co s tím??

ahoj, hned ze začátku se musím přiznat, že mi trvalo dost dlouho,než jsem sebrala odvahu najít si nějaké informace o svých problémech. Nechtěla jsem si to přiznat, ale teď jsem v tom až po uši a asi jako každá mám potřebu to někomu říct, ale komu, když to není jen tak. nechci to přiznat sama sobě, natož to říct někomu do očí. je mi 22 a radši ani nepřemýšlím nad tím, jak dlouho jsem bulimička, protože by mě to asi porazilo. Je velkým hitem svádět to na dobu, ve které žijeme, ale já jsem přesvědčená, že nejde o to, že všude kolem je plno hubených holek, ale je to hlavně v nás a v tom, jak samy sebe vnímáme. zdravá míra SEBEVĚDOMÍ!!! nemusíte vypadat zrovna jako miss, ale pokud máte kolem sebe lidi, pro které taková jste, tak se i tak začnete cítit. Možná kolem sebe mám spoustu lidí, co mě mají rádi, ale nikdy mi do nijak extra nedávali najevo. Říkat kritiku je asi snadnější než chválit. no, tak abych začala s tím, co ze sebe chci dostat. Vlastně to ani nemohu vzít od začátku, protože nevím, kdy se to zlomilo. Puberta je šílený věk – problémy s pletí a zvyšující zájem o kluky, kteří ovšem mé sympatie neopětovali,…. Když zhubnu, tak určitě budu pro kluky zajímavější …. hahahaha takový kec. no, ale začala jsem s dietama a ono furt nic, postupně jsem se uzavírala do sebe – neměla jsem na úspěšné kamarádky čas, po škole jsem šla radši domu a sedla k televizi no a pak to začlo – televize, jídlo, výčitky, záchod,…. dlouho se mi to dařilo skrývat, ale pak na to přišla mamka. slíbila jsem, že to zvládnu. a opravdu. rok jsem si nestrčila prsty do krku, ale stala se ze mě pěkná kulička – 75 kg při 163 cm. pak jsem se fakt naštvala a začala cvičit a upravila jídelníček -pravidelné jídlo, spousta zeleniny, celozrné věci, … trvalo mi to sice rok, ale zhubla jsem. fakt jsem se nepřežírala a měla jsem sama ze sebe radost, ale bohužel žádná osudová láska se stále nekonala a já ztratila naději – prostě ať budu hubená nebo tlustá, stejně budu furt sama. a tak jsem se opět vrhla na jídlo a měla výčitky a zas do toho kolotoče spadla. teď studuji na vysoké škole, ale stále jsem se toho svého problému nezbavila – není pro mě žádný problém jít si koupit nějaké jídlo, během půl hodiny ho sníst a pak to jít vyhodit na záchod. je to strašný, nedokážu se soustředit, při učení stejně furt myslím na to, co bych do sebe narvala. když se pokusím s tím něco udělat, tak to chvíli jde, jím normálně, ale pak přijde to osudové sousto, po kterém se cítím strašně a už mám pocit, že tam je navíc, tak k němu přidám další a další, protože už stejně vím, jak to dopadne. 🙁 změny mých nálad jsou taky šílené – jsem protivná sama sobě a co mě hrozně mrzí, že jsem protivná nejvíc na ty, na kterých mi tak strašně záleží a já jim nemůžu vysvětlit proč jsem taková. Já se za to tak strašně stydím a chci s tím něco udělat, ale nemůžu, prostě mi to nejde. Nemám se ráda a nejde mi to změnit. Mám mladšího bráchu – je to prima kluk, ale taky to není žádný model – neustále mu někdo předhazuje, že není žádné tintítko a já se hrozně bojím, aby neudělal takovou blbost jako já. Dostat se z tohohle začarovaného kruhu je, to mi samy potvrdíte, fakt téměř nadlidský výkon. No a je to venku 🙂 Na závěr by se hodilo říct něco takovýho, DRŽME SE, NENÍ VŠEM DNŮM KONEC!!!