Světélko naděje – nekonečný boj s realitou…

Ahoj všichni! Tuto stránku jsem objevila teprve dneska a celé odpoledne jsem strávila čtením příběhů. Myslím, že ty holky, které to psaly, byly opravdu ze sebe neštastné… Je mi to líto, a jsem ráda, že to jen čtu a neříkají mi to z očí do očí – když vidím, jak někdo pláče, tečou mi okamžitě slzy také:-( Nejprve bych se chtěla trochu představit – jmenuju se Katka, jsem z Prahy a koncem září mi bude 20, zajímám se o animované seriály a spratkoviny:-P A nyní k mému příběhu (pokusím se to zkrátit): Moji rodiče se už od mého dětství často hádají, táta se odjakživa opíjel a bil mámu – ta zase mě. Mladší sestra je dokonalý sobec a pro mě taky už skoro cizí člověk. (Přeskočím to, jak jsem vyrůstala, to není tak podstatné), přejdu až do mých 12-ti let. To jsem si začala teprve uvědomovat sama sebe, předtím jsem žila jen v iluzích a ve snech. Táta má velké problémy s váhou (asi 136Kg na 178cm!!) A on je takový, že na lidech kolem sebe nesnáší své vlastní vady – takže si všiml v mých 12-ti letech, že mám trošku větší zadek. A přitom jsem byla akorát!! Né že by mi zakazoval jíst, ale stále a čímdál častěji měl hrubé poznámky k mé postavě. Jednou jsem mu to vrátila, at se koukne na sebe a akorát jsem dostala nakládačku-_- Byly mi jedno jeho „kecy“ a nic si z toho nedělala. Tehdy jsem byla teprve v šesté třídě a řešila spíše jestli si ráno nezapomenu nahrát Sally, malou čarodějnici (animovaná pohádka). V 8. třídě jsem přestoupila na jinou školu, kde se mi začali posmívat kvůli postavě. To jsem měla (asi) 59Kg na 168cm. To jest průměrná váha na tu výšku, ale né v mém věku. Doma fotr a ve škole už taky! Začala jsem držet tvrdou dietu. Za půl roku jsem zhubla na 51Kg. A to jsem ani nezvracela. Když jsem nastoupila do 9. třídy, potřebovala jsem si trošku vylepšit známky, aby mě vzali na dobrou školu. Jenom jsem se šrotila a jedla. Jak jste asi uhodli, tak jsem to zase nabrala a i s prémií (+BONUS 6Kg navíc). Takhle to bývá, když někdo moc rychle zhubne. Tělo si zvykne na tak malý přísun potravy, a když pak začne zase normálně jíst, tak přirozeně ztloustne. Navíc je lehčí jen o ty látky a minerály, které tím nedostatkem potravy ztrácí. Ale myslím, že nosím „dříví do lesa“, že to tady všichni vědí.. Dostala jsem se na gymnázium a přibrala z toho stresu dalších 10 Kg. Takže cca 75Kg na 171cm. K tomu ještě problémy doma a se známkama, takže jsem zkončila na dětstké psychiatrii v Motole. (To mi bylo 16 let). A vůbec né kvůli jídlu, spíš kvůli tomu, že se mi z toho stresu a jak mě rodiče mlátili… stydím se to i napsat… rozjela schizofrenie.. Byla jsem na stejném oddělení, jako anorektičky a bulimičky. Moc jsem se s nima nebavila, nikdy mě nenapadlo, že se mi to stane za rok taky. Rodiče mi vyjednali lehčí školu, ale já chtěla zůstat na gymplu. Byla jsem tajně zamilovaná do svého profesora němčiny. A opravdu hodně. Tolik nocí smutkem probdělých! A kvůli němu! (nepatřil mezi oblíbené učitele, ale mé srdce si získal hned:-). Stále jsem si přemítala v hlavě, že už ho nikdy neuvidím. Brečela jsem a brečela, chtěla jsem vrátit čas a začít znova. Rodiče mě chodili každý den deptat do nemocnice a hrozili mi, že ty léky budu brát do konce života. Přitom se po nich jen přibíralo na váze a spalo! Ten kouzelný medikament se nazývá Zyprexa (takže pozor, holky!). Taky mi říkali, (hlavně otec) že jsem k ničemu a že mě nikdo nemá rád. Vůbec mi nepřišlo, že to jsou moji praví rodiče. Musela jsem něco udělat! Druhý den jsem utekla z Motola (šikovná holka, co?:)) A jela rovnou do školy – za svým idolem. Tehdy jsem mu poprvé řekla, že ho mám ráda. Vše jsem mu vysvětlila a on to pochopil a poradil mi, at se hned vrátím domů a rodičům své chování vysvětlím. Ještě mi zařídil opakování ročníku. A vlastně né jenom on, všichni byli rádi, že jsem se vrátila! Léky jsem však brala dál na přání rodičů a přibrala jsem dalších 10 Kg. Kdyby se nestala jedna věc, asi bych se ted už nevlezla do dveří X_X Ale náš němčinář si mě jaksi přestal všímat:-( Nejhorší bylo, když jsem ho viděla na imatrikulačním plese tančit s manželkou. Byla jsem na dně, ale vyřešila jsem to celkem chytře.. Říká se, láska se léčí láskou, tak jsem se zamilovala do výtvarkáře. (Ale němčináře jsem měla pořád ještě moc ráda). Výtvarkář byl ještě lhostejnější, než němčinář. Nic na něj nezabíralo, slzy, milostné dopisy, ani mini sukýnka. (Později jsem se dozvěděla, že je teplej, ale to je jiný příběh:-) Jde o to, že mě kreslili při hodině jako model. Byla jsem jen ve spodním prádle a ten idiot výtvarkář řekl, že mám tělo jak „Sumo-bojovník“!!!! Hodně mě to ranilo, z lásky se stala nenávist a začala jsem hubnout. Zhubla jsem na 68. To mi bylo čerstvých 18 let. (Docela silná, že?) měsíc na to se to stalo! Umřela má nejbližší osoba v rodině – babička. Fotr mě obvinil, že můžu za její smrt! Prý že jsem jí nepomohla! (Copak jsem mohla?! Byla jsem strašně vystrašená a navíc nejsem žádná zdravotní sestra!) Tím se nechci obhajovat, ale.. Už nikdy nechci vidět, jak někdo umírá! Fotr mě okamžitě vyrazil z domu a já se odstěhovala do chráněného bydlení a žila jen z půjček a peněz od státu T_T Za ten měsíc, co jsem tam byla, jsem zhubla 10 Kg. To už jsem zvracela po každým jídle. Nikomu jsem to však neřekla. Vím, že mi tenkrát bylo hrozně. Zklamaná v lásce i v zázemí, přemýšlela jsem o sebevraždě, ale neudělala jsem to. Věřím v jakési světélko naděje, možná se vám budu zdát dětinská, ale mně to fakt pomáhá! Tehdy jsem napsala knihu – o mně a mém vysněném světě. Taky způsob, jak se vypsat ze svých pocitů… Chodila jsem po škole jako tělo bez duše, hrozně vyhublá a bledá. Za den jsem snědla tak půl rohlíku. Jednou jsem se byla na něco zeptat němčináře ohledně referátu (jsem jeho nejlepší studentka, a možná je to vzájemné:-) Koukal se na mě, mile se usmívál a já už to nevydržela a začala tak strašně brečet a všechno mu řekla!!! Profesoři svolali speciální poradu, jak by mi mohli pomoci. Zavolali si mé rodiče do školy a nyní už bydlím zase doma. Poruchy příjmání potravy zmizely a je mi o mnoho líp! Není to sice můj sen bydlet s rodiči, ale už brzy se chceme s mojí nej kámoškou Petrou odstěhovat a bydlet spolu. Teda né jen spolu, ještě s mým přítelem. A že neuhodnete, kdo to je?? Náš profesor němčiny!!! 😀 Sice jsou vztahy se studentkami zakázány, ale my to držíme v tajnosti a už jenom rok a budeme moc být navždy spolu! A s Petrunkou.. Zyprexu už neberu a přestala jsem přibírat. Mám sice pár kilo navíc, ale už si nepřipadám tak tlustá a ošklivá. Jsem ráda, že všichni lidi nejsou lhostejní, ale zároven mě mrzí, že mám takové rodiče, kteří mě nedokážou (a nikdy nedokázali) pochopit. A vás holky bych chtěla moc poprosit, pokud vás můj příběh zaujal, ozvěte se mi, ráda poznávám nové lidi, jak se říká, přátel není nikdy dost:-P Ahoj Katy Ps: můj přítel mi slíbil, že mi mou knihu vydá!