Jako v kleci
Už ani nevím jak to začalo. Byla jsem taková normální, vysoká a hubená holčička. Nikdo mi ve školce nikdy neřekl, že jsem roztomilá, protože jsem byla vždycky vyšší než ostatní. A taky hodně hubená. Začala jsem tancovat… Přišla puberta a z flegmatika jsem se změnila na člověka, kterému nestačí být jen tak jednou z davu. Všichni ode mě očekávali nejlepší výsledky. Bylo to u mě jaksi samozřejmé. Ale zlom přišel, když jsem začala chodit do větší taneční skupiny. Tam už jsem nebyla nejlepší, dokonce jsem si připadala nejhorší. Začalo to nevinnými sladkostmi po trénincích. Potřebovala jsem se prostě uklidnit a takhle to šlo nejlíp. Postupně jsem změnila svůj život jen na cvičení až do vyčerpání a prokládala jsem to hostinami, které mě vždycky dokázaly potěšit. Kvůli mé touze po dokonalosti jsem i přerušila všechny kontakty a uzavřela se do sebe. Přibrala jsem a s tancováním jsem skončila. Několikrát jsem se znovu zdvihala na nohy a vždycky jsem zas spadla do toho stereotypu – jídlo, cvičení… Kolikrát jsem tady u těchhle stránek brečela a vymýšlela plány jak co nejrychleji zhubnout. A to hlavně proto, že jsem už neměla ani kamarády kteří by mě drželi při zemi. Cítila jsem se sama. Po jednom týdnu, kdy jsem od rána do večera už jen jedla jsem si řekla, že musím na to jít jinak. A tak jsem to řekla mamce a ta mě objednala k psychologovi. Krok, který jsem měla udělat už o 3 roky dřív. K němu jsem šla s těmi nejhoršími pocity, co jsem kdy zažila v celém svém životě. Ale po 3 terapiích jakoby se něco změnilo. Začala jsem mluvit o svém životě a přišlo mi, že jsem mluvila o věcech, které jsem ještě nikdy nahlas neřekla. Jen takové prkotiny, ale nahlas mě to dokázalo osvobodit. Všechny věci jakoby změnily barvu, i jídlo. Začala jsem jíst víc než předtím – hrozně moc ovoce a zeleniny. Předtím jsem se z ovoce ještě nepřejedla, teď mi to přišlo i příjemný. Změnila jsem názor úplně na všechno, jsem teď víc tolerantní. Nejhorší byl pocit, že váha neklesá. Ale ani nestoupala, takhle dlouho jsem ji na jednom místě ještě nikdy neudržela. Pak jsem začala hubnout. Jím teď pořád docela hodně a pravidelně, pomalu si zvykám. Váhu držím na stabilní váze, vypadám dobře, jsem se sebou dost spokojená. Ale ani si o sobě už nemyslím, že vypadám nejlíp. Jsem spokojená s tím, že se můžu zařadit do společnosti, kde každý je jiný a každému sluší to jaký je. Cítím svoji osobnost, kterou nechci nijak změnit, nechci už za žádnou cenu ani zhubnout..Chci být to co jsem a jak mě mají kamarádi rádi – a to že těch kamarádů mám teď fakt hrozně moc. Nebyl to nijak geniální životní příběh ale tímhle končím svou etapu záchvatovitého přejídání a od této chvíle o sobě můžu hovořit jako o psychicky zravém člověku