Ahojky,tak jsem zase tady,abych vám zase něco napsala.Tenhle příběh bude docela smutný,ale doufám,že si z něj něco vezmete a nebudete opakovat stejný chyby. Víte,moje problémy začali už když jsem byla hodně malá.Vždycky jsem byla trochu při těle a ostatní děcka mě mezi sebe nebrali.Už v první třídě se našli tací,kteří mi nadávali a posmívali se mi,když se na to ted dívám zpětně,říkám si,kde se to v těch malých děckách bere?Tolik nenávisti a a jde vůbec přišli na to,že ten,kdo nevypadá jako dokonalej model je špatnej?Možná přeháním,a oni to určitě nemysleli tak zle,a já jsem to taky neměla brát tak vážně a měla jsem se bránit.Ale já byla takovej ten typickej vyjukanej prvnáček,za kterýho všecko řeší rodiče.A takhle se to táhlo až do osmičky,do té doby jsem všecky blbý kecy na moji postavu ignorovala,ale trápilo mě to.To je jasný.Ale pak už to jeden kluk vážně přehnal,a já jsem se s ním poprala.Vyvázla jsem s přeraženým nosem a odřenými koleny.Tomu klukovi se nestalo vůbec nic,ve škole mi řekli že to byla jen taková sranda a já to prý brala moc vážně.Po tomhle incidentu jsme se s rodiči dohodli,že přestoupím na jinou školu.Bylo to asi tři dny před začátkem prázdnin,to jsem si řekla,že to nějak vydržim,sbalim vysvědčení-mimochodem dostala jsem kvůli tomu ,,napadení chudáčka kluka“dvojku z chování!!A po prázdninách do devítky nastoupim jinam. A tady začíná nová kapitola mojeho života,ve které se začíná roztáčet kolotoč diet,anorexie,potom bulimie,deprese,ale nebudu předbíhat. Potom co mi začali prázdniny jsem si řekla,že bych se sebou měla něco udělat,abych do nové školy nastoupila s čistým štítem,jiná,lepší a hlavně štíhlá.Nevim přesně kdy se to ve mně zlomilo,že jsem se rozhodla hubnout,až do jisté doby jsem odolávala a snažila se zůstat taková jaká jsem a mít se ráda.Zachovala jsem se jako slaboch,nebyla jsem dost silná,asi nedospělá na to,abych si zachovala svůj rozum.Jak moc mě ted mrzí,jak jsem byla hloupá…No prostě klasika.Začala jsem hubnout,nejdřív omezování sladkostí až potom sem se dostala na jednu salátovou mísu denně,ale to až později,to asi všichni znáte.To už bylo po prázdninách a já sem shodila za dva měsíce 8 kilo,myslim že jsem je shodila docela zdravě,jedla jsem po malých dávkách 5krát denně a trochu cvičila a moc to nepřeháněla.Vypadala jsem docela dobře ani tlustá,ani hubená a byla na sebe docela hrdá. Potom nastal den D kdy jsem měla nastoupit do nové školy a měla jsem hrozný strach.Bála jsem se že mě ostatní mezi sebe nevezmou ,budou mi nadávat že jsem tlustá(i když tlustá už jsem nebyla),a celkově to bude ještě horší než dřív. Zbytečně.Hodně mě překvapilo jak se tam děcka chovali,byli ochotní a normálně se se mnou bavili.Já jsem se ale ze začátku radši držela zpátky,bála jsem se podvědomně že si jenom na něco hrají a když se jim otevřu,jenom toho zneužijí a budou mi nadávat.Ostatní mě ale brali jako normální holku,byla jsem oblíbená,dokonce hodně,poté co jsem se trochu zbavila předsudků jsem se ke všem chovala přátelsky a vstřícně.Říkáte si,co se teda vlastně stalo? Už při prvním vstupu do třídy jsem si všimla hezké ,štíhlé,až moc,holky,která seděla sama v lavici a v očích měla něco,nedokážu to popsat takový smutek,velký a já cítila,že bysme si mohli rozumět,a rozhodla jsem se,že se s ní skamarádím a vypátrám co se jí stalo a budu se jí snažit pomoct.Ze začátku to šlo těžko,myslela jsem,že prostě nemá zájem se se mnou bavit,chovala se chladně a odměřeně,až potom jsem zjistila že všechno jenom hraje,a je dokonce ještě víc stydlivá než já.Já se však nenechala odradit,a staly se z nás nejlepší kamarádky.Přede mnou se chovala otevřeně,vesele,ale před ostatníma tak odměřeně,za něco se schovávala… V jedné slabé chvíli se mi konečně svěřila,nechtěla jsem se jí vyptávat,tím bych ji akorát odradila,tušila jsem ale co s ní je.Řekla mi,že taky přešla na tuhle školu,spolužáci ji šikanovali,nadávali jí že je tlustá…jako bych viděla sebe.Akorát že ona se s tím nedokázala tak snadno vyrovnat,a začala hladovět už dávno před tím,než jsem poprvé držela dietu.Od té doby jsme se staly ještě lepšími kamarádkami,bavili se jenom spolu a divili se tomu jak jsme si hodně podobné,máme podobné pocity,obě si myslíme že jsme pořád tlüsté,ani jsem pořádně nezpozorovala,že čím víc se s ní bavím,tím mín se bavím s ostatními,až jsem se s nimi přestala bavit ůplně.Nevím co to se mnou bylo,jesti mě ovlivnila ona,nebo já jí záviděla,že je hubenější než já,začala jsem už tak málo jídla co jsem snědla,ještě víc omezovat a štastně a spokojeně sledovala jak kila mizí dolů.To je ironie co?celý den jsem vlastně trávila tím,jak sleduju a v hlavě si počítám,kolik toho sníst můžu,kolik ne,kolik kalorií má jedna mrkev,a ještě tím, že jsem se svojí nej kámoškou o všem diskutovala,probírali jsme jak jsme tlusté,chodili spolu běhat,obědy společně v jídelně odevzdávaly nedotknutelné,ještě nikdy jsem si s nikým nerozuměla tolik jako s ní,nebudu to protahovat,potom jsme spolu začali zvracet,vždycky jsme si nakoupïli,horu jídla,a potom to společně zdlábli a zvraceli,pak jsme si všecko vyčítali,utěšovali jsme se,že s tím přestaneme.jenže ne…Sice jsem byla ráda že mám takovou dobrou kámošku,ale postupně jsem si začala uvědomovat že já s tím přestat chci doopravdy,zatímco ona ne.Pak se začali objevovat mezi náma první neshody,zatímco já jsem bojovala,ona ne,a párkrát se jí podařilo mě stáhnout sebou,že jsem se znova přejedla a zvracela…..Jenže potom už jsem toho měla dost,jenže jsem stála na rozcestí,bud a nebo.Bud se rozhodnu bojovat a přestanu se s ní trochu kamarádit,tím se však odcizíme a ona bude na to sama a bude si myslet,že jsem ji zradila,nebo půjdu svou vlastní cestou a bude mi přednější moje zdraví.Nemohla jsem se rozhodnouta jí jsem nic neřekla,ona to však poznala že se mnou něco je a začala se vyptávat,proč to naše kamarádství kazím,co ona dělá špatně,…Nejdřív jsem nedělala nic a začala jsem se jí vyhýbat,mezitím jsem bojovala a někdy se ještě přejídala a zvracela,ona na tom byla hůř.viděla jsem na ní jak se trápí,jakou má depku a rozhodla s ní otevřeně promluvit.Řekla jsem jí,že já s tím chci přestat už nemůžu takhle žít,a že ona stím musí přestat taky,že jí pomůžu,ale jen smutně zavrtěla hlavou a řekla že to nejde,at ji nechám být a taky že mi přeje hodně štěstí. Bylo to s ní čím dál horší,zatímco já se z toho snažila dostat ,ona vypadala čím dál hůř,snažila jsem se s ní promluvit,ale už se přede mnou uzavřela,všichni jsme se jí snažili pomoct,učitelé,spolužáci,ale nikomu se nedařilo.Věděla jsem že by se to mohlo povést jedině mě.Jednou jsem šla ve škole na záchod a viděla jsem ji,jak drží v ruce žiletku,hned mi došlo co chce udělat.Když mě viděla,jak jdu za ní,rozbrečela se a já taky,řekla jsem jí že jí mám ráda at to nedělá,že jí pomůžu se z toho dostat…Tohle jsem jí vymluvila a prodloužila tak její život o týden… V sobotu,když jsem zrovna na ni myslela,mi volala její maminka,že je mrtvá.Podřezala si žíly,já už nemůžu psát dál,celou dobu tady brečím do klávesnice…Nikdy si to neodpustím,měla jsem se tenkrát zachovat jinak,nemuselo to zajít tak daleko,pořád mi hrozně chybí…..už nevím co s tím…………………………………….Nenechte to zajít tak daleko,i tak to může skončit,prosím vás bojujte, najděte v sobě tu sílu……
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.