Mami, tati, jsem tu taky!!!

Chci se podělit o svůj příběh. Začalo to někdy kolem mých 14 let, kdy jsem pomalu začala ubírat jídlo. Ve svých 15 jsem jedla jen jablka a jogurty, maximálně 2 jablka denně a 1 jogurt. Táta s mámou věděli, že něco není v pořádku, ale oni měli jiné starosti. Rozváděli se a ukrutně se hádali o majetek a dělili si děti. moje bude holka, tvůj bude kluk, ne děti půjdou ke mě…Bylo to děsný. S bráchou jsme poslouchali za dveřma a brečeli jsme. Já jsem si všimla, že mi hodně padají vlasy, lámou se nehty, oni vlastně ani nerostli. Motala se mi hlava a byla jsem děsně slabá. Nosila jsem velké oblečení, všechno na mě děsně viselo. já však netušila, že jsem hubená. Byla jsem na gynekologii, že rok a půl už nemám měsíčky ikdyž mi předtím chodili pravidelně. paní doktorka se mě zeptala kolik vážím, já odpověděla že asi 56. To jsem opravdu myslela vážně. já vůbec nevěděla, že nějaká mentální anorexie existuje a že můžu tak moc zhubnout. Já si neuvědomovala, že hubnu. Rodiče to nezajímalo. jednou jsem šla do knihovny a viděla jsem tam knihu s docela zajímavým názvem. Půjčila jsem si jí. Došla jsem na stránku kde se popisovala mentální anorexie a jaké má příznaky. Se všema jsem se ztotožnila. Tohle byl velký mezník v mém životě. Došla jsem za tátou a říkám, že jsem nemocná, že mám nemoc zvanou mentální anorexie a musím se jít léčit na psychiatrii. Táta tomu nechtěl moc věřit,ale domluvili jsme si návštěvu u praktického lékaře a že se uvidí. jenže ten den já se děsně naštvala na jídlo a ublížila jsem si. Zavolala jsem ihned mámu do práce, ta zavolala tátu a objevila jsem se hned v dětské psychiatrické léčebně. Byl to šok. Zvážili mě a když se mě ptali kolik mám, já neustále tvrdila že 56. Ale ono honem, já měla 34 kilo. Začala umělá výživa a já ji nechtěla přijímat. Ubližovala jsem si, lámala jsem si pravou ruku, řezala jsem se a tak se mentální anorexie přesunula v jinou nemoc. při propuštění, bylo to po třech měsících, jsem měla 48 kilo.Doma jsem se pokusila o sebevraždu a tak se proces opakoval. zhubla jsem, léčebna, propuštění…….kolotoč. Pak jsem dostala bulimii, ale nemohla jsem zvracet. nešlo mi to. přibrala jsem na 65 kilo. a skočila jsem z mostu. Dnes vím, že to nebylo proto, že jsem tlustá, ale kůli rodičům. Chtěla jsem, aby si mě trochu všimli. nevšímali si mě ani tak. Dnes je to tak 9 let, už rok jsem byla docela v pohodě, a vdala jsem se. Uzdravila jsem se. Te´d jsem začala chodit na vysokou školu, ale opět začali nějaké problémy. nevím přesně jaké. S trvalými následky v kolenou jsem začala chodit na ortopedii na injekce, hodně to bolí, mám strach, že neudělám zkoušky, vyhodili mě z práce. Už jsem si zase začala lámat ruce, pořezala jsem se a spálila jsem se schválně o žehličku. jen tak jsem ji prostě přiložila na ruku. Nevím co se to děje. Byla jsem už zdravá. Rodiče mají teď každký svého partnera, táta se znovu oženil, jsou perfektní, přesto si víc rozumím s rodiči mého manžela. Moc je trápím tím jak si ubližuju a nevím co s tím mám dělat, abych zase byla zdravá. jídlo je docela v pohodě, ikdyž skoro každý den se ptám manžela jestli nejsem tlustá. mám pocity výčitek, že jsem méněcenná, že jen ubližuju a myslím na to nejhorší, co se mi právě nepovedlo. Musím se udržet a tak hledám hodně činností, práce přes den, neustále něco dělám, abych nemyslela na blbosti. Snad se mi to povede a budu zase zdravá. já vám přeju aby vy všichni jste byly zdravé a všechno zvládali alespoň o trochu lépé než já. Ale i já to dokážu zvládnout, věřím si a za tím si jdu. hodně štěstí všem.