Ahoj holky, tady vám posílam odkaz na jeden moc užitečnej článek, díky kterýmu jsem si uvědomila spoustu věcí. Kvůli němu jsem se taky rozhodla zkusit zase normálně jíst (a taky kvůli tomu, že nemam žádný prsa:( ).Třeba pomůže i vám. Hodně úspěchů a výdrž vám všem:) http://anorexie.wz.cz/elleclanek1.jpg http://anorexie.wz.cz/elleclanek2.jpg http://anorexie.wz.cz/elleclanek3.jpg
Bylo mi 13 a vypadala jsem jak správná ženská: boky, prsa všechno jak má být a ještě k tomu krásný dlouhý hustý vlasy, hezký obličej, vysokánská postava(178cm) a váha 65kg. Nikdy jsem od nikoho z rodiny neslyšela že jsem tlustá ani kamarádi nic takového neřikali a o kluky jsem tuplem neměla nouzi prostě jsem se líbila. Ve 14 jsem, ale začala hodně číst časáky typu cosmogirl atd., kde na jedné sránce byli vychrtlé holčiny předvádějící modely o kterých se vetšině z nás ani nesní. A najednou jsem zatoužila být jako ony. To znamená hubená, hubenější, nejhubenější.A tak jsem začala brouzdat po netu a hledat všemožné články o hubnutí, cvičící programy a jiné podporné prostředky k hubnutí. Zanedlouhojsem svou váhu shodila na 59kg což mě hrozně nakoplo dopředu. Mamka řikala jak mi to strašně sluší, ale at už prosím tě přestanu s tím hubnutím, že to už stačí. No ale já jsem poznala kouzlo projímadla a už jsem se vezla. Naštěstí si mamka uvědomila co se děje a okamžitě zakročila. Se slovy že si nenechá zničit dceru nějakým potrhlým kultem krásy. Začala mě denně krmit a seděla nademnou dokud jsem to nesnědla a hodinu po jídle mě nespouštěla z očí. Taky nosila všemožné články a knížky o holkách které tomu propadly. Ze začátku jsem si nechtěla připustit že něco takového bych mohla mít i já ale postupem času mi došlo, že ani já se nijak od těch holek neliším. Tak se stelo že jsem sama od sebe projímadla vyhodila a denně se na sebe koukala do zrcadla dokud jsem sama sebe nepřevědčila že jsem krásná taková jaká jsem. Začala jsem jíst, ale jestli si myslíte že ted přijde nějaký štastný konec, tak vás asi zklamu. Sice sem do toho nespadla tak naplno jako porvý, ale pořád je ve mě ten červíček pochybností s kterým musím bojovat deno deně a čas od času ten boj prostě prohrajin a … Ale já za to fakt nemůži to ten uvnitř mě ne já !
Milé ženy a dívky, musím se vám svěřit, už od října minulého roku se potácím mezi dietami, zdravou výžívou, cvičením. Ano efekt to má, nepotřebovala jsem hubnout vážila jsem 54kg a měřím cca165cm, taže moje váha byla vždy v normě. Nikdy jsem nebyla tlustá, dá se říct, že na základce jsme byla hubenouckej skřítek. Mimochodem bude mi 19 let. Vše to začalo jednou, když jsem vyrazila s kámoškama na nákupy, Líbili se mi jedny kalhoty v Terranove, popadla jsem velikost XS(34) a padila do kabinky, Kalhoty jsem z tezi zapla, takže jsem se smířila s tím, že si je nekoupim, vetsi velkosti nemeli. Doma ten vecer jsem si ztoupla na váhu a videla jak ručička váhy ukazuje 56kg. Řekla jsem si dost!!! Začala jsem hodne cvicit, každý den pul hodiny aerobiku, 20 minut posilování a 30 minut běhu. Když jsme jeli s našima nakupovat moje nákupní tašky obsahovaly např. zeleninu, ovoce, celozrne pečívo, nízkotučné jogurty, sýry, nízkokalorické tyčinky, suchary, rýžové chlebíčky, atd. Uplne jsem vypustila ze svého stravování bíle pečivo, tučné maso , salámy, párky, jim jenom kuřecí šunku a drubezi maso, ryby. Přes vánoce jsem se taky tak nejak držela, po pomysleni, ze více ztloustnu jsme prestavala mít na sladkosti chut, byt jsem je jako mala milovala. Kila šla uspěšně dolů, mela jsem radost, ale zároven jsem psychicky strádala, mela jsem neustale deprese, byla jsem naladová, na sve blízké hnusna, odsekávala jsem, nedokázala se soustredit, mim hlavním denim bodem bylo jídlo. Ráno jsme se nasnídala( musly s mlekem) a už jsem se nemohla dočkat 10h kdy prisla na radu moje svacina( tycinka nebo ovoce,…) Tak to bylo každý den. Nastoupila jsem na kolotoč diety a nevedela jak mam vystoupit, neslo to. Mela jsem zachvaty žravosti, které jsem se snahou prekonavala, uvádelo me to stále do depresi, natlak skoly a rodiny to jen prihoršoval, neustále jsem se prohlížela v zdcadle, jestli me fakdiky mizi, či se neobjevují nové. Když jsme neodolala a snedla jsem neco, co bylo proti mým předpisum ( cokolada, zmzlina, pizza,…) nenavidela jsem se, pred zrcadlem jsem se hned videla tlustsi a tlustsi. Dostala jsem se na vahu 43kg a stále mi bylo po pohledu do zrcadla špatně. Mamka mi neustále nadavala at zacnu pořádne jist a neblbnu, brecela, ja ji za to nenávidela cim dal vic. Byla mi porad zima, mela jsme na sobe 4 tricka , puncochy, sustáky, ale stále jsem se klepala zimou, letní prázdniny roku 2006 jsme dá se říci přezila tímto zpusobem. Bylo to strašné, byla jsme tak vysláblá, že jsme skolabovala a naši mě odvezli do Motolské nemocnice, kde mě dávaly mesic dohromady, kdyz me do nemocnice prijimali vážila jsem 40kg. Po propustení jsme mela 45kg, uz jsem nechtela hubnout, ale ani mi doma neslo pribrat, ja ani nevim jestli jsem chtela. V nemocnici to slo , byly tam holky se samým problemem jako ja, povidali jsme si, me to strasne bavilo poslouchat jejich pribehy. Doma jsme po propusteni zhubla na 43kg, blížilo se září ( škola – 4.ročník ) a já jsme se bala, ze kdyz budud chodit do skoly, nebudu mit cas na cvicení kterým jsem travila 2 hodiny denne. Zacala skola a ja jsem zacala chodit do fitka, kde jsme byla cca 90 minut denne, Za 4 mesice jsme se dostala na váhu 48kg, snazila jsem se jist normalne, ale cvicila jsem hodne.
Strašně „ráda“ bych vám tady řekla, co mi je, ale člověka často do tabulek nenacpete. Můj problém je, že mám období, kdy je všechno super, dokážu být středem pozornosti, vtipná a nad věcí. Jsou ale taky období, ve kterých se ze mě stává jiný člověk. Děsí mě to. Najednou ta myšlenka, která tam latentně asi pořád je, že jedině hubený člověk, je šťastný člověk, je pro mě jediná věc na pořadu dne a já se podle toho začnu chovat. Bohužel se to odráží na mém jídelníčku, ale hlavně pak na tom, jak vidím svět kolem sebe a jak se chovám. V těhle obdobích mi každý přijde tlustý, lidi, co jí, jsou ubožáci nenažraní a všechno, naprosto všechno, co se mi nedaří, třeba i zlý pohled, je prostě proto, že sem tlustá a naprosto neschopná. Ze sebevědomé zcestovalé holky se stává zakřiknutá husička, která rudne, když na ní někdo promluví, nosí čepice, kapuce a sluneční brýle, aby na ní nikdo nemohl. Sedí uprostřed místnosti plné lidí a chce se jí plakat, sedí na party a chce utéct, chce být sama za zavřenými dveřmi, protože to je jeden z těch dnů, kdy se prostě díky vlastní neschopnosti se s tim poprat nedokáže postavit životu čelem. Jídlo… Napadá mě, proč lidi musejí jíst. Já nechci, a přitom bez jídla nevydržim. Obdivuju holky, co prostě hladoví. Já to nedokážu, i když asi na „normální“ standardy pro plno lidí hladovim taky. Nejim sladký, ráno jogurt s trochou vloček, oběd salát s tuňákem a kouskem tmavého pečiva, odpoledne nějaká mrkev, nebo jablko a večer zase nějaký salát s rybou, nebo polévka. Jím pravidelně, protože mám hlad, nebojte, můj metabolismus si asi nezpomalím, protože takovou lemru už nic nepřekoná. Chodím pěšky,jezdím na kole, dělám aerobik, běhám po nocích a stejně vypadám, jak vypadám (tj. BMI 24). Věřte tomu, nebo, mám to v genech a rozumný člověk by to akceptoval, že je sice při těle, ale zase zdravý. Jenomže mně je 24 let a polovinu svého života mám hlad a i v těch lepších obdobích si jídlo vyčítám, v těch horších ho naprosto nenávidím, ale přitom hltavě sním ty svoje porcičky. Nevím už, co je normální porce, nedávno sem byla u pár přátel na večeři (ta hrůza předtim, že budu muset jíst před lidmi)a jala jsem se nandávat ostatním na talíř. Přátelé moji první porci vzali jako vtip, nechala jsem je přitom, jak zábavná umím být, ale sama si uvědomila, že já jsem tu porci považovala za normální. Průběh věčeře děsivý, jedla jsem málo, s hlavou v talíři, abych se nemusela na nikoho dívat, jak se na mě dívá. Na závěr jsem dostala čokoládového zajíčka. Každý si toho svého snědl, já že až pozdějc. Vyhodila sem ho. Leží mi pořád v odpadkovém koši, ale já se toho nebojím. Vím, že v tomhle období si tam pro něj nepůjdu, protože je to silnější. A tak si říkám, co za tím vězí. Nemám za sebou žádný traumatický zážitky jako třeba zneužívání a nešťastné dětství. Naopak, pocházím ze silné rodiny, která mi vždycky poskytovala podporu a měla normální stravovací návyky. Na základní škole jsem vždycky byla ta, kterou nikdo nechtěl do družstva, když si kapitáni, většinou vysportované holky v odraných cvičkách (ty moje nebyly tak použité:)), vybírali svoje ovečky. Možná si někdo řekne, no jo, co by chtěla, když to bylo nemehlo, ale já až v pozdějších dobách zjistila, že mi sporty jdou, že nejsem ta neschopná a nemotorná, ale velkou část života jsem věřila tomu, že jsem. A i kdybych byla, copak to je nějaký zločin, neovládat sport? Každý má jiné schopnosti. To je samozřejmě jenom jeden případ, nedávám to za příčinu, ale je fakt, že když si dneska vzpomenu na základní školu, je mi smutno a vybavím si ty pocity outsidera a budižkničemu a pořád ty pochybnosti o svých schopnostech ve mně jsou. Jak strašně chci být dokonalá, nedat nikomu prostor k tomu, aby na mě našel slabé místečko. Nemyslíte si, že je ubohé, když věřím tomu, že jen dokonalý člověk má právo na lásku? Potkám někoho a nepustím si ho k tělu, co by na mě asi tak viděl? Myslím si, že můj život je úspěšný a měla jsem v mnoha věcech obrovské štěstí, tak proč jsem taková, jaká jsem? Mám opravdu dojem, že ve špatných obdobích jsem v nějaké mlze. Odmítám pozvání do společnosti, protože by to pokazilo můj režim jezení a taky by tam byl nějaký alkohol. Vždycky si řeknu, až příště, příště už půjdu, to už bude nějaké kilo dole. Jenže ono se to nikdy nestane, pořád to odkládám a mám asi i pověst podivína a samotáře. Pořád mám pocit, že funguju jako vrba plno lidem,ale pro mě samotnou je problém o svých záležitostech mluvit, a přitom někdy někomu naslouchám, jak si vylévá srdce, a mám chuť na něj zařvat, ať mě nechá být, copak to nevidí, že já sama se v tom plácám, že já sama svůj život nezvládám? Nevidí, lidé si většinou mylí, že mám všechno pod kontrolou. Rodiče si myslí, že jsem samotářka a snad se s tím teď už smířili, myslí si, že nepotřebuju nikoho k životu, myslí si, že jsem chladná bestie, ale ono je to spíš tak, že já nemám někdy sílu mluvit, nechci nikoho vidět, chci být sama, protože jedině tak sem chráněná. Anebo možná jsem chladná a vypočítavá mrcha, která se snaží na sebe upoutat pozornost a pěstuje si problematický vztah k jídlu. Ale co mi pak zbyde, když to ztratím, budu žít v chaosu, určitě přiberu a budu ještě nešťastnější. Nedávno sem dokázala jediné kamarádce říct, co mě trápí. Chce mi pomoct, ale nechápe. Navrhovala mi třeba, ať se jdu někam vybít (po lekci aerobiku a běhu venku). Ne, já se opravdu v životě nenudím a to, aby mi někdo radil, abych to brala víc pozitivně a tak se neřešila, není pomoc. Ono se to totiž nějak pořád samo do té hlavy vkrádá. Kamarádka mi chce pomoct a jsem ráda, že mě nelituje, nestojím o ničí soucit. Jsem dospělá osoba, která je za sebe zodpovědná a musí si vyřešit řadu problémů z minulosti, aby byla v pořádku. Ale já to vlastně řešit nechci, protože přece, když budu krásná a éterická bytost, všechno se vyřeší samo, budu šťastná z titulu toho, že jsem krásná. A tak to pořád odkládám, ale mám strach, že se to láme, že jsem schopná jíst méně a méně a strašně si přeju, aby mě za to nikdo neodsuzoval a nenáviděl.
Bohužel i já,jako spousty jiných dívek musím navštěvovat tyto stránky a konečně jsem se odhodlala napsat svůj příběh. Už odmala jsem byla hodně oplácaná holčička,mojí velkou radostí bylo jídlo.Jedla jsem opravdu hodně a ráda.Na základní škole se mi spolužáci kvůli mé postavě posmívali,ale já jsem si z toho nic moc nedělala.Rodina mě pořád ujišťovala,že jsem velmi pěkná holčička a tak jsem vesele tloustla dál.V páté třídě jsem začala plavat.Další rok jsem nastoupila na gymnázium,přišla jsem mezi úplně nové lidi,naneštěstí do třídy,kde většina lidí svou postavu velmi řešila a skoro všichni si potrpěli na to aby byli módně oblečení.Tehdy jsem si poprvé všimla,že já prostě nemám postavu na to,abych mohla nosit krátké minisukýnky a trička sahající kousek pod prsa.V osmé třídě to všechno vyvrcholilo a já jsem konečně začala hubnout a ono to šlo.Kila šla dolů.Při své výšce 165 cm jsem z 64kg během 5 měsíců zhubla na 48.Hubla jsem tak,že jsem skoro nejedla a neustále jsem sportovala.Tehdy si toho všimli rodiče a snažili se mě bezúspěšně přivést k tomu,abych opět normálně jedla.Já prostě nechtěla. Abych to zkrátila,teď je mi 15 let a vážím 53 kg.Už rok a půl nemám menstruaci. Já bych hrozně moc chtěla přibrat,ale nedokážu to.Jím poměrně hodně,ale pořád se musím pohybovat.Už jsem opravdu vyčerpaná.Prosím pomozte. P.S. Admin: Mailové kontakty neuveřejňujeme, díky za pochopení
Ahoj, jsou to + – dva roky, co jsem se dostala zhruba na měsíc do nemocnice s těžkým zánětem mozkových blan. Nikdy jsem nebyla úplně droboučká, ale ani né tlustá – tehdy jsem měla na 161 cm asi 58 kg a svou váhu jsem vůbec neřešila. V nemocnici jsme si prožila snad ty nejhorší chvíle v mém životě a skoro sem umřela. Ve chvilích kdy mi začlo být lépe, mě můj tehdejší přítel vždy vzal a odnesl do sprchy a ja sem na sobě začla pozorovat změny, začla mi být vidět žebra a klíční kosti, z mích svalnatých stehen zbyla polovina…..nadešel den kdy jsem byla propuštěna. Oblékla jsme se do šatů, ve kterých jsem přišla a ty na mně doslova vysely. V nemocnici sem si zvládla udělat naprostou averzi na sladké a celkově na jídlo. Doma jsem vstoupila na váhu a měla jsem 51 kg. Najednou se mi tato váha a má vylezlá žebra začala líbit a v tu chvíli co mi doktor po měsíci a pů nic nedělní doma povili normální režim – tedy fizyckou aktivitu, neváhala jsem a cvičila a dostala se pod 50 kg. Ze všech stran jsme slyšela chválu, jak moc mi to sluší a jak mám nádhernou postavu, ale mě to nestačilo pokoušela jsem se shazovat stále dál a udržet si váhu těsně pod 50 kg. V tu chvili co jsem se za rok po propuštění vyšplhala na váhu 55 kg, bylo to pro mě hrozně moc a začla jsme držet nízkosacharidovou dietu, která mě vrátila zhruba na 51 kg, jenže po jejím zkončení začli záchvaty přejídání – nikdy jsem snad tolik jídla jako tehdy „na jeden zátah“ nesnědla a okamžitě jsem přibrala a začla znovu a opět přibrala ještě víc, bylo to jako na houpačce až sem se za 2 roky vyšplhala na 63 kg. Nyní jsem na tom tak, že se nemohu podívat ani do zrcadla jak moc se sama sobě nelíbím a přepadají mě záchvaty bulimie, kdy splácám páté přes deváté, sladké, slané, je mi to jedno a pak se dostaví pocit provinění a ja jdu na záchod a pokouším se zvracet a dělám to tak dlouho, dokud se nepodaří dostat alespoň většinu ven….střídají se týdny kdy skoro nic nejím a strašně moc cvičím, jezdím v jednom dni spinning, rano posilovna, před spiningem třeba běh a další týden jen jím a zvracím a nedělám nic, protože mi to psychický stav prostě nedovolí, připadám si sama sobě odporná a tak moc hloupá. Už milionkrát jsem si říkala, že už ne, že začnu znovu, že budu jíst často a sřídmě a nebudu si věci odpírat a pak se jich následně přejídat a zvracet je, ale nejde to………..vy mi rozumíte, znáte to, je to v psychice a ta je mnohem silnější než fizycká síla, nejde se proti ní bránit……..uvědomuji si, že potřebuji pomoc, nebo to špatně skončí…………
Ahojky vsichni, merim 174cm a vazim 58 kilo!!!!Z cehoz vyplyva-jsem tlusta!!“! Hnusne tlusta!!! Nekdy mam pocit,ze je to normalni vaha,jsem stihla,vysoka….jenze!!! To neni vaha,kterou mam prirozene! Dopomaha mi k ni bulimie! Je mi 22 let, od 16 jsem trpela anorexii,muj jidelnicek byl po cele ctyri roky_ kilo jablek a sacek suche ryze denne,nic vic,nic min.Mela jsem strach i ze zvykacky,ze priberu.Ale byla jsem diky tomu hubena! Nadherne vychrtla a konecne jsem byla v necem nejlepsi,byla jsem nejhubenejsi a nikdo nemel takovou vuli vypadat tak krasne jako ja! Krasne:) Jsem smesna,vypadala jsem jako kostra,ale pro me to bylo nejkrasnejsi obdobi.Ve 20 jsem to prestavala zvladat.To obr odrikani a nastal obrat o 180 stupnu.Kdybych ted nedokoncila vetu,vsichni byste vedeli co prislo nasledne.B U L I M I E! Mrcha! A ja uz dva roky koukam denne do zachodove misy,misto zabavy zachod,misto kamaradek zachod,misto diskotek a koncertu,zachod! muj zivot se nejak scvrknul na mistnost se zachodem. Mam nepekne zuby,jemne ridke vlasy,zhorsil se mi zrak,nehezkou plet,tezkou skolu,ale presto to nedokazu.Ja vim,jak me to nici! Fyzicky a take psychicky.pokracovani 2
A take psychika! Mivam fakt divne psychicke stavy.Zachvaty smutku,place a najednou stesti a smich a opet hysterie a nezvladatulnost svych citu a pocitu a sveho ja. Nevi to nikdo! Nikdo z meho okolia ja chci,aby se to nikdy nikdo nedozvedel! nebo vlastne mozna chci? Ja nevim,jen vim,ze se strasne stydim!Stydim se tak moc,ze mi to brani vyhledat pomoc! Nemuzu prece jen tak nekam prijit a rict- mam bulimii! Nedokazu se normalne najist! Nedokazu mit nic v brise! nic v zaludku! Vsechno me tam tizi!!!!!!!!A kazdy den si rikam-dnes naposledy!!!!Naposledy!!!!! Ale to jsem si rikala i vcera a za par hodin opoustela zachod!!!!!! Tak kdo asi vyhraje?????? 🙁
Ani nevimjak a cim zacit.Vzdycky jsem byla silnejsi postavy uz jako dite.Nikdy jsem se nelibila moc klukum,posmivaly se mi.Mela jsem zle detstvi.Matka od nas odesla za jinymi muzi a me zbyl tatinek.Videla jsem jako nejstarsi 8 leta dcera,jak se mama tahala s jinymi muziSice jsme 3 deti,ale mladsi sourozence si vzala sebou a ja zustala s tatinkem.Jenze tatka si pak nasel jinou zenu s 2 detmi a najednou se vse zmenilo.Jeho nova pani zacala na me zarlit a tata zaslepen laskou,prestaval byt tatou.Nedalo se to vydrzet,nutily me mezi mim 15-17 rokem nosit obleceni jake nosila jeho pani a ja v tom musela chodit do skoly,na uciliste.Nemohla jsem vubec nic jako mi vrstevnici.Nikdo si neumi predstavit jake to je.Pouze ten kdo prozil neco podobneho.A tak jsem v 17letech odesla z domu s prvnim klukem.Byl fajn,libila jsem se mu,alespon to rikal,ale pak prisly prvni problemy.Zacala jsem koukat na jine holky a rikat si jak jsou krasne a hubene a chci byt taky takova.Uz tenkrat,pred 9lety zacaly me problemy ve srovnavani se s ostatnimi a zacaly me sny o krasne holce,co jednou ze sebe udelam,aniz bych si uvedomovala jak to muze skoncit.Vzdy jsem rikala a byla toho nazoru,ze me se takove veci nemohou stat.Ze mam zdravi rozum a radeji to vycvicim ze sebe,nez abych trpela necim podobnym jako je anorexie,ci bulimie.Po 2 rokach naseho vztahu jsme se rozesly a ja jsem z toho byla tak na nervy,ze jsem si nasla hned urcitou „naplast“ na bolistku,tedy muze ktereho jsem si po 5mesicich vzala.Byl o 10let starsi a libila jsem se mu takova jaka jsem.Nikam jsme moc nechodily,jen z prace do prace.Starala jsem se ve 20letech o celou domacnost,o jeho dve krasne holky z prvniho manzelstvi,ale nevidela jsem ze manzel je alkoholik.Spis jsem si to neuvedomovala.Po roce nam to prestalo klapat a ja najednou zjistila,spis jsem se probudila,ze mi je teprve 21 let a ze chci zit jako moje vrstevnice,alespon trosku a ne ztracet cas a zahazovat zivot kvuli alkoholikovi.Protoze jsem byla vecne doma sama,zacala jsem posilovat,delat fitnes a velice me to bavilo.Ale ouha,uz zacaly prvni velke problemy v manzelstvi a neustale obvinovani z nevery me donutily k castym neveram.A v tu chvily jsem si zacala uvedomovat svou osobu,sve telo..Rozvedly jsme se tedy a ja o vsechno diky nemu prisla.Prestala jsem jist a schodila jsem pri visce 172cm a vaze 75kg na 63kg za 1 mesic.Zacala jsem chodit za zabavou a citila se dobre.Tak jsem potkala sveho nynejsiho pritele a snad sveho budouciho muze.Zacaly jsme spolu chodit,ale on byl z jineho okruhu lidi,podnikatele a par krat me vzal do spolecnosti.Vsichni byly jako ze skatulky a hlavne nadherne zeny.Sila slova jeho kamaradu,nas na nejaky cas rozdelila.Bojovala jsem o nej svim vlastnim ja a ne stihlosti a krasou a vyhrala jsem.Daly jsme se znovu do hromady a zacaly spolu zit.Jenze sen o krasne holce me neopustil.Vim ze me miluje takovou jaka jsem a vzdy to tak bylo,ale ja se stala blaznem.Odjely jsme do Bavorska pracovat a protoze jsem kucharka,kolega si ze me delal porad srndu,ze bavoraci jsou tlusti,protoze jedi vse na sadle a pod.Jako by se to vse ve me zlomilo za ty roky a ja zacala drzet dietu bez vedomi pritele samozrejme.Porad se mi honilo hlavou stihlost a krasa za kazdou cenu.Z rozumne holky se stal blazen.Jeden den jsem se tak prejedla,az mi bylo zle a musela jsem jit zvracet.Rikala jsem si jednou a dost,vzdyt se nic nemuze stat.Jenze ono to pokracovalo.Vzdy prejist a na zachod.Porad jsem jeste rikala:V poradku to ukocirujes,zadny strach.Ale zacalo to zachazet do extremu,az jsem mela pri vysce 172cm jen 52kg.Byla jsem vychrtla a porad jsem svemu pritely rikala,ze jen drzim dietu a ze je vse v poradku.Jeden vecer na me uhodil s vyhruzkou nemocnice a musela jsem s pravdou ven.Zdesil se,ale pomohl mi.Zacala jsem alespon trosku jist,protoze do te doby muj jidelnicek byl treba jen 1 vyvar denne a druhy den velky zachvat hladu a nasledne zvraceni.Otehotnela jsem,ale stejne jsem obcas mela chut prejist se a tak jsem i kvuli tomuhle o dite v 5mesici tehotenstvi prisla.svou hlouposti se memu nenarozenemu detatku spatne vyvyjely nozicky a ja musela podstoupit predcasny porod.Misto toho,abych se sla lecit a mohla znovu otehotnela,protoze deti chceme,srazilo me to na kolena a ja zacala znovu.Porad chci byt hubena..to je ted zas muj sen.Mam strach z jidla,strach z tehotenstvi i kvuli pripadne poporodni vaze.Muj pritel je ted na delsi zahranicni ceste a ja jsem v tom sama a znovu.Ale vlastne ani nevim,jestli chci prestat.Ja se totiz bojim.Bojim se o sve telo.Bojim se ze ztloustnu jeste vic nez jsem ted.Mam ted pry idealnich 172cm a 56kg,ale me to prijde hrozne moc.Citim na sobe kazdy spicek,mam velky zadek a tlusta stehna a obcas me to dohani k silensvi.Chtela bych byt krasnejsi a stihlejsi,aby se muj muz mohl pysnit.Jenze on mi rika,ze krasnejsi zenu nez jsem ja nenasel a ze nerozumi tomu proc to delam.Ale co stim?Co se strachem?Asi zalezi jen na me jak se rozhodnu.Vyhledat pomoc a nebo pockat az se neco stane?
Trvá to teprve 4 měsíce. Tedy, trvalo. Moje učitelka dějepisu byla pro mě jakoby moje mamka. Doma mě mají rádi, ale jejich oporu jsem nehledala. Vyzkoušela jsem snad vše: zvracení, projímadla, teď beru prášky na hubnutí. Ale ona od nás odejde, už nás nebude učit. Řekla mi,jestli mě třeba nenapadlo, že od nás odešla i kvůli mně. Že mě nechtěla vidět umírat. Řekla, že pokud přiberu na 53 kg (mám 160cm a teď právě 47,5 kg – nic moc strašného, jen jsem za den snědla max. 300g jídla). Jsem zodpovědná za celou mou třídu, možná kvůli mně stratíme někoho, kdo nám pomáhal a skvěle učil. Jsem zodpovědná taky za to, že se se mnou vlastně vůbec otravovala a utěšovala mě. Nedivím se, že jí to přišlo marné a musí mi vyhrožovat. Říkala, že pokud přiberu na těch 53 kg, tak se pokusí si nás vzít zpět. Je to nepravděpodobné, ale zkusila by to. Ovšem, pokud splním „slib.“ Já teď musím jíst. Všechno, jen ne tohle jsem nechtěla dělat. Ale musím. Bojovala jsem a snažila se dosáhnout cíle, tak jako vy. Jen doufám, že vy svého cíle nedosáhnete. Jsem anorektička, která nemá ráda sport, ale při pohledu na krásně hubené modelky se ve mně cosi zlomilo. Také jako ve vás. Strašně mě to mrzí… Chci už jenom jíst, je to jenom povinnost, je mojí povinností vystudovat gymnázium, na kterém studuju, je mojí povinností dožít tenhle život.. Jenže mým přáním je umřít, už dávno. Někdy se Boha ptám, proč mě ještě nechává chodit po téhle zemi… Říkala jsem už, že je jako moje máma? Jak bych jí mohla podvést?
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.