Svobodná pouta..

Let me introduce myself..aneb dovolte mi představit se 🙂 Jmenuji se Tereza, ale odmalička tohle oslovení nemám zrovna v lásce, upřednostňuji jiné jeho verze..narodila jsem se 6.1.1987, tedy na Tři krále 😉 V současné době mám dvě mladší sestry, mamču, tátu, veelkou supr rodinu a čivaváka Kubu 🙂 Mamka mě měla za svobodna, tudíž jsem s ní šest let vyrůstala v podstatě sama..první miminko v rodině, všemi obletovaná, milovaná…a taky trošku baculatá, pamatuji se, že poprvé jsem kvůli své postavě brečela asi v deseti letech, ale k tomu později. Když mi bylo šest, mamča se vdala a s mým tátou(je to pro mě opravdu táta, biologického neznám a ani po tom netoužím) mají dvě holky, jedna je o deset a druhá o sedm let mladší než já, takže jsem přestala být jedináčkem.. 🙂 co se rodinných vztahů týče, nemůžu si stěžovat, moje rodina opravdu drží při sobě, často se navštěvujeme a máme se rádi..:-) a teď k tomu, co vlastně stojí za vznikem těchto stránek. Jak už jsem říkala, odmala jsem patřila ne přímo k tlustým, ale k baculatějším dětem ano..když jsem přišla do věku, kdy mi to přestalo být jedno, občas jsem měla takový záchvat zdravého jedení a cvičení, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Nutno podotknout, že jídlo miluji, navíc jsem byla zvyklá cpát se horami sladkostí, hodně se přejídat..a hlavně jíst večer. Ne že bych jedla vyloženě nezdravě, za mou nadváhou stály hlavně sladkosti a velké porce, jedla jsem v podstatě pořád…a samozřejmě večerní nájezdy na ledničku a zásobárnu sladkůstek. Nic mě ale nenutilo s tím něco dělat, kluci o mě stáli vždy, nikdy jsem od žádného příslušníka mužského pohlaví neslyšela, že bych měla zhubnout..to mi bylo čtrnáct, prožívala jsem první lásku, vážila asi 75 kilo (měřím 166cm) a byla šťastná. Užívala jsem si báječnou směs prázdnin, končícího dětství a počínající dospělosti..pak Vánoce, Silvestr…pak ale přišly patnáctiny a poznámky ze strany mamky a babičky (tím nedávám vinu jim, a ani jsem ji nikdy nedávala), že půjdu do tanečních a že by bylo dobré dát tak pět kilo dolů, že jsem přeci pěkná holka, tak proč to kazit nadváhou…tak jsem se zdravě naštvala a řekla si, že to dokážu. Ne že přestanu jíst nebo začnu dělat naschvály, ne, já si svoji postavu chtěla vyběhat, vysportovat a zdravě vyjíst. Začala jsem jíst tmavé pečivo, jako sladkost jsem si povolila jednu müsli tyčinku denně, jedla pravidelně 5-6krát denně, hodně ovoce, zeleniny, nepřehnané porce. Shodila jsem asi deset kilo a šlo to pěkně, sice jsem se nenápadně snažila čím dál tím víc, už jsem večeřela jen zeleninu se sýrem, ale šlo to, neměla jsem výraznější problémy…ale začala jsem pomalu, ale jistě překračovat hranici zdravé diety. Když jsem si myslela, že už musím mít nějakých 55kilo, paní doktorka na gynekologii mě zvážila..a výsledek? 60kilo…pro mě v tu chvíli obrovský šok..tolik???To přece není možné…. 🙁 zase jsem se cítila jako koule, ale mamka už tušila, že moje chování není v pořádku. Jenže…60kilo není nijak málo, a tak jsem ji umluvila na 58 a ona mi to dovolila. Měla jsem 58, zdálose mi to moc…šla jsem na 56…to už jsem opravdu jedla málo,začala jsem být unavená a máma mě vzala k paní psychiatričce do Prahy, měla už o mě strach..nebyla jsem vychrtlá, ale mám silnější boky, prostě celkově jsem taková robustnější, takže už mi i při téhle váze začaly vylézat klíční a pánevní kosti…nicméně rozhovor s ní nebyl k ničemu, už jsem v tom byla až po uši a jediné moje myšlenky byly na jídlo. Jsi tlustá, musíš víc, víc..víc se snažit, abys za něco stála, aby tě měli všichni rádi..54 kilo, ztráta menstruace, 52,začala mi být neustále zima,50 – dělaly se mi modřiny, byla jsem věčně neskutečně unavená..48..padaly mi vlasy, lámaly se nehty, bylo mi špatně, topila jsem se v depresích, nenáviděla jsem se za to,j ak trápím mámu a celou rodinu…ale už jsem nebyla schopná s tím něco dělat..je hrozný pocit, když víte, že jestli nepřestanete s tím, co děláte, tak že umřete…že utrápíte ty, které milujete..a zároveň vás nějaká síla nutí to dělat dál..lhala jsem, vyhazovala jídlo, podváděla při vážení….pořád se mi chtělo brečet, moji spolužáci si užívali puberťácká léta a já jen seděla doma, uplakaná, s myšlenkami na jídlo a na smrt. Bála jsem se každého sousta, bála jsem se přibrat, i když jsem věděla, že musím, bála jsem se tloušťky, bála jsem se dospělosti…nejnižší váhu jsem měla asi po půl roce od začátku mého experimentování, a to 44kilo…bylo to strašné období…bolest, nenávist, trápení…anorexia neurosa..navenek vidíte jen člověka, který je protivný s tím, jak pořád mluví o sobě a o jídle, pořád říká, že nesmí jíst a přitom z něj lezou kosti, člověka, který se neustále srovnává s ostatními a který myslí jen na sebe..ale podívejte se dovnitř..najdete tam malou vystrašenou dušičku, která jedinou svou jistotu má právě v téhle nemoci..ta dala jejímu životu strašlivý řád, ta jej řídí a ovládá a určuje, jestli jí bude jen hrozně, nebo příšerně. Duši, která se svíjí bolestí, bolestí z hladu, bolestí fyzickou i psychickou..která nenávidí sama sebe za to, co dělá a za to, že s tím neumí přestat..duši zlomeného, zničeného člověka, který bez pomoci zemře..který se bojí jídla a zároveň je pro něj potrava vším..člověka, který své skutečné problémy, se kterými si nevěděl rady, zabalil do poruchy příjmu potravy…uvidíte duši dítěte, předčasně zestárlou, trápící se od rána do večera..toužící po lásce, pochopení, objetí a pohlazení..po úspěchu..po štěstí..duši, která si zvykla na to být středem pozornosti, konečně, konečně se o ni někdo zajímá…a toho se těžce¨vzdává..Je to nemoc, která ve vás bude do konce života, pokud ji přežijete…dá se potlačit, schovat do ústraní, ale pořád tam je a čeká na příležitost k novému útoku..ten zpravidla nastává po pěti letech, teprve pak lze říci, zda má člověk jakžtakž vyhráno, nebo ne…u mě to bylo tak, že jednou zvítězil pud sebezáchovy..a já začala jíst…bylo před Vánocemi a moje nemoc se zvrhla jinam..v záchvatovité přejídání..další hrozná věc…psychicky jsem na tom byla hůř než před rokem..dva dny jíte, je to hrozné, nejde to zastavit, hlad vás žene za potravou, byla jsem schopná sníst neuvěřitelné množství jídla..dva dny přejídání, týden hladovka…a pořád dokola..akorát přes léto byl vždy klid..spouštěččem se mi staly Vánoce…takhle to pokračovalo skoro pět let..až doteď vlastně…ale je to díky Bohu čím dál tím lepší..zezačátku mi váha lítala od 50 do 60ti kilo,teď už jen mezi 60 – 63,což je pro tělo rozhodně lepší…a už se nepřejídám tak moc a tak často…asi jsem našla cestu sama k sobě..vyzkoušela jsem toho spousty, všechno možné cvičení, sporty, jídelníčky, prášky a čaje..nasbírala jsem tolik zkušeností, že po loňské maturitě a roční špatné zkušenosti s VŠ se vydávám studovat obor Diplomovaný nutriční terapeut…sice se teď opět snažím váhu snížit, ale pevně věřím tomu, že už mám dost rozumu a zkušeností na to, abych tam znovu nespadla..držte mi palečky, já budu vám všem… 🙂