Jako kazdá jiná….

Tyjo holky… kdyz tak procitam vase dopisy a pribehy… je mi trosku tezko…kdyz je videt co se s vami behem té „vasi doby“ stalo…jak ste se urcite zmenili, i ja to na sobe pozoruju, jak uz nejsem ta holka co driv.. Proc mi ona vzala rok zivota? Proc jsem se kuli ni musela (nebo snad chtela?) zmenit…proc!!! Proc tak miluje, kdyz ji nekdo posloucha a mení se podle ní…ona píska, my skacem…:(( Bohuzel i já momentálne prochazim skrz ní – MA a takrka nevim jak ji zastavit a odpojit se od ní…furt si rikam : „ted uz ale fakt zacnu jist normalne“ ale bohuzel vim, ze u tyhle vety nezustanu a jim si dal porad podle svych zasaditych pravidel..to je mi 18 a nemam zkratka furt tu „dospeláckou“ odvahu :-(( Ano já vlastne jim (podle me normalne) ale bohuzel se nestravuju jako ostatni lide…takze jen nizkotucne, nizkokaloricke vyrobky,ovoce a zelenina nic vic…nedokazu snist neco jineho co se vyhýba rádkam výše…nic…a to kdyz jsem cetla vase pribehy a videla z kolika kil ste hubli…holky vzdyt vy jste meli urcite krasnou postavu, byli ste urcite hubene…jenom kuli blbýmu idealu krasy ste do toho spadli…ja jsem ale hubla z hoodne moc vysokýho cisla takze to bylo az pochopitelné..nevim jestli to bude mit nejake nasledky ale zhubla jsem 49 kilo dohromady se vsim… samozrejmne prisnou dietou a to behem mslim asi tak 1 roka a kus..je to sileny cislo to mi je jasny ale ted se moc bojim kdyz odolam nejakemu tomu „normalnimu“ jidlu, tak ze mi to pujde nahoru…proto se radsi drzim ale je to neprijemna strava bejt furt jenom na „vzdusnych“ potravinach :-//…ale co muzu delat…ona piska my skacem …:-( Holky neblaznete, je to fakt psycho šílenosti…

Ano ci Ne?

Jmenuji se Adela a v pondeli mi bude 18.let..Rikam si,ze jsem uz velka holka…Ale houby..Jsem jen uplna nula… Pred rokem a kousicek jsem vazila 73 kg pri 167 cm.Vzdycky jsem mela vykyvy..Miluji sladke a vzdycky jsem rada usinala s plnym briskem…Po smutnem rozchodu jsem o to vic neresila,ze se zpravim..byla jsem zklamana a neresila nejaky vztah..postavu…Bylo mi vse jedno..Neresila jsem ze mam o par kilo vic..Ani mi to nepripadalo..Obcas jsem mela nejake ty stavy, kdy jsem si rekla,ze nebudu nic jist, a tak nejak jsem to vzdycky nevydrzela a vecer si uzivala jidla.. Pak jsem najednou potkala cloveka, do ktereho jsem se zamilovala..uzivala si lasky a konecne jsem byla stastna,ze je na svete clovek,ktery me ma rad a s kterym si uzivam jen krasnych chvil.. V lete jsem musela jit predat neco Martinovi-muj pritel, do prace. Kde byla i jeho byvala pritelkyne..Nikdy jsem ji nevidela,ale najednou mi ji predstavil, kdyz jsem mu predtim rikala,ze bych ji rada nekdy poznala(zili spolu 7 let).Prisla nadherna, sympaticka, usmevava, stihlounka( tak 5o kg maximalne!!!!mozna tak 45 kg)blondynka.A zacal muj problem…Uz predtim mi Martin trosku naznacoval,ze bych mela vic sportovat,ze jsem docela lina,ze vazim vic nez on(Martin ma pri 176 cm asi 67kg).Coz me pak uz docela drasticky prinutilo neco s moji vahou delat.. a taky z duvodu, ze vim,ze martinovi se asi libi jen stihly holky a ze bych o nej mohla po case prijit, protoze bych se mu hnusila,zacala jsem resit rapidne vahu.Ale asi jsem si pro to nenasla zrovna vhodne reseni..ze zacatku jsem chtela sportovat,ale chtela jsem zhubnout co nejdriv.. a tak jsem zacala nejist..pokud jsem se najedla tak jsem si vzala projimadla(samozrejme vic nez je zdravo,treba 6-7 tablet a ma se brat max 2).Bylo mi sice zle.noc jsem probehala na zachod,ale nevedela jsem jak jinak to resit..Po nejake dobe, jsem se z tech silenejch 73 to slo postupne dolu..65 kg uz pro me bylo neco..pripadala jsem si fakt dobre..ale porad jsem vedela,ze se potrebuji nejak vyrovnat te bejvalce.. a tak jsem postupne doopravdy treba den nejedla,pak si dala jen ryzi s dusenou zeleninou, musli s jogurtem a tak.. a kdyz jsem to nevydrzela a dala si vic jidla, ktere nebylo v normalu,vzala jsem si projimadlo!..Pocit,ze to ze mne vsechno zase vypadne a ja nebudu muset mic vycistky,ze jsem toho hodne snedla, a rano se probudim s plochym briskem me uklidnovaly.. i kdyz jsem vedela,ze sama sebe postupne docela nicim..Jednou jsem si nechtela vzit projimadlo,tak jsem se sla vyzvracet.Bylo mi ze sebe samotne fakt odporne. neverila jsem,ze mi to jde…Protoze jsem to predtim x krat zkousela a nikdy mi to neslo..Je fakt,ze po vyzvraceni jsem se citila dobre. Vedela jsem sice,ze jsem nevyzvracela vsechno to hnusny jidlo, ktery do po me hladoveni padalo,ale aspon neco..Ten samotny akt, kdyz jsem sedela u te zachodove misy a z hrdla mi vsechno to jidlo padalo bylo az k placi…Sileny..Tohle jsem udelala ale jen jednou.. Postupem jsem na jidlo a na to,jak ho eventualne dostat ven myslela cim dal vic..prestala jsem skoro jist maso, vsechno nezdrave..ale zaacla jsem hodne jist vlakninu, zeleninu s ryzi a ruzne stavy z mrkve a jablek,ktere si muzu udelat sama doma..Coz me bavi..:-) a je to i zdravy… K dnesnimu dni vazim 56 kg.a to asi jen proto,ze jsem si vcera protrpela noc na zachode.po 3 dny jsem toho snedla docela dost a vedela jsem,ze to musi jit pryc z tela…Rano jsem se citila zase krasna a stihla a byla jsem rada za ten fakt,ze je to z myho tela pryc.!!!Ale 56 kg mi nestaci..chci aspon 5o kg.dala jsem si to jako cil.Ten mame tyden ve skole praxe, a ja vim,ze nebudu mit zadne povinnosti s ucenim a tak si chci od zitrka do soboty, kdy slavim ty narozky dat jen takove ocistujici stavy z mrkve a jablek a pit hodne vody..Doufam,ze se mi podari za ten tyden zhubnout aspon 2-3 kg, i kdyz mozna bych mohla vic..CHci na te sve oslave vypadat fakt cool, aby mi kazdej rikal jak mi to slusi..Hrozne mi totiz zalezi na to, jak vypadam,co mam na sobe za obleceni a tak se chovam ve spolecnosti… Nevim,jestli tohle co pisu je anorexie, ci bulimie, ale vim urcite,ze nejaky problem tam asi je.. Ale ja ho zacnu resit az mi bude tect do bot..protoze ja tech 50 kg mit chci..bude to fajn a ja se konecne budu citit aspon v necem podobna jako Martina bejvala.. a nebudu muset mit deprese, ze ja jsem jen hnusny tlusty prase a ona je krasna, stihla a dokonala… Musim taky priznat, ze veskere problemy hrozne dolehaji na moji psychiku.Kdyz jsem vyhladovela,mam dobrou naladu,protoze vim,ze netloustnu, kdyz jsem najedena vsechny kolem sebe zprudim svou spatnou naladou..Taky tim trpi nas vztah, protoze si uz nejsem tolik jista sama sebou..Ale doufam,ze jednou bude lip..

Zase se v tom potacim…

Ahojky, vsichni…uz tretim rokem trpim PPP, anorexie, pak jsem se z toho nejak dostala, obcasne prejidani, ale stale PPP, ted od podzimka se snazim jist tak o pulku mene…posledni mesic jsem se dala zase do diety, cviceni…Budu nastupovat do noveho zamestnani, prece tam nemuzu nastoupit jako tlusty prase, ne? Co by tomu rekli? Na tom miste, kde budu je velka dulezitost vyborneho vzhledu a vizaze, to jsem si vybrala :o(…nemuzu si dovolit mit zadek…tak se budu snazit tak ta 3-4 kg sundat, mam na to mesic… Prochazim rozchodem…“jeho“ mam denne na ocich, kolega…z prace, jesteze odchazim…Uz jsme prozili za ten 1,5 roku nekolik rozchodu, ale tentokrat to co udelal mu neodpustim a ani mi UZ NESTOJI ZA TO S NIM DAL BYT…opravdu ne…miluju svobodu, zabavu a nezavislost…Vite co je trpet ve vztahu?…cekat na smsku a telefon, neustale hlidat tu obalku na display-i…nikam nechodit, protoze nevite, kdy se ozve, cekat a cekat, bat se na neco zeptat…takova jsem ja…ten vztah byl peklo, nikam jsme nechodili, on pil, ja jsem mu byl tolik oddana, tolik jsem ho milovala, ale nefnukam, ze to skoncilo, stve me, ze ho jeste mesic budu vidat…neni mi lito, ze ho nemam, vubec nad tim nejak nepremyslim, jenom ho nedokazu z te palice vymazat… chci se tu behem toho mesice zmenit, vylepsit, abych odchazela jina, jinam, ale uvnitr stejna… uz ted jsem vysilena, k snidani jsem mela dve housky a k obedu rohlik s polivkou, … citim ze se klepu, snazim se to zapijet kafem, po kterym je mi jeste vic blbe…chci makat na kole abych vyslapla ten vztek, ty emoce, ty kcal… pak je mi dobre, ale je to kazdy den, to same… ani nechci zadnyho pritele…zadny vztah…nudi me to…jsem nejak asi zklamana, unavena…vztah by me vysiloval…staci mi, ze se musim podrizovat sve nemoci, neustale me ridi a smeruje svym smerem…nechci byt otrokem sveho zivota, chci byt jeho panem…

Obyčejný příběh bez konce

Když jsem si tady pročítala vaše příbehy, rozhodla jsem se taky přispět. Konečně jsem přišla na to, kdy to všechno začalo. Bylo to asi když mi bylo 12. Bydleli jsme tenkrát v rodinném domku spolu s babičkou a s dědou. Občas na návštěvu přijeli otcovi sestry. Nevím co z toho měly, ale vždycky si museli do mě rýpnout. Pamatuju si, že jsme jednou měli ve škole úkol, zjistit svoji výšku a váhu, jenomže doma jsme váhu neměli a já musela jít k babičce. Samozřejmě tam byla i teta. Když jsem řekla co potřebuju, teta mi odpověděla: ?Běž se zvážit, ale pozor ať nám tu váhu nezrouchneš?. To byl asi jeden z prvních impulsů začít hubnout. Dařilo se. Moje teta ale dosáhla pouze toho, že jsem ztratila veškeré sebevědomí a dostat se z toho nemůžu ani teď. Asi o 2 roky později to pokračovalo, ale trošku jinak. Chodila jsem s kamarádkama na koupaliště. Jsou to holky od přírody hezky stavěné a já jsem si vedle nich připadala tlustá jak prasátko. Opět jsem začala z hubnutím, ale hubnutí není možné, když má člověk deprese. Sotva jsem začala jíst zdravě, vydržela jsem to 3 dny a pak jsem vybílila ledničku a bylo mi dobře, jenomže když jsem si uvědomila, že se blíží léto a plavky, bylo mi se mě zle. Vždycky jsem si říkala: ?Kdybych nebyla tak nenažraná a vydržela jíst tak abych zhubla, mohla jsem teď už vypadat úplně jinak?. To se neustále opakovalo. A bohužel se to opakuje doteď. I když mám BMI kolem 20, pořád mi v hlavě zvoní poplach: ?Začni se sebou něco dělat, takhle budeš v plavkách vedle holek vypadat jak prase?. Nevím jak z toho ven, pro mě moje postava zdaleka nevypadá podle mích představ. Pořád mám k vůli tomu deprese, místo toho abych jedla zdravě, se přejídám a pak se za to nenávidím…Jsem hubnutím posedlá, je to vlastně jediné, o co se poslední 4 roky snažím.

Konec

Ty pocity,ta úzkost,deprese,vše to,co se mi honí hlavou nejde slovy vyjádřit?Už třetí rok mám v hlavě jenom hubnutí.Hubnout jsem se snažila zvracením, pervitinem ,práškama na hubnutí, hladovkama.Vždy se mi povedly shodit 3-4 kilča, které se díky mojí lásce k jídle rychle vrátily zpět.Nejsem nějak obzvlášť tlustá,moje váha se pohybuje okolo 57-65kg/173cm?Mám ale hrozný špeky, obrovský břicho..vždy, když si stoupnu nahá před zrcadlo,derou se mi do očí slzy..Díky tomu všemu jsem podělala školu, opakuju ročník a jestli se brzo nevzpamatuju, budu ho opakovat znova..Teď přichází to nejhorší období, venku začíná bejt horko a já nemůžu svoje špeky schovávat pod mikinu..což řeším tím,že přes den skoro nikam nechodím,až k večeru,kdy není takové horko..Připadám si jako blázen a blázen jsem.Teď jsem začala cvičit,3x týdně chodím plavat a jím normálně..Zatím nehubnu, depky mam pořád,ale vydržím to a pěknou postavu získám zdravym a ÚČINYM způsobem?Stačí trochu pevný vůle, kterou jsem tři roky postrádala a teď jí v sobě nějakým zázrakem konečně našla..Chci být šťastná a ne se neustále točit v tom bludnym kruhu bulimie, prášků na hubnutí, pervitinu..Je to peklo, ale věřím,že už pomalu končí a přijdou lepší časy..Už nechci ty deprese:-( Hledám někoho, kdo je na tom podobně na dopisování..* * *

Tak už je to tady zase…

Tak už je to tady zase je večer a zamýšlím se nad tím co sem to zas provedla, přemýšlím jestli tohle všecho má cenu. Dostávám se do zvláštního stavu mám chuť si fyzicky ublížit, ublížit si tak abych vyhnala z hlavy ty myšlenky který mě tak moc ničí. Zavírám oči a vidím se v nemocnici na lůžku nehýbu se, nemluvím jen vnímám okolo sebe lidi kteří ke mně přichází jsou to rodiče,sestra,prarodiče,kamarádky,kamarádi a můj přítel a pláčou, já si mám vybrat jestli půjdu tam kde budu mít svatej klid nebo zůstat na zemi a dál se ničit s každým ránem se probouzet s myšlenkama jak být dokonalá jak být hubená jak si pozvednou aspoň o kousek sebevědomí který je někde až pod bodem mrazu.Otevírám oči a vracím se do reálu. Já už si nechci říkat každý den že už s tímhle vším skončím je to furt dokola, nedokážu se ovládnout jako bych byla dvakrát jedna normální a jedna šílená, ta první vnímá co dělá, ví že to dělat nemá a ta druhá mě doslova ovládá a navádí mě k věcem který sou snad i nenormální. Měla bych jedno obrovské přání který se mi už bohužel nikdy nesplní přála bych si,aby mi bylo tak 10let a začít od začátku vzpomínám na časy, kdy sem nepřemýšlela nad tím jak vypadám jediným mým problémem bylo vymyslet něco kde bych mohla s kamarádkou provést nějakou kravinu, kdy sem chtěla udělat mámě radost tím že sem jí natrhala pampelišky, chodila s tátou pouštět draka,prala se se sestru atd? kam se vytratily tyhle časy???? Dneska mi je 21 let a trpím už asi rok a půl bulímií ví to jen mí přátelé. Večer když usínám tiše volám o pomoc ale nikdo mě neslyší niko mi nepomůže, vím to sama dokud nebudu chtít já přestat tak mi nepomůže opravdu nikdo, ale kde mám vzít tu vůli přestat???mám pocit že sem v koncích mám pocit že už nemám šanci se odtud dostat. Večer se probouzím ze snů, často se mi zdá o tom jak stojím pře zrcadlem a okolo mě chodí nějaká neznámá postava, která by mě chtěla jako by varovat koukám na ní a ona nic neříká, ale já vím přesně co mi chce říct ?DOST PŘESTAŇ? v tom se ohlížím znova do zrcadla a vidím trosku, ošklivou, hnusnou vyhublou tak moc že nemá nic jen kosti potažený kůží, v tom se objevím v kuchyni a před sebou spousta sladkostí a dobrého jídla začínám se přežírat a pak sem zas u zrcadla a vidím sebe ale mám snad tak 300kg okamžitě se probouzím a je mi do breku proč se mi to zdá pořád dokola?????? Říkám si,nechápu to!!!!! Holky prosím NIKDY S TÍM NEZACÍNEJTE spadnete do toho tak rychle že si to ani neuvědomíte (nikdo vám nepomůže dokud se sami neodholáte vy se dlouho neodholáte,protože to ani nejde možná až vám půjde o život) už se to s váma potáhne. Zůstaňte takový jaký jste nestojí to za to, opravdu NE byla bych moc ráda kdybych se vrátila do dob kdy sem neřešila co sním, kdy mi to bylo úpňe jedno.

chci z toho konečně pryč

Nevím proč to píšu ,ale prostě jsem úplně zadepkovaná.Jeden den se cejtím skvěle a druhejden se skláním nad záchodem a zvracím třeba jenom jabko prostě cokoli .Už mě to vážně nebaví.Pořád deprese jak vypadám ikdyž můj přítel mi dokola říká at jím jednou normálně at sním jdu aspon jednou na pěknou večeři ,ale já prostě ne ! Každý den když zamnou příjde tak první co je se mě zeptá co jsem jedla .Já si vždycky něco vymyslím ,ale on mi stejně nevěří a pořád mi cpe jídlo.Když ho jednou sním tak potom mám super náladu ,ale po půl hodině se me vrátí výčitky ,strach co jsem zase udělala jak já jsem pitomá a slabá ,že jsem na jeho doléhání neměla dát.Když to jde tak jdu na záchod a zvracím ,ale když je semnou tak mě hlídá,,má strach nechce ,abych to dělala a trápila se ,ale já to prostě nezvládám.On mě chce třeba donutit tím ,že se semnou nebude bavit bude protivnej ,hnusnej do tý doby než něco nesním. Já mu pořád říkam ,že co dělá je kravina a tím mě jen tak „nepostaví na nohy“….ale ještě vím mě ubíjí v hladovění-zvracení 🙁 …….Nevím jak dál…..Nesnáším se 🙁

Odstrašující: Ranní procházka – pro umírající TROSKU

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.

Tak to je můj den

Tak to je můj den Zazvoní budík a ještě než ho stačím vypnout mi prolítne hlavou myšlenka (dneska začnu hubnout musim!!!)po vypnutí toho otravnýho budíku se jdu zvážit ale ještě předtím si dojdu na záchod aby mi náhodou váha neukázala o 100g víc. Sedím v kuchyni a piju čaj v hlavě si pořád říkám že nesmim tolik jíst jen maličko,do tašky si zabalim jablko a čistou vodu. Příjdu do školy a už mám hlad tak si dám to jablko ale v tom dostanu chuť třeba na rohlík říkam si:no co ,dyť je ráno tak si ho dám.Koupim si v kantýně rohlík a už se pomalu vracim pro další (NESNÁŠÍM ŠKOLNÍ KANTÝNU SOU TAM SAMÍ TUČNÝ JÍDLA NIC VÍC) ale koupim si k tomu ještě máslíčko a hele dovezly langoše tak si ho dam to bude poslední jídlo a pak už nic nechci jíst do konce dne po langoši mam chuť ješte na chipsy,už je mi těžko ale dostaví se nepřekonatelná chuť na sladký a už sem zase v ty porklatý kantýně a kupuju si zákusky,sušenky atd.. Tak a teď mám zkaženou náladu na celej den ale abych se trochu uklidnila tak se chci vytrestat a nic už dneska nesníst. Rači ze školy nepůjdu domu abych tam nezaútočila na nějáký jídlo.vrátim se přibližně v 17-18hodin za dveřma už je cítit vůně nějáky dobrý večeře co dělá mamka (NE NESMÍŠ)mi probíhá hlavou zavřu se do pokoje a začínám polevovat tak jooo dám si kousíček ale jen malinko.Nandám si na maličký talířek maličkou porcičku a jen co to dojím stojim u hrnce a láduju do sebe hromady jídla teď už vím že půjdu zvracet,tak si začínám dopřávat du si nakoupit sladkosti zmrzliny snad všechno možný a jen co to dojím už mám výčitky ale šílený utíkám to všechno ze sebe dostat žaludek mám tak přeplněnej jídlem že je to znát i přes volný tričko nemůžu se ani narovnat. Mám chuť si potom všem vtrhat vlasy,rozkopat dveře nebo nábytek,zarýt se nehtama do zdi,dupat a nahlas křičet,mlátit hlavou o zem, všechno okolo sebe rozmlátit ale sem slabá sednu si na postel chytnu se za hlavu a začnu plakat a řikat si PROC PROC PROC??? Ale ptam se zbytečně odpovědi se nikdy nedočkám.Je už večer a začíná mě bolet žaludek a hlava musim si jít lehnout jinak to nevidržím Od zítřka začnu.Usínám ,no a co mýslíte že bude dál???? Zazvoní budík a jestě než ho stačím vypnout mi prolítne hlavou myšlenka (dneska začnu hubnout musim!!!)po vypnutí toho otravnýho budíku se jdu zvážit ale ještě předtím si dojdu na záchod aby mi náhodou váha neukázala o 100g víc?????? bla bla bla Přesne tak začne novej den a zas se všechno opakuje dokola dokola a dokola už dva roky. Proč tady vlastně sem??proč??Vždyť to není život tohle!!!chci být zas normální za ty dva roky si ani nedokážu vzpomenout na něco hezkýho protože ani nic nebylo jen furt to samí.

tak i ja tedy

je to tu porad dokola ano jako zrovna vysla hudebni skupina co prichazi se stejnym nametem ale to je zrejme kdyz nas trapi jedine,,me je 17,,v osme tride v zari nastum do skoly jsem taktez zacala cvicit kila sla dolu zdrave az jsem sve davy omezovala anz bych to vedela ale porad jsem jedla mela jsem 38 kilo i presto ze jsem jedla ale priznam se kazdy den a nebo 4 a z 5 krat v tydnu jsem delala spinn,jednou ale takle k veceru nevim co me to popdalo jsem se najedla do plna a nemela jsem v umyslu to vyzvracet proste jsem to zapilavodou a pripadala si jako bublina pritom v porovnanim s dnesnim plnym brichem jsem byla etiopecek:)no cerny humor,,a rekla jsem bratrovi hele ze vypiju 6 sklenic vody a on ze ne ze ne ja je vypila natahlo me samo od sebe a zvracela jsem coz ais vedeli vsichni dma ale sledovali ten vecer ilm,,nevim je to davno tak to nejak zacalo blbym nicim,,ale vim ze na silvestra v te osme tride jsem byla jeste v pohode hubena ale zdravym zpusobem,,v devidce jsem byla strasne hubena po skole jsem blila pak naky ten konicek prichod domu zase,,blila jsem porad ale jednou dvakrat denne,prisly prazdniny konec zakladky a chata kde je babicka sestrenky deda ktery me nut jist na chate to bylo fajn tyden jsem nezvracela cvicila jsem,ale pak to zase prislo nejde o to ze bychom to nevydrzely ale o tom ze proste je to lakadlo ktere uvnitr mozku prepne na nasi druhou osobnost jak se rika a jsem arazem psychopati nejsem ty krasne chytre holky ale mohutna hnusna cpajici se monstravsak vite,,nemuzu tvrdit ze jsem procestovala svet jako dovoleneale ja sem se jimi primo problila,,to me trapi snad nejvic na vymenny ch pobytech u cizich rodin boze chce se mi brecet,ja o pratele neprisla nikdo by to do me nikdy nerekl nikdy ptz jsem vesela chytra zevntr ale to jsem ja to ¨druhe ja me utlacuje a nemuzu do smrti tyto svety odlucovat jako ze ve spolecnosti a doma ta zrava musime je pojit ptz to jsem my takovi jako jsme v soukromui mame byt i navenek,,lzeme si dooci treba kolem sebe prochazime a nevime to vy znate me a ja vas a nerekly byste ona taky??copak ta holka plna energie elanu usmevu ja to nehraju jsem takova ale vi jaka sem za dvermi,mamince jsem to rekla jednou sem psychycky nemohla vydrzet nerada lzu,ale rekla jsem ji ze je konec uz asi 2 mesice rekla sem ji to v 9 tride a ona mi rekla ze diana princezna taky nebyla hubena a pritom ji svet miloval a vedel ze je buimicka a pak se to nak tyden drzelo dobre jedla jsem a pak zase spadla jsem,a mama ta to tedka netusi ani nevi ze jsem ji to kdy rekla uricte ne ale po te co jse videla svou nevlastni sestru zvracet u ni doma uvedomila jsem si ze to hle to ja nebudu delat,,jestli to ctete tak dlouhy clanek to jsem ja ukecana pisu pate pres devate tak prosim odepiste chci abychom zacly vsechny najednou,prestante mit jidlo ve svem stedu najdete sei praci konicky i kdyz se vam do nich nebude chti t ptz byste radsi sedely doma u jidla uklizejte zacb¨nete kourit zacnete neco delat kde neni jidlo ve vasi mysli,,napiste mi prosim ne vase pribehy ale jestli opravdu tedka ctes holka a chces to ukoncit ale opravdu udelej si rozlucku sjidlem a pak az budes vedet uvnitr ze chces zmenu dame se dotoho spolu ja uz itra zacinam jsem plne rozhodnuta ale potrebuju nekoho a ty potrebujes me abychom si rikaly nejes to vem si jabko jedno jabko,nebo tak holy ste starsi mladsi ale jsem bulimicky pokud se tady na tom portale vsechny uzdravime do jedne vyjdeme do dejin ,usporadame spolek nebo taky ne,ael jedno je jiste zacneme zit,,,muzete dychat chodit mluvit milovat ale samy sebe jiste nemilujete jinak byste si neublizovaly a ja sem iluju koncim ,tedka ctes to mas pred sebou jidlo zvykas to v tlamce a posunujes mysi bez to zahodit vyblij to naposledy a delej to co je spravne bez podivej se do zrcada a uvedom si svu cenu a az budes venku budes na tom lepe nez ostatni lide ptz tu byla nemoc kera te zmenila posilnila dala ti sebeduveru a taky pocit dobry pocit ze mas silnou vuli,milujs se,a znas tedka cenu zivota,jako clovek co zazije klinickou smrt,ja se chtela zabit a ukoncit me myslenky jako vy ale neudelame tonenechame tu svini zvitezi a nepotopime ty na kreych na zalezi,,onec jdu se ucit ptz diky zradla nebyl cas,prosim pdte dotoho at nejsem sama ,vim ze u pocitace se zere taky hodne tak toho nechte:)opravdu mohly bychom byt dobrymi spisovateliale myslimptz nase vyvinute mysleni je aspon natom to bajecne apresne tak nikdo jiny nas nepochopi ani studovany doktor,je to hnusne ale jsem rada ze nejsem sama