Vlastně o nic nejde…

Když se tak ohlédnu za tím pravým důvodem, proč jsem s „tím“ vlastně začala, tak mě napadne vmžiku spousta věcí…jsou ale ten hlavní důvod??? Již od mala jsem měla všechno, co si jen každá holka může přát-jsem nejmladší z rodiny, takže jsem byla vždy rozmazlována nejen rodiči, ale prakticky každou živou bytostí v okolí jednoho kilometru…i dál.Mamka by pro mě do ohně skočila a na nedostatek kamarádů si taky stěžovat nemohu…tak PROČ???Možná to je tím, že jsem již od narození byla ve velmi početné rodině a když se sestry a nakonec i můj bratr odstěhovali, aby si žili svůj život, bylo pro mě nesnesitelné žít POUZE s maminkou a psem… Nebo to mohla zapřičinit má NEJLEPŠÍ kamarádka, která mi asi dva roky opakovala každý den, že bych se sebou měla něco udělat, sportovat…NEJÍST! A nebo komplex z dětství, kdy jsem rozhodně nepatřila mezi ty děti „kostakůže“…Když mi byl jeden rok vážila jsem dokonce 15 kilo!!!Časem jsem z toho samozřejmě vyrostla a váha se mi srovnala na „normální“, ale nikdy jsem už prostě nebyla štíhlá (ačkoli mi to občas někdo řekl). Taky je tu menší střípek, že jedna má sestra bulímií trpí.Každopádně vím, že jsem s tím začala o Vánocích, kdy jsem měla v hlavě ty neodolatelné hlasy, které mi tak úpěnlivě radily, abych si to v žaludku nenechala, že budu ještě tlustší, že budu vypadat jako prase, …Mnohé z vás, co to čtete, je už možná znáte. Když jsem se snažila JE prostě neposlechnout a nestavit se cestou z oběda na WC, tak byly popravdě až kruté…“Jen se na sebe podívej!Copak ty ty špeky nevidíš?!Vždyť máš orgány zabalené do sádla…ano, pouze do sádla!!!“…A takhle to šlo do tý chvíle, než jsem si dala prst do krku a … „Vlastně o nic nejde…“Tak tuhle větu jsem si opakovala docela často.Taková moje sebeobrana před sebou samou.“Tolik lidí JI má a umí s NÍ žít…a u tebe to přece ještě není až tak hrozné.Ještě se dokážeš ovládat.“Pravda je ale taková, že jsem celý den myslela jedině na jídlo…respektive jak ze