Příběh

Zdravím všechny,kteří navštěvují tuto stránku.Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh,který je hodně podobný všem ostatním.Nikdy jsem nebyla vyloženě štíhlá.Měla jsem prostě normální postavu,to mi ale nevyhovovalo ,atek jsem začala už v ranném věku držet nejrůznější diety,které mělý,ale opačný účínek,sice jsem 2 kila zhubla,ale potom jsem to nevidržela a dostavil se dost neoblíbený jojo efekt a kilka šla opět nahoru.O letních prázdninách jsem ,ale své postavy měla dost,ještě k tomu jsem přibrala 3 kila a rozhodla jsem se,že musím doopravdy zhubnout!!!Připadala jsem si úplně neskutečně obézní s svými 61kg a výškou 166cm.Začala jsem tedy opět hubnout,zprvu to moc nešlo,ale potom se pomalu dostavovaly výsledky.S hubnutím jsem začala v září a do konce října si myslím,že to bylo celkem zdravé hubnutí,potom ale nastal zvrat ,den po dnu jsem omezovala čím dál tím víc jidla a přidávala jsem si víc a víc pohybu,protože pohyb znamenal výdej energie a ten jsem já potřebovala,protože jsem chtěla hubnout dál a dál.Plavání,každý den jízda na rotopedu,auto nebo autobus pro mě neexistovali,všude jsem musela chodit pěšky,skákání přes švihadlo…Postupně se začal zhoršovat můj zdravotní stav a hlavně moje psychika.Začala mi být neuvěřitelná zima,když jsem měla jít ven oblékla jsem si vřeba 5 vrstev oblečení,ale stále jsem cítila chlad,ztratila jsem menstruaci,cítila jsem se neustále unavená a slabá(ikdyž jsem spala třeba i deset hodin),byla jsem uzavřená do sebe,ztratila jsem zájem o cokoliv,co se netýkalo jídla a hubnutí,nic pro mě nebylo důležitější,než to jek vypadám a nedejbože abych náhodou přibrala jeden gram,později jsem cítila ,že už i život pro mě nemá cenu,protože jsem nestála o to aby jsem neustále poslouchala něco,co mi přikazuje že nesmím jíst.Chtěla jsem se bránit,ale neměla jsem sílu,anorexie mě úplně ovládla,tolik jsem toužila sníst něco a vychutnat si to tak jako to bylo dřív a tak jak to dělají všichni ostatní,ale prostě jsem nemohla,mé druhé já mi to nedovolilo.Koncem listopadu to mamka nevydržela a odvedla mě k doktorovi,ten mi odebral krev a později mi zjistili nízký tlak atd.Musela jsem jít do nemocnice,ta byla ale normální,nezabývala se takovími problémy jako mám já,když jsem tam nastoupila vážila jsem 49kg a měřila 169,5cm.Přibrala jsem tam necelé kilo,ale s tím úmyslem,že až se vrátím domů musím ho okamžitě zhubnout.S mamkou jsme navštívili psichyatričku,se kterou jsme se domluvi na ambulantní péči.Začala jsem jíst víc ,váha ale stále klesala a já samozřejmě měla radost,kterou jsem nedávala najevo,protože jsem nechtěla aby mě poslali na psichyatrii.Bohužel jsem se tomu nevyhla a skončila jsem na psichyatrii v Brněv Bohunicích se 43,5kg.Ze začátku jsem nechtěla spolupracovat a snažila jsem se hubnout dál.V den kdy jsem vážila 42kg mi doktor řekl,že pokud zhubnu ještě 2 kila,tak mi zavedou umělou víživu.Ten den jsem v sobě poprvé překonala ten strach a vzala jsem si sama od sebe jogurt s s cereálními taštičkami.Byla jsem tak šťastná,že jsem si mohla vychutnat něco tak dobrého.Pochopila jsem ,že musím přibrat a musím přestat přemýšlet o jídle,jako o něčem po čem se tloustne,ale brát ho jako součást života,bez které se člověk neobejde.Postopně jsem přibrala a psichyka se taky trochu zlepšila.Když mě po 6 týdnech pustili domů s váhou 50,hrozně jsem se těšila ale na druhou stranu jsem se bála,že to přibírání nepujde zastavit.Často mě přepadali deprese a změny nálad,ale překona jsem to a teť si myslím ,že jsem na to o hodně líp.Už se každý den nevážím,víčitky po jídle se pomalu ale jistě ztrácejí a zase se dokážu smát.Ani nevím kolik pořádně vážím a abych řekla pravdu je mi to celkem jedno,řídím se spíš podle toho jak vypadám a jek se cítím,něž podle toho,kolik vážím.Vážím zhruba 54 nebo 55 kg a jsem se sebou spokojená.Hodně sportuju a snažím se jíst zdravě.Snažím se užívat si života!!!Chtěla bych vzkázet,těm kteří mají stejný problém jako jsem měla já:musíte si sami uvědomit,že jste nemocní a že porřebujete pomoct,hlavní je ale aby jste se chtěli uzdravit,protože jinak léčba nemá význam.Prosím překonejte to a buďte tak veselí a plní života jako dřív!!!A uvědom te si ,že následky se můžou objevit až za dlouho,já třeba stále nemám menstruaci a po příchodu z nemocnce až do teď mi padaly neustále vlasy.teťka už je to lepší.Všem vám držím moc a moc palce a přeju vám hodně štěstí a síly při boji s touto hroznou nemocí!!! Važte si sami sebe a buďte na sebe hodní!