Už je to 6 let

Je to pořád stejné a mě to ubíjí. Je mi 17 let a hubnu od 11 let. Ted mám bohůžel nadváhu, mám atypickou mentální bulímii. Atypickou? Už nezvracím jen se přežírám, potom pár dní piju jen vodu nebo se po záchvatu pořežu. Tento rok jsem byla v léčebně v Motole. Tam to bylo fajn, byla jsem tam skrytá před světem, ale přijela jsem domů a všechno se to vrátilo, mám silné deprese, beru navykový antidepresiva Neurol. Je mi pořád ze sebe blbě. Je to pro mě nechutný, být obalená v tom hnusu. Všude jen tuk. Je to odporný, kouknu na sebe do zrcadla a chce se mi brečet. Moje váha hrozně kolísá. Během měsíce zhubnu tak 10kg a pak během 14 dní to je nahoře. Pořád do kola. Když mám zrovna ty kila dole je mi fajn a cítím se jak v sedmém nebi. Ale pak! Pořád se nezměnilo mé myšlení, stále prahnu po vychrtlém těle. Všichni okolo mě si myslí, že už je to pryč ale není. Stále obdivuju lidi co dokážou nejíst. Vím, že to je špatný ale chci taková být, bohůžel. Chci aby si na mě lidi ukazovali, že jsem až moc hubená. Nevím jak z toho ven. Je to pořád do kola. Chvíli se cítím fajn a jsem spokojená sama se sebou a pak se to všechno otočí a už zase hubnu. Ve 12 nebo 13 jsem nejedla vůbec, cvičila několik hodin deně, každé omdlení jsem brala jako uspěch, přímo jsem se v tom vyžívala, konečně jsem si připadala úplně čistá. Nic ve mě nebylo, žádný odporný jídlo. Uplná dokonalá čistota. Vůle cvičit, dělalo mi dobře když mě to při cvičení bolelo, trestala jsem se za každý prožraný den v mém životě. Když mi byli vidět některé kosti byla jsem tak šťastná. A teď, mé myšlení je natolik zcestné, že bych to chtěla všechno vrátit a být zase o hladu, cvičit jak o život a být ve všem dokonalá.