Jak vyhnat myšlenky?

Před rokem jsem se pevně rozhodla skoncovat s bulimií. Ona sama trvala snad jen půl roku, asi by se k tomu dalo dost dobře připočítat už pár let předtím, kdy se bulimie pomalu blížila a uhnízďovala, jen se ještě tak drasticky neprojevila. Zkoušela jsem bojovat, jak se dalo a těmi pokusy, které zpočátku končily krachem, pomalu přicházela na to, o čem to celé vlastně je a na to, jak by se z toho dalo skutečně dostat. Zjištění, že je to mnohem hlouběji, než u jídla, že je to v mých myšlenkách, v mém způsobu jednání se sebou a přemýšlení o sobě samé, znamenalo, že dostat se z toho zabere o dost víc času, než jsem si myslela. Nicméně dala jsem do toho všechno, pomalinku měnila myšlenky a chování k sobě samé, přemlouvala se, chválila se, likvidovala pocity viny a opakovala si stejné hezké a uklidňující věci kolem dokola, až to začalo být znát. Všechno se zlepšovalo a zlepšovalo. Začala jsem být schopna normálně se najíst, začaly mě zajímat jiné věci, než jen jídlo, po čase jsem začala cítit zase hlad i najedenost. Únava a touha po smrti pomalu mizely. Nálady se nějakou dobu kývaly z extrému do extrému, ale postupně se to kyvadlo vychylovalo čím dál méně a já si začínala připadat jako normální člověk a vychutnávala si spoustu věcí, které jsem při bulimii nebyla schopna prožít. Začala jsem vychutnávat život. Pak stačilo vlastně jen pár dnů. Pár drobných neshod s kamarádkou, která mi nakonec vyčetla všechno možné a já se neubránila tomu, aby mě to nevrhlo zpátky do onoho šíleného pocitu, že jsem prostě naprosto k ničemu a měla bych umřít, abych svět nezatěžovala svou přítomností. Vím, že je to pitomost a ani kamarádčiny výtky tak nebyly myšlené. Neměla bych si je tak brát. Ale jsem slabá a rozum mě zase přestává řídit. Nesmyslně zase začínají vítězit myšlenky, o nichž už vím, jak jsou falešné a nebezpečné. Proč se jim nedokážu ubránit, když už tohle všechno vím?