kolegyně anorektička
Jsem v tom až po uši a vím to. Nejsem asi dostatečně silná s tím bojovat. Asi tak v šestnácti jsem začala se svojí ségrou hubnout. Čekali nás taneční, byli jsme ve věku, kdy holky čekají na svého prince z pohádky. Úspěch se dostavil téměř okamžitě. stačilo deset měsíců zdravé výživy a deset kilo bylo dole…Jenže 70 kilo modelky nemají, nemyslíte????A tak to pokračovalo, sortiment zdravé výživy se neustále zužoval, až do něj patřilo jen asi padesát druhů potravin. To je sice hodně, pořád jsem jedla, ale psychicky jsem se soustředila jen na to, jak zhubnout co nejvíce. ¨Pomocníkem v hubnutí byl rotoped, nejdřív zacvičit a pak jíst. Ale nedá se říct, že by mě to nějak bavilo, byl to jen lék proti špatnému svědomí. No po třech letech jsem se držela na váze 56 kli při výšce 168 cm. Od své rodiny jsem slyšela, že jsem vychrtlá a je pravda, že mám tělesnou konstituci, kdy na mě kosti jen hráli. Pak jsem si našla přítele…Není to žádný krasavec, má pár kilo navíc, má ale charisma, má mě rád a jídlo se pro mě teď stalo něčím jiným než dříve…Rodiče mu naznačili, že mám nějaký problémy s psychikou, že se možná peru s anorexií. On mi tak nějak vysvětlil co a jak,že by se mnou jednou chtěl mít děti a ať si nezahrávám.Jeho otec měl rakovinu žaludku,dlouho s ní bojoval a podlehl. Já jsme si v té době uvědomila, že jídlo je věc nutná k přežití a začala jsem si ho znovu užívat. Jenže možná až moc…bydlím s přítelem a prostě teď mám zase problém opačný než před půl rokem. Moji psychiku ničí nedostatek sebevědomí z nadváhy, mám 72 kilo a cítím, že mám špíčků víc než dřív. Chtěla bych zhubnout a líbit se příteli jako dřív.Ale nevydržím to, každý den si říkám, že budu jíst zdravě,pravidelně…a vydržím to týden. Pak jsem třeba sama doma, cítím úzkost a zaháním jí jídlem, skoro až se bulimicky přejídám. No říkám si, že hlavní věc je, že nezvracím. Ale když to bude takhle pokračovat, nevím jak skončím. Poraďte mi, co mám dělat??? Peťulda