Strach?

Pořád dokola to samé.Ráno vstát pro mě znamená ZASE snídat,obědvat,večeřet a někdy i svačit..Nesnáším to.. PPP se se mnou táhne už 2 roky.Začalo to úplně nevině, novou láskou.Ne, že by můj přítel na mé postavě hledal chyby, ale nikdy se mi netajil tím, že má rád baculky.. A já se chtěla vyrovnat sestře,která je pro mě vzorem ideální krásy. a tak to začalo.Omezila jsem jídlo na minimum a začala víc běhat a cvičit.Chtěla jsem ze svých 63 kil zhubnout na mě v té době ideálních 55 kilo.A ono se to povedlo za 3 měsíce.Jenže mi pak už nestačilo 55,ale 50. A tak to šlo dál a dál.Můj přítel mi byl a je velkou oporou doteď.Byl to on,kdo mě přiměl najít si psychiatra a začít se léčit.Jenže já léčbu nedokončila a to byla asi největší chyba v mém životě. Už jsem se z toho všeho postupem času skoro dostala, hlavně zásluhou mého přítele, který mi pořád připomíná, jaké to bylo a zase bude, když přestanu jíst.Ale je to zase zpátky.Po roce nadějí mě to zase dostihlo.A co to způsobilo?Jeden den zvracení a průjmu v důsledku nějaké virózy.Stačil jeden den nic nejíst a moje ,,přítelkyně“ se vrátila, tiše jako myška se mi vkradla znovu do mysli a já s ní ZASE musím každičký den bojovat.A chci vůbec?Nechci se raději tomu zase poddat?Jsem asi zbabělec a mám strach…