Archive for category: Můj příběh

Ahojky, během posledních pár měsíců se mi dávky jídla hodně vymykají.Asi ještě před dvěma měsící jsem vážila při mé výšce 168cm 50kg.Vím,není to ideální,ale i tak jsem byla celkem spokojená.Ale skoro každý den když dojdu ze školy jsem unavená,mám mírný depky a dokud do sebe nenarvu aspoň dva rohlíky,jogurt,perník a různý jídlo,tak nejsem klidná a nemůžu se na nic soustředit.Nyní vážím 60kg a bojím se,že to bude ještě horší.Někdy mám třeba chuť si zacvičit a říct si „dost“,ale ta moje vůle mi nikdy nevydrží!Včera jsem se dokonce pokoušela vyzvracet,ale prostě se bojím. Za každou radu vám děkuji. PS:Určitě tu budu pravidelně psát,jak na tom jsem.

Psala jsem sem na tyto stránky uz nekolikrát, posledne jsem se setkala s reakcemi, kterých jsem se lekla a radeji unikla do kouta, protoze jsem si pripadala hrozne sobecká, spatná, podle slov jiných trapná. Ted si tak pripadám taky, ale prece to zkusím a napísu zase, chci se trochu vypovídat. Tretím rokem se potýkám s anorexií. I kdyz vlastne, i za tímhle si nestojím, mám dojem, ze nic takového nemám.. Potrebuju slyset co nejvíce Vasich názoru, co si o mém pocínání myslíte. Jde o to, ze mám sílenou potrebu hubnout a trápím se kvuli tomu. Je mi 22 let.Merím 172 cm a vázím? Nevím kolik, nemám kde se zvázit, ani domnívat si netroufám. Orientuju se jen podle oznacení na cedulkách oblecení. Tricka mám XS, kalhoty 34 nebo 36 (to je ale hrozne moc!!!). Nemuzu se na sebe podívat do zrcadla, vidím tam strasne tucnou osklivou holku. Pred ocima mi svítí jenom výstrazná tabule, ze musím nejméne 10 kg zhubnout.. Proc? Abych se sama sobe líbila, abych mela nejakou cenu. Delá mi problém vyjít ven na ulici, protoze se hnedle srovnávám s ostatními devcaty, jestli jsou hubenejsí nezli já. Vsechny holky mi pripadají tak krásné, jisté, veselé. Chodím k psycholozce, kde si mimojiné o mém vztahu k jídlu povídáme. Jen mi hrozí, ze si privodím deprese (tech se bojím, mám s psychiatrickými zarízeními bohuzel dost zkuseností), ze budu omdlévat, ze ztratím prítele a dalsí cenné vztahy. Ale já to nechci dopustit. Chci být zdravá, pri síle, s prítelem, ale hubená. Tolik soudnosti zase mám, abych mohla zodpovedne prohlásit, ze nejsem nikterak vychrtlá, nevypadám jako nejaká nemocná anorexií, fakt, to nekecám. Ale musím se sverit, ze potrebuju zhubnout, a to jako sul. A jak jím? No, je to ruzné: dovolím si nanejvýs jedno jídlo denne (nebo dve malá) v podobe kouska sýra a zeleninového salátu, zato sladké stávy a mléka vypiju klidne 3-4 litry. I pres tento úsporný rezim jsem zatím ani gram neshodila. Ráno se pribudím a ríkám si, jaké by to bylo skvelé, kdybych byla tenoucká, hubenoucká a souzím se tím, ze taková nejsem. Celý den na to potom myslím a vecer uléhám se stejným práním. Ach jo.. Sama v sobe se nevyznám. A taky se to bojím svým blízkým ríct. No zkrátka nevím. Kdybych náhodou mela temito rádky nekoho pobourit, mocAch já se omluvám, není to mým zámerem, jen jsem se chtela vypsat. Ach jo..:-(

Ahojte všichni, jak se tak pročitam vsemi vasimi zpovedmi, tak jsem se rozhodla, ze se s vami taky podelim o svuj uz temer trilety boj… Vse zacalo narazkami okoli (2004), ze jsem teda „kus“, coz me deptalo, protoze jsem chtela byt hubena..a tak jsem zacala jist ruzne mene kaloricke a zdrave potraviny, takze jsem asi tak z 62 kg zhubla behem asi 2 mesicu tak na 56, to mi pro tu chvili celkem stacilo, protoze okoli me chvalilo a ja se i citila ok..jenze to bylo tesne pred velkymi dvoumesicnimi prazdninami a ja mela pocit, ze kdyz se nebudu moct denne kontrolovat na vaze, tak ze urcite priberu..za ty 2 mesice jsem zhubla na 46 kg, spoluzaci a okoli mi to po prazkach az vycitali. Behem skolniho roku jsem tedy jedla trochu vic, ale stale jsem se hlidala (procitala jsem ruzne kaloricke tabulky-umela jsem je temer zpameti) a vahou jsem se ustalila tak na 50kg. Jenze prisly dalsi prazdniny a vse nanovo, nejmene jsem vazila 43, no proste des. Pak mi teda otec vyslovne pohrozil, ze jestli nezacnu normalne jist, tak jdu do nemocnice a ze o tom nehodla diskutovat. Tak u me skoncila etapa anorexie. Misto toho se ze me stala bulimicka. Zacala jsem jist strasne moc jidla, i jidlo, ktere jsem mela drive zapovezene..i presto, ze jsem casto zvracela, nekdy uz to neslo, tak jsem behem tohoto roku nabrala nejdriv na 60!!!kg, ted mam tak 56/7, nevim, uz se radeji ani nevazim..ale chtela bych zpatky tak 50kg. Je to vsechno hrozny a zbytecny. Jeste nutno dodat, ze pri vsem, at uz u any nebo u bul. jsem hodne cvicila a stale cvicim. A jen tak pro predstavu, merim 169cm. Nevim jak z toho ven, snazim se s tim prestat, ale bojim se, ze sama to nezvladnu. Kdybyste si chtel nekdo popovidat nebo se taky podelit o svuj pribeh napiste ***. Vsem vam drzim palecky:)

Ahoj, je mi hrozně…seznámím vás s tím jak u mě probíhala porucha příjmu potravy,jsem studentka v prvním ročníku a můj život je ted velice smutný,neboť si poškozuju zdraví,je mi moc líto,že jsem zašla tak daleko…tak tedy,asi tak před rokem jsem byla na počátku mentální anorexie,nikdy jsem celý den nehladověla,ale jedla jsem málo a hdně cvičila.Naštěstí se všechno včas zachytilo a po kontrole u doktorky,která zjistila že za půl roku jsem zhubla 7kilo se moje problémy začaly řešit,dostala jsem trochu rozum a začala se snažit,abych neskončila jako anorektička…jenže všechno se zdálo být v pořádku ale nastal obrat a já za dalšího půl roku začla jíst nepřiměřeně,hodně a začala jsem se přejídat a následně zvracet…je to hrozné a sydím se za to ,už si nechci ničit zdraví a život.Chci mít zase radost ze života a užívat si život bez těchto problémů,vím žer to není snadné,ale musí se to nějak zvládnout a já to chci zvládnout protože chci žít…tak tedy,dnes jsem na tom tak,bohužel se stále přejídám a zvracím.Jenže zvracení už mi nejde tak jako dřív a proto jsem za poslední tři měsíce ztloustla o 8 kilo a největší strach mám z toho že to bude pokračovat…na tyto stránky jsem se zatím chodila jen dívat a číst si tady ale nyxní jsem se rozhodla že i já se s vámi podělím se svými problémy a při tom doufám že mi to pomůže abych se z toho dostala…vrátím se ještě k tomu co jsem chtěla říci,vypadám asi tak,měřím 161 cm a vážím 61 kilo…je to hrozné,ale nejhoprší je že mám strach z toho že budu tloustnout dál…

Neznáme se už? Ano, ano, jsem to opět já, na těchto stránkách už třetím rokem… Ať už mé přezdívky byly jakékoliv, a jakkoliv bych teď chtěla vymyslet jiné, zůstanu u svého Andílka, jen s jiným věkem – alespoň mohu sledovat, jak číslo 14 před pár lety značící můj věk, pomalu ale jistě přeplulo v šestnáctku… Ne že bych chtěla bejt sarkastická, to bych nechtěla, ale jsem. Nějak to ke mě už od malička přiléhá a nevím, proč si tady skuhrat na svou nemohoucnost. Naprosto dobrovolnou. Je to tak dávno, že mě ani nebaví vyhrabávat ty staré vzpomínky, tolik připomínající mé zkažené mládí. Bylo mi třináct, a nebyla jsem malá. Nikdy jsem neuvažovala jako malé dítě, dost jsem tím trpěla, chtěla jsem být ta naivní holčička, ale nešlo to. Možná jsem v sobě tu malou holčičku zabila, ale mám dojem, že nikdy nebylo co zabíjet. Co mě překvapilo, bylo velice rychlé dozrání po ukončení mé první fáze bulímie. Stala jsem se o mnoho moudřejší, vážnější, a můj sloh se podobal kdekterému dospělému. Však na co mi byla duševní vyspělost ve čtrnácti? Jistě obdiv dospělých, ale ten se dá přece získat jinak, ne? Dá, ale já to jinak neuměla. I dnes mám problém s tím, rozumět si s vrstevníky. Ano, povídat si umím jak s mojí babičkou o francouzských holích, tak s kamarádkou o idolu školy. Dívčí témata mi jsou ale skoro celou holčičí pubertu volná, marné pokusy o zájem o ně skončily fiaskem. Raději se uchyluji k básním, psaní povídek, a hloubavému přemýšlení. Kdekdo se mi posmívá, že jsem filosof, myslí to pochopitelně pejorativně a nevědí, jak moc jsou hloupí. Co jima le budu vysvětlovat? Slova jsou drahá… Já jsem Já už dva roky, od té doby, co jsem na těchto stránkách Andílkem. Už sem nebudu psát, kolikrát jsem už přestávala, bulimie totálně obsadila mou duši, až na jediné světlé místečko, na kterém Bulimie stojí a ze kterého ji ovládá. Pod jejím rouchem se schovávám a krčím já, bezelstná ve svých zlých činech, a tam je můj malý ráj, který se ale nejspíš nazývá anorexií, poněvadž nic jiného už mezi nimi není. Jsou to dvě království… A obklopuje ho atmosféra mé pravé duše, ve které není ani jedna, ačkoliv jí ovlivňují… a tam je má melancholie, nostalgie a věci mé staré duši podobné. Jsem člověk extrémů, s absolutní štíří sebedestrukčností. Nebude nic obyčejné, nudné, všední. Má touha po mondénnosti přerůstá v těžkou blazeovanost. A na závěr… nějaké doufání? Ne, už dávno ne.