Archive for category: Můj příběh

Ahoj vsichni, tak tenhle nadpis se me asi vubec netyka,protoze cely muj zivot se toci jen kolem jidla.Od prvni chvile kdy se probudim,az do te doby kdy jdu spat. Vse zacalo asi pred 10 lety,kdy uz jsem zacala mit dost diet,ktere nefungovaly,vse co jsem zhubla se zase prislo na zpet,ovsem 2x tolik takze ve 20 letech jsem vazila skoro 100 kg.Pak jsem videla v televizy film o dvouch holkach ktere trpely anorexii,co to je jsem v te dobe nevedela vubec nic.Ale hlavni bylo,ze jsem je videla jist neskutecny mnozstvi jidla,pak se sly vyzvracet,a hubly.Jedna to nakonci neprezila. Tak jsem si rekla,ze to vyzkousim,jak nechutne.Ale co se nestalo,behem par mesicu jsem shodila neco pres 30 kg,a jak jsem byla nadsena.Zadny zdravotni problemy se neobevili,co bych chtela vic.Co jsem ale nevedela,abych si vahu udrzela,ze v tom budu muset pokracovat.Jakmile jsem prestala,vaha sla nahoru.Takze ted po 10 letech se tato nemoc,bohuzel ani nevim jakou formou trpim,protoze ja se neprejidam,jim kdyz mam hlad,ale vse musi ven,kdyby me to melo stat zivot.Mozna je to neco mezi obema poruchami. Pred par mesicema jsem si vsimla,ze nemuzu zapnout kalhoty,a bylo to.Od te doby dalsi kila jsou dole,me obleceni je o 4 cisla mensi velikost nez bylo a ja jsem zase asi stastna.Ale kolik toho muze telo vydrzet? Po takoveto dobe jsem si vypestovala peknou radu veci,jako treba zaludecni vred,zanet jicnu,na ktery jsem dostala PPI prasky(proton pump inhibitors)na 4 mesice,ktery jsem ale hned po prvnim dnu prestala jist,protoze ty zabranuji tvoreni zaludecni stavy a jidlo kvuli tomu neslo ven.Buseni u srdce,vsude se mi delaji modriny,ktere se strasne dlouho hoji,takze nekdy vypadam jako kdybych me nekdo zbil. Ale ani tohle me nezastavi,jak vidim,v tom co delam.Ale nevim sama kde zacit.Takze cely den premyslim,hmmm…… Ma doktorka je skvela pani,a mam ji moc rada,jenze ja ji nechci prekvapit s timto.Tak strasne se stydim,priznat se ze jsem z ni delala blbou.Ono je to trochu jine nez prijit a rict ze me boli v krku.,takze jsem zase na zacatku,kde jsem byla u zachodu 6x denne,a kde asi jeste nejakou dobu zustanu..Jaka „skvela“ vyhlidka. Nehledam pochopeni ani porozumeni,zalezi na kazdem z nas jak se rozhodneme a koho pustime aby nam pomohl,bohuzel v mem pripade ja jeste nenasla odvahu se priznat k nejvetsi lzi meho zivota.

Toť otázka. Možná to bude rok, co jsem sem psala svůj příběh. Od té doby se toho dost přihodilo. Čím začít. Vždy jsem byla přesvědčená o tom, že s tim dokáži kdykoli přestat. Pořád dokola jsem se ujišťovala a říkala si, že je to naposled, ale nadešel druhý den a já v tom zase lítala. Myslela jsem, že ani horší už to nebude. Prostě se najim a pak to půjdu vyzvracet a je to a tak to bude každý den. Já hubla a byla konečně šťastná. Začaly mi být vidět kosti, což jsem považovala za nejlepší ukazatel mé hubenosti, jelikož při jakémkoli pohledu do zrcadla, jsem svou postavu neviděla takovou, jaká doopravdy byla. Což převládá doteď. Zvracela jsem každý den několikrát. Školu jsem zvládala. Nemohla jsem si dovolit polevit. Když na to doma přišli ani nevím jestli to bylo vysvobození a nebo konečná rána. Začalo se vše řešit, já slibovala, že s tim přestanu, ale nestalo se. Dostalo se to až tak daleko, že mě strašili léčebnou. Což pro mě bylo naprosto nepřijatelné. V té době jsme měly s mojí spolužačkou obhajovat sočku a nemohla jsem ji v tom nechat. Chodila jsem po všech možných doktorech. Nakonec jsem skončila v Bohunicích. Ne v léčebně, ale u paní doktorky. Udělala mi odběry krve a moči, aby zjistila, jak to se mnou vypadá. No říkala jsem si -co z toho asi tak může poznat- no řekla, že mě ani nemusela vidět a věděla o co jde. Doporučila mi bílkovinné nápoje a hlavně přestat zvracet. Chodím jak k psychologovi, tak i k psychiatričce. Beru antidepresiva, i když ze začátku jsem nechtěla, ale poté, co jsem dovedla svoji mámu skoro do blázince, řekla, že toho má dost a tak jsem začala brát léky. Musím říct, že je to lepší. Když něco sním nemám tak strašlivé výčitky. Ale pořád si hlídám nutriční hodnoty a přemýšlim, jestli je to moc tučné, kalorické a tak. Oblíbila jsem si jogurty (samozřejmě se sníženým obsahem tuku, nejraději mám activii a jogobellu). Občas nastanou černé chvíle, ale není to každý den a několikrát. Nejdelší doba, kdy jsem nezvracela byl měsíc. Nic moc, ale snažim se. Dělali mi kontrolní odběry, které dopadly o trochu lépe, ale ještě to nebylo ono. Dotáhla jsem to na úctyhodných 42 kg při výšce 165 cm. Teď mám kolem 49-50 kg, vrátila se mi asi po 3/4 roku menstruace a konečně mám i nějakou sílu. Začala jsem posilovat s gumičkama, i když mi doktorka řekla, že bych ještě měla počkat. Ale já musím. Nejlepší kamarádka, která se mnou tuto situaci trpěla mi říká, že už konečně nevypadám jak smrtka. Na jednu stranu jsem šťastná, ale na stranu druhou bych chtěla vrátit minulost. Jsou chvíle, kdy se sama sobě vcelku líbím, ale stejně ještě převládá pocit, že jsem zase tlustá. Nemohu to sama posoudit, protože když se mrknu do zrcadla, tak se prostě nevidim. Možná je to na dobré cestě, ale myslím si, že se toho stejně nikdy nezbavím. Já prostě nechci být tlustá. To raději smrt. Kluka pochopitelně nemám. Na zábavy nechodím. Sedím jen doma. Myslím, že se mému okolí dost ulevilo, mně možná o trošičku taky, ale pořád o tom přemýšlím. Když jdu po ulici, tak se koukám kolem sebe a vidim ty hubený holky a vzpomínám na staré časy, kdy jsem byla opavdu přesvědčená, že jsem hubená. Snažim se jíst 5x denně, ale klidně by mi stačilo tak 3x. Nevim, kam to všechno jídlo lidi skládají. Jedinou mojí láskou je bafan. bernský salašnický pes. jsou to asi dva dny, kdy se k nám zatoulal další berňák a byl dost v uboženém stavu, tak jsme si ho vzali. jelikož nebydlím s rodiči, ale jen se svými sourozenci v Brně, tak jsem ho ještě neviděla. No asi vám to bude připadat jako nějaká slohová práce, ale jsem ráda, že jsem se mohla tímto způsobem vypovídat. pokud jste to dočetli až sem a chtěli byste se podělit i o svůj příběh nebo jen tak pokecat, tak číslo mého icq je 236-003-726. Tak se mějte fajn a neblbněte. Řekla bych, že mi to vzalo jedno z těch nejlepších „pubertálních“ let. Je mi skoro 18 a příští rok mě čeká matura. Tak pa a všem držim palečky a věřim, že to zvládnete ať už sami nebo s pomocí. mějte se a krásné dny L.

Zdravím všechny,kteří navštěvují tuto stránku.Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh,který je hodně podobný všem ostatním.Nikdy jsem nebyla vyloženě štíhlá.Měla jsem prostě normální postavu,to mi ale nevyhovovalo ,atek jsem začala už v ranném věku držet nejrůznější diety,které mělý,ale opačný účínek,sice jsem 2 kila zhubla,ale potom jsem to nevidržela a dostavil se dost neoblíbený jojo efekt a kilka šla opět nahoru.O letních prázdninách jsem ,ale své postavy měla dost,ještě k tomu jsem přibrala 3 kila a rozhodla jsem se,že musím doopravdy zhubnout!!!Připadala jsem si úplně neskutečně obézní s svými 61kg a výškou 166cm.Začala jsem tedy opět hubnout,zprvu to moc nešlo,ale potom se pomalu dostavovaly výsledky.S hubnutím jsem začala v září a do konce října si myslím,že to bylo celkem zdravé hubnutí,potom ale nastal zvrat ,den po dnu jsem omezovala čím dál tím víc jidla a přidávala jsem si víc a víc pohybu,protože pohyb znamenal výdej energie a ten jsem já potřebovala,protože jsem chtěla hubnout dál a dál.Plavání,každý den jízda na rotopedu,auto nebo autobus pro mě neexistovali,všude jsem musela chodit pěšky,skákání přes švihadlo…Postupně se začal zhoršovat můj zdravotní stav a hlavně moje psychika.Začala mi být neuvěřitelná zima,když jsem měla jít ven oblékla jsem si vřeba 5 vrstev oblečení,ale stále jsem cítila chlad,ztratila jsem menstruaci,cítila jsem se neustále unavená a slabá(ikdyž jsem spala třeba i deset hodin),byla jsem uzavřená do sebe,ztratila jsem zájem o cokoliv,co se netýkalo jídla a hubnutí,nic pro mě nebylo důležitější,než to jek vypadám a nedejbože abych náhodou přibrala jeden gram,později jsem cítila ,že už i život pro mě nemá cenu,protože jsem nestála o to aby jsem neustále poslouchala něco,co mi přikazuje že nesmím jíst.Chtěla jsem se bránit,ale neměla jsem sílu,anorexie mě úplně ovládla,tolik jsem toužila sníst něco a vychutnat si to tak jako to bylo dřív a tak jak to dělají všichni ostatní,ale prostě jsem nemohla,mé druhé já mi to nedovolilo.Koncem listopadu to mamka nevydržela a odvedla mě k doktorovi,ten mi odebral krev a později mi zjistili nízký tlak atd.Musela jsem jít do nemocnice,ta byla ale normální,nezabývala se takovími problémy jako mám já,když jsem tam nastoupila vážila jsem 49kg a měřila 169,5cm.Přibrala jsem tam necelé kilo,ale s tím úmyslem,že až se vrátím domů musím ho okamžitě zhubnout.S mamkou jsme navštívili psichyatričku,se kterou jsme se domluvi na ambulantní péči.Začala jsem jíst víc ,váha ale stále klesala a já samozřejmě měla radost,kterou jsem nedávala najevo,protože jsem nechtěla aby mě poslali na psichyatrii.Bohužel jsem se tomu nevyhla a skončila jsem na psichyatrii v Brněv Bohunicích se 43,5kg.Ze začátku jsem nechtěla spolupracovat a snažila jsem se hubnout dál.V den kdy jsem vážila 42kg mi doktor řekl,že pokud zhubnu ještě 2 kila,tak mi zavedou umělou víživu.Ten den jsem v sobě poprvé překonala ten strach a vzala jsem si sama od sebe jogurt s s cereálními taštičkami.Byla jsem tak šťastná,že jsem si mohla vychutnat něco tak dobrého.Pochopila jsem ,že musím přibrat a musím přestat přemýšlet o jídle,jako o něčem po čem se tloustne,ale brát ho jako součást života,bez které se člověk neobejde.Postopně jsem přibrala a psichyka se taky trochu zlepšila.Když mě po 6 týdnech pustili domů s váhou 50,hrozně jsem se těšila ale na druhou stranu jsem se bála,že to přibírání nepujde zastavit.Často mě přepadali deprese a změny nálad,ale překona jsem to a teť si myslím ,že jsem na to o hodně líp.Už se každý den nevážím,víčitky po jídle se pomalu ale jistě ztrácejí a zase se dokážu smát.Ani nevím kolik pořádně vážím a abych řekla pravdu je mi to celkem jedno,řídím se spíš podle toho jak vypadám a jek se cítím,něž podle toho,kolik vážím.Vážím zhruba 54 nebo 55 kg a jsem se sebou spokojená.Hodně sportuju a snažím se jíst zdravě.Snažím se užívat si života!!!Chtěla bych vzkázet,těm kteří mají stejný problém jako jsem měla já:musíte si sami uvědomit,že jste nemocní a že porřebujete pomoct,hlavní je ale aby jste se chtěli uzdravit,protože jinak léčba nemá význam.Prosím překonejte to a buďte tak veselí a plní života jako dřív!!!A uvědom te si ,že následky se můžou objevit až za dlouho,já třeba stále nemám menstruaci a po příchodu z nemocnce až do teď mi padaly neustále vlasy.teťka už je to lepší.Všem vám držím moc a moc palce a přeju vám hodně štěstí a síly při boji s touto hroznou nemocí!!! Važte si sami sebe a buďte na sebe hodní!

Na začátek bych chtěla říci, že vím, že tady na tom jsou holky mnohem hůř než já! Už několikrát jsem se rozhodovala, jestli sem mám napsat svůj článek, ale myslím, že ta správná chvíle nastala až teď. Kdybych jsem napsala před rokem či dvěma, kdy jsem také občas brouzdala po těhle stránkách, asi byste slyšeli jen výkřiky zoufalství a potřebu poradit co se životem. Neříkám, že dnes je mi hej, zlepšení tu je, ale stále mi ještě něco schází do cíle. Možnost podělit se s ostatními na tomto webu o stejné problémy a tak trochu se vypovídat mi určitě pomáhá, i když jsem nikdy neměla odvahu dojít do svépomocné skupiny. Chci se ve vzpomíkách tak trochu vrátit na začátek toho všeho, protože doufám, že mi to pomůže uvědomit si znovu spoustu věcí. A také doufám, že to nebude nikoho moc nudit… Žádný ojedinělý problém samozřejmě nemám, asi zapadám někam do řad průměrných bulimiček (no zní to hrozně :o) Asi jako u všech holek, začal u mě přelom v pohlížení na sebe a sledování jídla v pubertě. Mohlo mi být nějakých 13. Do 15-ti jsem objevovala taje zdravé výživy a začala se jimi, zatím ne striktně řídit. V 15-ti jsem také poznala prvního přítele. Bylo to romantika, seznámili jsme se v tanečních a protože byl můj první, tak trochu jsem se na něj upnula. Byli jsme spolu 2 roky a já postupně začala víc a víc sledovat co jím a jak vypadám, i když jsem vůbec neměla proč. Měřím 170 cm a tenkrát jsem vážila 57 kg a měla jsem ideální vysportovanou postavu. To vše mohlo zůstat na uzdě, kdyby se se mnou přítel po dvou letech nerozešel a mě to nezasáhlo totálně nepřipravenou a nezkušenou. A tak to tedy začalo… Nejdřív jsem přestala jíst, protože jsem z toho byla na dně. Zhubla jsem během asi 3 týdnů 10 kilo. Jenže uplynulo pár měsíců, já se z rozchodu sebrala a začalo se mi líbit jak jsem vypadala. Mohla jsem si koupit oblečení skoro o 2 čísla menší a úžas ostatních nad mým zhubnutím mi dělal náramně dobře. Nejedení mi taky šlo, ani nevím jak jsem to mohla vydržet. A tak po půl roce si toho všimli i rodiče. Anorexii jsem neměla, asi jen takový náběh… utlo se to v okamžiku kdy nejspíš tělo začalo strádat a já začala jíst, zatím jsem se nepřejídala, ale i to stačilo, že jsem během měsíce měla zpátky těch 10 kilo ale bohužel is bonusem 5 kil navíc. A tady začal můj boj s bulimií. Přišel pomalu, nejdřív jen tak zlehounka škrábal na dveře, a pak se projevil naplno. Myslím, že je asi zbytečné, abych popisovala kolotoče myšlenek, záchvatů přejídání a zvracení, všechny jej znáte… Od těch 17, kdy to začalo, trvalo to 2 roky, než jsem si vůbec uvědomila co dělám. Jen sám fakt uvědomění ale nic nezmůže, vůle byla, ale malá, a téměř žádná motivace. Za ty dva roky jsem několikrát začala neějaký vztah, ale skončil na mém podceňování se a na mých depresích, prostě na bulimii. Před rokem (teď je mi 20) jsem se o to začala víc zajímat a poté s tím něco dělat. První měsíce byly možná horší než předchozí dva roky. Vydržela jsem den dva, pak si vzala něco nepovoleného (však to znáte) a už to jelo…pocity zklamání sama sebe, selhání… Při každém novém začátku jsem si říkala tak, a teď už to opravdu zvládnu. Věděla jsem ale, že dokud budu sedět doma na zadku, tak se mi to moc nepovede. A tak jsem se snažila trochu obnovit vztahy s kamarády, kteří mě v důsledku bulimie nezajímali, také jsem začala chodit cvičit s jednou kamarádkou a doma se snažila pořád číst nové informace, protože mi pomáhaly v upevňování vůle zbavit se toho. A tak pomalinku se začaly intervaly mezi zvracením prodlužovat z dnů na týdny. Ale… bohužel se mi zatím ještě nepodařilo vydržet déle než měsíc. Změna ale nastala v tom, že tím že jsem aspoň trochu začala chodit mezi lidi, tak jsem před třemi měsíci poznala svého nynějšího přítele. Myslela jsem si že to bude konečně konec, ale nebyl. Už po dvou týdnech jsem zase zvracela a tolik si to vyčítala. Vždyť jsem po dlouhé době poznala úžasného kluka, tak co mi chybí! Tak jsem začala ZNOVU, ale ZNOVU po měsíci jsem se neudržela. Teď jsem zas ve stádiu nového začátku a doufám, že už mi to vyjde. Myšlenky mi zaměstnává spoustu jiných starostí než jídlo, začala jsem i znovu cvičit (v rámci mezí) a protože s přítelem je zatím všechno úžasné tak mám obrovskou motivaci. Vím, že ještě nemám vyhráno, ale myslím, doufám cítím, že už to brzo skončí. Jsem moc ráda, že jsem se tu mohla vypovídat, asi bych napsala milion stránek, kdybych se nekrotila. Moc držím palečky všem holkám! Určitě to zvládnem! Budu moc ráda, kdyby měla třeba nějaká holčina zájem si psát, nebo se třeba i vidět a navzájem podporovat l.lioness@centrum.cz