Nevím jestli vubec chci.

/0 Komentáře/v /přidal

Ani nevimjak a cim zacit.Vzdycky jsem byla silnejsi postavy uz jako dite.Nikdy jsem se nelibila moc klukum,posmivaly se mi.Mela jsem zle detstvi.Matka od nas odesla za jinymi muzi a me zbyl tatinek.Videla jsem jako nejstarsi 8 leta dcera,jak se mama tahala s jinymi muziSice jsme 3 deti,ale mladsi sourozence si vzala sebou a ja zustala s tatinkem.Jenze tatka si pak nasel jinou zenu s 2 detmi a najednou se vse zmenilo.Jeho nova pani zacala na me zarlit a tata zaslepen laskou,prestaval byt tatou.Nedalo se to vydrzet,nutily me mezi mim 15-17 rokem nosit obleceni jake nosila jeho pani a ja v tom musela chodit do skoly,na uciliste.Nemohla jsem vubec nic jako mi vrstevnici.Nikdo si neumi predstavit jake to je.Pouze ten kdo prozil neco podobneho.A tak jsem v 17letech odesla z domu s prvnim klukem.Byl fajn,libila jsem se mu,alespon to rikal,ale pak prisly prvni problemy.Zacala jsem koukat na jine holky a rikat si jak jsou krasne a hubene a chci byt taky takova.Uz tenkrat,pred 9lety zacaly me problemy ve srovnavani se s ostatnimi a zacaly me sny o krasne holce,co jednou ze sebe udelam,aniz bych si uvedomovala jak to muze skoncit.Vzdy jsem rikala a byla toho nazoru,ze me se takove veci nemohou stat.Ze mam zdravi rozum a radeji to vycvicim ze sebe,nez abych trpela necim podobnym jako je anorexie,ci bulimie.Po 2 rokach naseho vztahu jsme se rozesly a ja jsem z toho byla tak na nervy,ze jsem si nasla hned urcitou „naplast“ na bolistku,tedy muze ktereho jsem si po 5mesicich vzala.Byl o 10let starsi a libila jsem se mu takova jaka jsem.Nikam jsme moc nechodily,jen z prace do prace.Starala jsem se ve 20letech o celou domacnost,o jeho dve krasne holky z prvniho manzelstvi,ale nevidela jsem ze manzel je alkoholik.Spis jsem si to neuvedomovala.Po roce nam to prestalo klapat a ja najednou zjistila,spis jsem se probudila,ze mi je teprve 21 let a ze chci zit jako moje vrstevnice,alespon trosku a ne ztracet cas a zahazovat zivot kvuli alkoholikovi.Protoze jsem byla vecne doma sama,zacala jsem posilovat,delat fitnes a velice me to bavilo.Ale ouha,uz zacaly prvni velke problemy v manzelstvi a neustale obvinovani z nevery me donutily k castym neveram.A v tu chvily jsem si zacala uvedomovat svou osobu,sve telo..Rozvedly jsme se tedy a ja o vsechno diky nemu prisla.Prestala jsem jist a schodila jsem pri visce 172cm a vaze 75kg na 63kg za 1 mesic.Zacala jsem chodit za zabavou a citila se dobre.Tak jsem potkala sveho nynejsiho pritele a snad sveho budouciho muze.Zacaly jsme spolu chodit,ale on byl z jineho okruhu lidi,podnikatele a par krat me vzal do spolecnosti.Vsichni byly jako ze skatulky a hlavne nadherne zeny.Sila slova jeho kamaradu,nas na nejaky cas rozdelila.Bojovala jsem o nej svim vlastnim ja a ne stihlosti a krasou a vyhrala jsem.Daly jsme se znovu do hromady a zacaly spolu zit.Jenze sen o krasne holce me neopustil.Vim ze me miluje takovou jaka jsem a vzdy to tak bylo,ale ja se stala blaznem.Odjely jsme do Bavorska pracovat a protoze jsem kucharka,kolega si ze me delal porad srndu,ze bavoraci jsou tlusti,protoze jedi vse na sadle a pod.Jako by se to vse ve me zlomilo za ty roky a ja zacala drzet dietu bez vedomi pritele samozrejme.Porad se mi honilo hlavou stihlost a krasa za kazdou cenu.Z rozumne holky se stal blazen.Jeden den jsem se tak prejedla,az mi bylo zle a musela jsem jit zvracet.Rikala jsem si jednou a dost,vzdyt se nic nemuze stat.Jenze ono to pokracovalo.Vzdy prejist a na zachod.Porad jsem jeste rikala:V poradku to ukocirujes,zadny strach.Ale zacalo to zachazet do extremu,az jsem mela pri vysce 172cm jen 52kg.Byla jsem vychrtla a porad jsem svemu pritely rikala,ze jen drzim dietu a ze je vse v poradku.Jeden vecer na me uhodil s vyhruzkou nemocnice a musela jsem s pravdou ven.Zdesil se,ale pomohl mi.Zacala jsem alespon trosku jist,protoze do te doby muj jidelnicek byl treba jen 1 vyvar denne a druhy den velky zachvat hladu a nasledne zvraceni.Otehotnela jsem,ale stejne jsem obcas mela chut prejist se a tak jsem i kvuli tomuhle o dite v 5mesici tehotenstvi prisla.svou hlouposti se memu nenarozenemu detatku spatne vyvyjely nozicky a ja musela podstoupit predcasny porod.Misto toho,abych se sla lecit a mohla znovu otehotnela,protoze deti chceme,srazilo me to na kolena a ja zacala znovu.Porad chci byt hubena..to je ted zas muj sen.Mam strach z jidla,strach z tehotenstvi i kvuli pripadne poporodni vaze.Muj pritel je ted na delsi zahranicni ceste a ja jsem v tom sama a znovu.Ale vlastne ani nevim,jestli chci prestat.Ja se totiz bojim.Bojim se o sve telo.Bojim se ze ztloustnu jeste vic nez jsem ted.Mam ted pry idealnich 172cm a 56kg,ale me to prijde hrozne moc.Citim na sobe kazdy spicek,mam velky zadek a tlusta stehna a obcas me to dohani k silensvi.Chtela bych byt krasnejsi a stihlejsi,aby se muj muz mohl pysnit.Jenze on mi rika,ze krasnejsi zenu nez jsem ja nenasel a ze nerozumi tomu proc to delam.Ale co stim?Co se strachem?Asi zalezi jen na me jak se rozhodnu.Vyhledat pomoc a nebo pockat az se neco stane?

Přejídám se!!!Pomoc

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, během posledních pár měsíců se mi dávky jídla hodně vymykají.Asi ještě před dvěma měsící jsem vážila při mé výšce 168cm 50kg.Vím,není to ideální,ale i tak jsem byla celkem spokojená.Ale skoro každý den když dojdu ze školy jsem unavená,mám mírný depky a dokud do sebe nenarvu aspoň dva rohlíky,jogurt,perník a různý jídlo,tak nejsem klidná a nemůžu se na nic soustředit.Nyní vážím 60kg a bojím se,že to bude ještě horší.Někdy mám třeba chuť si zacvičit a říct si „dost“,ale ta moje vůle mi nikdy nevydrží!Včera jsem se dokonce pokoušela vyzvracet,ale prostě se bojím. Za každou radu vám děkuji. PS:Určitě tu budu pravidelně psát,jak na tom jsem.

Volání o pomoc

/0 Komentáře/v /přidal

Slyší mě někdo? Haló! Slyšíte?? Proč všichni přátele jenom mlčíte? Potřebuji Vás, Vaši oporu. Za drsnou tváří jde smutek rozpoznat. Nevím jak dál nechci tohle zažívat. Odpusťte mi ty strastné okamžiky. Slibuji, že mě neuvidíte umírat! Neotáčejte se zády..dřív jsme přece spolu večeřeli rádi?? Dejte mi čas já to překonám. Ale možná lžu sama sobě co když cestu ven neznám????

Jak jsem na tom?

/0 Komentáře/v /přidal

Psala jsem sem na tyto stránky uz nekolikrát, posledne jsem se setkala s reakcemi, kterých jsem se lekla a radeji unikla do kouta, protoze jsem si pripadala hrozne sobecká, spatná, podle slov jiných trapná. Ted si tak pripadám taky, ale prece to zkusím a napísu zase, chci se trochu vypovídat. Tretím rokem se potýkám s anorexií. I kdyz vlastne, i za tímhle si nestojím, mám dojem, ze nic takového nemám.. Potrebuju slyset co nejvíce Vasich názoru, co si o mém pocínání myslíte. Jde o to, ze mám sílenou potrebu hubnout a trápím se kvuli tomu. Je mi 22 let.Merím 172 cm a vázím? Nevím kolik, nemám kde se zvázit, ani domnívat si netroufám. Orientuju se jen podle oznacení na cedulkách oblecení. Tricka mám XS, kalhoty 34 nebo 36 (to je ale hrozne moc!!!). Nemuzu se na sebe podívat do zrcadla, vidím tam strasne tucnou osklivou holku. Pred ocima mi svítí jenom výstrazná tabule, ze musím nejméne 10 kg zhubnout.. Proc? Abych se sama sobe líbila, abych mela nejakou cenu. Delá mi problém vyjít ven na ulici, protoze se hnedle srovnávám s ostatními devcaty, jestli jsou hubenejsí nezli já. Vsechny holky mi pripadají tak krásné, jisté, veselé. Chodím k psycholozce, kde si mimojiné o mém vztahu k jídlu povídáme. Jen mi hrozí, ze si privodím deprese (tech se bojím, mám s psychiatrickými zarízeními bohuzel dost zkuseností), ze budu omdlévat, ze ztratím prítele a dalsí cenné vztahy. Ale já to nechci dopustit. Chci být zdravá, pri síle, s prítelem, ale hubená. Tolik soudnosti zase mám, abych mohla zodpovedne prohlásit, ze nejsem nikterak vychrtlá, nevypadám jako nejaká nemocná anorexií, fakt, to nekecám. Ale musím se sverit, ze potrebuju zhubnout, a to jako sul. A jak jím? No, je to ruzné: dovolím si nanejvýs jedno jídlo denne (nebo dve malá) v podobe kouska sýra a zeleninového salátu, zato sladké stávy a mléka vypiju klidne 3-4 litry. I pres tento úsporný rezim jsem zatím ani gram neshodila. Ráno se pribudím a ríkám si, jaké by to bylo skvelé, kdybych byla tenoucká, hubenoucká a souzím se tím, ze taková nejsem. Celý den na to potom myslím a vecer uléhám se stejným práním. Ach jo.. Sama v sobe se nevyznám. A taky se to bojím svým blízkým ríct. No zkrátka nevím. Kdybych náhodou mela temito rádky nekoho pobourit, mocAch já se omluvám, není to mým zámerem, jen jsem se chtela vypsat. Ach jo..:-(

Prejidani=deprese

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojcik! Bude to pul roku, co jsem zacala pracovat jako au-pair v Anglii. Jeste pred Vanocemi jsem vazila 55kg, moje vyska je 163cm, byla jsem stastna, protoze jsem jeste predtim mela 60kg. Po Vanocim jsem ale nabrala 5kg. Asi pred mesicem to vse zacalo. Koukla jsem se na sve stare fotky a pak na soucasne. Tak strasne se nenavidim, hnusi se mi vlastni telo. Zacala jsem drzet diety, ale pak kazdy tyden, jeden den jsem se prezrala k uplnymu prasknuti (sladkosti, pulka chleba,…). Mela jsem vycitky a sla to na zachod vyzvracet. Takle je to kazdy tyden. Zacala jsem jist pravidelne po malych davkach, jsem s tim spokojena, ale vaha jde strasne pomalu dolu, a to me nici. Chci mit zas 55kg! Takhle je to porad, jednou jsem spokojena, ze jsem zacala jist pravidelne, malo, ale pak se prejim a mam deprese. Nevim co delat, nevim co delat abych pochopila, ze vaha se neda stratit za jeden den, a hladovenim a preziranim se nic nvyresi. Co mam delat? Prosim, porad te mi. Dekuji moc. ***

proste v tom litam…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte všichni, jak se tak pročitam vsemi vasimi zpovedmi, tak jsem se rozhodla, ze se s vami taky podelim o svuj uz temer trilety boj… Vse zacalo narazkami okoli (2004), ze jsem teda „kus“, coz me deptalo, protoze jsem chtela byt hubena..a tak jsem zacala jist ruzne mene kaloricke a zdrave potraviny, takze jsem asi tak z 62 kg zhubla behem asi 2 mesicu tak na 56, to mi pro tu chvili celkem stacilo, protoze okoli me chvalilo a ja se i citila ok..jenze to bylo tesne pred velkymi dvoumesicnimi prazdninami a ja mela pocit, ze kdyz se nebudu moct denne kontrolovat na vaze, tak ze urcite priberu..za ty 2 mesice jsem zhubla na 46 kg, spoluzaci a okoli mi to po prazkach az vycitali. Behem skolniho roku jsem tedy jedla trochu vic, ale stale jsem se hlidala (procitala jsem ruzne kaloricke tabulky-umela jsem je temer zpameti) a vahou jsem se ustalila tak na 50kg. Jenze prisly dalsi prazdniny a vse nanovo, nejmene jsem vazila 43, no proste des. Pak mi teda otec vyslovne pohrozil, ze jestli nezacnu normalne jist, tak jdu do nemocnice a ze o tom nehodla diskutovat. Tak u me skoncila etapa anorexie. Misto toho se ze me stala bulimicka. Zacala jsem jist strasne moc jidla, i jidlo, ktere jsem mela drive zapovezene..i presto, ze jsem casto zvracela, nekdy uz to neslo, tak jsem behem tohoto roku nabrala nejdriv na 60!!!kg, ted mam tak 56/7, nevim, uz se radeji ani nevazim..ale chtela bych zpatky tak 50kg. Je to vsechno hrozny a zbytecny. Jeste nutno dodat, ze pri vsem, at uz u any nebo u bul. jsem hodne cvicila a stale cvicim. A jen tak pro predstavu, merim 169cm. Nevim jak z toho ven, snazim se s tim prestat, ale bojim se, ze sama to nezvladnu. Kdybyste si chtel nekdo popovidat nebo se taky podelit o svuj pribeh napiste ***. Vsem vam drzim palecky:)

Hubnutí

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte všichni!Jsem snad již vyléčená bulimička!Studuji prvním rokem střední školu!Potíže s přímem jídla jsem měla od sedmé třídy!Na začátku školního roku si všimla moje spolužačka, že nejím a nechodím na obědy! A taky toho, že často zvracím! Svěřila se doma mamince(vychovatelka na internátě a učitelka) ta se mnou promluvila a nabídla mi pomoc!Dala vědět našim, co a jak!Pak jsme se spolu domluvili, že zajdem k psychologovi!Tam mi byl doporučen pobyt v léčebně!Byla jsem tak na dně, že po domluvě s mými rodiči jsem souhlasila! Strávila jsem půl roku v léčebně, kde si myslím, že mě po usilovné práci dali dohromady!Při nástupu jsem vážila 35 kg při výšce 155 cm.Jsem snad vyléčená a už bych to nechtěla zkusit znovu. Proto Vás prosím, nikdy to nedělejte. Nezáleží přeci jenom na vzhledu, ale taky na tom co je uvnitř člověka! Nestjé Vám přeci za to, aby jste byli ohroženi na životě!!!!!!!!!!!!!!!!!!

achjo…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, je mi hrozně…seznámím vás s tím jak u mě probíhala porucha příjmu potravy,jsem studentka v prvním ročníku a můj život je ted velice smutný,neboť si poškozuju zdraví,je mi moc líto,že jsem zašla tak daleko…tak tedy,asi tak před rokem jsem byla na počátku mentální anorexie,nikdy jsem celý den nehladověla,ale jedla jsem málo a hdně cvičila.Naštěstí se všechno včas zachytilo a po kontrole u doktorky,která zjistila že za půl roku jsem zhubla 7kilo se moje problémy začaly řešit,dostala jsem trochu rozum a začala se snažit,abych neskončila jako anorektička…jenže všechno se zdálo být v pořádku ale nastal obrat a já za dalšího půl roku začla jíst nepřiměřeně,hodně a začala jsem se přejídat a následně zvracet…je to hrozné a sydím se za to ,už si nechci ničit zdraví a život.Chci mít zase radost ze života a užívat si život bez těchto problémů,vím žer to není snadné,ale musí se to nějak zvládnout a já to chci zvládnout protože chci žít…tak tedy,dnes jsem na tom tak,bohužel se stále přejídám a zvracím.Jenže zvracení už mi nejde tak jako dřív a proto jsem za poslední tři měsíce ztloustla o 8 kilo a největší strach mám z toho že to bude pokračovat…na tyto stránky jsem se zatím chodila jen dívat a číst si tady ale nyxní jsem se rozhodla že i já se s vámi podělím se svými problémy a při tom doufám že mi to pomůže abych se z toho dostala…vrátím se ještě k tomu co jsem chtěla říci,vypadám asi tak,měřím 161 cm a vážím 61 kilo…je to hrozné,ale nejhoprší je že mám strach z toho že budu tloustnout dál…

citově vydírám přes jídlo

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím sama co mám! Četla jsem o záměrném odmítání potravy s cílem citového vydírání blízkých osob, toto se mě asi týká, já sama nevím, jenže fakt je ten, že sama sebe strašně moc nenávidím, ráno se probudím a převládá u mě pocit zoufalství z pohledu na své tělo, jdu do koupelny a pobrečím si….to samé před spaním, nenívidím koupání, nesnesu pohled sama na sebe, je mi ze sebe zle, jsem jako bečka sádla, jo jasně teď mi ostatní budou vtloukat, že to není pravda, že moje váha i postava je super a takové ty řeči, mám 176cm a 57kg což by bylo pro někoho akorát a pro někoho málo. Jenže pro mě je to hrozně moc, nejde mi ani tak o ty čísla, ale o ten pohled sama na sebe! Vím, že takhle to přesně začalo minule, čekala jsem na ten poslední impuls, abych přestala jíst. Tím nynějším byla včerejší hádka s mamkou a s přítelem. Chci být prostě hodně vychrtlá, aby se o mě báli….je to hnusné že?! Já vím, ale neumím to přemoci…..nenávidím svoje hnusné tlusté tělo a při této příležitosti to spojuji i s tím citovým vydíráním! Jsem odporná ve všech směrech….to jsem já! Denně sním okolo 4500KJ a vydám asi stejné množství, jenže jsem na mrtvém bodě, nezhubnu, nepřiberu….jenže nemám čas na cvičení, chodím do práce, chci cvičit víc, ale nemůžu, z práce přicházím totálně vyčerpaná a akorát tak lehnu a spím…cvičím tak max. 5x týdně, ale hodně chodím, denně tak hodinu a půl jdu pěšky rychlou chůzí, jsem tak neschopná zhubnout, jsem úplně neschopná! Jak já se nenávidím!!!

jak z toho ven…

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj holky, jsem tady teprve týden, přestože střídavě bojuji už pár let. Poslední dobou hodně přemýšlím, všechno si to třídím, srovnávám, hledám..nejvíc asi sama sebe.. Dneska vím, že je to opravdu o hodnotách, které jsme už jednou znaly, jen je znova najít, věřit jim a chovat se podle nich..A tak je to touhle zkušeností o tolik těžší, ale asi cennější??.. Je to o tom, jak si sebe (zase začít) vážit, neposuzovat se jen podle vzhledu, na tom hodnoty člověka nestojí..Prostě změnit myšlení, být sama sebou..pro sebe..ne pro okolí, ale protože to chci já pro sebe, žiju si svůj život..Stálo a stojí to hodně sil a je to těžké, ale postupně to šlo, tak snad to vyjde i do konce. Život za to opravdu stojí, tak proč ty své bolístky neřešit jinak, proč je to vyjetí ze zajetých kolejí tak těžké.. Říkám si, tak jako vy všechny..Pomáhá, když vidím a čtu, že v tom člověk není sám.. Každá tím řešíme nějakou svojí menší, větší bolístku..víme, že si tím ubližujeme, chceme přestat..nevíme proč, když je to tak „jednoduché“, srovnat si to v hlavě, najít cíl a „jen“ začít pravidelně jíst..Jenže ono se to ukáže jako dost těžké.. ..osobně tomu říkám závislost.. Já jsem teď „zamrzla“ někde na půl cesty..Vím, co bych měla, ale za poslední dva měsíce se u mě rozběhly záchvaty přejídání takovým způsobem, že nevím, jak to ovládnout. Nejdřív jakoby „absťáky“ po přejedení, taková chuť, která mě stejně neuspokojila, protože člověk pak ty všechny chutě ani nevnímá, jak to do sebe hrne páté přes deváté..jen nemůže přestat a neví proč. Stal se z toho začarovaný kruh. Říkala jsem si, že když budu dost cvičit a že jsem začala, tak si můžu to všechno dovolit..Ale proč? Radost z pohybu, sportu se vytratila, protože jsem v tom začala vidět „nutnost“, abych se mohla klidně přejídat..přejídání se mi zarylo pod kůži jak závislost a pokusy o její zdolání se změnily v absťáky..A proč to všechno?? Kde se to ve mně vzalo? Přesně jak jsem tady četla, taky jsem byla holka tak akorát, jedla jsem co jsem chtěla, neřešila, jestli je to navíc nebo ne. Byla spokojená. I tak jsem se chlapům líbila. A nebyla jsem super štíhlou ?modelkou?.. Než jsem začala chodit s klukem, který do mě pořád pošťuchoval, že tuhle bych měla shodit a támhle..Začala jsem cvičit, bavilo mě to výsledek se dostavil. Jenže tady to mělo skončit. Místo toho (jako asi každé z vás)se mi v tom začalo líbit, co ještě trochu zhubnout..pak se to zvrtlo v extrémní strach, dát si něco navíc, abych náhodou nepřibrala. Začala jsem ztrácet zájem o normální věci, absolutně zaměřená jen na vzhled..Až jsem při své výšce 171 cm skončila na extrému 47 kg..!!Viděla jsem se na fotkách, styděla se za to, začaly první záchvaty přejídání (naštěstí jsem nikdy nezačala zvracet..protože prostě mi to nešlo..dneska si říkám naštěstí..i tak těžká cesta ven by byla ještě těžší..). Tehdy jsem si řekla stop, chtěla jsem přestat. Nelíbila se mi moje vyhublost, za kterou jsem se styděla, apatie a nezájem..to všechno..totální dezorientace a ztráta smyslu, hodnot..sebe sama. Jenže se mi to v hlavě pralo: štíhlá a normálně jíst..nešlo mi to tehdy dohromady. Dneska vím, že přesně se zdravou mírou pohybu a jídelním režimem, to jde samo. Jenže tehdy jsem to nevěděla. Začaly moje první zápisy do deníku, stravovací režim..učila se znova jíst, nebát se jídla..Koupila jsem si knížku a tehdy se o tom dozvěděl můj dobrý kamarád, kterému jsem to řekla,koupil si knížku kvůli mě..Ale časem a postupně zjistíš, že jsi v tom svým způsobem sama..Můžeš mít kolem sebe oporu (rodinu, přítele atd.), ale věděla jsem, že to musím změnit sama v sobě. Zase znova změnit myšlení.. Skončila jsem v práci našla si novou. Další rok vyřešila ten vztah, který mě taky táhl ke dnu.. S tím klukem už nejsem, nebyla jsem mu stejně dost dobrá, hlavně jsem se s ním změnila tak, jaká jsem být nechtěla. Skončila jsem to sama. Začala cesta ven. Zpětně hodnotím, tak správně nasměrovaná.. Přesto dneska řeším, jak zvládnout tohle. Po rozchodu jsem měla velký pocit úlevy, znova to znamenalo hledat staré hodnoty, cíle a směr..ten smysl, jaký hledáme všechny. V podstatě jsem si mohla říct, jsem zdravá a mám všechno..proč teda musím řešit tohle? Když jsem nikdy nemyslela, že já s PPP budu mít problémy? A mám je. A chci z nich ven a řešit je. Jenže je asi nezvládám a uvažuji o nějaké terapii..Někdo, kdo mi pomůže najít tu cestu k sobě samé. Zjišťuji i něco o Bachově terapii..na podobných stránkách tam jedna,co zvítězila nad PPP psala..je to součást změny myšlení a přístupu k sobě samé.. Měla jsem pocit, že jsem si hodnoty uspořádala..ale ještě nejsem zřejmě na konci. Před 2 lety jsem se začala připravovat na zkoušky na VŠ. Abych se jednak zaměstnala, našla směr a cíl – splnila si sen, dostala jsem se a teď při práci dálkově studuju. I když taky s rozčarováním, ale to už jsem taky ?ustála?.. Jenže se to ve mně nějakým způsobem asi dál podvědomě pralo..zase jsem si mohla říct, mám všechno..ale na druhé straně se mně začalo prát i to, že mi začal vadit zájem chlapů..protože jsem došla jen ke zklamáním a zjištění, že jdou jen po (mém) vzhledu..Ale taky hledám někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem, nejen kvůli tomu, jak vypadám..a snad takoví jsou. Když se podívám, tak to vidím, že ještě normální chlapi existují..Když vidím normálně fungující vztah, aniž by holka musela být modelka..vidíš, že ty ?normální? chlapi, jakého jednou chci, jsou schopní brát Tě, jaká jsi. Být Ti I oporou.Poslední dobou jsem měla spíš kliku na ty ostatní co v takových ?modelkách? hledají jen únik – milenky nebo rozptýlení..a o ty já nestojím. Vím, že je to i hodně touhle dobou, uspěchanou a měnící hodnoty všech, ke všemu..i vztazích.. Myslím, že tyhle smíšené pocity..líbit se x zklamání z chlapů jako takových, asi spustilo tenhle kolotoč, který se roztočil teď takovou rychlostí, že hledám brzdu. Snažila jsem (a asi pořád)si to všechno proto v hlavě srovnat..Že chci já pro sebe cítit dobře. Mít radost z normálních věcí, nesoustředit se jen na vzhled a tím přespříliš hlídat jídlo a nakládat si kvůli tomu větší zátěž..tudy cesta nevede. Budu zase „štíhlá“, ale nespokojená..zase budu „přitahovat“ jen ty typy, co si ze mě vezmou jen pro sebe a já zase zůstanu vyždímaná a nebudu šťastná. A tak si pokládám si zásadní otázku: „Tohle chceš?“, vím, že nechci..To by měl být můj cíl a směr..Chci chodit do přírody, bavit se a užívat si života, dostudovat..mít se ráda, jaká jsem. Aniž to všechno vidět přes ?brýle svého vzhledu?. „Co získám tím, že se budu pořád přejídat?“..“nic..ztrácím jen víc kontrolu, stojí to čas, energii, soustředit se na důležité věci a stojí to taky peníze. Je to ztráta času, které později budu litovat, že jsem tyhle roky nevyužila pro sebe a líp..“ Přeji nám všem hodně sil do společného boje. Není ostuda upadnout, ale zůstat dlouho ležet..Zvedám se..