Archive for category: Můj příběh

Ahojte holky!! Už je to půl roku co jsem na tenhle web psala poslední článek. A vidíte, jsem zase zpátky..ne vlastně duchem jsem nikdy neodešla, neopustila jsem jí. Je pořád se mmnou, připravuje mi různé zkoušky v podobě plných krásně vypadajícíh talířů. Když podlehnu a všechno s ním čeká mě několik hodin jízdy na kole a běhání dokud zase necítím ten krásný prázdný pocit v bříšku. Když odolám a nic nesním, mám parádní pocit!! Zase jsem vydržela, zase cítím ten pocit hladu, super!! Můj život se točí kolem jídla, cvičení, kalorií..ztrácím přehled nad ostatními věcmi, straním se okolí, ztrácím svůj život. Plýtvám energií na špatnou stranu, proč sakra nevyužívám svůj talent a hezkou tvářičku a nebavím se..Nemůžu, všude jsou kalorie, všude na mě čekají!!! Prosím Vás holky, dámy, slečny…žijte!! A využijte všechno co v sobě máte, nepromarněte ani vteřinku života!

Ahoj je mi 18 a už rok se mi hroutí svět. Můj příběh začal celkem nevině. Od mala sem měla problém sama se sebou. Děti se mi posmívali byla sem při těle taková oplácaná. Kluci si mě nevšímali. Byla sem ale veselá hrála sem na housle a všicjni mi věřili že ti někam dotáhnu. V devítce sem se rozhodla že pujdu na konzervatoř úspešně sem udělala přijimačky a na konzervě mi začal nový život. Lidi mě brali líp byla sem mezi stejnýma lidma a proto to bylo lepší ale já sem se sebou přád nebvla spokojená a tak sem si v druháku řekla a dost zhubnu . Začala jsem puze cvičit. A kila šla dolu a pak sem i omezila jídlo protože jsem jedla moc a nepravidelne . Ze začátku jen pravidelně a pak trochu míň. Ślo to docela rychle a nenásilně. Všichni mě chválili a já byla najednou šťastnější. A pokračovala jsem dál. Tehdy jsem začala v únoru do června jsem ze 72lg při výšce 173 cm měla 62. A to byla váha na které jsem chtěla zůstat. Jenže jsem sena sebe podívala a řekal jsem si ž e to břicho je pořád velký a že ty dvě kila mi neuškoděj. A tak sem časem měla 58 a pak 56 potom 54 a před měsícem dokonce 49. A to už sem jedla maličko samý „zdravý“ věci zeleninu a ovoce odmítala jsem i chleba a polívky dávala si poloviční proce a podobně. A najednou přišel jakýsi záchvat a já za jeden den snědla takových věcí cio snad ne ani za celý týden. Hrozně sem si to vyčítala zvracet mi DÍKY BOHU nešlo a tak jsem měla příšerný výčitky. Nicméně jsem se držela ale za měsíc znova dokonce tři dny po sobě a ndes ( po týdnu) zase znova. Vím že už nejsem jako dřív. Jsem jiná. ve škole mi nic nejde mám malý sebevědomí trpim depresemi nnávidim svoje břicho a dala bych cokoliv za to aby bylo takový jaký si představuju. Bojim se že přibru a myslím že mám proč nprvaidelnou starvou jakou vedu poslední pár dní se všechno zhroutí mám asi 56 až 58 kg a vím že to stoupne jestli se něco nestane. Také vím žemoje váha je nízká ale nedokážu se přesvěčit že bych měla přibrat. Bylo by to pro mě něco tak strašnýho že bych byla schopná si i ublížit. Začínám mít strach. Bojím se co může přijít. Začínám padat do přejídacího kolotoče vím že jsem na počátku aproto potřebuju pomocnou ruku radu cokoliv. Chi být jako dřív nebrečet každý den. netrápit sebe a okolí. Cchoi být normální. Jídelníček mám omezený protože se bojí že po všem přiberu. Prosím napiště cokoliv nevím jak dál. Děkuju moc Bára

Ahoj holky, tahle stránky navštěvuju už hodně dlouho.Čtu většinu příběhů a někdy mě úplně zaráží,co všechno se můžestát.Vždycky jsme příběhy jen četla,ale teď sama nevím,jestli nezačínám mít stejný problém jako některé z vás. Je mi 21..Někdy v 16,když jsem nastoupila na gympl byla moje váha 75-77 kg,měřila jsem 175cm.Změna školy,jiní lidé,jiné zájmy,celková změna mě dostala postupně na 65kg.Ani nevím jak..stalo se. Potkala jsem kluka,někdy v 18,jsme spolu dodneška.Velká láska ke které se ještě předtím přidalo cvičení aerobiku. Cvičím dodneška.Dneska je ale moje váha 57-60kg.Svoji váhu si držím hlavně díky tomu,že se hodně hlídám..A proto asi hlavně píšu. Nemyslím na nic jeného,než na to,co jím,kdy jím,kolik toh s ním..někdy nejím skoro vůbec. To proto,abych pak nemusela mít výčitky,že jsem zase něco snědla. Popravdě ty výčitka mám i když něco jím..pocit hladu už vůbec nemá.Kdybych nemusela,někdy před svým přítelem,před rodičema prostě jíst nebudu. Cvíčím v každé volné minutě, do zrcadla se dívám kdy to jen jde a pořád si připadám „tlustá“.Možná ne tlustá,ale prostě ne „dobrá“.Nejlíp mi je,když můžu dluho něco dělat,abych nemusela jíst a hlavně na to jídlo vůbec nemyslet.Ani jsme si neuvědomovala,že se to děje,ale teď..poslední dobou si sama sobě připadám jako blázen..nevím,co s tím..Když někdo napíše,budu ráda..ahoj

Můj příběh se se mnou táhne už od dětství, kdy moji rodiče se spolu rozloučili a to dost v zlém. Byla jsem často nemocná a hodně dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Otec se oženil a já zůstala tak trochu sama. Mám problémy se zády, a proto jsem musela přestat závodit na lyžích. Začala jsem pravidelně chodit na rehabilitace, a tam jsem se také poprvé dozvěděla, že jsem obézní. Když mi to řekl doktor, ve mě to hrklo a roztočil se kolotoč mého dosavadního problému. Začala jsem hubnout, šlo to hodně rychle. Dostala jsem se z váhy 72 kg na váhu 56, ale tím to neskončilo. Mamina ze mě byla totálně na prášky, ale já si říkala, že by mi nezkazila život. Hubla jsem dál až na 52 kg.Tady se moje váha zastavila. Začaly zdravotní problémy. Šílené problémy se na cokoli soustředit a jiné. Přítel mě vydeptával a já začala přibírat,ale jednou mě vytočil natolik, že jsem přestala úplně jíst, blokla jsem se, s nikým jsem nekomunikovala. Moji přátelé mi neustále říkali, že on mi za to nestojí, to určitě znáte. Byla jsem hloupoučká. Jenomže on to dotáhl tak daleko, že se začal navážet do mojí rodiny, vyhrožoval mi a ponižoval. Na druhou stranu jsem poznala pravé přátele. Později jsem poznala mého nynějšího přítele. Připravovala jsem ho na nejhorší. Trpím každodenně depresemi, ze začátku mi pomáhal dostat se z anorexie. Jenomže letos mě čeká maturita a je to zpět. Bud nejím vůbec a to mi nevadí a nebo se přejím a hned to jdu vyzvrátit. Musím o tom mluvit, protože jsem mu slíbila, že s tím něco udělám. Nechci aby mě opustil. Prožil toho se mnou příliš. Denně se setkávám s nenávistí. Ve škole jsem o 2 roky starší, protože jsem měla zdravotní problémy, tak jsem musela přerušit školu. A až letos se začalo projevovat, jak mě spolužáci nesnáší a jediným čím můžou vyrukovat je to, že jsem starší. Toho posměchu se nezbavím. Nenávidím se, ani své tělo. Když mě nikdo neponižuje, tak se ponižuji sama před ostatními. Mám v sobě bloky a jestliže se přes ně nepřehoupnu, budu stále v jenom kruhu, ze kterého nelze uniknout bez pomoci. Nechci každodenně zvracet. Příliš mě to vysiluje, jenomže když se najím mám velké výčitky. Bojím se toho co může přijít. Kdyby mi mohl někdo poradit nějakou pomoc at už psychologa nebo psychiatra byla bych vám vděčná. Chtěla bych se začít mít ráda a bohužel bez pomoci to už nedokážu. Děkuji

Začal poslední den roku 2006 a jak už to tk bývá, každý si dává předsevzetí a strašně moc si slibuje, že svá předsevzetí dodrží. Že se podle nich bude řídit. Někkdo si řekne přestanu kouřit, jiný začnu sportvat, ale hodně žen a hlavně mladých dívek si dává předsevzetí zhubnu 1,2,3,…..15 kg. A tímhle se to odstartovalo i u mě. Ežřwšně sem si přála shofit alespoň 10 kg. Protože při 165 cm mít 75 kg to si většina z Vás nedokáže ani představit. Jenže jsem se nastartovala už byla polovina ledna z mnou. Ale v té době jsem si řekla co když to budu furt odkládat? Co se Stane? Budu přibírat dál? Pomalu nebo rychle, kilo po kilu, ale co až se dostanu na hrůzných 80 kg? Co pak? I moje babička má 60 kg a hezkých 10 let si to drží. Tak proč bych to nedokázala já? Jenže co mě taky docela hodně nakoplo byli poznámky lidí kolem. Kamarádů (kteří si tak jenom říkají), todiny a dokonce i nepatrná poznámka od přítele. Já vím, asi to nemyslel zle. Jen mi řekl, že kdybyh byla hubená tak by si mě ani nevšiml. Ale zasáhlo to: Ale ještě 3 dny předtím mě úplně dorazila zprava od jeho bývalé slčny, žt jsem tlusťoška. Já si asi uvědomuju je zoufalá, potřebuje ublížit, ale proč mi ubližuje zrovna ona, která za sebou tahá takovu almaru? Zjistila jsem por koho chci být krásná, hubena a dokonala, ikdyž vím, že mešťatná, protože vždyť jídlo je moje druhá největší láska! Vždyť to znáte jídlo je jako droga.. Feťák chce drogu po který bude mimo a my? chceme jídlo protože tak dobře chutná. Tabulka čokolády, výborná čína od maminy, pizza s kamarádama.. Je to děs. Ale proč to všechno chci a dělám? Vždyť on mě chce s pár kily navíc a ne holku jako hubenou. Ona sám je chodící kostra (ale mě se líbí a líbít bude i kdyby měl 100 kilo a to mi věřte), ale on sám nedokáže mít hubenou holku. A má-li si vybrat mezi hubenou nebo oplácanou až tlustou , vybere si tu tlustou. Tak proč hci být ksakru jako pourek krásná a štíhlá? nebo že bych to nedělala jen pro něj, ale v podvědomí jen pro sebe? Nebo pro okolí, aby si všimlo že i já na to mám? Proč si na tohle nedokážu ani odpovědět? Je to zvláštní. Já jsem ZVLÁŠTNÍ!!! ZAČÁTEK: Začalo to tedy novoročním předsevzetím ZHUVNOUT!!! Půl měsíc ejsem k tomu nepřikládala moc váku. Šla jsem s kámošema na hambáče, na nejlepší pizzu na světě. Dala jsem si všechno na co jsem měla chuť! Ale ke konci mi bliklo STOP!!! Tohle už dál nejde“ Vždyť máš 75 kg a jestli to nestopneš budeš ještě odpornější a tlustší. Tkže jsem se začala snažtit, vyhábat smaženámu, sladkémuá, bílímu pečivu, smetanovým jogurtům a podobným věcem! Už skoro měsyíc se snažím. Když ujedu jdu zvracet. Jejde to se držet stále. Nekdy si říkám chci nejíst a najednou mi na 5 minut blikne najez se. Jsi v pohodě. Když se tohle stane uvědomím si už mé skoro měsícní trápení a řeknu Ne“““ NECHCI, nehci ani souto. Nechci nic!!! Držím se, týden jsem se nějak nepřejedla!! Jím ani ne jako 2 leté děcko. Pomeranč denně nebo 1 sojový rohlík. Jedno mni jídlo a stačí. Teda musí stačit. Teď už to je ale ve fázy kdy mám už jen chutě“ Uz nepociťuji hlad. Pouze tu chť, ale musím vydržřet“ Z původních 75 kg jsem dnes ráno ve spodním prádle dosáhla váhy 65kg. Sice je to 10 kilo a okolí si možná všimlo ae já potřebuji ještě!!! Na mou výšku bych měla mít maximálně 55 kg ale zvládnu dalších deset? Vždyť já vím jak jsou A a B nebezpečné nemoci. Že dívka která tím trpí je nemocná, hlavně duševně… A měla bych mít rozum, měla bych být šťastná vždyť je mi krásných 19 let!! Taky si říkám když zvládnu svou vysněnou váhu dokážu si to udržet? Vždyť když zase začnu jíst bude všechno ztracené!!! Uff napsala jsem toho myslím dost. Omlouvám se za pravopis ale jsem zmatená, proto se i omlouvám za tolik věcí kterých sem napsala tak na přeskáčku, možná ani nedávají smysl. Potřebovala jsem to dostat ze sebe a já jsem ráda, že tu jste.. Když se někdo bude chtít ozvat napište budu čekat.. a děkuju že ste tady.. pa Adélka