Vím, jak z toho ven.

/0 Komentáře/v /přidal

Děvčata, není to vůbec tak dlouho, kdy jsem tady psala svůj příběh. Chtěla jsem se stát anorektičkou, nebo se naučit zvracet, jen proboha abych zhubla. Nemůžu říct, že to bylo jednoduché. Během velice krátké doby jsem úplně převrátila celé své myšlení. Ono totiž k uzdravení těla naprosto stačí přečíst si základní pokyny ke stravování při PPP. Je to tak prosté – holky chtějí „jen shodit pár kilo“, a tak začnou držet diety. Tělo se brání, a po čase hladovění se člověk neudrží a začne se přejídat. Pak hladoví, aby to „napravil“. V úvozovkách je to proto, že je to hrozný nesmysl. Čili je to skutečně tak – diety vedou k přejídání, to pak k dalšímu hladovění nebo zvracení. Věřte mi, zkoušela jsem to deset let a teď je mi těch ztracených roků líto. JEDINÁ SPRÁVNÁ CESTA JE JÍST ZDRAVĚ A CVIČIT. Neomezovat se. Nic radikálního. Uzdravit a srovnat do normálních mezí svůj metabolismus, získat cvičením svaly a fyzickou kondici. Neříkám že to bylo jednoduché, nejtěžší je ten boj v hlavě. Po deseti letech jsem konečně překonala obavy, že když začnu jíst, hrozně přiberu. Přitom ta obava byla tak směšná, tím věčným přejídáním a nejezením jsem se dostala až na nějakých 90kg váhy!!! Po deseti letech jsem se naučila sportovat. Jo, bylo to hrozně těžký, ale nejtěžší bylo přiznat si, že žádné hladovění mi nepomůže. Ještě mám nějakých patnáct, deset kilo na zhubnutí před sebou, ale prosím vás uvědomte si, že pokud chcete z bludného kruhu ven, nemůžete hubnout pod svou ideální váhu, tělo se bude pořád bránit!! Čili při své výšce 168cm chci zhubnout na 60kg. Ne na padesát, to by byla cesta zpátky do bažin. Radši budu víc cvičit, abych měla pevnou silnou zdravou postavu. To je všechno co bych vám chtěla říct. JINAK TO NEJDE, jinak než jíst a cvičit se to nedá udělat. Nikdo a nic vám nepomůže, dokud nezačnete jinak přemýšlet. Budete se přejídat, dokud nezačnete kvalitně a DOSTATEČNĚ jíst.

Jsem zase zpátky

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte holky!! Už je to půl roku co jsem na tenhle web psala poslední článek. A vidíte, jsem zase zpátky..ne vlastně duchem jsem nikdy neodešla, neopustila jsem jí. Je pořád se mmnou, připravuje mi různé zkoušky v podobě plných krásně vypadajícíh talířů. Když podlehnu a všechno s ním čeká mě několik hodin jízdy na kole a běhání dokud zase necítím ten krásný prázdný pocit v bříšku. Když odolám a nic nesním, mám parádní pocit!! Zase jsem vydržela, zase cítím ten pocit hladu, super!! Můj život se točí kolem jídla, cvičení, kalorií..ztrácím přehled nad ostatními věcmi, straním se okolí, ztrácím svůj život. Plýtvám energií na špatnou stranu, proč sakra nevyužívám svůj talent a hezkou tvářičku a nebavím se..Nemůžu, všude jsou kalorie, všude na mě čekají!!! Prosím Vás holky, dámy, slečny…žijte!! A využijte všechno co v sobě máte, nepromarněte ani vteřinku života!

To jsem já?NE….

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky,tak a je to tady snad nikdy jsem si nemyslela,že bych ňáký takovýhle stránky navštívila…Prostě mě vůbec nikdy nelákalo hubnutí dieta,nebo běco podobnýho.Ale jednoho dne v červenci 2006 jsem si řekla,že jsem tlustá,a už to bylo…Je mi 17 let,v tu dobu mi bylo 16 a asi jsem zešílela.Nejdřív jsem absolutně nevěděla jak na věc,ale později jsem si začala všímat energie na potravinách.V tu dobu jsem měla 65 kg a měřila jsem 157 cm,takže sice trochu při těle,ale jinač o.k.Tohle všechno šlo ovšem rychle do háje…Moje představy o krásný vysněný váze v tu dobu odpovídaly asi 57 kg.Tak jsem začla hubnout a bylo to v pohodě,začala jsem si počítat kilojouly a denně snědla tak 3000 až 3500kj.Tak jsem zhubla přes prázdniny na tu vysněnou váhu… Ale tim můj příběh bohužel nekončí.Jsem na intru a tady mě nemá kdo kontrolovat.A pořád jsem si řikala hale,jestli zhubneš ještě tak o 2-3 kg tak to bude fakt v pohodě…Ale nic nebylo v pohodě.Našla jsem si různý energetický tabulky na netu a začla počítat úplně všechno.Najednou jsem měla 53 kg ,ale i to bylo PŘECE moc tak jsem začala vynechávat snídaně,obědy samozřejmě že večeři jsem neměla od nástupu na intr.Takže teď mám 49 kg a jde to všechno do velkýho háje.Hodně lidí mi řikalo jak mi to sluší,že jsem jak vyměněná atd,ale teď jde najednou všechno proti mě…Hrozně se bojim že ztloustnu,ale neuvěřitelně.Pokaždé co uléhám do postele si v duchu promítám kolik jsem toho snědla a když náhodou přijdu,že jsem měla o 500 kj víc,nesnídám nebo neobědvám…Navíc mám hrozné deprese návaly smutku jenom tak brečím,vypadávají mi vlasy.Třeba dneska mám takový pocit,že jsem toho snědla moc,takže zase zítra někomu ve třídě dám snídani…Prostě jak jsem četla tuhle stránku tak poznávam,že je to anorexie…A do háje…Je toho na mě moooccc…Jsem pořád utahaná,bolí mě hlava…Ale je to silnější než já.Nechci z ničím bojovat,jen se chci postavit na váhu a říct si zase si zhubla nebo máš pořás stejně.ani o pár gramů víc…To jsou moje ideály v 17 letech?Neměly by být troch jinačí?To jsem já?NE!!!!Ale jo přiznej si to-jsi hnusná anorektička…

Potřebovala bych radu nebo pomoc

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj je mi 18 a už rok se mi hroutí svět. Můj příběh začal celkem nevině. Od mala sem měla problém sama se sebou. Děti se mi posmívali byla sem při těle taková oplácaná. Kluci si mě nevšímali. Byla sem ale veselá hrála sem na housle a všicjni mi věřili že ti někam dotáhnu. V devítce sem se rozhodla že pujdu na konzervatoř úspešně sem udělala přijimačky a na konzervě mi začal nový život. Lidi mě brali líp byla sem mezi stejnýma lidma a proto to bylo lepší ale já sem se sebou přád nebvla spokojená a tak sem si v druháku řekla a dost zhubnu . Začala jsem puze cvičit. A kila šla dolu a pak sem i omezila jídlo protože jsem jedla moc a nepravidelne . Ze začátku jen pravidelně a pak trochu míň. Ślo to docela rychle a nenásilně. Všichni mě chválili a já byla najednou šťastnější. A pokračovala jsem dál. Tehdy jsem začala v únoru do června jsem ze 72lg při výšce 173 cm měla 62. A to byla váha na které jsem chtěla zůstat. Jenže jsem sena sebe podívala a řekal jsem si ž e to břicho je pořád velký a že ty dvě kila mi neuškoděj. A tak sem časem měla 58 a pak 56 potom 54 a před měsícem dokonce 49. A to už sem jedla maličko samý „zdravý“ věci zeleninu a ovoce odmítala jsem i chleba a polívky dávala si poloviční proce a podobně. A najednou přišel jakýsi záchvat a já za jeden den snědla takových věcí cio snad ne ani za celý týden. Hrozně sem si to vyčítala zvracet mi DÍKY BOHU nešlo a tak jsem měla příšerný výčitky. Nicméně jsem se držela ale za měsíc znova dokonce tři dny po sobě a ndes ( po týdnu) zase znova. Vím že už nejsem jako dřív. Jsem jiná. ve škole mi nic nejde mám malý sebevědomí trpim depresemi nnávidim svoje břicho a dala bych cokoliv za to aby bylo takový jaký si představuju. Bojim se že přibru a myslím že mám proč nprvaidelnou starvou jakou vedu poslední pár dní se všechno zhroutí mám asi 56 až 58 kg a vím že to stoupne jestli se něco nestane. Také vím žemoje váha je nízká ale nedokážu se přesvěčit že bych měla přibrat. Bylo by to pro mě něco tak strašnýho že bych byla schopná si i ublížit. Začínám mít strach. Bojím se co může přijít. Začínám padat do přejídacího kolotoče vím že jsem na počátku aproto potřebuju pomocnou ruku radu cokoliv. Chi být jako dřív nebrečet každý den. netrápit sebe a okolí. Cchoi být normální. Jídelníček mám omezený protože se bojí že po všem přiberu. Prosím napiště cokoliv nevím jak dál. Děkuju moc Bára

Hloupý Honza

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, tyto stránky jsem vidím poprvé dneska. Jsem rád že něco takového existuje. Možná až díky nim pochopím, že mám problém. Měřím 187cm a vážím zhruba 70 kilo. Jsem dost vychrtlé postavy a mám problémy s přijímáním potravy. Myslím že to začalo tím, že jako dítě jsem nebyl příliš společenský. Dával jsem přednost knížkám před lidmi. Nebyl jsem uplný asociál. Rád jsem četl a trávil čas u PC. Dost jsem kašlal na stravování. Dělal jsem několik sportů, ale ze všemi jsem pomalu seknul. Vždy po malé pauze jsem už nebyl schopný se vrátit. Na střední se to začalo zlepšovat. Poznal jsem dívku, jež jsem měl moc rád. Ale díky mé lenošské povaze a po tom co odpadlo prvotní nadšení, jsem nechal vztah umřít. je mi toho moc líto, určitě bych teď byl někdo úplně jiný. Pořád jsem měl podváhu. Ale dokázal jsem překonat své problémy s přijímáním potravy. Podobně dopadl i další vztah, nebyl jsem schopen dát partnerce co potřebovala. Na vysoké jsem poznal úžasnou ženu. Byla tak milá a zranitelná. Ublížil jsem ji. Po půl roce jsme se rozešli, odstěhoval jsem se od ní. To začaly mé problémy znovu. Nebyl jsem schopen si ráno vyčistit zuby abych se nepozvracel. Nebyl jsem schopen sníst celý oběd. Začal jsem jíst hodně pomalu. Žaludek jsem měl stažený po celý den. Nedokázal jsem se na nic soustředit. Nechápu jak jsem přežil letní zkouškové období v prvním ročníku. Bylo to peklo. Bývalá přítelkyně také trpěla problémy s přijímáním potravy. Nepoznal jsem to, ani po půl roce společného bydlení. Nedokázal jsem to. Byl jsem sobecký. Možná ještě stále jsem. Teď to začíná znovu. Několikrát jsem to už ráno málem neudržel. Klečel jsem nad mísou a brečel. Nedokážu si představit co by na to řeklo mé okolí. Nedokážu to nikomu říct. Jsem hrozný sobec, nedokážu pomoci své bývalé přítelkyni a přesto ji trápím slovy, „Miluji tě“. Musím nejdříve pomoci sám sobě. Doufám, že tohle bude první krok tímto směrem. Nerad bych jí zase ublížil. Teď už ne.

Jsem nemocná?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, tahle stránky navštěvuju už hodně dlouho.Čtu většinu příběhů a někdy mě úplně zaráží,co všechno se můžestát.Vždycky jsme příběhy jen četla,ale teď sama nevím,jestli nezačínám mít stejný problém jako některé z vás. Je mi 21..Někdy v 16,když jsem nastoupila na gympl byla moje váha 75-77 kg,měřila jsem 175cm.Změna školy,jiní lidé,jiné zájmy,celková změna mě dostala postupně na 65kg.Ani nevím jak..stalo se. Potkala jsem kluka,někdy v 18,jsme spolu dodneška.Velká láska ke které se ještě předtím přidalo cvičení aerobiku. Cvičím dodneška.Dneska je ale moje váha 57-60kg.Svoji váhu si držím hlavně díky tomu,že se hodně hlídám..A proto asi hlavně píšu. Nemyslím na nic jeného,než na to,co jím,kdy jím,kolik toh s ním..někdy nejím skoro vůbec. To proto,abych pak nemusela mít výčitky,že jsem zase něco snědla. Popravdě ty výčitka mám i když něco jím..pocit hladu už vůbec nemá.Kdybych nemusela,někdy před svým přítelem,před rodičema prostě jíst nebudu. Cvíčím v každé volné minutě, do zrcadla se dívám kdy to jen jde a pořád si připadám „tlustá“.Možná ne tlustá,ale prostě ne „dobrá“.Nejlíp mi je,když můžu dluho něco dělat,abych nemusela jíst a hlavně na to jídlo vůbec nemyslet.Ani jsme si neuvědomovala,že se to děje,ale teď..poslední dobou si sama sobě připadám jako blázen..nevím,co s tím..Když někdo napíše,budu ráda..ahoj

následek anorexie…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj…. napadlo mě, že bych mohla popsat jeden z následků anorexie, který mě v současné době dost štve… Jde o jakýsi psychický „gap“, jak bych to asi nazvala. Je to sice už pět let, co mám nejhorší fázi anorexie za sebou (mezitím se několikrát vrátila, mrcha, ale buď jen v mírnější formě, nebo naopak ve vtělení bulimie), ale stejně se musím s následky denodenně potkávat a mám pocit, že to nejde moc ovlivnit. Například mi dělá problém jíst s někým–nebo hůř, před někým. Pořád mám pocit viny, nevím z čeho, připadám si jako pod drobnohledem, když musím jíst ve společnosti někoho jiného. Cítím se, jako když zkoumá, co jím, jako když odhaduje, jestli to sním nebo ne; prostě se vůbec necítím ve své kůži. V restauraci jsem nebyla, ani nepamatuju, a vyhýbám se dokonce i jídelnám a menzám. O tom, jak mi vadí, když mě u jídla někdo pozoruje, se zmiňovat ani nebudu. Zkrátka, když nemůžu jíst o samotě, tak se prostě nenajím. Dokonce někdy čekám, až spolubydlící odejdou, abych se mohla najíst…. já vím, je to hrozný, ale nemůžu si pomoct! Musím na to mít klid a soustředit se jen na to jídlo, ne na to, kdo mě u toho pozoruje a co si asi myslí, a obávat se, že každou chvíli na mě vyjede s nějakou poznámkou o jídle… což už teď zřejmě nehrozí, ale pořád je to ve mně. Když se náhodou stane, že musím jíst, když jsou tu spolubydlící, tak buď nejím vůbec, nebo se naopak strašně přejím… a štve mě to… několikrát jsem si ověřila, že když jím sama, nemám s tím žádný problém, nepřejídám se ani nezůstávám o hladu. Nevím, čím to je…. 🙁 Bavit se s někým o jídle je pro mě také vyloučené. Přitom si myslím, že to nejhorší jsem už překonala, jím pravidelně a netrápím se hlady, ale mám potíže jíst s někým. Je možné, že by to byl přímý následek anorexie — nebo bulimie, kterou jsem měla taky? Ten zmíněný pocit viny se však nevztahuje jen na jídlo. Týká se téměř všeho, co dělám. Například se nemůžu zbavit pocitu, že svým spolubydlícím (mám 3 a nemáme mezi sebou vysloveně vřelé vztahy, protože se vidíme celkem málo času) překážím. Že jsem jim tam prostě na obtíž. Připadám si jako rozmazlený spratek, jako s prominutím kráva, když se mnou jednají, a přitom to vůbec není pravda. Mám paranoidní obavy, že mě sledují a zkoumají, co dělám, jak to dělám, proč jím tohle a tamto, atd. … Nemůžu si pomoct, strašně mě to ničí a taky to hrozně ničí vztahy mezi lidmi, ale všechno je to v mojí hlavě a já nevím, jak se toho zbavit. Další věcí je, že než jsem ve 14 letech dostala anorexii, byla jsem poměrně společenský člověk, ráda jsem se bavila s lidmi a obklopovala jsem se přáteli. A teď? Jsem beznadějný samotář. Dokonce až do té míry, že mi dokáže zkazit náladu, když s někým musím někam jít… musím na to mít náladu, jinak jsem uzavřená a náladová. Jsem už z toho zoufalá, nevím, co s tím mám udělat… Bojím se, že anorexie ze mě udělala nějaké monstrum… 🙁

Stydím se za sebe

/0 Komentáře/v /přidal

Můj příběh se se mnou táhne už od dětství, kdy moji rodiče se spolu rozloučili a to dost v zlém. Byla jsem často nemocná a hodně dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Otec se oženil a já zůstala tak trochu sama. Mám problémy se zády, a proto jsem musela přestat závodit na lyžích. Začala jsem pravidelně chodit na rehabilitace, a tam jsem se také poprvé dozvěděla, že jsem obézní. Když mi to řekl doktor, ve mě to hrklo a roztočil se kolotoč mého dosavadního problému. Začala jsem hubnout, šlo to hodně rychle. Dostala jsem se z váhy 72 kg na váhu 56, ale tím to neskončilo. Mamina ze mě byla totálně na prášky, ale já si říkala, že by mi nezkazila život. Hubla jsem dál až na 52 kg.Tady se moje váha zastavila. Začaly zdravotní problémy. Šílené problémy se na cokoli soustředit a jiné. Přítel mě vydeptával a já začala přibírat,ale jednou mě vytočil natolik, že jsem přestala úplně jíst, blokla jsem se, s nikým jsem nekomunikovala. Moji přátelé mi neustále říkali, že on mi za to nestojí, to určitě znáte. Byla jsem hloupoučká. Jenomže on to dotáhl tak daleko, že se začal navážet do mojí rodiny, vyhrožoval mi a ponižoval. Na druhou stranu jsem poznala pravé přátele. Později jsem poznala mého nynějšího přítele. Připravovala jsem ho na nejhorší. Trpím každodenně depresemi, ze začátku mi pomáhal dostat se z anorexie. Jenomže letos mě čeká maturita a je to zpět. Bud nejím vůbec a to mi nevadí a nebo se přejím a hned to jdu vyzvrátit. Musím o tom mluvit, protože jsem mu slíbila, že s tím něco udělám. Nechci aby mě opustil. Prožil toho se mnou příliš. Denně se setkávám s nenávistí. Ve škole jsem o 2 roky starší, protože jsem měla zdravotní problémy, tak jsem musela přerušit školu. A až letos se začalo projevovat, jak mě spolužáci nesnáší a jediným čím můžou vyrukovat je to, že jsem starší. Toho posměchu se nezbavím. Nenávidím se, ani své tělo. Když mě nikdo neponižuje, tak se ponižuji sama před ostatními. Mám v sobě bloky a jestliže se přes ně nepřehoupnu, budu stále v jenom kruhu, ze kterého nelze uniknout bez pomoci. Nechci každodenně zvracet. Příliš mě to vysiluje, jenomže když se najím mám velké výčitky. Bojím se toho co může přijít. Kdyby mi mohl někdo poradit nějakou pomoc at už psychologa nebo psychiatra byla bych vám vděčná. Chtěla bych se začít mít ráda a bohužel bez pomoci to už nedokážu. Děkuji

pocity….

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všem, nepatřím ani k jedne skupine, kterych se hlavne tyto stranky tykaji, ale je mi lito jak se mlady lidi nicej a trapej a vlastne nezijou. Ja teda taky nejsem se sebou spokojena, merim 168cm a vazim 70kg. Jasny ze mam nejaky speky a ze me to nekdy stve a snazim se s tim neco delat a ma to vysledky – vyvazena strava a pohyb posouvaji rucicku vahy pomalu ale jiste do leva. Jenom jsem vam vsem chtela napsat, ze i kdyz nemam postavu jako modelka tak v podstate ziju stastny zivot – mam super chlapa a praci, plno pratel, ziju proste tak jak chci a nemam pocit ze by me nekdo sledoval jak vypadam nebo se se mnou nebavil, smal se mi apd. Vim ze je to urcite strasne tezky s tim bojovat, ale urcite to jde nad tim vyhrat ( patrno z nekterych pribehu), vzdyt takhle se vlastne nechavate ovladat druhymi ( protoze kvuli okoli to delate, aby nahodou nekdo nerek ze mate spek tam a nebo tamhle) a sami vlastne trpite, nicite si zdravi a pomalu se priblizujete smrti, a pritom zivot muze byt tak nadherny a plny moznosti, ale s takovouhle nemoci se tezko realizuje a vy se ritite do pekel. Vsem co se rozhodli to zmenit preju hlavne pevnou vuli a drzim palce. Muzete mi napsat, tak papapa a hodne stesti 🙂

Začal poslední den roku 2006….

/0 Komentáře/v /přidal

Začal poslední den roku 2006 a jak už to tk bývá, každý si dává předsevzetí a strašně moc si slibuje, že svá předsevzetí dodrží. Že se podle nich bude řídit. Někkdo si řekne přestanu kouřit, jiný začnu sportvat, ale hodně žen a hlavně mladých dívek si dává předsevzetí zhubnu 1,2,3,…..15 kg. A tímhle se to odstartovalo i u mě. Ežřwšně sem si přála shofit alespoň 10 kg. Protože při 165 cm mít 75 kg to si většina z Vás nedokáže ani představit. Jenže jsem se nastartovala už byla polovina ledna z mnou. Ale v té době jsem si řekla co když to budu furt odkládat? Co se Stane? Budu přibírat dál? Pomalu nebo rychle, kilo po kilu, ale co až se dostanu na hrůzných 80 kg? Co pak? I moje babička má 60 kg a hezkých 10 let si to drží. Tak proč bych to nedokázala já? Jenže co mě taky docela hodně nakoplo byli poznámky lidí kolem. Kamarádů (kteří si tak jenom říkají), todiny a dokonce i nepatrná poznámka od přítele. Já vím, asi to nemyslel zle. Jen mi řekl, že kdybyh byla hubená tak by si mě ani nevšiml. Ale zasáhlo to: Ale ještě 3 dny předtím mě úplně dorazila zprava od jeho bývalé slčny, žt jsem tlusťoška. Já si asi uvědomuju je zoufalá, potřebuje ublížit, ale proč mi ubližuje zrovna ona, která za sebou tahá takovu almaru? Zjistila jsem por koho chci být krásná, hubena a dokonala, ikdyž vím, že mešťatná, protože vždyť jídlo je moje druhá největší láska! Vždyť to znáte jídlo je jako droga.. Feťák chce drogu po který bude mimo a my? chceme jídlo protože tak dobře chutná. Tabulka čokolády, výborná čína od maminy, pizza s kamarádama.. Je to děs. Ale proč to všechno chci a dělám? Vždyť on mě chce s pár kily navíc a ne holku jako hubenou. Ona sám je chodící kostra (ale mě se líbí a líbít bude i kdyby měl 100 kilo a to mi věřte), ale on sám nedokáže mít hubenou holku. A má-li si vybrat mezi hubenou nebo oplácanou až tlustou , vybere si tu tlustou. Tak proč hci být ksakru jako pourek krásná a štíhlá? nebo že bych to nedělala jen pro něj, ale v podvědomí jen pro sebe? Nebo pro okolí, aby si všimlo že i já na to mám? Proč si na tohle nedokážu ani odpovědět? Je to zvláštní. Já jsem ZVLÁŠTNÍ!!! ZAČÁTEK: Začalo to tedy novoročním předsevzetím ZHUVNOUT!!! Půl měsíc ejsem k tomu nepřikládala moc váku. Šla jsem s kámošema na hambáče, na nejlepší pizzu na světě. Dala jsem si všechno na co jsem měla chuť! Ale ke konci mi bliklo STOP!!! Tohle už dál nejde“ Vždyť máš 75 kg a jestli to nestopneš budeš ještě odpornější a tlustší. Tkže jsem se začala snažtit, vyhábat smaženámu, sladkémuá, bílímu pečivu, smetanovým jogurtům a podobným věcem! Už skoro měsyíc se snažím. Když ujedu jdu zvracet. Jejde to se držet stále. Nekdy si říkám chci nejíst a najednou mi na 5 minut blikne najez se. Jsi v pohodě. Když se tohle stane uvědomím si už mé skoro měsícní trápení a řeknu Ne“““ NECHCI, nehci ani souto. Nechci nic!!! Držím se, týden jsem se nějak nepřejedla!! Jím ani ne jako 2 leté děcko. Pomeranč denně nebo 1 sojový rohlík. Jedno mni jídlo a stačí. Teda musí stačit. Teď už to je ale ve fázy kdy mám už jen chutě“ Uz nepociťuji hlad. Pouze tu chť, ale musím vydržřet“ Z původních 75 kg jsem dnes ráno ve spodním prádle dosáhla váhy 65kg. Sice je to 10 kilo a okolí si možná všimlo ae já potřebuji ještě!!! Na mou výšku bych měla mít maximálně 55 kg ale zvládnu dalších deset? Vždyť já vím jak jsou A a B nebezpečné nemoci. Že dívka která tím trpí je nemocná, hlavně duševně… A měla bych mít rozum, měla bych být šťastná vždyť je mi krásných 19 let!! Taky si říkám když zvládnu svou vysněnou váhu dokážu si to udržet? Vždyť když zase začnu jíst bude všechno ztracené!!! Uff napsala jsem toho myslím dost. Omlouvám se za pravopis ale jsem zmatená, proto se i omlouvám za tolik věcí kterých sem napsala tak na přeskáčku, možná ani nedávají smysl. Potřebovala jsem to dostat ze sebe a já jsem ráda, že tu jste.. Když se někdo bude chtít ozvat napište budu čekat.. a děkuju že ste tady.. pa Adélka