Archive for category: Můj příběh

METAMORFÓZA Příroda usíná, tajemné sychravo se rozvaluje v zalesněném údolí. Mlha, chladivá, vlezlá, prostupuje vším, co jí to dovolí. Cosi se brání, ale vlhkost se nevzdává, zebe těla živých, bez povšimnutí nechává vše neživé. Přitom kámen by nepocítil, kdyby jím chlad pronikl. Rostlinky a zvířátka se připravují na zimu, člověk bláhově sní šlapajíc po opadaném listí. Namlouvá si, jak je příroda důmyslně krásná. Ona přitom jen podléhá zákonům biologie, že vše v chladu usíná a v teple se probouzí. Já sním o podobě lístku, být lehká jako on, unášená větrem. Poletovat si mezi hejny ptáků. Nic nepotřebovat, necítit nadcházející mráz, nejíst, nepít, nedýchat, jen se tak vznášet. Čistá od lidské nedokonalosti. Spět k zániku s přírodou? Ale to ne, já se chci vznášet věčně. Proč tlít jako ošklivý hnědý list? Či červený? Ale ne, shnijí všechny? To já nechci. Bráním se, zima přichází a já bych zmrzla? Ale proč ne, proč nebýt sněhovou vločkou? Chladivá, bez života, ale tak krásná a lehčí než špinavé listí nacucané dešťovou vodou. Odporný humus, co se povaluje po lesích i chodnících. Lidé, v naivní touze přiblížit se přírodě, vysázeli stromy kolem svých obydlí. Já jim tu jejich barevnou inspiraci zakryji bílou dečkou. Padající v paprscích slabého slunka, cítím svou moc, která si tak odporuje s mou malostí. Jsem jedna z miliónů takových vloček. Jsme pravidelné, na první pohled stejné, ale já jediná budu vločka s duší. Ty ostatní, pouhé krystalky zmítané mrazivým severákem, necítí volnost, svobodu; necítí nic? Ani ke mně, jsem sama. Lidé si mě nevšímají a má stálost je klamavá. Zima nepotrvá věčně, jistě se rozpustím pod tíhou slunečních paprsků, když ne jarních, tak letních. Ale co by to bylo za jaro, kdyby neprorazilo mrazivou pokrývku umačkávající vše živé? Jaro mě zabije, nebudu, má trvalost byla pouhým bludem. Proč jsem vlastně toužila být obří sněhovou vločkou? Ty velké bílé obludy, proměnily se v lehký jarní deštík. Kapky, sotva viditelné, křísí probouzející se krajinu. Rostlinky vystrkují růžky zpod posledních ostrůvků sněhu, špinavého sněhu. Jak jsem mohla snít o podobě těžké ohavné vločky. Tak čistý a průzračný je tento déšť. Oživuje, dává sílu, příroda je na něm bezpochyby závislá. Beze mě byste, živočichové, rostliny i ty, člověče, byli bezradní. Dávám vám vláhu, dávám vám život. Stále sama, mezi ostatními kapkami deště; opět cítím svou tíhu? Dopadám na zem. Stávám se bahnem, špinavým blátem. Odtékám do kanálu. Ani kapička není tak lehoučká, aby ji zemská gravitace nepřivedla k zániku. Jak nespravedlivý zánik něčeho tak něžného jako je kapka vody. Zvolila jsem si špatnou podobu. Stále příliš těžká, prahnoucí po svobodě, po nezávislosti. Zaujímám příliš velký prostor v tomto vesmíru, abych byla uvolněná z pout přírodních zákonů. Už jsem se rozhodla, nebudu nikomu sloužit jako obživa. Žádného vděku se mi za to nedostává; ani o něj nestojím, ale zneužívat se nenechám. To se raději rozplynu úplně. Vždyť proč ne… Letní sluníčko prosvítá mezi zelenými lístky stromů. Růžová omamná vůně se šíří vzduchem. Jak příroda žije, je vidět i cítit. Je to jako sen? Pro jednoho krásný, plný života, naděje a touhy. Pro druhého smutný? Nesplněné přání? Splním si ho! Už vím, kde je cesta z mého trápení. Stanu se slunečním paprskem. Jsem silná, mocná, a přece mě nelze nahmatat, změřit, zvážit, nijak označit. Nikdo mě neuvězní, nikam nezavře, neschová na příští časy. Budu věčná a život na Zemi se beze mě neobejde. Až znovu přijde zima, já stále budu. Slabší, ale přece. Naopak, budou si mne vážit o to víc, jak budu vzácná. Nedostatkové zboží, hřející jejich zmrzlá těla. Teď prosvítám vzduch, dovoluji jim žít, bavit se. Dopadám na jejich polonahá těla. Vesele laškují ve vodě i na pláži, objímají se, kluci i holky, muži i ženy. Nikdo však není dokonalý, jen já sluneční paprsek? Jak hladím ta lidská těla, má mysl se rozpomíná? I já měla tělo. Kam se podělo? Chtěla bych také dovádět pod slunečními paprsky! Ptám se ostatních paprsků, zda neví, kam ztratilo se mé tělo. Mlčí, nemají duši. Přes svou horkost jsou němé, tyto žhavé prsty slunce. Ignorují mě? Ne, neignorují, oni necítí. Ti lidé pode mnou jsou plni lásky, mají se rádi, milují se. Já nemohu. Jsem sama, už vidím, kde tělo mé leží. Svou hmotnost neztratilo. Teď, plné červů a nasáklé vodou, mnohem větší a ohavnější zdá se být než za časů našich vzájemných válek. Jak ráda bych se do něj navrátila. Jak ráda bych se s ním usmířila. Ale toto tělo nevnímá mé omluvy. Urazilo se? Ne, leží netečně pod zemí, ani ono už necítí, je chladivé, je mrtvé. Todle jsem napsala už dávno, tak mi odpuste, že je z toho cítit dětinskost. Nechtěla jsem to měnit. Je to z doby, kdy jsem se rozhodla poslat anorexii k vodě.

Aspon niekde musim napisat svoj problem… mam 15 rokov… a ako kazde dievca v mojom veku aj mna zacina trapit postava… ked som sportovala mala som lepsiu postavu ako mam teraz… a strasne ma to trapi… a robim co najmenej aby som musela jest hocijak sa zamestnavam len aby som nemusela mysliet na jedlo, pretoze jedlo je to naj v mojom zivote… milujem vychutnat si nejaku fajn cokoladku dat si hranolky… ale zasa na druhej strane je ten moj podvedomy hlas v hlave ze budem tucna nikto sa na mne nepozrie… ostanem sama… nikto ma nebude mat rad… pretoze dnesny svet je o vyzore.. kazdy pozera ake mate oblecenie postavu tvar vlasy…a to je smutne… dost ludi uz naraza na moju vahu ci doma abo vonku… ludia si mozno ani neuvedomuju,no ublizuju mi cim dalej tym viac, viem kolko vazim a trapi ma to vecery preplacem a rozmyslam aku to mam postavu, chytim si boky pozrem sa na stehna zadok katastrofa… a uz par tyzdnom mi prepina jem iba aby mama videla ze jem.. a jem v tedy ked uz mam take krce v zaludku ze mi ani lieky nepomahaju.. lenze samozrejme jak sa mi da mama najest snazim sa to nejak dostat von… a doteraz sa mi nic nepodarilo dostat von.. ale uz premyslam jak zajtra budem cely den pit vodu a dam si nejaky stymulant z coho ma fajne napne… sak kazdy ma ucite jedlo abo pitie z coho mu nieje dobre… sedim za pc a mam ten zly pocit (sytosti) … trapim sa… a hoc to nieje jednoduche ale takto to tu mozem napisat… niekedy mam aj take stavi ze nejem tyzden a kazdym dnom mam dole kilo… takze sa postavim na vahu a som stastna… a mama nechape stale.. ze chudnem.. nechape… a je mi to momentalne jedno ja vidim svoju predstavu ako budme vyzerat a za hocijaku cenu sa toho nevzdam!!! hoc by som ani jest nemala…

Už jsem sem psala svůj příběh v období kdy jsem vážila 43-45 kg.Od té doby se mnoho změnilo: sice už jím jen zlomek toho co jsem jedla v době anorexie ale přibrala jsem za 2 měsíce 20 kg od nejhoršího stavu,takže mám ted necelých 60 kg. Chtěla bych vám tedy popsat strastiplně šplhání po nebezpečné cestičce života. Jsou to asi 4 měsíce kdy jsem se odhodlala k vám napsat tento příběh-měla jsem 43 kg a místo toho abych se sebou začla něco dělat zhubla jsem na 42 kg…už jsem skoro vůbec nejedla,někdy neobědvala,tu nevečeřela… nakonec jsem přišla ke své dietoložce s 38 kg…Kupodivu jsem v té době měla dost síly, i když tělo zjevně strádalo:padaly mi vlasy,tváře propadlé,kosti trčely z těla ale nic z toho jsem neviděla a možná vidět nechtěla… Hrozba nemocnice byla nadosah..měla jsem jedinou možnost se fyzicky i psychicky zotavit u babičky.Byl to boj,ale nakonec se váha vyšplhala na 45 kg. Všechno se zdálo být na dobré cestěpřibírala jsem 3 kg za týden a už měla přes 50 kg…Sama jsem za to byla ráda,ale jakmile váha ukazovala hodnotu 55 kg(což byla moje váha před anorexií a -15 cm),rozhodla jsem se to řešit po svém…Začala jsem zvracet a bylo jedno jestli jsem ten den měla dietní buchtu nebo salát-muselo to ze mě jít PRYČ.Naneštěstí to však babička i doktorka brzo poznaly a varovaly mě před bulrexií. Ani to mě ale nezastavilo a já jsem si zvesela zvracela celkem asi 2 měsíce.Vůbec netuším jestli jsem si zhuntovala tělo ale já měla zase jediný cíl:ZHUBNOUT!!Tváře jsem měla nafouknuté jak sysel,obrovské kruhy pod očima a i mé zuby se začaly ulamovat,najednou jsem neměla sílu na nic jen jsem si zvracení vyčítala,ale na druhou stranu jsem toužila po dokonalém těle… Teprve před týdnem jsem se rozhodla se zvracením skoncovat,mám 60 kg a to jsem prsím na dovolené zhubla a už se nechci k bulímii vracet ale jak dlouho mi to vydrží?? Můj nynější jídelníček vypadá takto: Snídaně:nízkotučný ovocný jogurt plus ZŘÍDKA pár semínek,Tang nebo light sirup Oběd:salát se sýrem nebo maso se zeleninou na vodě Večeře:ovoce či zelenina,džus se sníženou energetickou hodnotou a během dne litry pití a hodně žvýkaček Hlavně,že už nezvracím…Samozřejmě mě to napadá každou chvíli:,,A tak já to naposledy zkusím,prosím!“ ale moje druhé já už hlásí :,,A co,stejně by jsi akorát ztloustla a měla bys zničené tělo!“ Chtěla bych všem dívkám trpící poruchami příjmu potravy:,,Holky nebláznětě,stojí vám ty kapačky za to??Nezahrávejte si se smrtí,vždyť mnohdy ani nepotřebujete zhubnout!Já mám jednu spolužačku trpící anorexií a bulimií a teď je z ní ploužící se mrtvola a úplná troska co ztratila zájem o svět a kamarády.Ani mě-jako že se mi líbí příliš štíhlé dívky-se nelíbí a prý jsem vypadala ještě hůř ..Tak si nejdřív domyslete důsledky a pak to řešte..Já mám díky poruchám celý život zničený:beru doslova 10 druhů prášků(silný antidepresiva,na podporu chuti k jídlu,na spaní a na obsedantnost atd. atd.) a ani teď se nepřestávám jídla bát-nikdy si nevezmu například sladší zákusek či vůbec nejím přílohy k obědu(těstoviny a ryži,ba i brambory jako přílohu jsem nadobro zatratila :o(( )!!Snad jsem vás alespoň trochu varovala-tyhle nemoci fakt zabíjí a nebýt těch výborných prášku tak už jsem dávno ležela na hřbitově…

Ahoj, pravidelně si čtu vaše přiběhy a většínou jsou mi blízky ,jako asi všem tady?Sedím čtu si přiběhy,vedle mě je hromadka časopisu s dietami a ja si dodavam odvahy abych napsala ten svůj. Je mi 16 let chodim na školu kde je VELKA většina kluku, průmyslovka. Takže aniž by se vam někdo tam musel libit, chcete přece vypadat dobře. Ze začatku to bylo docela psycho,nikoho jsem neznala a o čem si holka ma ?hodit řeč ? s kluka ?. Časem sme se poznali a už jsem byla v poho, ale stále jsem nerada stala u tabule. To asi každy říkate, ale když mate vyvinutější zadek tak už to je o něco horší !!! Takže u tabule jsem byla vždy nervozní ! Ted se vratím do mládí. Když jsem byla mala ,lezla jsem po stromech,blbla na ulici a nahaněla se s ostatníma, takže o pohyb bylo postarano. Pak sme se přestěhovali a mamka mě přihlasila na gymnastiku, ta mě bavila, ale když mi bylo kolem 12let začala puberta,kluci atd. Co hlavně mi vadilo, že mi pořad nerostli prsa! 13-14 a pořad nic,kluci měli blbi naražky a to mě moc boleloL a ja hloupa si myslela že to ma něco společnyho s gymnastikou( měla jsem pravdu jen asi z 5%, kdybych dělala gymnastiku na vyšši urovni tak to možna) a tak jsem s tim švihla! Mamka se ale nedala a dala mě na další sport, ten mě už tak nebavil a na to abych se vratila ke gymnastice jsem byla už moc stara. A pohybu ubývalo a ubývalo a kil přibývalo a přibývalo ?.Přišla střední a moje každodenní činosti bylo přijit domu,najist se a koukat na tv a pak pc.Jasny že sem to nenechala jen tak! Když sem se sama sobě začala hnusit tak jsem šla do posilky nebo zahrat tenis,ale to jen narazově. A ted co mě trapí !Přežíram se, nehorazně ,nechutně !!!!! Celý den třeba nemusím jist ,ale večer tak okolo 19 něco cvakne a nikdo mě nevytahne z kuchyně!Je to strašny! Občas si řeknu ,že začnu zdravě jist nebo držet nějakou dietu ,ale to jako by mělo na mě opačny učinek.Začnu se bat ,že už se nikdy nanajim a běžím do obchodu a koupím si na co mam chut.Doma vařej výborně a pořadny porce českyho jidla! Pořad si říkam ,a od zítřka začnu,příští rano vstanu a nenasnídam se a pak ve škole sním 2bagety a ještě to zapiju pepsi.STRAŠY !!! tak si řeknu ,tak zítra a pořad pořad to oddaluju. Možna je to slabou vůli nebo nevim. Někdy ani nemam hlad jsem uplně sytá ale v tý hlavě mi někdo říka, jdi vem si ,doraž se ještě něčím ! A tak je to furt.Když vyžíram tu ledničku, rodiče jen řeknou nežer budeš tlusta nebo stejda řekne, nežer budeš mit zadek jako babička( babička je dost při těle)a další naražky.Ale ja to neslyším a přihodim si ještě jednu lžící jakoby na truc ! když jdu spat,myslim na jidlo.Je to hrozny.Tak rada bych si dala malou porci nebo jedla aspon mít a ne jako rozežrany prase! Přala bych si aby mi někdo zalepil pusu! Jestli je někdo na tom podobně nebo mě aspon chape ,napište,poraďte budu rada a jestli ste to dočetli dokonce ,taky moc děkuju J MĚJ TE SE PĚKNĚ A UŽIJTE SI PRAZDNIN A SLUNIČKA 😉

Zdravim vsechny pritomne, nemocne, vylecene i ty co se v tom motaji porad dokola jako ja. A jak to zacalo u me? Tak jako mnoha anorekticek. Bylo mi sestnact a ja necekene onemocnela, skoncila jsem v nemocnici, kde jsem byla mesic, samozrejme při nemocnicni strave clovek nemá problem zhubnout, a tak se to povedlo i me, i když tenkrat to ještě bylo neumyslne a nejak jsem si to neuvedomila, Jenze po navratu domu jsem si uvedomila, ze se sama sobe prvne v zivote libim. Vzdycky jsem byla silnejsi, 175cm od 62 do 67kg- podle rocniho obdobi. Když jsem se ze spitalu vratila mela jsem 57kilo. Vsichni mi zacali rikat, jak mi to slusi a podobne ty kecy, které člověka nuti vahu si udrzet, ba dokonce ještě zhubnout. A tak i ja jsem zacala jist minimalne, zkraje to nebyl problem, mela jsem scvrkly zaludek ještě ze spitalu a chut k jidlu také byla minimalni. Casem se sice chut vracela, ale ta touha po tom si vahu udrzet byla silnejsi. Zacala jsem jist pouze? zdrave?, jsem od malinka vegetarian, takze jsem zaradila jen nizkotucne jogurty, ovoce a zeleninu. Byla jsem na sebe pysna, během nasledujich par mesicu jsem se dostala na vahu 49kilo. To uz jsem zacala mit porblemy s matkou, se kterou jsme si nikdy nerozumneli. Bohuzel jsem také byla vecne pod dozorem svoji detske doktorky, neustale kontroly a podobne věci. I ona si zacala vsimat, ze hubnu, zacala si me zvat jednou tydne na prevazeni- každý zname ty triky, jak mit o par kilo vic, ze?:0),zpocatku hubnuti pricitala nemoci a ja ji v tom utvrzovala, tvrdila jsem ze jim, ze se cpu, ale ve skutecnosti uz jsem jedla tak jeden jogurt a jedno jabko denne. Asi za pul roku uz jsem mela jen 41kilo- oficialne, ale ve skutecnosti jsem mela 38kilo a byla jsem chodici kostra. Jednoho dne volali ze skoly domu, co se u nas deje, ze hubnu, ze nechci jist. Doma me mama servala a to me nastartovalo ještě vic, budu se alespon mstit a nebudu jist, konec koncu mama byla vzdycky také oplacana, takze jsem to brala tak jako, ze mi mou vahu zavidi. Pak uz mi ani doktorka neverila, ze jim a objednala me na psychiatrii. Tam jsem tenkrat jela jen s tatkou, hodne si rozumime, jen tata je takovy ten typ mouchy snezte si me, nikdy se o nic nestara, nic ho nezajima. Byl hrozne hodny, moc me tam podporil, i moje vypraveni o matce, o jejich vycitkach, ze jsem se vubec narodila, ze jsem byla v nemocnici jen prot, abych jim zpusobila problemy a podobne. Na psychiatricku jsem kaslala. Vždy před navstevou jsem do sebe nalila hektolitry vody abych nemela na vaze mensi cislo nez tam bylo minule. Nejak jsem to vsechno obchazela. Doma jsem nemohla vydrzet, nechvala jsem si schvalne ujet vlaky, abych nemusela domu a hlavne abych s nima nemusela jist. I když každý jsme sice jedli jinde, ale pac me mama hlidala tak sedela u me v kuchyni u stolu. Ted uz se nedalo něco schovat, jako driv. Vzdycky jsem mela v kapse u teplaku kapesnik, kam jsem vsechno schovala a pak hodila do kotle. Něco slo splachnout, něco jsem vyhodila druhy den, když jsem sla do skoly a tak dále, vsechny to zname. Tata nakonec dosple k zaveru, ze doma to nezvladnu, tak me vzal ke sve mamince, babicce. Tam to byla pohoda, nemusela jsem jist, tedy musela, ale babicka me nenutila a ja jsem tu snahu pocitovala sama, zacala jsem opatrne a po pocatecnich vycitkach jsem to zvladala. Na psychiatrii jsem dojizdela asi pul roku, byla to doktorka na nic, vzdycky se zeptala akorat na skolu a postavila me na vahu. Tim to z jeji strany skoncilo. Zacalo mi chutnat vic a vic. Takze během roku jsem ztloustla na 70kilo. Byla jsem v permanentni depresi. Vsechno a vsichni me stvali. Vzpominala jsem na dobu, kdy jsem tezkou podvahu a litovala toho, ze jsem to neudrzela. Rozhodla jsem se hubnout, tentokrat uz pomoci projimadel, ale jinak jsem to neprehanela. Povedlo se mi zhubnout během pul roku na 56kilo a byla jsem spokojena, to uz bylo na konci ctvrteho rocniku gymplu. Byly prazdniny, ja si vahu udrzovala aniz bych se musela nejak omezovat. Pak jsem odesla do brna na vysokou. Ted uz jsem byla mimo dosah matky a všech a zacinala jsem znovu zit podle svého. Prvak byl uzasny, byla jsem spokojena sama se sebou i se skolou, nasla jsem skvelou kamosku a vsechno bylo idealni. Ale pak jsem byla opet vazne nemocna a byla v nemocnici. Hadate spravne, opet zacal kolotoc nejedeni. Zase jsem se dostala na svou vysnenou vahu 41. byly prazdniny a ja musela jet alespon na vikend domu, tam opet byly sceny a podobne věci, ale bylo mi to u zadku, pac jsem vedela, ze zase odjedu a nikdo na me nemuze. Postupem casu jsem si uvedomila, ze tohle není optimalni, ze se ani klukum nelibim, ze jsem moc hubena, vsechny holky kolem mne uz chlapi mely a ja furt o zadneho nemohla zakpnout. Zacala jsem se rozumne stravovat, povedlo se mi pribrat na 49-50kilo a byla jsem stastna. Nasla jsem kluka, který me miloval a vubec mu nevadila moje vaha a mala prsa. Byla jsem stastna, po par mesicich jsme spolu zacali bydlet, pro me to byl sok, prestal se me vsimat, venoval se jen sobe a me to trapilo, cele dny jsem brecela, domu jsem chodila tri kilometry pesky, jen abych s nim nemusela byt moc dlouho. Zacala jsem se vic a vic vyhybat sexu, který on potrebuje nekolikrat denne a ja k nemu mam naopak velice spatny vztah, jako mala holka jsem byla opakovane znasilnena sousedem a nikdo nikdy se to nedovedel. Problemy v partnerskem zivote jsem resila jidlem. Zase jsem ztloustla na vahu 62 kilo a byla nestastna ještě vic, to byl konec leta minuleho roku. Muj chlap zacal mit narazky na mou vahu a to me hodne ranilo. Opet jsem si rekla, ze s tim něco udelam, takze jsem zacala vice cvicit a méně jist. Krom toho jsem na jidlo stejne nemela cas, škola, práce, praxe, projekty, dlouhe hodiny v labinach. Pridala jsem projimadla a vaha sla postupne dolu, hodne pomalu, ale sla.. nedavno jsem zjistila, ze mi jsou zase kalhoty, které jsem nosila před lety na gymplu. Moc me to potesilo. Jenze je obdobi, kdy zase stres zahanim jedenim. Musela jsem nechat skoly, ten kolotoc uz jsem nezvladala, rozplynuly se vsechny moje sny, partnera mam sice rada, hodne se zmenil, je hodny, pozorny a miluje me, ale ja nemohu rici s cistym svedomim, ze ho miluju. Prestala jsem cvicit. Strasne se bojim ze pribiram, hrozne moc se bojim, ted si rikam, ze jestli je to pravda, tak me ceka aktivni dovolena plna sportu a téměř bez jidla, povede se mi zhubnout. Mzna me v tento moment zachranuje to ze nemam vahu. Mozna je to jen muj pocit, ze tloustnu, protože obleceni je mi porad stejne, ale preci jen, ten cervik pochybnosti tam je. Je to celkove kolotoc, který trva uz několik let skoro osm. A stále i když vim,ze vsechno delam spatne tak nemohu to delat jinak. Když se clovek porozhledne po ulici a vidi tam same dokonale slecny v minisuknich, jak muze mit dve tri kila navíc? To nejde. A proc to cele pisi? Asi proto, ze bych si potrebovala ulevit, ze vim, ze bych mela byt stastna mlada zenska a pritom se potykam s pubertackymi problemy. Nevim, jestli se z toho nekdy dostanu, asi ne. Snaha nejist a pak vecer, když jsem doma sama a muj je pryc, vyzrat kompletne celou lednicku, nasledne pokus o zvraceni, coz mi nevychazi a to je dobře, takze spolknu během dne kolem 50 pilulek projimadel- doporucena davka 3tabletky, tohle asi nejde zmenit. Nevim jak. Dobře si uvedomuju, ze před lety jsem mela mit lepsi psychiatricku, protože jeji práce se mnou nebyla optimalni a hlavne mi vubec nepomohla. Mozna kdyby ona byla opravdu clovek na pravem miste jsem ted zila jinak. Nepropadal bych vecnym depresim, studu za sebe samotnou, jak jsem tlusta, ze nemuzu byt před svým chlapem svlecena?. Poradi někdo, jak tu mysl obejit? Co mam delat? Samozrejme muj partner o tech problemech v minulosti nevi a o tech soucasnych také ne, vsechno pricita memu zdravi, ze jsem vazne nemocna, ale o další nemoci jmenem anorexie nevi. Kdyby jste mi někdo chtel napsat nebo dat nejakou radu, tak tady je email zuzi.jaro@atlas.cz.