ach jo:(

Ahoj. Je mi 18 a pul, letos koncim gymnazium, mam fajn rodice, bydlim s pritelem a celkove si myslim ze me lidi maji radi. To je takovy kratky seznameni se mnou. Nemam vlastne zadny duvod k tomu co delam. Uz od zacatku prvniho rocniku gymplu trpim bulimii. Teda tak stridave. Poprve jsem tenkrat zkousela zvracet. Pamatuju si ze mi to prislo pekne hnusny a rekla jsem si ze se radsi nebudu cpat nez tohle. Byla jsem tenkrat trochu pri tele a vubec jsem se sebou nebyla spokojena. Potom v zime(kolem vanoc) jsem zacala chodit se svym stale jeste pritelem. Byl to oblibeny a hlavne o pet let starsi kluk nez jsem ja a ja jsem se mu samozrejme chtela libit aby se mnou byl co nejdyl. On porad ze spolu zacneme behat a tak, ale ja jsem si propadala pred nim trapne a rekla jsem si ze to zvladnu sama. Prestala jsem jist. Kdyz jsem mela opravdu hlad, tak jsem snedla treba jenom dve male misticky ryce, maximalne s jablickem. Bylo to fajn. Konecne jsem za ten pulrok..asi do leta zhubla a konecne jsem si pripadala skvele. Potom v lete uz jsem byla asi moc hubena, sama to nedokazu posoudit. Ale muj pritel mi i pri milovani rekl ze ty mije kosti jsou hrozne at s tim neco delam, at koukam zacit jist, ze radsi bude mit trochu silnejsi holku, nez takovou jako jsem ja. Zacala jsem tedy. Dala jsem si zavazek ze aspon snidani a obed za den nesmim vynechat. Slo to perfektne, mozna az moc. Postupne jsem se“rozezrala“ tak ze jsem snedla neskutecne mnozstvi jidla a tak jsem zacala zvracet. V tu dobu to mamka i moje babicka vedeli a ja jsem jim pod pohruzkou ze to reknou memu priteli musela slibit ze toho necham. Zvracenim jsečm sice nebyla tak moc hubena jako predtim, ale pribrala jsem a od te doby vypadam jako normalni, mozna malinko stihlejsi holka.Vahu mam porad tak stejnou, ale bulimie jsem se nezbavila. Ted uz je to tri a pul roku a porad skoro vsechno co snim vyzvracim. Musim ale take rict, ze jsem si nikdy nevzala jedinej prasek podporujici hubnuti nebo projimadlo, jak jsem tady cetla. Pokud jsme s pritelem nekde na veceri nebo tak tak ne. Ale pokud jsem doma nebo u pribuznych..tak je to zle. Jsem schopna za jidlo utratit spoustu penez a kolikrat si rikam ze je to strasna skoda, ale priste to stejne zase udelam. Mrzi me to, ale na druhou strana si myslim ze diky tomu vypadam tak jak vypadam a da se rict ze toho co dela nelituju(diky sve postave). Nekdy mam dny, kdy jsem dost naladova a hadava a rekla bych ze je to kvuli tomu. Taky se mi zacali dost kazit zuby..no ale jak mam prestat a zustat takova jaka jsem? Poradi mi nekdo?

můj příběh

Už delší dobu si čtu vaše příběhy a protože patřím mezi vás, posílám vám i svůj boj s přejídáním. Už ani nevim, kdy to všechno začalo, už na základce jsem začala jíst tak trohu zdravě a na střední škole s tim pokračovala. Nikdy se mi ale zhubnout nepodařilo ( i když jsem vlastně ani hubnout nepotřebovala, měřím 171 cm a moje váha byla vždy okolo 64kg. ) Sport jsem měla ráda vždycky, moje postava byla teda docela sportovní a vim, že mi ji spolužačky i docela záviděly. Ale já spokojená nebyla. Teď jsem na vysoké škole ve 3. ročníku a zažívám to nejhorší období. Před prázdninama se mi totiž podařilo zhubnout na 55 kg, šlo to samo, měla jsem docela šťastné období, ani jsem si neuvědomila, že se už dlouho omezuju a když jsem si u doktora stoupla na váhu a on mi řekl 55 kg, sama jsem tomu nevěřila. A začaly pro mě krásné časy: všichni mi řikali, jak mi to sluší, já se sobě líbila jako nikdy předtim, oblečení mi bylo všechno velké, no celkově to byl nejkrásnější pocit. S jídlem jsem ani problémy neměla, tělo si zvyklo na pravidelný přísun- hlavně zeleniny a no prostě zdravá strava. Nikdy jsem nebrala žádný projímadla, nezvracela…šlo to prostě opravdu podle zásad, jak se má hubnout. Jenže když máte prostě váhu 64, tělo si nebude zvykat na 55 a já vlastně taky ne…Měla jsem chutě úplně na všechno…i na to, co bych předtim nejedla. Od té doby nemyslím na nic jinýho, než na jídlo. Je to jako kdybych běla v hlavě ďábla v podobě myšlenek na jídlo! Už nevím, jak se z toho dostat….Jak to asi ale samy znáte, začala jsem se přejídat…držet diety..no teď mám asi 67 kg, což jsem nikdy neměla, je to asi 14 dní, co by nebyl den, co bych se nepřejedla. A to nemluvím o přejedení, že si dáte o 2 knedlíky víc, ale prostě o nehorázném přejídání čehokoliv . Už jsem byla asi 3krát u psycholožky, ale přijde mi, že to k ničemu nepovede…Objednala si mě až za měsíc a co mám asi během toho měsíce dělat? no asi se přejídat…nevim, proč to takhle dopadlo, kolikrát jsem si řikala, že začnu jíst normálně, že se smířim s tim, jak vypadám…ale nejde to…doufám, že mi třeba někdo poradí, kdo je na tom stejně nebo podobně, třeba jak z toho ven…ale myslim, že tohodle se jen tak nezbavim. Přítele jsem nikdy neměla, kamarádka taky neví, co se mnou…no prostě začarovaný kruh…

Nemůžu z toho ven:-((

AHOJ HOLKY, UŽ DLOUHO SI PROČÍTÁM TYHLE STRÁNKY A ROZHODLA JSEM SE, PŘIDAT SVŮJ PŘÍBĚH! UŽ JE TO ROK CO JSEM ZAČALA S HUBNUTÍM. NA ZAČÁTKU 8. TŘÍDY JSEM MĚLA 50KG NA 158CM A VÁHU JSEM NIKDY NEŘEŠILA! JELIKOŽ KONČILY PRÁZDNINY, VŠICHNI JSME SE SEŠLI..( PRARODIČE, TETA, STREJDA, BRATRANI ATD. )….A VYPRÁVĚLI SI ZÁŽITKY. NĚJAK JSME SE BAVILI A NAJEDNOU BABIČKA UVEDLA, ŽE JSEM PĚKNĚ OPLÁCANÁ!!! HROZNĚ SE MĚ TO DOTKLO A ROZHODLA JSEM SE S TÍM NĚCO UDĚLAT!!!! CHTĚLA JSEM DOKÁZAT, JAK BUDU KRÁSNÁ AŽ BUDU HUBENÁ…TO BUDE BABČA KOUKAT, ŘÍKALA JSEM SI!!!! ZE ZAČÁTKU TO ŠLO POMALU, PŘESTALA JSEM JÍST TUČNÝ A SLADKÝ JÍDLA, JEDLA HODNĚ OVOCE, ZELENINY, CELOZRNÉ PĚČIVO, JOGURTY…., DENNĚ CVIČILA ALESPON HODKU, TAKY JSEM HODNĚ SPORTOVALA, JEDLA PĚTKRÁT DENNĚ MALINKÝ PORCE A DO 18 HODINY!!! CHTĚLA JSEM ZHUBNOUT NA 48KG A TAKY, ŽE SE MI TO POVEDLO! BYLA SEM KRÁSNÁ, VŠICHNI MI TO ŘÍKALI, ALE MĚ TO NESTAČILO§..CHTĚLA SEM VÍC, A TAK SI KLÍDO HUBLA DÁL. ROK UBĚHL JAK VODA A JÁ MĚLA NA ZAČÁTKY 9. TŘÍDY 40KG NA 163CM. LEZLY MI KOSTI, BYLA JSEM HUBENA ( KONEČNĚ!!! ) BYLA JSEM NA SEBE PYŠNÁ!, ALE MÁMĚ A DOKTORŮM SE TO ROZHODNĚ NELÍBILO! BYLO MI JEDNO CO MI ŘÍKAJ KAMARÁDI, ŽILA JSEM SI PODLE SEBE! MYSLELA JSEM SI, ŽE MĚ NIKDO NEZASTAVÍ, ALE JEDNOU PŘETEKLA POSLEDNÍ KAPKA A MÁMA MI ZAČALA PŘIPRAVOVAT JÍDLA! ŘEKLA, ŽE JESTLI CHCI DÍTĚ, TAK NA TO MŮŽU I HNED ZAPOMENOUT ( A TO DÍTĚ DO BUDOUCNA CHCI MOC ), A PROTO SEM SE ZAČALA TROCHU VÍC JÍST! ZE ZAČÁTKU TO ŠLO POMALU, ALE BŘIBRALA JSEM 3KG! BYLA JSEM RÁDA A ZÁROVEN NNEŠTASTNÁ! ,,cO KDYŽ BUDU ZASE TAK TLUSTÁ JAKO DŘÍV“ ŘÍKALA SI FURT!! SICE I BABIČKA BYLA NA PŘÁŽKY, ŽE NEJÍM, ALE BÁLA JSEM SE KAŽDÉHO KG NAVÍC:-(( TED MI BUDE ZA 19DNÍ 15 LET, MĚŘIM 164CM A VÁŽÍM 42 KG! JÍM MÁLO A KDYBY MĚ NEHLÍDALA MOJE SETRA ( STĚJNĚ STARÁ JAKO JÁ ), TAK BYCH MĚLA ZASE 40KG A MOŽNÁ I MÍN. MYSLÍM SI, ŽE SEM NECHUTNĚ TLUSTÁ A CHCI BÝT HUBENÁ, ALE VŠICHNI MI ŘÍKAJ, ŽE BYCH MĚLA PŘIBRAT ALESPON NA 50KG!! CHCI BÝT NORMÁLNÍ, JÍST NORMÁLNÍ, ŽÍT NORMÁLNĚ, ALE NEMŮŽU Z TOHO VEN! JESTLI MÁTE NĚJAKOU RADU JAK MI POMOCT, BUDU MOCINKY RÁDA! DOUFÁM, ŽE VY TO ZVLÁDÁTE LÍP NEŽ JÁ:-)

Vy co jste na začátku…

Zdravím vás! Bylo mi asi 14,15, začala jsem méně jíst, běhat denně pár kilometrů, cvičit a počítat kalorie. Nic drastického, zvýšit si sebevědomí a kondici. Dnes zpětně zjišťuji, že na 168cm nebylo 63kg zas tak moc a při mé tělesné konstrukci celkem optimální. Byla jsem v dobré kondici, zhubla jsem asi na 57kg a tak to mohlo a mělo zůstat. Byla bych dnes vyrovnaný a šťastný člověk třeba. Jenže se to přestalo líbit mým rodičům, začali mě nutit jíst a přesvědčovat, že nejsem v pořádku. Cpali do mě tučné jídlo po uběhnutých km, abych nezhubla, bili mě u stolu, když jsem nejedla, zakazovali mě kino, tv, chodit ven, byla jsem z toho jejich nátlaku úplně na nervy, měla jsem deprese. Strašně jsem se bránila, vždyť jsem na sobě moc makala a zhubla jsem tak 0,5 – max.1kg týdně. Jednou teta říkala tátovi:co když někde zvracím. Do té doby mě to nenapadlo, ale najednou to bylo dobré řešení-snědla jsem večeři, doma byl klid a šla jsem zvracet. Nějakou dobu to vydrželo, než na to přišli. Pak do mě cpali ještě víc jídla, já je za to nenáviděla, vzali klíč od wc a kontrolovali mě. Pořád na mě křičeli, bylo to jako když mi znásilňují duši. Pak už jsem to nevydržela a pro klid doma jsem se cpala sama, rodina byla spokojená, já nemohla zvracet. Tak jsem kynula, až jsem se do ničeho nevešla (když někdy byli naši pryč, tak jsem zvracela až do krve, někdy i ve škole). Nenáviděla jsem sama sebe i jídlo, nikam jsem nechodila, chodila jsem za školu, protože jsem se za sebe styděla, byla jsem apatická, nemohla jsem se učit a nevěděla, jak z toho ven. Čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem se cpala, abych to v sobě umlčela. Pak přišli na řadu šoky, které jsem si naordinovala a které mě z toho měly dostat: začala jsem kouřit, používat laxativa a nakonec přišlo na řadu řezání žiletkou. Ta bolest a vytékající krev mě hodili trochu do reality poprvé, podruhé a pak už ani to ne. Měla jsem nízké (žádné) sebevědomí, stálé deprese a nedokázala jsem si představit, že by mě viděl někdo svlečenou. V té době jsem měla asi 170/75. Pak jsem se odstěhovala a nějakým zázrakem jsem se srovnala,no, kouřila jsem, málo jedla-nebyly peníze. Zhubla jsem na 170/62 a připadala jsem si jako člověk. Dnes už je to 10 let, co to začalo, ale stále je to tu, z toho se člověk nikdy nedostane. Zase utrácím všechny peníze za jídlo, abych se nenáviděla, kynula, stranila se všech lidí, všechny zásoby sním, abych 4x za večer zvracela a strašně se za to nenáviděla. Je to kruh, člověk je stále uvnitř, jen občas myslí, že jde rovně. Jak z toho ven? Vůbec se do něj nedostat, jinou odpověď zatím bohužel neznám. Chci tím vším jen říct, že tohle všechno mi vzalo radost ze života, krásné dospívání, první lásky, štěstí a sebevědomí. Už to nejde nikdy vrátit zpět. Proto jestli tohle bude číst někdo, kdo je na začátku nebo uvažuje jen o nějaké pitomé dietě, říkám vám, buďtě štastné za to, že se umíte radovat ze života a neblbnětě. Ukousne vám to kus života a ten zbytek už nikdy nepoběží jako dřív.

už nemůžu- ted už musím

vlastně ani nevím kde začít. možná bych měla napsat uplně všechno. nikdy jsem nebyla hubená holka- vždycky jsem měla pár kilo navíc..občas ne jen pár. a nikdy jsem nebyla u kluků oblíbená jinak než fajn kamoška. Těch pár kluků co o mě projevilo zájem mě vyměnilo za slečny které měly postavičky krásné a mě si ponechalo jako kamošku. Moje sebevědomí nikdy nebylo vysoké- dva,tři roky nemám žádné. ted už jsem asi v mínusu.před rokem a něco se moji rodiče naposledy pohádali- před měsícem nastal oficiáln rozvod- během toho roku jsem si vytrpěla neuvěřitelně moc. hodně mě vzal ten rozvod- do toho mě vyměnil „první“ z té řádky kluků. zůstali jsme kamarádi- je to dodnes můj nejlepší kamarád. Nenapadlo mě nic lepšího než se začít řezat. byla to pro mě neuvěřitelná úleva pochybuju že se z toho úplně v nejbližší době vůbec dostanu- už to nedělám ale když si vzpomenu na ten úžasnej pocit..:( ti co to zjistili (nejlepší kamarádka, a on-nej kamoš) mě podporovali ale nic nezmohli- zmohl až další klučina ten mi hodně pomohl a samozřejmě sme se do sebe zakoukali- no já zakoukala on možná skamoši nevím totiž do čeho by koukal.. ten mě taky nahradil slečnou dokonalou… na nějakou dobu jsem do toho spadla taky a když jsem si všimla že za ten asi půl rok jsem něco málo zhubla nervama a že je to fajn konečně toh dosáhnout začala jsem se o to víc zajímat. narazila jsem na pro-ana blogy kde ty holky jsou tak úspěšný a začala jsem si je brát jako „přklad“. potom přišel další kluk..stejný scénář a to už byla poslední kapka. už asi 3/4 roku nemyslím na nic jiného-. ale opravdu na nic- než an to jak by bylo všechno hezčí kdybych byla hubená, na to jak bych byla štastná, jak by o mě byl zájem, na to jak bych byla krásná. měřím 181,5 cm předevčírem jsem vážila 78kg. moje maximum. je mi jedno do čeho spadnu. v tuhle chvíli je pro mě milejší řešit věci okolo hubenosti než okolo tlouštky. vím že si zahrávám ale na to ej pozdě. všichni co mě ponižovali a ponižují můžou za to co mám v hlavě. nesnídám neobědvám. svačím to ano a večeřím. mám v plánu jít tak daleko dokud budu moct chci mít 59kg. je to daleko ale když se budu snažit dám to. až to dám ozvu se. zatím..

Pořád dokola

Ahoj holky a možná i kluci… Začala jsem hubnout ve 13-ti letech…Omezovala jídlo potom už skoro nejedla a když už jedla tak zvracela…Během jednoho roku jsem zhubla ze svých příšerných 83kg(při výšce 175cm) na 70kg… Líbilo se mi jak všichni říkají jak mi to teď sliši atd…,ale mě to nestačilo,zvracela jsem pořád dál a dál…nejhorší a zlomový okamžik nastal, když jsem nastoupila na střední do Prahy na intr…to má bulímie nabrala na obrátkách… Občas jsem ani nechodila do školy jen abych mohla zůstat sama a v klidu se přejídat a zvracet, došlo to tak daleko,že jsem vážila pouhých 49kg.To už na mě mamka uhodila a já to v naprostém psychickém vyčerpánbí přiznala…Začala jsem chodit k psycholožce,ale bvýsledek téměř nulový.Tak jsem nastoupila na stacionář na karláku a rázem byla plnmá energie se uzdravit.Po dvou měsících jsem vyšla, v mylném přesvědčření, že jsem v pořádku a už se dál nesnažila budovat léčbu. Měla jsem nového přítele, nynějsího manžela a zdálo se všechnio krásné, ale nebylo!!!Za 3 měsíce jsem tam byla znovu, ale tentokrát bez energie, škola šla do háje, můj osobní život šel ho háje a léčení taky, pokusila jsem se o sebevraždu antidepresiva a skončila na jipu a toxickou otravouz a vypiumpovaným žaludkem. Krádce na to jsem otěhotněla, pro mé lékaře naprosto nepochopitelný úkaz…3roky bez menstruace a najednou čekám díťe, do 4měsíce jsem nevěřila že bude v pořádku a zdravé takže jsem se snažila seč jsem mohla, hezky jedla a dělala vše pro své miminko, ale když se ukázelo, že miminko je naprosto zdravé, řekla jsem s…proč budu tlustá jen když jsem těhotná?A začala ubírat na jídle a potom i zvracet, menžel pořád že hubnu, ale já měla sned 1000odpovědí.Pořád jsem si říkala, že se omlouvám miminku a že prosím pána Boha aby bylo zdravé..Jen pro orientaci, před otěhotněním jsem měla 65kg a při porodu 63kg…už tomu rozumíteDíky bohu se holčička narodila v naprostém pořádku,ale já jsem na váze 56 kg a každý den slibuji sama sobě, manželovi i holčičce, že přestanu…že začnuý hezky jíst a nebudu zvracet.Slibuju,ale neúspěšně.. Už je to 9 let co jsem začala s hubnutím a kdybych to teď mohla vrátit tak raději budu na svých 80kg než věčně unavená a k ničemu matka a manželka… Tak co holky? Chcete takhle skončit?,hnusit se samy sobě za lži svým nejmilovanějším lidem? Přestaňte-dokud je čas,kašlete na diety a honbu za manonem štíhlosti. Já teď mám sílu na uzdravení, když už ne kvůli sobě tak kvůli své rodině,kterou miluji. Začínám od začátku s jídlem psychterapiemi a se vším tak mi prosím držte palce ať úspěšně. S pozdravem Kačaba

anorexie a bulíme

ano, ano jsou vánoce..svátky klidu a míru..Lásky..Nenávidím se !!..nic mi nejde!od školy,rodinu..Nic,.rno se probudím tak v jednu, moje první myšlenka !! JSEM TLUSTA..máma dělá oběd..nechi jíst, někdy to do ěm narve , to zvracím a někdy mě nechá být!..zvracení je moje síla žít.asi ybch to neměla řikat, ale já tu nemoc mám ráda:D nejím zas tak moc,jen málo kalorická jídla, cvičím pravdidelně,..chodím gymnázium, takže mám furt co dělat. Zase jsem zvracela..zase ..Když to nejde, si to jídlo nechat v žaludku :)…už ěm bolí krk, žlázy ..vlastně s emi i motá hlava, ..pořád jen spím nebo čtu a sedím u kopu..ted o prázdninách.pak nastane škola ajá zas ..budu tak šíleně unavená a vyčerpaná :(..chtěla bych už konečně udělta náký krok, proti ..myšlenkám na jídlo..proti anorexii a bulímii zárověn..ale nejde to !! a víte co ej nejhorší ež já ani nechi..líbí s emi být dokonalá ve všech směrech ..a zároven být štíhlá, líbí se mi modelky a chi být jako ony ..ale bohužel vím, že 167cm. jsme malá 🙁 Váhu mám 48 kg..je to hodně vím :(ale jako víte mě všichni řikají jak jsem krásná ..asi sem 😀 ..ale na co mi to je když ..uvnitř sebe trpím 🙁 sbohem a …Nemůžu vám říct pokuste se skončit s těma nemocema protože já nechi! vím že mi to níčí zdraví,a le ..já nechi být tlustá !!!!..je to pro mě hrůůza měěj tě kráásně

Já a moje snaha o skvělou postavu…

Já nevím,nechápu sama sebe,ale i přesto mě něco nutí napsat sem svůj příběh….. Jako malá holka jsem kašlala na svou váhu a na to jak vypadám,jedla jsem kolik jsem chtěla a bylo mi jedno,když se mě někdo ptal ,,Nepřibrala jsi?“ v tu dobu jsem to prostě neřešila.Později jsem ale pod tlakem sebe samé a s pomocí rodičů chtěla držet dietu.Zkoušela jsem to hodněkrát,ale nikdy jsem neměla dost silnou vůli.Můj boj se sebou samou vždycky skončil fiaskem. Na konci sedmičky jsem toho už ale měla dost a přes prázdniny jsem začala držet dietu a…….dokázala jsem to.Zhubla jsem a byla jsem šťastná.držela jsem svou váhu celou osmičku ale o dalších prázdninách jsem zase přibrala,ne moc ale přece.Začala jsem znovu a vrátila se ke své předešlé váze. Od té doby se stále snažím zhubnout.Říkám si….ještě 2 kila nebo 3 a pomalinku nenápadně jím trochu míň,ale nedaří se.Moje tělo najednou odmítá.Všichni mi tvrdí ať už nehubnu,podle nich jsem hubená až dost,ale to si nemyslím.Mám přece oči a jim věřím víc než komukoli jinénu…. Je mi 15 let,měřím 170 cm a vážím 52 kg a to musíte uznat,že tuhle váhu anorektičky opravdu nemají…..Trochu mě děsí,že jsem už od června nedostala menstruaci a mám poškozené vlasy….ale když se podívám na fotky anorektiček říkám si,že tak daleko to rozhodně zajít nenechám.Nakonec já jím dost např ted o Vánocích jsem rozhodně odolat nedokázala a myslím,že to snad ani nejde =) Věřím,že všichni dokážete vyhrát nad jídlem a nad svým tělem a budu vám všem držet palce,tak do toho…..

Už to bude 10 let…

Ahoj všichni, na tyto stránky chodím již pár let, ze začátku jako „deni“, nyní jako bublinka.d. Stejně staří „harcovníci“ si mne možná pamatují. Můj problém s ppp začal v ´mých 15ti.. Byla jsem vždy vycrtlé děcko a i v těch 15ti mi každý tu věc připomínal…A já se začala cítit hrozně, začala jsem se schválně přejídat,abych nabrala a nebyla tedy tak „ošklivá“… Moc to nešlo, pak alenajednou přišel zlom – začala jsem se samozřejmě v tomto věku vyvíjet a můj jídelníček dosáhl nejvyšších obratů – od rána do oběda nap.: 5ks bábovky, hrnek kakaa, 2 obložené chleby, buchta, čokoláda, další chleba, pak 3 suché knedlíky; oběd: 5 knedlíků,omáčka…po obědě asi do hodiny, další suché knedlíky a do večeře: asi 5 obložených chlebůnějaké ovoce, tak půlka bábovky s marmeládou a máslem…, nějaké ty cukrovinky, večer pak v podobném rytmu + ještě čipsy, litr až dva mléka a džusy… Nevěříte? Já když to teď píšu tak taky ne… A náhle do půl roku jsem měla o 8 kil nahoře…Pamatuji si další zlomový okamžik… Byla jsem tenkrát v prváku, s mojí tehdejší spolužačkou a nej kámoškou jsem šla na Václavák do C&A..stály jsme v kabince, zkoušely si kalhoty a zjistily, že „jsme nechutně oplácané a celulitidní..“ A že budeme hubnout…najela jsem na super zdravou výživu a skončila s bulimíí…kamarádka s anorexií, po dalším půl roce se nám role vyměnily a já se plácala v anorexii, kamarádka v bulimii. Zdálo se, po čase, že se vše uklidňuje a budeme v pořádku. Obě jsme si našly partnery..Ona se z toho vylízala, mě mělo čekat ještě dalších příšerných 9 let (doufám, že již ne víc..)Do půl roku (zajímavé…půl rok je pro mne asi nějaká magická doba) jsem i přes úžasného přítele začala opět upadat do anorexie, tentokrát jsem zhubla během 3 měsíců na 49,5 kila…měřím 168. To mi bylo 17.. Mé BMI bylo tenkrát na hranici anorektického. Cvičila jsem, zvracela jsem, nejedla jsem, lhala a podváděla, na škole jsem tenkrtá byla naprostá jednička (dodnes tam mám pověst nejlepší studentky z mnoha ročníků..že by známý perfekcionismus?)..Nakonec jsem se s pomocí mámy a tehdejšího partnera z toho dostala – alespoň jsem si to myslela…3 a půl roku jsem byla v pohodě…Tedy, všichni jsme si to mysleli…VČETNĚ MĚ, že ano… Sice jsem se hlídala, dietařila, přejídala, když jsem dosáhla 59kil zhrouceně jsem držela dietu, dokud jsem nedosáhla 56…Pak jsem si mohla dovolit přejíst se, cvičila jsem o 106 a stala se na 4 roky přísnou vegetariánkou a zastácem zdravé stravy, asi necelý rok jsem byla i vegankou. ALe samozřejmě,že jsem k jídlu dle sebe měla naprosto zdravý vztah… Asi v čerstvých 21letech na mně opět přišly těžké deprese…nebyla jsem schopna skoro ani vstát z postele a jít na wc… V té době jsem vážila něco přes 60…na ten věk a výšku ideální váha (to jsem si samozřejmě nemyslela).Dostala jsem anntidepresiva, po kterých jsem měla zpočátku silné nevolnosti…a skoro 3 dny jsem nepozřela ani lžičku jogurtu…Pamatuju si,jak ležím v posteli, pohladím se po propadlém břiše, zjistím, jak je to zas nádherný pocit, stoupnu na váhu,zjistím úbytek a vyrazím ven s pocitem,jak jsem hned krásnější a že když se mi to hubnutí takhle samo nabídlo…tak to dotáhnu,ne? To byl asi konec července, v září jsem šla do školy a spolužačky málem omdlely a ptaly se mne,zda jsem stonala…Měla jsem hbytě v zásobě 10 různých věrohodných výmluv,kterým samozřejmě věřily. Nadávaly jsme společně na doktory, jak mi dávají léky, po kterých je mi špatně a jak se trápím,že hubnu.. Za ten měsíc jsem zhubla 8 kilo…za další měsíc asi 3-4…Dosáhla jsem váhy kolem 50.. Bylo mi zle, bolely mne svaly, přestávala jsem dobře vidět, měla až děsivé výadky paměti, sociální fóbii, deprese, sebevražedné myšlenky, pocity zmatenosti – vybavuji si okamžik – trvalo to asi pár vteřin – jdu před naším barákem po křižovatce domů a najednou zpanikařím a projede mi hlavou: „Kde to jsem,co tu dělám?!“ a pak si vše uvědomím a vyděšená z toho zážitku zalezu domů a jdu s pláčem do postele.. Hrůza! Polykám prášky na hubnutí na kila, beru projímadla a zvracím i 8x denně… Chodím pravidelně na Karlák nechat si měřit tuk…mám větší a větší radost,když mě varují,že mám velkou podváhu a s tímhle procentem přestanu menstruovat… „Pchá, kdyby věděli, že už místo pravidelného cyklu pčišla jed jedna šmouha a nic…“ Myslela jsem si trochu vyděšeně,ale zároveň vítězně – znamenalo to totiž, že se mi hubnout daří. V té době si půjčuji z knihovny kvanta knih o anorexii a kochám se,že jsem dle knížek „příkladnou anorektičkou! – ž na tu blbou váhu,ale to se „spraví“, kilča jsou stále dolů,ne??? Jednou jsem ale zašla do Studia zdraví,kde mi nabídli brigádu a poradenství ohledně správné výživy, tak jsem se rozhodla dát se do kupy, začala jsem tam dělat a zároveň chodit s jedním kolegou. Začali jsme spolu do měsíce bydlet. To už jsem měla krásných asi 58kilo..nabila jsem to velkým přejídáním…tělo mělo po tom hladovění asi chuť to dohnat.. Ale přítel se vybarvil…začalo psychické domácí násilí..během měsíce jsem v tom opět lítala, plácala se v těžkých depresích,sebevražedných úmyslech a sebepoškozování..Zhubla jsem na necelých padesát, bylo mi zle, kolabovala jsem, padaly mi vlasy a díky nové známosti jsem od toho násilníka odešla. Přítelkyni po mě už byl.. Já to naštěstí stihla ukončit dřív..Od té doby…jsou to už 3 roky, jsem neměla období, kdybych byla alespoň jakžtakž v pořádku…má váha se pohybovala od 62 na necelých 46 kil během 3 měsíců, to jsem skončila již v nemocnici…Na Karláku jsem byla na lůžku 8 týdnů a pak na stacíku měsíc…To bylo tento rok..Bezmála ale má váha kolísá během 1-2 měsíců +- 5 kilo. Aktuálně mám 58,ale před 2 dny to bylo 60,5 a před tím 56…Opět zvracím, projímadluju…beru prášky na hubnutí, koupila jsem si Vibratone a nadávám si za to…protože už nechci,ale opět jsem již ve fázi, kdy si nemohu pomoct…Je to závislost…tělo si zvykne na jinou chemii, co vzniká při zvracení a hladovění a je to,jak když jste na drogách… A je mi najednou jedno, že jsem přišla o 2/3 vlasů, mám arytmii, že jsem bolestmi kostí nemohla některé dny chodit a musela odplazit i do kuchyně,abych si nějakým způsobem mohla něco podat, chytlai mne křeče, že jsem se nemohla ani plazit..telefon na druhé straně bytu a já se zoufalým pláčem, vychrtlá, třesoucí se, v křečích a s bolestmi vzlykám, jak jsem tehdy byla pitomá, kdby mne tak teď viděli ti, co mě mají za tu hvězdu, co vše zvládá a je ve všem pomalu nejlepší…jak tu trpí a je k smíchu,no..spíš k politování…bleje do hrnců v pokoji,aby ji neslyšeli na záchodě…Pořezané ruce od čepelek, narvaná projímadly, nenávidí vše a všechny z prostého zpufalství, bez zájmu o vše, jen o kosti a kosti a kosti…Mno…krása… Nic z toho,ale nikdo nevidí, když do toho padá, ani já tenkrát v 15ti… Už to bude 10 let….doufám, že to konečně brzy skončí,ale záleží jen na mě… Tohle tu píšu hlavně pro ty, co se do toho teď řítí a třebaje může alespoň malinko vyděsit to peklo,co mohou projít…Začne to jednou dietou a pak? Hrozí Vám sonda,metabolka, plazíte se, protože nemůžete chodit, tak tak dobíháte na wc…protože jste snědli půl balíku projímadla…a brečíte v křečích na záchodech, v posteli i tajně při sexu, protože Vás to už buď nebere, nebo se za sebe štíte tak, že si to ani nemůžete užít a doufáte,že třeba dnes večer umřete… A to prosím jen proto,že jste se rozhodli být perfektní a zhubnout těch blbejch 5 kilo… Přeji tu vše mnoho sil, úspěchů a zdraví… Vykašlete se na to, nestojí to za to ;o) Posílám všem pusu a držte se! Stojíte za to!!!! Deni

ana a mia?

Ahojky všichni! Ráda bych se svěřila se svým příběhem… nikdy jsem nebyla nějak moc tlustá (akorát jako miminko-to jsem byla baculka:) a navíc v pubertě jsem se celkem vytáhla. I když zase ne moc- měřím pouhých 163cm:( ale měla jsem maximálně 50, 51 kg ani nevím, proč jsem začala hubnout.. ale jednoho dne jsem přestávala jíst sladkosti, začala si počítat kalorie a taky jsem hrozně moc jezdila na rotopedu. A zvláště o prázdninách.. no nakonec jsem měla na tu svoji výšku 46 kg.. po radách kamarádek a sestry, abych začala jíst jsem tedy začala, ale až moc.. a od tý doby mám takovéto záchvaty doslova přežírání:(( přes týden, když jsem na škole, která není v místě mého trvalého bydliště jím málo a zdravě a pak jakmile přijedu domů, tak jako by mi cvaklo. Nevidím,neslyším a cpu se a cpu se:((( je to strasný z mé původni váhy pod 50 kg mám teď víc jako 60!Jsem zoufalá a přesto každý pátek znovu a znovu se přejím:((((