ahoj holky, pisu vam z italie , nemam perfektni cestinu… ale jako vy , jsem nemocna , uz 2 roky, a spadla jsem opravdu do hluboka. pisu si s holkami v italii, oni taky maji problemy z jidlem a proto rikam , ze je nas opravdu hodne! mne to moc mrzi , kdyz ctu vase pribehy a vim , ze jsem v tom stejne…. jestli vam to bude zajimat , tak muzeme pokracovat psani , aby jsme se lepe poznali! zatima, velkou pusu vsem!
dnes jsem se divala na video!!!!rodinne!!!byla sem mala nevinna mila a hodna holcicka!!!ktera sporadala na co pride a nikdy si s tim nelamala hlavu!!!!!!tak proc ted nedokazu snnist cokoladu kterou sem tak milovala bez problemu proc nemuzu snist obed?!proc se nemuzu normalne naobedvat a na snidat?!!!!!!STAL SE ZE ME SOBEC!!!HNUSNY SOBEC!!!!KTERY MYSLIBOUZEL JEN A SEBE JAK VYPADA SEM PODRAZDENA PO VSECH RVU!!!MAM POCIT ZE MI VSICHNI KRIVDI A UBLIZUJOU!!PRITOM SI UBLIZIJJU JA SAMA!!!!!!A CO JE NA TOM NEJHORSI RODICE SOU NESTASTNI A NEVI CO BY DELALY!!!!!POTREBOVALA BYCH CLOVICKA DOBREHO KAMARADA KTEREMU BYCH SE MOHLA VYBRECET NA RAMENI A VSECKO MU RICT ALE NIKDO TAKOVY NENI DUSIM TO VSOBE A PAK TO VYCHRLI VECER PRED SPANIM!!!!!!STRIDAM HLADOVKY S¨PREDCPAVANIM ZVRACIM JEDNU DOBU SEM CASTO CVICILA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!NENAVIDIM SE!!!!!!!!A JESTE VIC NENAVIDIM TO CO ME NAVSTIVILO…SKOUSIM SE TOHO ZNOVU A ZNOVU RUZNYMI ZPUSOBY ZBAVIT!!!ALE NEJVETSI STRACH MAM S TOHO ZE SE ME TO NEPUSTI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!JE MI ZIMA NEMUZU SPAT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!JA UZ NEMAM SILU!!!!!!!!ZKOUSET TO DAL ALE ZITRA TO ZKUSIM ZNOVU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!MOC ME MRZI ZE TAKOVA SPOUSTA HOLEK SE CITI PODOBNE JAKO JA!!!!NIKOMU BYCH TO NEPRALA!!!!HOLY BUDU NA VAS VSECKY MYSLET ABYSTE SE Z TOHO CO NEJDRIV VYLIZALY!!!!!!PROSIM PISTE VSECKY PRIPOMINKY MOC DEKUJU ZATIM AHOJ!!!!!!
ahojky vsichni, po 4 letech boju s jidlem sem se rozhodla s ti neco udelat,ale bohuzel nevim jak na to!nemam odvahu jit se lecit a porad si myslim ze to zvladnu sama. Pred dvema lety sem prodelala anorexii kterou sem trpela asi rok.Pote co sem se dostala na 39 kilo a malem se zhroutila tak sem se jednoho dne prejedla.svou nemoc sem si nikdy nepriznala,takze mi to neprislo nejak divny…jen sem chtela vypadat dobre! Jenze to prejezeni byla chyba,ktery lituju do ted!Od te doby se prejidam uz dva roky.Nejsem nijak tlusta,teda ted uz.Behem roku sem nabrala 10 kilo a dostala se na svou puvodni vahu.jenze prejidani neslo zastavit takze sem nabrala dalsich 10 kilo!Vazila sem 60 kilo a to mi bylo 16 let.Muj kluk me porad napominal ze jsem ztloustla aze bych s tim mela neco delat.No jo jemu se to rekne…nedokazala sem se mu sverit a dokonce sme se malem rozesli.Ja sem se ze zoufalosti prejidala jeste vic…..jidlo mi ani nechutna…mam k nemu odpor,ale je to takova moje zbran! Ted sem na tom uz lip…zhubla sem takte vypadam ok,teda ja sem nespokojena,ale tlusta nejsem!Ted sem na tom tak ze treba tejdem skoro nejim,nedokazu snist ani ctverecek cokolady,ale jakmile nastane vikend a ja se treba nudim doma a mama udela k obedu treba hranolky tak se hrozne prejim protoze si rikam ze uz to je ztraceny….a pak je mi blbe,mam hroznou depresi,nekdy i zacnu brecet a moje sebevedomi je na nule.Jsem hrozny perfekcionista a fakt ze sem to nevydrzela, me nici!!!pred tydnem sem se rozhodla ze se toho definitivne zbavim,ale ted sem zase nacpana,mam na krajicku a nejradsi bych se sla vyzvracezt ale na to ja bohuzel nema protoze vim ze by mi po tom bylo jeste hur……ach jo,ppp je zacarovanej kruh.Vse zacalo kdyz mi bylo 14,ted je mi 17 a ppp mi berou dobrou naladu.Obdobi kdy se vetsina teenageru bavi a prozivaji bezstarostne obdobi,sem promarnila jen kvuli touze vypadatdobre!!!!
Zdravím Vás všechny!!! Chci sem přidat taky pár řádek, protože jsem si vědoma, že nejsem na tom asi moc dobře…Už od puberty prakticky jsem koketovala s dietama, ale ne vazne, jako ze jsem to vydrzela den dva, a pak jsem normalne jedla….jeden cas jsem se ale hlidala….pak jsem zase normalne jedla, az moc….pak jsem pri vyssce 170 cm mela 70kg, bylo mi asi 16 let, pak jsem jeste vyrostla na 173, od tricnacti let jsem delala zavodni atletiku, takze chut k jidlu byla velka….Pak jsem s atletikou prestala a vaha spis sla dolu, nebo se tak nejak drzela, nastoupila jsem na Vysokou a taky jsem se v jidle neomezovala, moje vaha se pohybovala mezi 68 a 65, po roce a pul jsem studium ukoncila a sla pracovat. V praci jsem nemela cas na jidlo a hodne jsem chodila na prochazky…no a vaha sla sama dolu, aniz bych tak nejak chtela…tak jsem si rekla, ze toho vyuziji: za rok jsem shodila tak 7 kilo….Taky nemam stesti v lasce, coz mi na psychice vubec nepridalo….takze jakoby na truc jsem uplne prestala jist…..par dni temer nic jsem nejedla, zacala jsem schvalne zvracet a bylo mi tak dobre, trestala jsem se tak…..pak jsem zacala jist jen zeleninu a ovoce a mlecne nizkotucne vyrobky, drzim to presne mesic….a vaha jde dolu, samoztrejme si toho kazdy vsiml a komentuje to……uz se mi zda i o jidle…ze jsem snedla neco co jsem nemela…..chci mit 55kg, ale nevim, jestli to tady zastavim a nebude hubnuti dal….aniz bych chtela……Dalsi vec, mam kamaradku, ktera ma bulimii, a je nejhorsi, ze blbnem v hubnuti spolu a chceme mit o pet kilo min…..Jsem posedla a nejde to zastavit, man neuveritelnou fobii z toho ze zase priberu, uz nesportuji, nemam vubec silu, jen jednou do tydne tancuji ve skupine, pak trenuji doma, ale jen chvili, sily mi nestaci…… S pozdravem Petra Tumova
Jsme z toho celá vedle. Jestli vám to nebude vadit shrnu tady svůj poslední rok.. ..všechno začalo těsně před letními prázdninami 2004, to jsem chodila do devítky. zjistila jsem že se jídlo jaksi stalo mou prioritou, ale že to takyhle nemůže dál jít, protože jak bych pak vypadala..když jsem se rozhlídly kolem sebe, viděla jsem plno holek s krásnou postavou, zvláště pak mou sestřenici, kterou mám nadevše ráda, a zároveň ji závidím její postavu. V podstatě ji závidím skoro vše..Je chytrá, ůspěšná, hezká, umí zpívat, kreslit, každý ji má rád, je roztomilá a má hezkou postavu…sice je malinká(nějakých 157cm) ale kdybyste viděly ten pas, a v podstatě celou její postavu..no škoda slov… prostě jsem chtěla být jako ona(kdo by nechtěl)..začal jsem méně jíst..postupně jsem to jídlo ubírala..čím dál více jsem cvičila, během dvou měsíců bylo 10kg dole..jenže mělo to své nástedky. Naši si všimli, že nejsem jako dříve, že se z nikým nebavím, jsem pořád zalezlá v pokoji, vůbec se neusmívám..apod..prostě děs… Jedno jak jsem byla s kámošema a mou sestřenicí(pajuška) v motobaru, což je hospoda, tak sjem se tam tak trošku připila..:o)…no a jak jsme byla v takové rozverné náladě tak jsem prokecla že si vyvolávám zavracení..v tu ránu všichni stichli..tak jsme jim to povyprávěla..no na druhý de n jsem o tom řekla mamce i taťkovi..teda pěkně je to vzalo..jsme vůbec netušila, co jim to udělá…když jsem viděla mojeho taťku brečet(a to je metalista..tvrďák!!)tak jsem z toho byla pěkně mimo..pak mě teda mamka obějdnla k psycholožce a ta okamžitě k psychiatričci…sice se obě holčiny moc snažily, to musím uznat, ale není to ono..pořád se to vrací..mám toho dost..sice je to občasné, ale je to!..nejhorší jsou pro mě víkendy a prázdniny..prostě ve škole se dokážu 100% uvolnit, ale jak jsem doma, tak to prostě nejde, jsem sevřená.. to by asi bylo ve zkratce všechno…jinak je to mnohem obsáhlejší…
Jedna z věcí, která mi dělá problém, ikdyž už jsem z ppp venku je to, že se neumím mít ráda. Nejde to. Občas stojím před zrcadlem a říkám si, že to zas tak hrozný nebude, jenom by to chtělo mít většinu věcí jinak…. a občas stojím před zrcadlem a vidím někoho, koho nenávidím. Mívám takový depky, že pak třeba celý víkend nejdu nikam ven, jenom sedím na posteli a přemýšlím, jak udělat, abych byla někdo jiný. V dobách, kdy jsem trpěla problémy s jídlem jsem takový věci nezažívala, protože jsem se trápila hladem a všechny ty negativní myšlenky se v tom mohly vyžívat… slibovaly, že budu někým jiným, když se překonám a nebudu jíst, slibovaly, že budu modelkou z časopisu. Nepovedlo se a nakonec jsem se z těch myšlenek musela léčit. A teď vím, že se nikým jiným stát nemůžu, jsem taková jaká jsem, nehledě na to, jestli svoje tělo nenávidím nebo ne… a nic s tím nemůžu udělat. Tak si říkám, jestli opravdu nebylo lepší to období, kdy jsem měla jako nejlepší kámošku anorexii. Byl to jistý smysl života, ikdyž teď vím, že zcestnej. Potřebovala bych asi i radu, jak udělat, abych konečně měla pokoj od všech těch hnusných myšlenek, který mě občas nutí dělat věci, který bych neměla…
Ahojky všem, Už dlouho jsem přemýšlela jestli mám nebo nemám napsat na tyhle stránky. Vlastně ani nemám takový problémy jako vy ostatní které trpíte anorexií nebo bulímií. Vlastně jednou skoro ale nějako sem si o všechno uvědomila a skončila s tím, i když se mi teda vůbec nechtělo. Nechtěla sem zase začít normálně jíst, abych náhodou nepřibrala. Napíšu to raději od začátku. V létě jsem byla v lázních, kam sem se hodně strašně moc těšila. Hlavně za kamošema, s kterejma je ta nej zábava. Odjela jsem na celý měsíc a to znamenalo, že celých 30 dní neuvidím svého přítele. Ale co, říkala jsem si, máme mobil, dopisy atd. Neděla sem si z toho nic až jednoho dne mi od něj začli chodit sms, jak se mu líbí jedna holka. Hubená, nádherná? Nevěděla jsem co dělat. V tý době jsem měla 165 cm a 67 kg. Nebyla jsem tlustá, jen trošku oplácanější? ale aspoň sem se líbila? teda myslela jsem si že pro něj sem ta nej já ale po těch sms to už tak nebylo. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Ze dne na den sem omezila jídlo. Nepatrná snídaně, místo pořádného oběda, jablko nebo banán. Prostě nějaké ovoce. No a k večeři už vlastně skoro nic. Svou druhou večeři jsem dávala klukům (potřebovali to víc jak já). Začla jsem chodit do posilovny. Pondělí, středa, pátek. Někdy i v jiný den. Byla jsem tam vždy aspoň 2 hodiny. Během 14 dní jsem zhubla 12kg. Ale líbila jsem se nej sobě, ale taky jiným. I když mí kamarádi moc nadšený nebyli. Báli se o mě ale já si to vůbec neuvědomovala. Po měsíci jsem odjela domů a viděla sem s tím mojim. Všiml si že sem zhubla, že mi to sluší, že sem si už mohla dovolit krátký trička. Jenže sem si uvědomila, proč to vlastně dělám. Vždyť já se mu mám líbit taková jaká jsem. Byla sem stále víc a víc podrážděná jak sem nejedla, unavená a hlavně mi byla docela zima. Řekla jsem si dost? kašlu na to a zase začla normálně jíst. Po nějakým měsíci sem se opět dostala na váhu přes 60kg myslím, že jsem měla 63 kg. A já zase začla bejt ta stará, usměvavá holčina. V listopadu jsem zase začla bláznit, ale naštěstí mi to skoro nevydrželo. Prostě tvrdím: HOLKA MÁ BÝT SAMA SEBOU, NEPŘETVAŘOVAT SE KVŮLI LIDEM KTEŘÍ ZA TO NESTOJÍ. A NESTOJÍ ZA TO ŽÁDNEJ KLUK. TO MI VĚŘTE. Jestli by mi chtěl někdo něco napsat, může. Budu jedině ráda. Všem vám držím palce pa tedies@seznam.cz
…ale asi to tak nevypadá, když jsem na těchto stránkách, co?? Jen se s vámi chci podělit o svůj příběh. Já jsem začala hubnout ve třinácti letech. Prostě to začalo tak, že mi při jednom snobském večírku táta řekl, ať si nepřidávám dort, že budu tlustá. Už dříve jsem obdivovala ty modelky a fascinovaly mě kostnatá těla. Tak jsem se rozhodla, že to taky zkusím. Začala jsem držet různé diety a po necelých 3 měsících jsem zhubla 12kg. Všichni mi říkali jak jsem hubená, že vypadám jako smrtka a tak dále. Máma to se mnou doma nevydržela a rozhodla se mi pomoct. Kontaktovala dětskou psychiatričku, která mě poslala na léčbu do Dětské psychiatrické kliniky v Motole (DPK). Pobyla jsem si tam tři měsíce, během kterých jsem nabrala potřebnou váhu, kterou mi na antropometrii vypočítali. Při propouštění paní doktorka Zámečníková (které mnohokrát děkuji za pomoc při vysvobozování) říkala mámě, ať počítá s tím, že je dost možné, že se tam vrátím, že zdaleka nejsem v pořádku. Doporučila mi pravidelné kontroly u psychiatra a vážení. Samozřejmě jsem prvních pár měsíců po propuštění koketovala s myšlenkou, že zase začnu hubnout, ale ty zážitky z DPK byly tak silně zaryty v mé paměti, že jsem to nakonec zvládla. Teď je to 3 roky a já jsem konečně trochu šťastná. Dělám aktivně sport a tak si váhu hlídat nemusím. Ale anorexie mi pořád dělá problémy. Chci letět na rok studovat do USA a nevím, jestli budu moct, protože mám za sebou tuhle zkušenost (má obvodní lékařka musí vyplnit dosti obsáhlý výpis o mém zdravía tuhle skutečnost nemůže zatajit). Ovšem faktem je, že po všech těch návštěvách psychiatrů a psychologů si něco odnáším. Umím třeba odhadnout reakce druhých a ovládám takové ty psychické fígle 🙂 Ještě zmínka,- mám informace o dvou slečnách, které se mnou díky anorexii a bulímii byly v Motole – jedna je po smrti,- spáchala sebevraždu a o té druhé jsem slyšela před půl rokem, že si píchá perník a má všechny tři žloutenky. Možná to má také za sebou. Doufám, že jste se holky při čtení nenudily a doufám, že vy, které trpíte těmito problémy budete brzy v pořádku. Nikdo vás nemůže mávnutím proutku uzdravit, musíte chtít vy samy!!!
Je mi 15 let a bulimii mam asi tak 6 mesicu.Nevim proc sem to dopustila aby se to stalo na to si proste nedokazu odpovedet.Nikdy sem nebyla tlusta jedla sem sice hodne ale nikdy sem tlusta nebyla.Pri sve vysce 171cm sem mela 60kg a ten mam 48kg.Zacalo to tak ze moje sestrenka která sem jezdi jenom na prazdniny prijela po 3 letech vzdycky byla trosku při tele tak nas celou rodinu sokovalo když sme ji uvideli jenom kost a kuze.Rikala sem ji jak je to skarede at pribere ale v duchu sem ji to silene zavidela.Pozdeji se mi sverila ze zvraci ale uz to asi tyden neudelala a chce s tim prestat tak sem ji rekla at to nedela ze je to k nicemu ale ve skutecnosti mi dala navod na to jak byt to co sem.Kdyz skoncili prazdniny a ona odjela tak sem si vzpomela jak každý rikal ze sem hezka ale ona ma hezci postavu,ze ona je vychrtla ale ja nejsem ani tlusta ani chuda ja sem tak akorat-tohle byla asi ta veta kvuli které to zacalo.Ja ze nejsem chuda?Zacala sem teda s dietami to slo celkem dobře normální dietou sem zhubla na55kg nekdy sem si něco dobreho doprala a jindy sem třeba jedla za cely den jenom jogurt.Ale jednou sem si po obede dala bramburky a to bylo hrozne mela sem strasne výčitky svedomi a najednou me napadlo ze to proste vyzvracím slo to docela dobře vsechno sem ze sebe dostala i ten obed.Kdyz to zkusite jednou tak to je začátek konce pak uz to nejde zastavit.Kdyz sem byla na prohlídce u lekare tak me poslala k psychiatrovi ale me je to fuk ja pribrat proste nemuzu.Dostala sem antidepresiva ale to nic nemeni je to porad to same.Jedna pulka mi říká priber ale druha to nedovoli!Sestrence jsem to ještě nenapsala ze to delam bojim se ze by me nanavidela!Porad se musim vazit nazeru se pak se vyzvracím a du se zvazit je to strasne uplne me to ubiji zvracim třeba i pětkrát denne nikdo nic nevi ani rodina ani kamaradi strasne ze za sebe stydim.Prosim všechny kteří mají podobny proběh jako ja aby se mi ozvali a pomohli mi to zvladnout.Verim ze casem se z toho dostanu ale zatím budu vdecna za kazdou radu!!!Nikola?piste na mail Beluska.T@seznam.cz
Je to už rok co se semnou rozešel kluk – moje největší láska na týhle praštěný planetě.Dlouho jsem nechápala co jsem tenkrát udělala špatně nebo proč se semnou vlastně rozešel dokud mi to neřekl do očí: „Podivej se na sebe vždyť vypadáš jak bagr já na takovýhle nejsem.Prostě se mi líběj hubeňoučký modelky no ale ty k nim máš holt daleko.Kdybys zhubla tak bych se ktobě i vrátil“…Chodily jsme spolu rok a timhle mi totálně vyrazil dech.Nikdy předtím nebyl tak chladnej a bezcitnej ale ze dne na den jako když utne….začal chodit s mojí sestřenící která měří 165cm a váží 45kg.má doma různý knihy o dietě cvičení jídelníčkách prostě maniak.Propadla jsem totálnímu zoufalství a začala s drastickou dietou.Řekla jsem si…když můžou ty modelky v časákách a v televizi vypadat jako proutek proč né já.V tý době jsem měla 68kg měřím 170cm.Omezila jsem jídlo na 1 denně a postupně ještě ubírala…třeba jen 1 pomeranč za den a tak.Prostě šílenství.Každej den jsem stála na váze a hlídala kalorie.Holky ze třídy a vůbec kamarádi mě ujišťovaly jak vypadám super že nepotřebuju držet dietu a už vubec ne tak drastickou ale jednim uchem sem a druhym ven.Doslova jsem se jim ztrácela před očima,ale oni dietu nepotřebovaly..měly sexy postavu svýho kluka, prostě jsem o tom abych přestala nechtěla vubec slyšet.Postupně ubývala energie byla jsem zesláblá protivná točila se mi hlava na nic jsem se nesoustředila a pak to vyvrcholilo na party u kámoše když jsem zkolabovala.Do nemocnice jsem se naštěstí nedostala a kámoši mi tenkrát hodně pomohli ale dodnes v tom lítám.Bojím se jíst!Tu dietu jsem držela asi měsíc a půl shodila jsem snad 20kg a polovinu z toho nabrala jen tak tak protože se pořád hlídám.Někdy mám tendenci i zvracet a mám pocit že bez diet už neumím žít.Když jdu po ulici a vidím pěknou holku(hubenou)řikám si proč tohle nejsem já..takhle bych se Patrikovi určitě líbila…je fakt že po tom zkolabování jsme se s Patrikem tak nějak sblížily a on mi řekl ať už takhle neblbnu ale já mám pocit že i kdyby mě prosil na kolenou ať toho nechám tak ho neposlechnu.Nevím jestli jsem tvrdohlává a prostě mu chci dokázat že na to mám a nebo nemocná ale vím že kvůli jedný zklamaný lásce potřebuju pomoc!
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.