustili s vahou 27kg. Pocase sa mi ako zazrakom podarilo najs pracu ,ktora bola pre mna vsetkym. Konecne som sa osamostatnila a zacala byvat sama. Moj jedalnicek pozostaval iba s ovocia,vetsinou jablko a okolo 15.hod po prichode s prace som si varila zeleninu v bujone. Takto som to vydrzala bez problemov do svojich 32 rokov. Pred tromi rokmi nastal mensi zlom. Pri preventivnej prehliadke mi na pluciach nasli nalez a po dokladnejsom vysetreni diagnostikovali tuberkulozu. Vraj z podvizivy a celkoveho vycerpania. Museala som ist do liec.sanatoria do Tatier a to na cele 2 mesiace. BOla to pre mna hrozna predstava,tym skvor ze ja sama som sa vobec necitila byt chora,iba som sa obcas citila slaba a unavena. Lekarka vsak bola nekompromisna. V sanatoriu som si vytrpela svoje a dost sa to podpisalo na mojej psychyke. Zacala som si uvedomovat hodnotu zdravia ato ze ja si ho vlastne sama nicim a druhy pacienti by boli radi zdravi a nie z vlastnej vole su chori a mali ovela tazsie diagnozy. Naucila som sa tam pravidelne jest ,ranajky vecera obed ,vysli mi aj v ustrety lebo som vegetarianka. Pribrala som z 29kg asi na 33kg ale musim priznat ze som to nie celkom dobre prijala. Viacmenej som sa uz chcela vratit co najskvor domov a do prace. Po prepusteni som brala este 4 mesiace lieky a tak sa snazila jest o nieco viac. Cize zelenina ostala ale snazila som sa zjest aspon tie krechke grah.chlebiky alebo cinske cestoviny,z tych cinsk.polievok co su bezne v supermarketoch a zaleju sa iba vriacou vodou. Ale na nejake priberanie to samozrejme nestacilo. Moja vaha stala stale na tych 29-30kg a ja som bola spokojna. Moje okolie ma uz vnimalo taku aka som ,rodicia uz rezignovali aboli radi ze zijem. No ale v minulom roku to uz zacalo byt so mnou horsie.V praci nastali zmeny a atmosfera doposial priatelska sa stala neunosnou. Chodila som domov unavena a aj uplakana a psychycky vycerpana. V noci som aj parkrat odpadla a zle spavala. Zasa bola preventivna prehliadka a mne opat diagnostikovali tbc. Cize znova nastup do liecebne. Neviem ako asi to bol varovny prst sa diagnoza nepotvrdila.Musim este poznamenat ze po prvej hospitalizacii som zacala chodit do kostola a to dost pravidelne. Niesom fanatik ale navsteva kostola ma ukludnovala. Teraz ked som mala do sanatoria nastupit znova brala som to ako pomoc od Boha,ze ma vyslobodil s psych. tlaku z prace . Uz som vazne mlela z posledneho a sama z vlastnej vole by som k lekarke nesla. Za tych 12 rokov co pracujem u firmy som bola vypisana iba raz s tou prvou diagn.tbc . Na dovolenku ma veduca musela doslova dokopat, nechcela som byt doma. Praca mi vyplnovala moj zivot a velmi ma bavila,ale ako som uz pisala za ten rok a pol sa vsetko zmenilo. Zacala som mat depresie a myslienky na smrt,nie zeby som sa chcela sama zabit ,ale zeby sa nic strasne nestalo ba bolo b premna lepsie keby som umrela. Preto somtento druhy pobyt uvitala a zacala som ho brat ako vykupenie. Rozhodla som sa ze sa pokusim skoncit s anorexiou. Nic mi nedala a vela vzala. Ublizila som sebe ale najviac mojim najblissim. V sanatoriu som sa upla na boha aby mi dal silu. Zacala som zasa jest,tam to islo hravo. Priberanie islo pomalsie ale ja uz som sa tym ani nezaoberala.Po prepusteni som sa dohodla s obv.lekarkou ze do prace este nenastupim a zacala som navstevovat psychyatrcku a psychologicku. Priznala som si svoju chorobu a chcem ju liecit. Dohodla som sa aj s rodicmi ze budem na obedy chodit domov,kedze ja byvam sama.Neviem ci to boh tak chcel ale o tri dni ako som sa vratila zo sanatoria som si zlomila ruku a to az na dvakrat,cize musim byt u nasich a som rada. Normalne jem,neprezieram sa ,Ale ranajkujem rozok a obedujem zeleninu ale pekne s prilohou. Nerobi mi to zatal ziadne problemy. Vaha ide hore zatial mam 32kg. Chcela som vam vsetkym co sa pasujete s anorexiou povedat ,ze v prvom rade musite vy same chciet,nik vam nepomoze iba vy. Nestoji to zato verte zdravie je len jedno. DRzme si palce,lebo ani ja este niesom ako sa hovori zavodou. Budem sa ale snazit nedostat sa spat,iked vzdy budem iba abstinujuca anorekticka,lebo anorexia je zavyslost ako narkomania alebo alkoholizmus.