Tonoucí se stébla chytá
Sedím a utápím se. Pomalu a jistě se topoím. V čem?! Tak to bych taky ráda věděla….stejně jako proč. Mám kde bydlet, mám přítele, chodím do skvělé školy, mám dobré známky,plány do budoucna, dobré přátele, nemám rodinné problémy, ale nejsem ani rozmazlená, nafoukaná, prosatě normální šťastná holka chtělo by se říct…. Ale já stojím uprostřed všeho a křičím, křičím, co mi síly stačí, ale nechci, aby mě někdo slyšel, tak křičím se zavřenými ústy a nechávám všechnu tu bolest, nejistotu, intenzitu, nechuť, odpor, nenávist k sobě samé, aby mě rozežíraly zevnitř….mám bulimii.Už tak dva, možná tři roky. Někdy nejím, někdy se přežírám, někdy jím normálně….počkat…já už vlastně nevím, co je jíst normálně. Dnes jsem měla půl mističky rýže a říkala si: není to moc? Jak to jen poznám? Nebo jsem četla o jídle a zvedal se mi žaludek…Pak ale někdy jím, je mi všechno jedno, hlavmě kousat, polykat…pak zvracení jako způsob trestu a řešení výčitek….Proč? Já nevím přijdu si tlustá, ale nemohu se ovládnout…mám strach, že brzy nepoznám, jestli opravdu tlustá jsem….nemohu přestat, je mi dobreku. Jak mám přestat? Je tu nějaká dobrá duše, co chce bojovat se mnou? Jestli jste někdo z Prahy, můžem se někdy vidět….jednou se to povést musí….určitě mi napište mail….dejte icq, já napíšu….chci z toho pryč a nevím jak, nevím.Díky všem, kdo si tohle přečetly…všem držím palce.