Vím to, muzu si za to sama…

Ano, máte pravdu, asi opavdu nemuzu hledat lítost a úcast v ocích druhých, kdyz si nechci nechat poradit. Ptám se sama sebe: Proc?! Protoze at pátrám, jak pátrám, nemohu najít uspokojivé resení. Nezbývá mi tedy nic jiného, nezli se dále drzet svých urcených vytýcených zásad a cekat na to, jak se veci sami vyvrbí. Priznávám, anorexií trpím. Ale verte mi, není to na mne az tak videt (alespon já to tedy nevidím. At se v zrcadle prohlízím, jak se prohlízím, nevidím nic nez jen nehezké speky a silná stehna). Anorexii mám totiz mnohem více v hlave nez v tele. Tahle varianta je mozná horsí, nebot takhle me sílene pronásledují deprese a chmury z toho, jak nejsem dostatecne stíhlá. Snazím se zhubnout, ale výsledky zatím nikde. Vypadám jako vetsina holek (uprímne se radím spíse mezi ty tlustsí), ale mysl je anorexií totálne pohlcena. Nemyslím na nic jiného nez na jídlo. Tedy, abych byla presná: na to, jaké by to bylo bájecné zhubnout. Viním se z nedostatku disciplíny a pevné vule (no napríklad vcera: nevydrzela jsem to a z jakýchsi neznámých duvodu jsem si koupila Cappy stávu, 0,5 litru, která ve 100 ml obsahuje 47 kcal!! Tolik zbytecného cukru, nebylo by mi bývalo lépe bez ní?). Jsem hubnutím totálne posedlá, o co hur vsak, já to vlastne ani nechci zmenit. Tak jak to se mnou potom dopadne? Lze se nekdy navrátit zpet? Na strední skole jsem byla sice puntickárská, trochu více úzkostlivá, ale jinak vcelku normální holka, co jídlo milovala a snad nikdy mi nikdo nevytýkal neco o mé postave. Pri výsce 172 cm jsem mela asi 62 kg, byla sportovní postavy, zádné tintítko. Vzpomínám, jak jsem se tehdy stravovala: normálne jsem snídala, do skoly si nosila svácu, vetsinou v jídelne zasla na obed, pak jsme si s kámoskou daly nejaké to mlsání (treba zmrzlinku nebo cokoládovou tycinku nebo dobrý plnený sátecek) a navecer si doprála porádnou veceri (napríklad 2 oblozené krajíce chleba nebo talír spaget nebo neco podobného..). Zmenilo se to. Je to jako z úplne jiného sveta. Jak se ptám, zdali to lze navrátit zpet, tusím odpoved, ze lze, jenze, v tom tkví to jádro pudla. To bych prece musela chtít, coz já nechci. No, nechci, spíse se bojím. Mám strach z toho, ze to bude jeste nepríjemnejsí, nez je to ted, ze se budu cítit mnohem víc nestastne a moje psychika to uz potom vsem, co za poslední rok zazila, nevydrzí. Co naplat, fakt mám dojem, ze to neskoncí jinak nez spatne (práveze proto, ze to zálezí jen a jen na mne). Studuju VS, ale studovat uz ji nechci, protoze mi na skole prestalo zálezet (ac jsem kdysi tak strasne moc pracovala na tom, abych se na svojí vysnenou prestizní fakultu dostala). Mým zivotním, neoddelitelným zájmem byla hra na klavír, ve které jsem pravdepodobne dost vynikala (mela jsem velké koncerty, dostalo se mi nadsených ohlasu profesoru a úspechu u publika). Ted me klavír prestal bavit, tedy lépe receno, tesit. Pri hraní uz nedokázu na nic jiného myslet nez na hubnutí. Piano mi kdysi bylo operným, záchytným bodem. Ach, propána, zmizelo to..!! Rozesla jsem se s prítelem a utíkám do samoty, pryc od lidí. Nejlépe mi je venku, kdyz svítí slunícko, nechám na své chladem zkroucené, zimomrivé telo pusobit opojné slunecní paprsky a písi si poznámky a svých myslenkách, které se týkají ceho jiného nez jídla. Mým soucasným nejlepsím prítelem se stal malý denícek, který nosím vsude s sebou. Zapisuji si tam stále jedny a ty samé problémy: ze jsem nemozná, neschopná, príserná a tlustá. A tecka. Utvrzuji se v těchto predstavách, krmím se jimi. Co tedy vlastne cekám? Nejaké carovné mávnutí kouzelným proutkem? To ale musí prijít prvne zevnitr, ze me, nikoliv zvencí, ze? Marnost nad marnost, nebudu nad sebou fnukat, kdyz si za to muzu sama. Vzdyt já koneckoncu i vím, co chci. Chci predevsím zhubnout. A potom? To uz je jedno.. Vubec me napríklad nevydesilo nedávné varování mé psychiatricky, ze bych to klidne mohla dopracovat na zaludecní sondu na JIPce. Do háje, naopak, me to tam prímo táhne (fuj, jsem tak neskutecne zvrácená a úchylná!!). Bude konecne klid, pokoj, doziju a smytec. Za takovéhle reci bych se mela stydet. Taková nehorázná neúcta k zivotu.. Jenze já jsem tou anorexií zcela pritlacena ke zdi. A taky opet dodávám: jsem spatná. Kdyz me nic nebaví, kdyz chci od vseho zbabele utéct.. Pryc od spatnosti, pryc od vecných výcitek. Máte nekdo podobné pocity? Máte nekdo zkusenosti s prevratem v myslení z takovéhle cerné beznadeje k víre v lepsí, nebo alespon nejaké, zítrky? Antidepresiva mi nezabírají (prestoze je beru témer 2 roky a to jsem vyzkousela vsechny mozné druhy). Mám to: je to jen a jen ve mne. Já musím chtít, ale jak, kdyz na to chtení nemám energii a potrebnou sílu? Vím to, muzu si za to sama…