Nenavidim sa!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Mam 14 rokov,170 cm a teraz momentalne vazim 47 Kg.Pred niekolkymi mesiacmi som vazila 53 Kg, ktore som nabrala cez vianocne prazdniny a tiez som si mysliela ze moja vaha je idealna.Toto vsetko sa vsak rozplinulo jeden den ked mi kamaratka, ktoru som nevidela cele vianocne prazdniny powedala ze som riadne pribrala.Keby mi to povedala iba ona a uz nikto iny mozno by som s chudnutim nikdy nezacala ale zacalo mi to hovorit coroz viac a viac ludi.Velmi mi to ublizovalo ale rozhodla som sa ze zacnem s tym daco robit.Najprv som sa len trosku obmedzila v prijimani jedla ale neskor ked mi niekolko mi niekolko mojich spoluziacok zacalo vysmievat ze som pazrava tak ma to uz celkom zlomilo.Zacala som brutalne chudnut.Najprv som schudla na 50 Kg vtedy som bola so sebou velmi stastna ze sa mi to podarilo a myslela som ze narazky na postavu a pribratie a pazravost prestanu.Ale mylila som sa.Narazky na postavu,pazravost a pribratie neprestavali ba dokonca sa u niektorych ludi coraz viac a viac stupnovali.Potom som zacala znova chudnut.Najprv som schudla na 48Kg a viem ze som bola strasne nestastna pretoze sa mi nedarilo schudnut viac.Tak som sa rozhodla ze budem jest len 1 krat za den.Toto vsetko som robila niekolko tyzdnov az sa mi podarilo schudnut na 44 Kg.Avsak toto si uz moja mama vsimla a zacala ma spolu s otcom nutit do jedla.Pribrala som znova tych tazko stratenych 5 Kg!Neskor som vsak prisla na to ak osa jedlu vyhnut.Zacala som aj vracat.Teraz v suucasnosti mam 47 Kg a nejde mi skoro vobec schudnut.Ako velmi sa nenaavidim!!Nemozem sa ani na seba pozret!Citim sa tak strasne tucna!Nemozem sa toho strasneho pocitu zbavit mam velke depresie, navaly placov byvam velmi, naladova, stratila som uz mnoho priatelov.Zatial si len jedna moja kamaratka uvedomila co vsetci a spolu s nimi aj ona sposobili.Teraz sa mi snazi nahovorit ze som strasne moc chuda,za som anorexicka ale ja viem ze to nie je pravda.Tak velmi sa nenavidim,viem ze som tucna a uz ma nikto nepresvedci o opaku!Mali si to vsetci uvedomit vtedy ked s tym zacali!Ostatni si to este neuvedomili.Ale ja som si povedala ze im este ukazem! Nevzdam sa svojho ciela a schudnem na 40 Kg na ktore sa pokusam uz 2 mesiace schudnut!Teraz sa uz neda vratit spat.Uz je na to moc neskoro.Viem ze by sa s tym este dalo neco robit ale ja sa nemienim vzdat!!!Neviem vsak ci mam niektoru z tychto chorob(anorexia, bulimia).Budem velmi rada ak mi napisete na co vlastne trpim a co si o tom vsetkom myslite.Vopred vam dakujem.Stanka

HPO

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, můj příběh bude asi trochu netradiční, ale snad vám ledacos osvětlí. Od 12 let mám bulimii a přežírala jsem se , před 2 roky jsem zhubla na normální váhu, díky sportu a změně životního stylu. Je mi 22 let, mám 60 kg/173cm, jsem spokojená. V lednu jsem poprvé navštívila psychiatra, tato doktorka mi velice pomohla, dala mi antidepresiva a já přestala zvracet??!!! Za což jsem velice vděčná. Zjistilo se ale něco mnohem horšího, než je bulimie, ta byla jen jedním z příznaků mojí nemoci. Mám hraniční poruchu osobnosti, dříve nazývanou sociopatie, či psychopatie. S touto nemocí je spojeno nezvladatelné chovaní, dosti odlišné myšlení a prožívání. Dělá mi to veliké problémy ve společnosti. Vyhlídky mám takové, že budu muset brát léky do konce života, abych mohla alespoň trošku fungovat jako normální člověk. No, možná to sem ani nepatří, ale chtěla jsem vám jen říct , že ppp může být i příznakem něčeho daleko horšího. Popsala bych vám to jako pustou krajinu s pahýly stromů, všude temnota a stále hořící ohně. Tohle mám uvnitř. Je pro mě peklo, každý den se probouzet a fungovat. Léky mě sice korigujou, ale myšlení se mi nemění, většinu věcí ani nemohu říct psychiatrovi, protože by mě ihned poslal na léčení. Nejhorší pro mě je, jak se musím neustále přetvařovat, že jsem „normální“, to mě dost ubíjí. Kdybych říkala, co si doopravdy myslím, tak by mě zavřeli do Bohnic a už by mně od tamtud nepustili. Díky, že jsem se vám mohla takhle vypsat. Držím vám pěstě na tý vaší cestě. Jestli někdo chcete, tak mi napište na mail, můžem i zajít na kafe, jsem z Prahy. Mějte se hezky Bára

Jsem zpátky!!!!!!!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, jmenuji se Lucka a je mi 20 let. Od 15let trpím mentální bulímii. Proč píšu trpím…? Lepší by bylo říct trpěla, ale je to pořád ve mě, ty vzpomínky, ten strach, že do toho zase spadnu. Můj vítězný boj začal na podzim 2005, to už jsem za sebou měla skoro 5 let každodenního zvracení. Ke změně jsem se odhodlala po tom, co se se mnou rozešel můj přítel, portože se mnou už prostě nebylo k vydržení. Každou chvíli jsem měla bulimický záchvaty přejídání a následného zvracení, provázené výbuchy vzteku a agresivity. Rozešel se se mnou a já si řekla, že se buď zabiju nebo se dám do pořádku. Sebrala jsem poslední zbytky sil a šla za mamkou, ta mě okamžitě zavezla k mé doktorce a pak už to šlo rychle. Krizové centrum ve FN Brno Bohunice, pak dva týdny na kapačkách, chybělo mi spousta minerálů a živin. Pan doktor v Brně mi zajistil skupinovou psychoterapii pro léčbu neuroz v Kroměříži. Nastoupila jsem 12.12.05 a odcházela 10.2. 06 jako zdravá mládá žena. navíc jsem si tam našla přítele. moc ho miluji, pomáháme si a chápeme se a to je nejdůležitější. Bydlíme spolu a mě je fajn, mám pocit, že jsem to zase JÁ!! Ale musím se přiznat, že před 2 měsíci jsem do toho zase začala nějak padat, zvracení, přejídaní, strach ze sebe samotné, přetvařování se, maska „nic se neděje“, ale pak jsem si řekla NE, tohle NE!!!!!!!! Ted už pět týdnů nezvracím a je mi líp. Na podzim jsem vážila 53kg, ted mám 62 a učím se s tím žít, je paradoxní, že mi říkají, že jsem pěknější, asi je to proto, že se víc směju a na svět se dívám svýma očima a ne skrze clonu bulimie. Svět je odrazem stavu tvojí duše, mě už se na světě konečně líbí. Bojuju, pořád bojuju a nikdy se nevzdám. Bojujte taky a nelitujte se, tím nic nedocílíte. Věřte mi, vím, že když bude chtít, taky se vám zase začne líbit žít:)))

Už nevim jak dál!:o(

/0 Komentáře/v /přidal

Tak sem náhodou zabloudila na tuto stránku….ale jsem ráda že jsem ji objevila…přečetla sem si pár příběhů a řekla sem si že sem taky něco napíšu…..Nedávno mi bylo 18…měřím 167 a vážím 78kg…už v dětství sem byla taková tlustší…ale jenom tak trošku…v pubertě sem se zakulatila o něco víc..A začla sem mít ze své postavy mindrák a taky celkem silný depky…Když se o mě zajímal nějakej tak kluk tak sem tomu nevěřila a myslela si, že si ze mě dělá srandu..protože sem nechápala jak by mě mohl mít někdo rád…vždyt sem přece hnusná!…Ale kluků se o mě zajímalo čím dál tím víc..prý jsem hodná,zábavná a mám moc pěknej obličej…ale to mi nestačí…já prostě chci být štíhlá!…A tak sem každýho zájemce vždycky odmítla…prostě bych nepřenesla přes srdce aby viděl můj špek…. A tak začíná můj příběh…minulý rok o prázdninách jsem jela s takovou menší bandou na chatu…Hrozně moc sem se tam těšila, protože tam jel aji můj velkej idol..a já sem si říkala, že ho prostě musím dostat!….Ale jak sem později zjistila..je to pěknej debil…když už se jakoby k něčemu schylovalo tak mi řekl něco co mi ještě ted duní v hlavě…“Jsi sice moc hezká holka ale tlustá..myslím že bude lepší když budem kámoši“…V tu chvíli se pro mě zastavil svět…nevěděla jsem co mám dělat…a já zaslepená laskou sem si řekla že prostě musím zhubnoput za každou cenu…Na druhy den jsme jeli domu z chaty a já začala…byla půlka července a do školy jsem chtěla přijet vyměněná..krásnější a hlavně hubená!…Tak jsem se snažila držet dietu…sportovat , pít pravidelně…ale byl konec července a já jsem za tu všechnu dřinu zhubla jenom 2 kila…byla jsem na pokraji zhroucení…Pamatuju si ten poslední červencovej den moc dobře….zavřela jsem se do obýváku a hrozně jsem brečela…fakt sem už nevěděla jak zhubnout…věděla jsem že to nejde tak rychle…ale já jsem prostě chtěla zhubnout rychle za každou cenu…a tak sem po půlměsíční zdravé stravě a odpírání otevřela ledničku narvanou všemi dobrotami….neovládla sem se…a snědla doslova všechno co mi přišlo pod ruku…měla jsem najednou hroznej pocit štěstí…ale během chvilky se to obrátilo v hrozný výčitky a tak mě napadlo..co kdybych to vyzvracela…hned mi bude líp…Noo a od toho dne jsem po každým jídle…no jestli se tomu tak dá říct…spíš přežrání utíkala na záchod a všechno vyzvracela…tohle jsem dělala tak 3x až 5x denně…vždycky jsem byla uplně vysílená a měla mžitky před očima…ale uvnitř sem byla štastná…měla sem prázdnej žaludek…Večer jsme většinou šli sednout někam s bandou kámošů a já sem byla samozřejmě opilá po jedné dvou skleničkách…Na konci srpna jsem měla přesně o deset kilo mín…takže 68…byla sem hrozně moc štastná a pyšná na to že sem to konečně dokázala…mohla sem si vzít kratky tricko aniž by mi nekde neco pretykalo…a kdyz sem prijela do skoly tak sem byla stredem zajmu a všichni obdivovali ze sem tak zhubla…já jsem ale chtela jeste víc…pak už sem nezvracela…na intru to nejak neslo…ale k jidlu sem si vybudovala takovej odpor..ze kdyz sem videla nekoho jist rohlik s maslem a sýrem delalo se mi spatne…a nechapala sem toho cloveka jak to muze snist…zhubla sem dalsich 5 kilo…ale zaclo se to hodne objevovat na moji psychice….kvuli vsemu sem se hned rozbrecela..uz sem nebyla ta veselá a porad se usmivajici holka…taky sem byla hrozne moc unavena..a ani uz me nebavilo nikam chodit s přáteli…Ve skole mi to taky moc neslo…nedokazala sem se soustredit na učení….Ani sem uz nak nemela poteseni ze zivota…a kolikrat sem mela aji myslenky ze se zabiju….Tak sem se zacla utesovat jidlem…ze zacatku sem snedla treba pul rohliku a citila sem uplne moc plna!…Ale postupem času jsem si žaludek zase roztahla a do vanoc jsem měla všechno zas nahoře…+ 5 kilo navíc…takze 83….Už zas sem měla ze sebe ten hroznej pocit a nesnášela jsem svoje tělo…říkala jsem si že do tehle prázdnin musím zas zhubnout…ale už mín drastičtějším zpusobem…a samozrejme zacli prazdniny…a ja mam zas tech prisernych 80kg!….Tak jesm si koupila lipoxal..beru ho od zacatku cervence…a mam 2 kila dole…..Ale vcera jsem se moc najedla..a nevydrzela jsem to a po roce jsem se znovu vyzvracela…Budu se snazit to nedelat..ale jestli nebudu hubnout udelam to znovu…prostě nechci byt tlustá!…Mám z toho hrozný depky…ani na koupák s kámoškama nechci chodit..prostě se nemůžu vyslíct do plavek….co já bych dala za to abych byla hubená!….ani poradne nechvi chodit ven…nesnáším když jde třeba někdo za mnou a vidí moji prdel!…Asi se z toho zblázním!Prostě musím zhubnout za každou cenu!…… Ted mi volala kamoska…dneska je u nas dost dobra open air na kterou se těšíme už moc dlouho…ale já tam jeste ted nemuzu jit…pujdu totiž az se trochu setmí…a kazdej neuvidí tu moji špekatou postavu… Tak já už budu končit…nikdy sem nic tak dlouhyho nenapsala…aspon se mi trosku ulevilo………..Mějte se krásně a kdyby se vám chtělo tak mi můžete napsat na iiivvviii@seznam.cz

snad se mi to povedlo

/0 Komentáře/v /přidal

Přečetla jsem zde spoutu příběhů a některé mi mluvily přímo z duše. I já jsem zažila to co vy, proto bych se chtěla podělit o svůj příběh, chtěla bych vám dát sílu to zvládnout, protože já jsem důkaz, že to jde. Všechno začalo mým nástupem na střední školu. Bylo mi 14let a připadala jsem si nepřitažlivá, protože jsem tlustá. Měřím jen 158cm a tehdy jsem vážila tak 48kg. Začala jsem cíleně hubnout, myslela jsem si, že budu u všech v kolektivu oblíbenější. Šlo to rychle, nikdo doma mě nehlídal, svačiny jsem si kupovala sama a na obědy nechodila. Ve třeťaku už jsem měla jen 38kg, byla jsem na sebe pyšná jak se umím ovládat a že dokážu zhubnout ještě víc. Tehdy jsem ani nevěděla, že existuje nějaká nemoc jménem anorexie. Samozřejmě mi přestala menstruace a máti se mnou musela jít k velice nepříjemné gynekoložce, chodila jsem každý měsíc na hormonální injekce a v panice, že přiberu jsem skoro nic nejedla. Pak nastal zlom, zranila jsem si kotník a musela zůstat doma. Otec v dobré víře mě zásoboval loupáčky a váha šla nahoru. K maturitě jsem šla s 53kg. Začala jsem téměř profesionálně sportovat. Trenér mi neustále říkal, že jsem tlustá a já jsem z přejídání ve stresu přibrala na 58kg, to už jsem byla docela baculka. Pak jsem odešla sportovat do zahraničí a všichni jsme museli doopravdy zhubnout. Domů jsem přijela s 51kg, naši mě málem nepoznali. Za dva roky jsem se sportem skončila a nabrala spátky, to už mi začal můj bývalý přítel říkat, ať se sebou něco dělám. Nešlo to. Prožívala jsem deprese každý den a každý den jsem se aspoň jednou přecpala, zvracet jsem nikdy nezvracela, i když pokusy byly, nešlo to. Ještě k tomu jsem byla nezaměstnaná a to je sposta času v soukromí o samotě. Myslela jsem, že to nikdy neskončí a myslela jsem i na to jak to všechno skončit, stejně na mě nikomu nezáleželo. Prožila jsem pár krátkodobých známostí a vždy se radši sama rozešla. Pak jsem potkala muže svého života. Naučil mě na věci se dívat úplně jinak, co je a není důležité, začali jsme spolu jíst, obědvat i mlsat. A já jsem se začala cítit šťasná. Teď už vůbec svoji váhu neřeším, mám asi 52kg a občas se zvážím jestli ze mě není tlusťoch. Příběh se šťasným koncem? Dalo by se říct. Jen mě mrzí, že mě tehdy nedokázali pomoct rodiče, i když jsem je žádala. Pomohl mi někdo, kdo neví jaké peklo jsem si předtím prožila, vědí to jen ti co to zažili také. Škoda, že nemůže číst tento příběh, ale říkám mu hodně často, jak moc si ho vážím. Proto vězte, že až vám někdo řekne, že vás miluje, tak vás miluje právě proto jaká jste. Možná k tomu dospějete taky, zapomněla jsem dodat, je mi 30let mám dobrou práci a jsem šťastná, tak nestrácejte tolik drahocenný čas..Můžete to dokázat i vy!

Nemám vůbec nic

/0 Komentáře/v /přidal

Četla jsem spoustu vašich příběhů a ve spuostě také píšete, že máte někoho, kdo vás miluje a komu na vás záleží. To já nemám nikoho, měřím 171 a mám 51 kg, vždycky jsm si myslela, že jsem štíhlá a hezká, tak proč všichni kluci, která já chci nemají zájem? Proč mi tak ubližují? Už není dne, abych nebrečela, nedostávala záchvaty a neutápěla se v depresích. A tak se stalo, že mám pocit, že nejsem dost štíhlá, že mám tlusté nohy, tváře a šílím, že mi nejsou dost vidět žebra. U zrcadla trávím hodiny a pořád se prohlížím, dříve jsem se nevážila klidně měsíc, ale teď i pětkrát denně, snažím se nejíst a když už, tak každé sousto stokrát požvýkat. Chci být hubená, tak strašně moc, nenávidím, když si v některém obchodě na sebe nemůžu obléct velikost XS. Chci být dokonalá, chci aby jim to všem konečně došlo. Když jdu po ulici, tak přemýšlím, co si o mě ostatní myslí a sama si do hlavy vkládám řeči jako má tlusté nohy, hrozné oblečení, malé prsa, splihlé vlasy, je ošklivá – už nemůžu normálně vyjít ven, abych neměla pocit, že mě někdo sleduje a pomlouvá. Občas bych se nejraději zabila, dnes na to myslím skoro pořád, jak hluboký řez, jak dlouho to může trvat a hlavně, jestli si mě konečně někdo všimne?? Jsem v tom všem sama, nikdo se o mě nestará, ani rodiče, dnes jsem se pohádala s mámou kvůli blbosti, myslí jen sebe, vůbec neví, co prožívám a jak hrozně se cítím. Za necelé dva měsíce odjíždím na rok do zahraničí a jestli se ze svých problémů nedostanu, tak se tam při sebemenší krizi zhroutím. Mám strach z budoucnosti, ze života, jsem tak hrozně neschopná, co když se mi nic z toho, co si přeji nepovede? Co když je má cesta do zahraničí jen útěk před problémy, které si mě stejně zase najdou? Už nejsem normální, jsem nemocná, psychicky.

Zdánlivě v pohodě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všichni!Právě jsem přečetla Evičky dopis. Je míněný dobře, vystihla postoj zdravě uvažujících lidí, kteří nejen že dokáží jíst „normálně“, ale evidentně se to také neprojevuje na jejich váze, postavě atp. Myslím totiž, že to je neopominutelný předpoklad k tomu, aby tak jedli i dál… Tkovéhle rady slýchám doteď. Před víc než třemi lety jsem se začala starat o to, co jím v souvislosti s tím, jak vypadám (při výšce 164cm jsem vážila 57kg, BMI je OK, ale prostě si myslím, že hubená holka takhle nevypadá). Moje maminka mě hecovala, „abych už se sebou konečně začala něco dělat…že akorát tloustnu atd. atd.“. Tak jsem teda začala… Zařadila jsem plavání a jogging, odepřela si veškeré sladkosti a počítala energetické hodnoty potravin. Abych měla přehled a vyhnula se chybám, psala jsem si všechno, co jesm snědla + celkový denní energ. příjem. Když holka doroste do takového věku, zajímá se o sebe ve vztahu k okolí, chce získat obdiv nejen u kamarádek, mít sebevědomí a příjemný pocit při pohledu do zrcadla. Myslím, že spousta z nás na tom byla podobně. Výsledky mého snažení se dostavily velmi rychle, reakce okolí mě dál motivovaly. Jenže vůle polevovala. Nešlo o nový životní styl, ale o dočasnou záležitost, takže když jsem si zase bezstarostně začala dopřávat, kila byla zpět. Tady někde začal ten začarovaný kruh. Pustila jsem se do dalšího shazování, ale intervaly mezi tím, když jsem byla „čistá“ tedy nejedla nic „zakázaného“ a dobou, kdy jsem se naopak přejídala, se zkracovaly. Pak už jsem se nesnášela za každé sousto mimo plán a chybu napravovala hladověním. Třeba tři dny jsem nejedla, abych se potrestala, ale byla z toho akorát pěkná depka z toho, co vyvádím, a bezmoc nějak se z toho dostat. Panická hrůza , že přiberu, mě dost ovládala.Pak jsem se na to všechno chtěla vykašlat a abych si to dokázala, přejedla jsem se. Dostavily se výčitky a tak pořád dokola. Absolvovala jsem milion šest pokusů, možná milion sedm. Některé trvaly měsíc, některé dva dny. Váha už neubývala. Nezbývají mi síly důsledně se zabývat úbytkem hmotnosti. Udělala jsem si pořádek, můžu s klidem říct, že se mám ráda a při pohledu do zrcadla už nebrečím. Každý, kdo řeší podobný problém, časem přijde na to, že dobrý pocit ze sebe sama závísí i na jiných věcech než jen na váze. A vzhled se s nimi nemusí vylučovat. Věřte, dá se přijít na způsob, jak vypadat hezky i s postavou modelkám vzdálenou. Myslím, že jedním z prvních kroků je přijmout se takové, jaké jsme. Najít v sobě něco, co můžeme lidem okolo ukázat, a mít fain pocit. Pak teprve, dosáhneme-li určité rovnováhy a rozumnějšíhoho přístupu, můžeme se dál zabývat postavou. U mě to přišlo částečně s věkem a díky blízkýmu okolí, ktéré – k mému údivu, po tom, co jsem své míry přestala brát jako prioritu, nedávalo důvod k tomu mít s tím znovu problém. Jenomže sem tam se tomu neubráním do teď. Normálně jíst pro mně znamená jíst hodně a všeho. A to pak teda sakra nejde cítit se spokojeně. Řídit se chutěmi, zachvíli se neunesu. Tak to je, metabolismus se nedá překopat. Čas od času se objeví depka, třeba je mi i do pláče, ale už do toho nechci spadnout znova. Zaměřila jsem se na věci, které mě baví, na přátele okolo sebe. Jsem šťastnější. A taky mám přítele, který mě má rád takovou, jaká jsem, „vychrtlinu“ by prý nechtěl. I to mi moc pomohlo a pomáhá. Když se někomu líbí vaše tělo a má vás opravdu rád, začnete se na to dívat jinak. Musíte mu ale nejdřív dát šanci. Před měsícem jsem dostala zápal plic. Měla jsem horečky a skoro jsem nejedla. Poprvé po dlouhé době jsem se nefutrovala jídlem, prostě jsem neměla chuť. Když mi bylo líp, snažila jsem se stravování nezměnit. Jen ovoce, zelenina, žádný teplý jídla, nanejvýš trochu polívky. Shodila jsem tři kila a bez stersu. Náhoda. Už je mi dobře a znova se vkrádá ta nenasytnost cpát se všema těma dobrotama. Euforii z toho, že obléknu rifle, které jsem si před rokem koupila, vystřídal znovu panický strach, že se mi nepodaří hubnout dál nebo si váhu alespoň udržet. A tak zase omezuju příjem energie na minimum, protože nesmím mít žádnou fyz. námahu, a ti, co mě znají, vědí, že zas začínám blbnout… A sem už bohužel nesahá ani láská mého kluka, protože já nikdy neshazovala kila kvůli někomu jinýmu. Vždycky jen kvůli sobě. A taky už o tom, co mi jde hlavou, moc nemluvím, takže ostatní to nemusí řešit. Sem tam někdo prohodí: „Tak už jsi v pohodě, ne?“ Jenže vím, že jsem se toho, co mi způsobovalo problémy, nezbavila. Nejsem z toho 100%ně venku a čekám, co bude dál. Znovu se začínám motat v tom, co jím a kolik… Nespadnu zpět, ale dobře mi taky není. A nevím, jestli vůbec někdy bude. Mám jiné cíle, ale postava je pro mě pořád dost důležitá. Důležitá natolik, abych z ní i teď mohla být ve slabých cvílích nešťastná. Moc by mě potěšilo, kdyby se s tím, co jsem tu napsala, někdo ztotožnil. Moc dobře vím, jak zbytečné se zdají ty rady okolí, třeba i to co psala Evička. Ona je to pravda, ale kdo nemá zdravý přístup k jídlu, tak se podle toho těžko jen tak sám může ze dne na den zařídit. Chce to čas a hlavně přemýšlet, o sobě, příčinách, vůli to změnit, protože já si nejsem dodnes jistá, jestli se opravdu chci kvůli tomu úplně přestat trápit. Touha po lepším tělě nejspíš pořád vítězí.

Jsem zpátky

/0 Komentáře/v /přidal

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině. Můj problém anorexie se táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyní ředitele školy. Bohužel se ale informace o mém stavu díky panu profesorovi, který v dobré snaze mi pomoci kontaktoval mého staršího bráchu a přes něj se to dostalo až k mámě. U ní jsem se ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím, že mi vůbec nedocházelo, co bude dál. Mimoto jsem ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet ( v nemocnici jsem později tvrdila, že jich bylo 17, ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik).Byla jsem rozhodnutá to v tu chvíli všechno jednou provždy skončit a opustit tenhle svět. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z města, hlavně abych byla všem z dosahu. Matně si teď vzpomínám, že jsem skončila někde za vlakovou tratí v poli a v omámeném stavu jsem, jak zjišťuju, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%) ze mě tedy nakonec vylezlo (nebo z mé řeči vyšlo najevo) co jsem provedla a kde přibližně (a to fakt hodně přibližně) bych se měla asi nacházet. Ti známí tedy pro mě nakonec po dlouhém hledání přijeli (vlastně jsme se spolu znali před tím jenom z jedné oslavy) a přivolali RZS (tedy „rychlou“), která mě už poměrně pozdě přivezla do nemocnice. I přes to, že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení, tak se jim to podařilo jenom částečně, ale nakonec mne úplným zázrakem (nedokážu to pochopit) dostali „“do pořádku““. Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk, kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!! Jsem teď už vlastně “ za vodou “ (uběhly skoro 2 měsíce), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do „normálních“ mezí, nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědonila, jak je život úžasnej a nikdo nemá právo si ho brát. (taky se dá říct, že co Bůh dal, člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce) Zdaleka ještě nemám vyhráno, ale už kvůli svým blízkým a poslání, pro které jsem se rozhodla – zdravotní sestra, jsem se rozhodla to té anorexii nedarovat a BOJOVAT! Tak mi držte pěsti!

Snaha zhubnout

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Já sice nejsem anorektička ani bulimička,ale…Měřím 170 cm a vážím 59 kg.Kamarádi i rodiče mi říkají,že jsem hubená, mám hezkou postavu…, já se tak ale necítím.Již několik let mě přepadávají strašné touhy zhubnout.U nás doma je to ale těžký vyvvlíknout se z jídla, takže jsem kolikrát nenápadně schovávala jídlo do kapesníku a vyhazovala nebo si nacpala plnou pusu a pak spláchla do záchodu…Dlouho mi to ale nikdy nevydrželo.Od září ale nastupuju na školu mimo domov a často se přistihnu, jak se těším,že mě nikdo nebude kontrolovat co jím… Na jednu stranu si strašně přeju zhubnout (tak na 53 kg), ale bojím se toho, aby se ze mě nestala anorektička. Asi si řeknete: Příběh o ničem, ale kdyby jste někdo zažíval něco podobného…napište mi…poraďte…

NEMUZU PRESTAT!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidicky porad si procitam vase pribehy a tak sem si rekla z napisu i neco o sobe, kdyz sem byla mensi tak na prvnim stupni tak sem byla vzdycky oplacana, ale o nejakych dietach sem nepremyslela, od 6 tridy sem furt nejake drzela jenze to pokazdy skoncilo stejne jak sem s dietou rychle zacala tak sem stejne rychle skoncila a vysledek zadnej! Zlom nastal kdyz sem byla v 8 najednou sem si zacala procitat vsechny ty clanky o dietach a modelkach a taky to praktikovat a tak sem zacla hubnout, kazdej den jezdit na rotopedu a jednou denne sem snedla jabko a i kvuli tomu sem mela vycitky, mamka o me zacala mit strach a nutila me do jidla tak sem pomalu musela zacit jist protoze mi vyhrozovala doktorem to sem zhubla asi 12 kg, byla sem na sebe pysna jenze pak me zacal vykrmovat tatka a to byly samy cokolady, a rychly tucny jidla jednou sem se sla zvazit a cislo ktery sem videla na displeji me sokovalo nebylo to mozna ve skutecnosti moc ale tenkrat to pro me bylo hrozne moccc!!! rekla sem si dost!a uz to jede az do dneska miluju ten pocit hladu je to asi mesic a ja uz mam zase 12 kg dole a nejhorsi je ze nemuzu prestat bavi me to! fascinujou me anorekticky proste libi se mi to bejt hubeny miluju ten pocit kdyz si muzu pocitat zebra a kdyz mi kosti vylejzaj z bokovek, mamka me furt nuti jit ale bud to hodim do zachoda nebo ji lzu ze sem uz jedla sem tim uz posedla ja ani prestat nechci je to jediny pro co ziju!kdyz lezim vylejzaji mi ode vsad kosti kamosky mi nadavaji do anorekticky ale myslim ze zavideji a sem hrda na to ze to takhle vydrzim kdyz uz jim tak rano a malinko a treba az do 12 kdy chodim vetsinou spat nic!chci byt hubena to je jedinej muj cil!nevim co bych delala kdybych pribrala to se nesmi nikdy stat!driv sem milovala cokoladu ted ji nenavidim nechapu jak sem driv mohla normlne jist, treba snidani svacinu, obed,svacinu a veceri proste to bylo nechutny!ted si vezmu jogurt nebo jabko a sem nejezena vim ze je spatny co delam ale tohle je to jediny co mam pod kontrolou!!!!ve skole mi to moc nejde, kluci o me maji zajem az me to nekdy unavuje ale dokonce i moje postava a hubnuti je pro me dulezitejsi nez oni!vim ze anorexie zabiji ale ja ji miluju diky ni se ovladam a mam ji pod kontrolou, uz nevim co bych napsala to je asi vsechno jenom chtela napsat jak se ted citim a nevim jak dlouho to jeste bude pokracovat:(