Tajemství deště

Tenounký pramínek vody stéká dolů po stěnách. Ta voda tiše šumí. Na její hladině se odráží velice nejasný, rozpitý obličej mladé dívky. Ještě že voda není zrcadlo, pomyslela si dívka. A měla pravdu. Kdyby byla voda zrcadlo, byla by vidět ta lítostivá zoufalost a tichá bezmocnost v její líbezné tváři. Je skoro žena, ale jak vidno, snaží se jí zoufale nebýt. Nebo jí být chce, ale má obavy. A zahání je tou nejzoufalejší formou. Déšť nejasné barvy rozčeřil hladinu. Tvář dívky je najednou rudá, v očích se jí lesknou slzy, a jako by jedna z nich byla poslední kapkou toho deště a dopadá na zkalenou hladinu. A za chvíli opět zahřmí. A z jednoho zahřmění vzniká velice falešná symfonie hromů, těch nelíbezných tónu, těch tónů drásajících srdce i duši. Začíná bouře. Ten podivný déšť dopadá znovu a znovu na hladinu toho jezera. Toho žalem zkaleného, bolestí opilého jezera. Už není vidět ta tvář, ta podivným mládím zjizvená tvář, na které se tento den podepsal dvojnásob. Nebe umírá, vesmír se hroutí, když tu najednou přichází jiný, docela čistý déšť… Tvář mizí, obloha se zhasíná a je slyšet jen šumění té vody. Té, která v sobě nese dívčino tajemství.