jak jsem na tom já
bulimii mam šest sedm let, ani nevim. začalo to celkem klasicky, puberťácká touha po dokonalosti, z hubený holky se pomalu stala vychrtlina. svuj vzhled jsem si vlastně uvědomila az zpětně, když mi kamarádi říkali, jak sem byla nechutně hubená, vrněla jsem blahem. v sedmnácti jsem strávila dva měsíce v itálii na brigádě, kde jsem se miniminalnim příjmem potravy a občasným záchvatem zvracení vrátila rodičům padesátikilová. jo, meřím metr osmdesát… v osmnácti se mi zdálo, že mě nikdo nechápe a kvůli dalším problemům sem se rozhodla utéct z domova. čtyři týdny jsem žila za hranicemi v bytě kluka, kterýho jsem si stopla. bulimie skombinovaná s drogama mi přinesla překvapení v podobě zánětu ledvin. rodiče si pro mě přijeli a dva týdny jsem se léčila a vrátila se zpět ke kamaradům. chvilku to trvalo, protože jsem si nepřipadala moc pěkná= vypadala jsem normálně. po maturitě jsem se za pomoci rodičů odstěhovala do prahy, kde žiju dodnes. vystřídala jsem několik bytů, v každém jsem se se střídavou intenzitou věnovala své nejvetší zálibě-jídlo a tomu, jak si ho prohlídnout v míse. po půl roce v praze jsem poznala svýho kluka, se kterým jsem dodnes, a se kterým dnes žiju. v průběhu našeho vztahu, to jsme spolu ještě nebydleli, jsem měla druhej zánět ledvin, tentokrát ještě horší než ten první. důvodem bylo zvracení. tejden jsem byla na kapačkách. v poslední době mám špatný a dobrý tejdny. někdy to vydržím i měsíc, ale pak přijde záminka, jen malinká, vezmu si místo jedný sušenky tři a jsem v tom znova. teď si kvůli bulimii ruinuju i školu, takže jsem se rozhodla do konce roku přerušit, dát se do pořádku a začít znova. mojí největší motivací je, že chci být v pořádku kvůli sobě a kvůli svýmu klukovi. svoji nemoc beru jako přítěž, už to není o touze po krásné postavě, je to o mé neschopnosti řešit problémy jinak než zvracením. prostě se mi to vymklo.