Už nikdy ne!!

Ahoj všichni, když jsem si před chvílí přečetla všechny vaše články, myslím, že i já patřím k vám. Já jsem byla anorexička. Už je to sice pár let zpátky, ale nikdy bych tento čas nechtěla zpátky. Člověku je zle, má věčně depku, pláče a neví si rady co dál. Hlavně, když jsem se podívala na televizi nebo otevřela některý z časopisů a viděla tam ty samé vychrtlinky, co měly být příkladem pro všechny – idoly pro muže..To mi bylo asi 14, právě jsem končila základní školu. Přestala jsem úplně jíst, cvičit a škola šla dozadu.Tenkrát jsem se svěřila jedné učitelce a tam mi se vším pomohla – velice ji za vše děkuji. Doma se tenkrát nic nedozvěděli, ani jsem nechtěla. Protože tam byl provopočátek všeho – Neustále jsem slyšela: jsi tlustá, koukni se na sebe! Něco bys se sebou měla dělat, jinak se ani nepohneš!! Pak se můj život vrátil celkem do normálních kolejí. Normálně, tím myslím, ž jím zdravá jídla, stále si hlídám svou váhu a zda se mi na těle nevytváří nějaký ten špek. Pořád si kupuji nějaké prášky na hubnutí – s pocitem, že když normálně jím, nemusí se přece všechny ty tuky ukládat!! Teď jsem na vyšší odborné škole a poprvé v životě jsem na internátu. A díky tomu, že mě nikdo nehlídá, odhlašuji si jídlo na celý týden a po večerech chodím cvičit do posilovny, po páté hodině už nejím. Prostě je tu pořád ten strach z tloustnutí. známí i spolužáci mi říkají, že mám ideální tělo, pěknou postavu…ale já mám prostě na sebe asi moc kritické měřítko a v létě nejdu ani na bazén, protože bych se měla obléct do plavek a s představou, že budu chodit mezi těmi chubenými, mě deptá…vlastně ani ty sukně nenosím.. Je mi 21 let, měřím 172 cm a vážím 55kg. Co si o tom myslíte vy?