Archive for category: Můj příběh

Ahojky, vsichni…uz tretim rokem trpim PPP, anorexie, pak jsem se z toho nejak dostala, obcasne prejidani, ale stale PPP, ted od podzimka se snazim jist tak o pulku mene…posledni mesic jsem se dala zase do diety, cviceni…Budu nastupovat do noveho zamestnani, prece tam nemuzu nastoupit jako tlusty prase, ne? Co by tomu rekli? Na tom miste, kde budu je velka dulezitost vyborneho vzhledu a vizaze, to jsem si vybrala :o(…nemuzu si dovolit mit zadek…tak se budu snazit tak ta 3-4 kg sundat, mam na to mesic… Prochazim rozchodem…“jeho“ mam denne na ocich, kolega…z prace, jesteze odchazim…Uz jsme prozili za ten 1,5 roku nekolik rozchodu, ale tentokrat to co udelal mu neodpustim a ani mi UZ NESTOJI ZA TO S NIM DAL BYT…opravdu ne…miluju svobodu, zabavu a nezavislost…Vite co je trpet ve vztahu?…cekat na smsku a telefon, neustale hlidat tu obalku na display-i…nikam nechodit, protoze nevite, kdy se ozve, cekat a cekat, bat se na neco zeptat…takova jsem ja…ten vztah byl peklo, nikam jsme nechodili, on pil, ja jsem mu byl tolik oddana, tolik jsem ho milovala, ale nefnukam, ze to skoncilo, stve me, ze ho jeste mesic budu vidat…neni mi lito, ze ho nemam, vubec nad tim nejak nepremyslim, jenom ho nedokazu z te palice vymazat… chci se tu behem toho mesice zmenit, vylepsit, abych odchazela jina, jinam, ale uvnitr stejna… uz ted jsem vysilena, k snidani jsem mela dve housky a k obedu rohlik s polivkou, … citim ze se klepu, snazim se to zapijet kafem, po kterym je mi jeste vic blbe…chci makat na kole abych vyslapla ten vztek, ty emoce, ty kcal… pak je mi dobre, ale je to kazdy den, to same… ani nechci zadnyho pritele…zadny vztah…nudi me to…jsem nejak asi zklamana, unavena…vztah by me vysiloval…staci mi, ze se musim podrizovat sve nemoci, neustale me ridi a smeruje svym smerem…nechci byt otrokem sveho zivota, chci byt jeho panem…

Zdravím všechny nemocné, zdravé i nemoci přihlížející. Rozhodl jsem se tohle napsat když jsem zjistil, jak často moje přítelkyně tyto stránky naštěvovala, mám pocit, že ona sama sem jeden příběh napsala, ale těch příběhů je tolik, že najít ten jeden mezi těmi všemi, které jsou si navíc tak podobné, je nemožné. Pro začátek chci říct, že největší bolest, kterou jsem v životě zažíl byl rozdrcený nárt při fotbale, ale situace kterou teď procházím ? tu nohu bych si nechal zlomit dobrovolně desetkrát, abych tohle trápení nemusel nikdy zažívat. Předmětem toho příběhu je Klára, moje Klárka? poznal jsem jí před čtyřmi lety, bylo nám oboum čerstvých 18 a byla to nejlepší věc která se mi v životě stala, už tak mladej jsem věděl, že takovou holku už nikdy nepotkám a ona vyzařovala to samé. Povahově a charakterem to je nejlepší člověk kterého jsem kdy poznal, je to moje nejlepší kámoška, ale abych se dostal k problému, zkusim vám popsat její vzhled. Moje Klárka měla vždycky něco děckýho v obličeji, to mě na ní zaujalo hned na první pohled, hrozně se mi líbilo to, že je krásná od přírody, nikdy se moc nemalovala a když jsem se vedle ní probudil mohl jsem na ní od samého rána oči nechat, měla v sobě jiskru, která se nedala smýt s make-upem, ale časem se něco z toho všeho vytratilo. Miloval jsem jí pořád stejně, ale část toho milovanýho zmizela a já nevěděl čím to je. Ten zvrat se stal po dvou letech a když jsem se s tím svěřil ségře nebo kámošům řekli, že je to normální, že mi něco po dvou letech nesedí, páč zamilovanost opadla, ale já věděl, že kámoši jsou úplně vedle. Kláře zmizela z očí radost, vypadala pořád přepadle s kruhama pod očima, kvůli kterým se začala malovat. Myslel jsem, že je to ze stresu kvůli vejšce tak jsem jí chtěl udělat radost a jeli jsme na dovču. Ten týdem v létě 2005 mi to všechno docvaklo?Klára prostě přestala jíst,?bylo to jednoduchý jak facka a já si toho všiml až po takový době. Proto ta vyčerpanost, smutek a když zabrousím do intimna tak i menší zájem o sex. Já to viděl, změnila se, ale měla ze sebe a z tý změny radost a já jí to nechtěl kazit. Místo toho, abych jí řekl, že se mi před tím líbila víc, že mi mazlení s ní bylo příjemnější před tím když do mě nenarážela kyčelníma výstupkama, že se mi líbila spíš nenamalovaná? tak jsem se radoval s ní, míval jsem radost, že má ona radost a souvislosti mi unikaly. Bylo to hrozně nenápadný, ale když si to zpětně promítnu tak zároveň strašně průhledný. Po tý dovče jsem se už nesnažil svý pochyby skrejvat a o všem jsme mluvily, ale zároveň mě prosila skoro na kolenou, abych si to nechal pro sebe ?.když jsem to neudělal, brala to jako zradu a pak to sní šlo rychle dolů. Během dvou měsíců se mi o zimní semestr zhroutila v autě totálně vyčerpaná, když se probrala, tak mě prosila ať jí nevezu do nemocnice?neudělal jsem to, ale věděl jsem, že to není dobře, ale potřeboval jsem si získat její důvěru a přesvědčit jí aby šla k doktorovi sama. Ale při těch domluvách a rozhovorech jen brečela, klepala se zimou nebo strachem?.. a když jsem jí uděla těstovinovej salát tak to vypadalo, že se snad panickou hrůzou opět zroutí. Vůbec jsem jí nepznával, od tý doby co to vyplulo na povrch, to byl jiný člověk, bez elánu, bez smíchu, prostě nepřeháním, když vám napíšu, že jsem se v tý době cejtil jak kdyby mi umřela za živa. V tý době mi díky tomu spadly ze dne na den růžový brejle a já se na ní podíval střízlivýma očima?před tím jsem jí měl za moje sluníčko který může být neučesaný, ušmudlaný, ale je pořád moje ? tohle zamilovaný lidi dělaj a díky tomu jsem přehlídl i tu vychrtlost, zdrcenost která jí zářila z očí a zabrala místo tý jiskry která tam byla na začátku. Ještě ten den jsme jeli ze školy domů do Brna za jejíma rodičema ? dá se říct, že částečně proti její vůli?opět jsem byl za zrádce, ale měl jsem nepředstavitelnej strach kde sebou zas švihne a jestli se vůbec dokáže sama najíst?její rodiče jí hned ráno odvezli do nemocnice. Tu noc jsem spal u nich a byl to nejsmutnější zážitek co jsem kdy zažil, je to hroznej pocit když člověk kterýho milujete trpí dá se říct pro nic za nic. Ten večer jsem se z ní snažil dostat proč nejí, co se děje, proč to dělá, ale to se mi nepodařilo a neví m to do dneš. Klára je na léčení, přestala se mnou komunikovat. Když za ní jdu je leží mlčí ?když se zeptám doktorů tak se nic moc konkrétního nedovím, ale od jejích rodičů vím, že má problémy se srdečním rytmem, něco s se žlučníkem a játrama. Nevím co mám dělat, studuju vejšku mimo Brno a mrzí mě, že s tou situací takhle na dálku nehnu, nechci si to připouštět, ale ? od posledního rozhovoru s Kláry rodičema mám divnej pocit, že se mi Klára jak jsem jí poznal nevrátí. Nejhorší je, že nevím proč se to stalo, jak to mám změnit a nevím jak to dopadne. Nejhnusnější strach je strach z nezmáma a strach v situaci kterou nemůžete nebo nevíte jak ovlivnit.

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.

je to tu porad dokola ano jako zrovna vysla hudebni skupina co prichazi se stejnym nametem ale to je zrejme kdyz nas trapi jedine,,me je 17,,v osme tride v zari nastum do skoly jsem taktez zacala cvicit kila sla dolu zdrave az jsem sve davy omezovala anz bych to vedela ale porad jsem jedla mela jsem 38 kilo i presto ze jsem jedla ale priznam se kazdy den a nebo 4 a z 5 krat v tydnu jsem delala spinn,jednou ale takle k veceru nevim co me to popdalo jsem se najedla do plna a nemela jsem v umyslu to vyzvracet proste jsem to zapilavodou a pripadala si jako bublina pritom v porovnanim s dnesnim plnym brichem jsem byla etiopecek:)no cerny humor,,a rekla jsem bratrovi hele ze vypiju 6 sklenic vody a on ze ne ze ne ja je vypila natahlo me samo od sebe a zvracela jsem coz ais vedeli vsichni dma ale sledovali ten vecer ilm,,nevim je to davno tak to nejak zacalo blbym nicim,,ale vim ze na silvestra v te osme tride jsem byla jeste v pohode hubena ale zdravym zpusobem,,v devidce jsem byla strasne hubena po skole jsem blila pak naky ten konicek prichod domu zase,,blila jsem porad ale jednou dvakrat denne,prisly prazdniny konec zakladky a chata kde je babicka sestrenky deda ktery me nut jist na chate to bylo fajn tyden jsem nezvracela cvicila jsem,ale pak to zase prislo nejde o to ze bychom to nevydrzely ale o tom ze proste je to lakadlo ktere uvnitr mozku prepne na nasi druhou osobnost jak se rika a jsem arazem psychopati nejsem ty krasne chytre holky ale mohutna hnusna cpajici se monstravsak vite,,nemuzu tvrdit ze jsem procestovala svet jako dovoleneale ja sem se jimi primo problila,,to me trapi snad nejvic na vymenny ch pobytech u cizich rodin boze chce se mi brecet,ja o pratele neprisla nikdo by to do me nikdy nerekl nikdy ptz jsem vesela chytra zevntr ale to jsem ja to ¨druhe ja me utlacuje a nemuzu do smrti tyto svety odlucovat jako ze ve spolecnosti a doma ta zrava musime je pojit ptz to jsem my takovi jako jsme v soukromui mame byt i navenek,,lzeme si dooci treba kolem sebe prochazime a nevime to vy znate me a ja vas a nerekly byste ona taky??copak ta holka plna energie elanu usmevu ja to nehraju jsem takova ale vi jaka sem za dvermi,mamince jsem to rekla jednou sem psychycky nemohla vydrzet nerada lzu,ale rekla jsem ji ze je konec uz asi 2 mesice rekla sem ji to v 9 tride a ona mi rekla ze diana princezna taky nebyla hubena a pritom ji svet miloval a vedel ze je buimicka a pak se to nak tyden drzelo dobre jedla jsem a pak zase spadla jsem,a mama ta to tedka netusi ani nevi ze jsem ji to kdy rekla uricte ne ale po te co jse videla svou nevlastni sestru zvracet u ni doma uvedomila jsem si ze to hle to ja nebudu delat,,jestli to ctete tak dlouhy clanek to jsem ja ukecana pisu pate pres devate tak prosim odepiste chci abychom zacly vsechny najednou,prestante mit jidlo ve svem stedu najdete sei praci konicky i kdyz se vam do nich nebude chti t ptz byste radsi sedely doma u jidla uklizejte zacb¨nete kourit zacnete neco delat kde neni jidlo ve vasi mysli,,napiste mi prosim ne vase pribehy ale jestli opravdu tedka ctes holka a chces to ukoncit ale opravdu udelej si rozlucku sjidlem a pak az budes vedet uvnitr ze chces zmenu dame se dotoho spolu ja uz itra zacinam jsem plne rozhodnuta ale potrebuju nekoho a ty potrebujes me abychom si rikaly nejes to vem si jabko jedno jabko,nebo tak holy ste starsi mladsi ale jsem bulimicky pokud se tady na tom portale vsechny uzdravime do jedne vyjdeme do dejin ,usporadame spolek nebo taky ne,ael jedno je jiste zacneme zit,,,muzete dychat chodit mluvit milovat ale samy sebe jiste nemilujete jinak byste si neublizovaly a ja sem iluju koncim ,tedka ctes to mas pred sebou jidlo zvykas to v tlamce a posunujes mysi bez to zahodit vyblij to naposledy a delej to co je spravne bez podivej se do zrcada a uvedom si svu cenu a az budes venku budes na tom lepe nez ostatni lide ptz tu byla nemoc kera te zmenila posilnila dala ti sebeduveru a taky pocit dobry pocit ze mas silnou vuli,milujs se,a znas tedka cenu zivota,jako clovek co zazije klinickou smrt,ja se chtela zabit a ukoncit me myslenky jako vy ale neudelame tonenechame tu svini zvitezi a nepotopime ty na kreych na zalezi,,onec jdu se ucit ptz diky zradla nebyl cas,prosim pdte dotoho at nejsem sama ,vim ze u pocitace se zere taky hodne tak toho nechte:)opravdu mohly bychom byt dobrymi spisovateliale myslimptz nase vyvinute mysleni je aspon natom to bajecne apresne tak nikdo jiny nas nepochopi ani studovany doktor,je to hnusne ale jsem rada ze nejsem sama

Dala jsi mi pocit, že dokážu víc než si sama myslím, nastražila jsi pasti v mé blízkosti a já je překonávala. V začátcích velmi těžce, ale jakoby znenadání jsem ?dokázala? víc a víc. Víc překážek a více zdolávání. Ukázala jsi mi, že všechno zvládnu jedině tehdy, nebudu-li se zabývat nikým jiným, jen sebou. Vidím to stejně tak jasně, jakoby to bylo včera, jak jsem vysíleně usínala, jak jsem moc chtěla být krásná, nejlepší a obětovat tomu všechno. Všechno co bylo důležité v čase, když ty jsi tu nebyla. Nevadí, byla jsem nejlepší, nejmenší velikosti oblečení, nejvíce závistivých pohledů (byly závistivé nebo lítostivé? ), nejvíce vypité vody za den, nejvíce zničených lidí kolem mě?..Nechala jsi mě poznat, kdo je opravdový kamarád, nejraději bych to nevěděla! Vzala jsi mi chuť k jídlu, odehnala jsi ode mě ty nejbližší. Kde je moje touha vrhnout se do všeho nového, ráno připravit výbornou snídani a vychutnat si jí, kde je moje vnitřní síla teď??? Kam se ztratilo to kouzlo, které každý obdivoval. Takhle to má být? Takhle jsi to chtěla? K čemu jsou ty rána, při kterých ze mě vysáváš veškerou energii, proč jsi mě naučila lhát? Tak jako mě samotné jsi chystala překážky, chystá je snad někdo Tobě? Jsem já pro Tebe překážkou, kterou jsi úspěšně zdolala? A co uděláš teď když je mi zle, když mám ty kila zpátky a nejdou dolů!! Necháš mě v tom pěkně vykoupat, abych pak byla šťastná až se vrátíš!! Nenávidím Tě!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!