Archive for category: Můj příběh

ahojky, možná to zní absurdně, možná ně. NEvím přesně co napsat, možná… ne, vím to. CHci spíše poděkovat, vám všem lidičkám, kteří tu jste, chci poděkovat mé nejlepší kamarádce Kačence, protože bez tebe bych beruško nebyla ani z poloviny tam kde jsem, a topila bych se a topila, až by mi došel vzduch. Díky tobě jsem si uvědomila, že nejde jen o to, jak člověk vypadá, a víš kdy jsem si to uvědomila? když jsi mi nedávno řekla, že když se usmívám, smějí se i mé oči a že mi to sluší. Já si najednou uvědomila, že jsou i jiné věci, které by se mohli lidem líbit, než moje postava. Taky děkuji tobě Můj miláčku Petříčku. Díky tobě si uvědomuji, že na světě nejsem sama. Každý tvý slovo mě povzbuzuje a já nevím, co bych bez tebe dělala. Vždyť už jen to, že se mnou jsi svědčí o tom, že jakákoli změna na mé postavě nejspíš není tak velký problém. MOžná si to vy dvě moje sluníčka neuvědomujete, ale jste nejdůležitější osůbky v mým životě a díky vám mi konečně svítá na lepší časy. Najednou si uvědomuju, že svět dovede být i třeba jen chvíli krásnej. A nemyslete, na vás všechny nezapomínám. Každý z vás na této stránce mi hodně pomáhá. Už třeba jen tím, že tu jste. Můžu vám něco poradit? Vemte si zrcátko, podívejte se do něj, usmějte se. Stejně jako mě se vám objeví jiskřička v oku, a už jen pro ni stojí za to žít. PRotože chlapům se to děsně líbí:-) A nejen to, s úsměvem jsou všechny trable o kousínek lehčí. Zkuste to. NEmyslete, nejsem z toho venku, ale ve tmě vidím záblesk.

Bude to asi trochu delší, kdo to dočte až do konce, tak tedy klobouk dolů? Trpím mentální bulimií, přiznala jsem si to už dávno a žiju s touhle hroznou nemocí skoro 4 roky. Nebo někdy spíše přežívám. O mé nemoci ví pouze pár jedinců, a to moje matka, nevlastní otec (a to už dlouho ? střídaly se etapy, kdy si mysleli, že jsem v pohodě, ale nikdy nebyla) , pak můj expřítel, se kterým jsem chodila 3 roky. Má nejlepší kamarádka, se kterou se moc už nestýkáme (vyléčená anorektička). Samozřejmě všichni lékaři, u kterých se léčím. A můj nejlepší přítel-kamarád, kterému jsem to nedávno ve své slabé chvilce řekla  stále nevím, jestli jsem udělala dobře? Vyrůstala jsem v rodině, kde otec byl a stále je alkoholik. Už s ním ale nežiji. Takže o nějakém vzoru se mluvit nedá. Má výchova probíhala velmi individuálně, co si uděláš, to máš a starej se. Takže už kdysi jsem byla zvyklá na to, co chci, dostanu (nemyslím tím hodnotné věci; spíše, chci jet tam a tam ? věděla jsem, že mi to má maminka dovolí) a tak to je vlastně ještě stále i teď. Otec mě vychovával se dá říct vlastně skoro nijak. Vždycky jsem raději poslouchala mámu, táta byl na vedlejší koleji, ale respekt jsem měla pouze z něj. Všechno začalo v mých 15 letech, kdy jsem šla na střední školu. Měla jsem nějakých pitomých 62 kg na 168 cm. No samozřejmě jsem si připadala tlustá, takže jsem chtěla zhubnout, držela jsem diety, no prostě vzorový případ začínající anorexie, jedla jsem ale více, než anorektičky, spíše jsem se soustředila na ,, ZDRAVOU? stravu?to bylo od listopadu do května, tzn. Skoro půl roku, zhubla jsem nějakých 10 kg a byla moc spokojená. Chodila jsem hodně cvičit, aerobik, posilovna, běhání?všechno možné?už jsem začínala slýchávat narážky, že nic nejím, co to pořad jím za hnusy, že jsem moc hubená, atd?to už mě strašně štvalo. Měla jsem z toho nervy, myslela jsem si o všech, že oni jsou na hlavu, ne já! ,,Já jsem přece normální? Doma to bylo absolutně k nevydržení?Ted, když si na to po tak dlouhé době vzpomínám, mi je do breku a říkám si, ještě že už je to za mnou, ALE ONO TO ZA MNOU NENÍ, jen je to úplně v jiné fázi než to bylo kdysi? Takže byl květen, možná už červen a chtěla jsem závodit ve FITNESS, musela jsem ale trošku přibrat, takže začít víc papat?Velmi dobře si pamatuju na své první zvracení, jako by to bylo včera. Jedla jsem ráno. Ovoce, mussli a jogurt, strašné mi to chutnalo?párkrát jsem se toho ráno přejedla až mi bylo trochu špatně, ale zvracet mě hned napadlo, nevím odkud jsem to měla, ale ze začátku jsem to nějak zvládla. Takže jsem to vydržela. Jednou to samozřejmě přijít muselo a taky bohužel přišlo. Říkala jsem si jako všechny bulimičky, to ovládnu, přestanu, kdy se mi bude chtít?ale teď vím, že to není pravda, pokud se holka jednou vyzvrací, už v tom pěkně litá. No a tehdy to začalo a trvá až dodnes. A v této hrozné době jsem si našla přítele, který to se mnou vydržel 3 roky, za to ho strašně obdivuju a děkuju, jak se snažil mi pomoct?a někdy mi opravdu hodně pomohl. Vytrpěl si se mnou peklo?a už nikdy nechci tento problém přenášet na jiné lidi? poslední dobou mám hroznou chuť si o tom s někým promluvit, ale nemám s kým. Takže to všechno dusím v sobě a brzo se z toho asi zblázním  Za ty skoro už 4 roky (pane bože) bylo pár dnů, kdy jsem nezvracela. Byly to i v kuse 3 měsíce, a to jsem si opravdu myslela, že už nikdy nezažiju pocit, který zažívám denně. Ale jednou se to zvrtlo a šlo to zase do starých kolejí. Jinak moje příčiny se různě mění, kdysi byly úplně jiné než teď. Někdy jsem zvracela jen proto, že jsem se přejedla a měla výčitky, nebo mi bylo už fakt špatně, někdy jen že se mi chtělo, nudila jsem se, nebo jsem měla dělat něco jiného.. Pamatuju si i na stavy, kdy už jsem se dopředu těšila, že se přejím?hnus. Jak jsem se těšívala na oslavy?jejda. Ale opravdu mě mrzí akce, na kterých jsem chtěla být v pohodě a celé jsem si je sama zkazila tím, že jsem je prozvrcela, stejně jako třeba dnešní krásný slunný den, který jsem mohla strávit mnohem příjemněji. Někdy mi připadá, že mám místo mozku PRÁZDNO!!!! Třeba můj svatý týden před maturitou vypadal opravdu nádherně. Měla jsem se začít učit v sobotu, měla jsem plán na každý den. Zvracela jsem až do středy a neučila se nic?díky bohu jsem ji udělala, ale kdyby ne, mohla bych si za to POUZE já sama. A to nemluvím o třeba svatbě, kterou jsem prozvracela..:-( Když se zamyslím, kolik peněz jsem do jídla, které skončilo v záchodové míse, investovala, tak mě polívá horký pot?Myslím, že bych to mohla počítat na desetitisíce a tak od 5 nahoru(tzn. 50 000 a výš) ?pak čas, který jsem tímhle strávila?. Moje statistika mi říká asi tohle?.v průměru 15 dnů ze 30, někdy 1x denně, někdy i 20x denně, v průměru si myslím, že tak 8x (a to je ještě možná málo?tzn 365 x 2 x 8 =5840 XXXXX jsem zvracela, skláněla se nad záchodovou mísou; někdy se pěkně trápila, až jsem u toho brečela, jak mi bylo špatně. Ne jednou jsem zvracela krev, to mě pak aspoň na chvíli od toho hnusu odradilo. Strašně se divím, že za celou tu dobu mě nikdo nevyrušil a neviděl přímo v akci- Co já vlastně vím, možná že jo?ale to bych se asi hanbou propadla do země.!!!! To by moje ego nikdy nepřežilo.. No prostě je to kolotoč, ze kterého neumím, nebo snad někdy ani nechci vystoupit.. Samozřejmě , že CHCI, ale kdybych přece chtěla, tak můj život vypadá úplně jinak? Někdy si říkám, že bych raději fetovala, než tohle, ale myslím, že je to asi stejný hnus a velmi podobná závislost?ale stejně bych to asi vyměnila. Kdyby to jen tak šlo. Už nevím jak si pomoct, zkoušela jsem se léčit sama, chodím k psycholožce, k psychiatrovi. Brala jsem dokonce i prášky?sama se moc snažila?Vydržím to třeba nějakou dobu, ale pak to stejně sklouzne?.do :?!!! Jestli chcete, napište. Diky

Ahojky.Pročítám si vaše příběhu tak jsem se taky rozhodla napsat sem ten svůj. Táhne mi na 15.Začalo to asi před 4 měsíci.Vždycky jsem byla tlustá a při výšce 160+(nevím to přesně) jsem vážila 64kg. Všichni se mě smáli,spolužáci mě jenom uráželi(i když máme ve třídě holku,která je mnohem tlustější než jsem byla já).Vždcky mě to mrzelo,ale nikdy jsem si z toho nic nedělala a když jsem si řekla,že budu držet dietu tak mě to drželo maximálně 1 den.No jenomže jednou i mamka řekla,že bych se s sebou měla něco dělat.Řekla jsem si:JÁ TO DOKÁŽU ZHUBNU NA 50KG!!!Ze začtku to šlo velmi dobře.Snídaně,svačina,oběd a pak třeba nějaké jablko.Byla jsem pořád lehčí a šťastnější.Pak se ručička na váze zastavila 55kg a trvalo to asi měsíc. Začala jsem vynechávat obědy a vůbec jsem se vyhýbala jídlu.Svoje školní obědy jsem dávala kámošce.Jenomže jednou jsem měla pocit,že musím jíst.Snědla jsem toho opravdu hodně.Asi 5 krajíců chleba.Jenomže když jsem si stoupla na váhu,zděsila jsem se!Měla jsem o kilo víc!!!Jediné co mě napadlo bylo,vyzvracet to!!!No a ond té doby to se mnou jde tak pořád.Přejím se,jdu zvracet,druhý den celý nejím a pak je to to stejný.Odhlásila jsem se z obědu,ale jak to zjistili naši domluvili mě obědy u babičky a já se vymlouvám jak jenom to jde.Pořád se s rodiči hádám kvůli jídle.Taťka mě obviňuje z toho,že je to začátek anorexie,že vůbec nic nejím.Je to hrozný neustále myslet na svoji postavu.Moje nejlepší kamarádkou se stala kalorická tabulka a váha. Teď vářím 51kg.Ještě 1kg a budu mět svoji vysněnou váhu,ale pořád si připadám tlustá jako prase.A taky mám zakazaný už hubnout.Nemám skoro menstruaci,bývá mi zima,točí se mě hlava,je mi nevolno.Tak se ptám…Mám já tu nemoc které se říká bulimie??Prosím ozvěte se někdo.Budu Vám moc vděčná.Pa

Proc nejim? Protoze se nenavidim. Nesnasim se. Jsem odporna, zla, neschopna holka. Mela bych byt stastna. Byt vdecna za zdrave nohy, oci, ze vidim zeleny hory a slysim zpivat ptaky. A nejsem. Prijdu si jako Lojzicka, nespokojena holcicka. Znate tu pohadku? Je o holce, ktere bylo vsechno malo, nic nebylo dost. Porad chtela to, co zrovna nemela. Ale to bohuzel nejde. Nejde to!!!! Zacala jsem hubnout, abych dotahla svou dokonalost do puntiku. Byla jsem dobra studentka, mela krasnou plet a supr vlasy. 10 kilo navic. Proc s tim neco nedelat? Vzdyt to zapreni sama sebe nestoji tak moc. Stoji. Stoji to vlasy, nehty, pupinky, jatra, krev, cely telo to stoji. Dostavam se do minusu s psychikou, placu, rezu se, hadam se. Zabijim nejkrasnejsi leta zivota. CHCI ZMIZET! NEBYT VIDET! Byt tak tenounka jak list papiru a nezit! Jsem blazen! Jsem zruda! Jsem vseho vinna, nemam pravo nadavat na zivot a stejne to delam. Hnus. Hnus. Hnus. Ja jsem hnus! Tak takove myslenky mi probehly hlavou 20.4.2005 v 22:56. Neberte je vazne.

Ahojte, ja neviem, ľudia mi hovoria, že som chuda, že som schudla a aj môj manžel mi to hovori. Poradte mi, kto ma podobne skusenosti, či som normalna. Mam 26 rokov, meriam 170 cm a vážim 45 kg, niekedy aj 46. Jem iba ovocie a zeleninu – surovu a sojove tofu. A aj to si sledujem, aby som zjedla od 4000 do 6000 Kj denne a aj to si myslim, že je veľa. Tak sa snažim cvičiť. Denne chodim na hodiny aerobiku – tyždenne 8 hodin, tiež doma posilujem s činkami alebo cvičim bez nich, denne tak pol hodiny a ked je pekne, idem aj na korčule. Ked zjem jedno jablko, idem si spočitať o kolko kalorii viac som zjedla. Aj si jedlo nakupim – ovocie, zeleninu a potom nan pozeram že ho nemôžem zjesť. Neviem, prečo to robim, snažila som sa byt vzdy dokonala, mala som od zakladnej až po vysoku len same jednotky, našim som sa snažila pomahat, do roboty chodim o 2 hodiny skôr než mám a ešte aj doma robim – ak necvičim. Niekedy sa snažim, že budem jesť bielkoviny, aby mi narastli svaly, tak zjem tofu. Ale ratam si potom, aby som 2 hodiny nejedla a ked som hladna, tak sa idem napiť vody. Potom, ked si nakoniec dam jedno jablko alebo jeden banan, som strašne najedena a v duchu si tak vyčitam, že som to jedla, ale chuti mi to zasa, ovocie mam rada, len si ho odopieram stale. Vidim, že som schudla, všetko oblečenie mi je velke, nohavice visia na mne, prsia sa mi zmenšili, aj sa hanbim za to, chcela by som v tom vyzerat dobre, ale bojim sa mat vyššiu hmotnosť že všetci budu na mna pozerat a hovorit – pribrala si tušim, tak to mi vadi. Všade su len članky o dietach, ako schudnut, kolegyne v robote hovoria, že večer nič nejedia, len aby schudli a ja mam stale pocit, že veľa jem. Mavala som takych 52 kg a stale to ide dolu. Neviem, možno teraz sa to už zastavi, neviem. Bojim sa neist cvičiť, lebo by kamaratky hovorili, ako oni super cvičili a spalili kalorie … a ja nič??? Ešte som to vlastne nikdy takto nepovedala verbalne, ale teraz si uvedomujem, že to tak je… Manžel mi nehovori nič alebo iba nadava, aby som jedla. Rodičia su teraz zaujati bratom, ktorý maturuje a ma toho vela, ked mi nahodou telefonuju, tak len aby som mu niečo pomohla alebo mi hovoria, ako sa on ma a tak. Alebo mi hovoria, ako sa ma sestra, ako je jej smutno a tak. Nehovorim, opytaju sa aj ako sa mam ja, ale ked im poviem, že stale rovnako, tak sa viac nepytaju. Oni ma beru tak, že som silna a že sa zakusnem a prekonam problemy. Ano, vždy som bola taka – aj teraz – nechcem nikomu odhalovat svoje vnutro – som predsa silna a nikto nemusi vediet, že ma niečo trapi. Len ked tak niekedy rozmyslam nad sebou, asi to nie je to najlepsie, asi to nie je celkom v poriadku. Ale ja sa bojim, že keby som niekomu blizkemu povedala, čo ma trapi, tak ma vysmeje alebo ohovori. Citim totiž, že kolegyne sa zo mna smeju, ako vyzeram. Niekedy som viac podraždena, ale snazim sa byt mila, nedat najavo, že som z niečoho nervozna, len niekedy na manželovi vybijam svoju zlosť. A to mi je luto. Bojim sa, že priberiem a bojim sa, že budem anorektička. Poradite mi? Som už anorektička?