Archive for category: Můj příběh

ahoj chodim na tyhle stranky casto ale az ted sem se rozhodla sem neco napsat….nikdy sem nemela problem s vahou….merim 174 a vazim 61kg ..na me je to moc ale jen proto ze to slysim od vsech jak sem nechutne pribrala…..pred 3 rokama sem se bezhlave zamilovala a pritel mi furt rikal jak sem tlusta a jaky mam speky….nutil me dost sportovat ale co bych pro nej neudelala…za 3 mesice sem mela 48kg…byla mi furt zima a vlasy mi zacali padat…bylo mi na omdleni byla sem slaba ale on si v tom liboval…to bylo furt ty si tak kraasne hubena …delalo mu to radost ten pohled na me…a me taky..kdyz se semnou rozesel z niceho nic zacala sem to resit jidlem….mela sem deprese a zacla sem se prejidat…a tak to trva do dnes…neumim se uz normalne najist…na jidlo myslim furt uz od rana co vstanu! pouzivam projimadla abych se necitila tak provinile…je to furt dokola a ja uz nevim jak z toho ven…kamaradi a vsichni kolem me me furt pozoruju co jim a kdy…a pak mi rikaji vis kolik si toho dneska snedla?? vic nez bys mela… proc se o me tak vsichni zajimaji? proc maji na me vsichni narazky jako ze.. mas speky na brise …ty si jeste nezhubla od te doby co sem te videl naposled??!! ale ja proste nemuzu…nemuzu to dal snaset a tak ted cvicim a cvicim abych jim to dokazala ze nejsem takova nula za kterou me maj….chci se zase smat bejt vesela a nic neresit ale nejde to…je to jako kdyz mate cernou pasku pres oci!!!prosim kdo ma podobny problem napiste..budu rada…

dnes to bude mona tyden co jsem tyto stranky objevila.cetla pribeh za druhym a slzy mi kanuly potvari za vas vsechny i za mne samotnou,muj zivot byl ponekud jednoduche normalni detstvi zadne problemy doma ci ve skole,ani tlusta jsem nikdy nebyla jen jak mi slo nad 10 tak jsem mela 4 nebo 5 kila navic ale tlusta nikdy pro dospele hubena,,kolem 13 jsem se zacala pozorovat a nejak mi zacala vadit ma postava stacilo 5 kilo k naproste dokonalosti a ja se po razdninach rozhodla zmenit svuj dosavadni stravovaci a sportovni zivot,uz predtim jsem delal aerobic a podobne ale nebyloto dos,vzari pri nastupu osme tridy jsem tedy zacla jezdit kazdy den na bruslych nejedla jsem sladke ani mastne ale pekne hezky zdrave a po mesici byly 4 kila dole jaka to radost tak o slo dal a dal,kdy jsem se dostala na 41 kilo pri 158 cm,,vsichni mi rikali jak mi to slus irtedy v rodine a kamaradky spise rialy ze jsem vychrtla,pote jsem prestala chodit na obedy snizovlala jsem si davky chtela jsem jeste tak 2 kila a bylo by to super,nestalo se ale ze bych cely den nic nejedla to zase ne ikdyz me spise dohanelo k silenstvi to ze me mamka chtela videt na vaze a parkrat se me ptla co sem jedla i kdyz sem jedla zacala byt protivna a hlidat me asi tyden,,zacala jsem delat vuce sportu spinn aerobic a bylo to fajn,,ovsem do onoho dne….ktery si poradne nepamatuji,slo o blby napad,ktery mi definitivne ovlivnil nasledujici tri roky,,hodne jsem cvicila jak ikam a proto sem si mohla obcas dovolit se namlsat,pak me popadla zizen a ja vypila 2 sklenicevody pricemz uz sem mela plne bricho,ze srandy rikam brachovy ze vypiju 6 sklenic neveris jen tak hloupost nevim nevim co to melo byt,samozrejme po vypiti se mi udelalo zle a musela jsem na zachod,,nasi se divali nafilm a myslim ze si toho nevsimli ze je mi blbe ale opravdu bylo,mei zbytky jidla jsem videla i jidlo davno snezene a zrejme sem si rekla ze je to divne ze to co sem jedla rano tedka zvracim noale nic,,nejspis to byl zacatek a ja ac zezacatku jenom namatkove zvracela prislo to extremu kdy to nebylo jednou denne ale i trikrat vzdy po etapach po skole pred krouzkem pokrouzku apod,,muj mozek se stal necim neskutecnym tedka to tak vidim ,byla sem maniak,ktomu zarputile hubnouci mela jsem i 38 kilo a 160 cm ale porad ty nohy nejak nesly dolu rikam si,dneska se divam na foky a opravdu kdo nevedel ze jsem bulimicka musel si rikat anorekticka,sve zahranicni cesty jsem neprocestovala ale prozvracela ,ani nevim jake by byly ty tri roky kdybych se tak nechovala ani to nezjistim,jsem nyni ve druhem rocniku,mam ty nejlesi pratele,kterym defacto lzu,minuly rok jsem jeste po skole spechala domu nikam jsem nechtela jenom jist a jist,bez pratel nikam nechodit nic,jsem ted vdecna ze muj mozek dospel do stadia kdy si zacinam nejnom uvedomovat ale i premyslet o budoucnosti,pribrala jsem behem minulych praznin ptz jsem se videla jak mama 38 kilo a rekla jsem si ne to ne tak teda nebudes takova vychrtlina pak razem za mesic7 kilo nahore a s nastupem prvaku hubnuti ze to za mesic zhubnu no a kila mam doted,mozna mene,ale hlavni co zde chci uvest je ze pomalu ale jiste zacinam objevovat co je to vlastne zivot,jsem moc chytraholka opravdu par dvojek se najde ale jinak vyznamenani jsem vesela vsem predavam dobro tvorim dobo pomaham slabsim a jsem velmi silne citove zalozena a mam socialni citeni takze kdyz ctu vase pribehy vzdy placi aniz byhc si uvedomovala ze trpm stejnou nemoci ale pripadam si jako doktor ktery musi pomoct pritom sama nasebe nemyslim davam rady ale sobe ne,mluvim sama se sebou a ikam si ja te mam rada smeju se nasebe do zrcadla ale ne a ne prestat se prejidat,kdyz jsem mezi svymi lidmi je mi nadherne nemyslm na jidlo kdyz jdu jen tak ven a podivam se nad sebe na ptaky stromy nebe a tu prirod lidi kolem rikam si je neco krasnejsiho,co laska jsm zamilovana a nehci uz lidi kolem klamat jsem pripravena se lecit,dokonce jsem zaregistrovala ze uz tak nad jidlem moc neuvazuji ale tedka me ceka nejtezsi prekonat to a neprezrat se,ja svuj problem reism porad ale tdka to nejsou jen slova jse ochotna do toho jit zivot je jeden a ja nehodlam marnit ten cas,chci byt uspesnou doktorkou mam nato muj prospech take,vsichni me maji radi tak proc me tak tizi to ze to nevedi,stve me jedno prijdu uplakan doskoly a on hnedka co ty muzes mit za prolem ja si v duhcu promitam kdybyste tak tusili,,,divam se na fotky z detsvi a chce se mi plakat tomu malemu clovicku kdo urcil takovy osud ja prece nechci ,je mi lepe kdyz am prazdy zaludek a kolem sebe sve drahe,nebavi me predstirat neumim to ale nevim jak prekonat to posledni,jsem schopna jist normalne a cvicit ale ja se prezeru,vim ze zitra to bude stejne ael pokusim se to zmenit budu ta silna i vy buddte a myslim ze kdyz budete chodit nekam pryc mimo mista kde vas tizi vas svet ,budete cestovat,prochazet se delat konicky oto lepe si pak uvedomite jak jsem doted mohl zit taklhe to si ja rikam vzdy kdyz me potka neco krasneho pochvalim se ptz kdybych byla doma a zrala tot by me nepotkalo ,,dekuji za tento portal a za vase pribehy ptz ty zvas ktere jsou na tom hure a delsi dobu mi rikaji nebud jako my a sonci to drive a pamatujte jako z toho filmu cas neni dulezity dulezity ,je pouze zivot,podme se rvat kazdym dnem se nase pctyy zvisuji my mame moznost je zase snizit ,mozna me pozitri ceka velky kok ict to svym kamaradum ale uvidime,stydim se a moc ale nadruhou stranu vim ze to jsem nebyla ja ale ten psychopaticky zrac

Dlho som rozmýšľala PREČO toto celé robím.Prečo som začala a kde je dôvod že pokračujem.Myslím,že to začalo kvôli problémom v rodine.Odmalička sme si nežili normálne.Problém bol ocko.Mal iné metódy ako ma vychovávať.Jeho rodičia boli alkoholici a mal rád rázne jednanie s ľuďmi.Maminke sa to nepáčilo.Bola toho názoru,že ako dievča by som nemala byť fyzicky trestaná.Vtedy som netušila o čo sa jedná keď sa hádali,určite mali ešte mnoho dôvodov.Nevedela som,prečo maminka plače a prečo ocko sedí v kuchyni a fajčí jednu cigaretu za druhou.Keď som mala asi 10 rokov videla som ako sa pohádali..videla som ako ocko chcel do maminky hodiť vázu a neskôr sa po nej zahnal aj stoličkou.Keď som sa ho neskôr spýtala,čo robil maminke a či ju ešte lúbi tak ma udrel,prvý krát do tváre tak,že mi z pery začala tiecť krv.Niečo sa v ňom zmenilo.Odmalička ma učil rešpektovať ho,vážiť si ho a mne to zostalo.Nevadilo mi,že ma udrel ani som neplakala,len som nerozumela prečo.Nebolo to jediný krát.Vedela som,že aj keď ma poníži,udrie ma nepomôže mi keď budem protestovať.A nepomôžu mi ani slzy,skôr ho to ešte viac podnieti.Tak keď som mala asi dvanásť rokov začala som protestovať tak,že som prestala jesť.Hovorila som si,že nikdy nebudem šťastná tak nech som aspoň krásna..Už odmalička ma ludia obdivovali,vtedy som o tom netušila,ale teraz to viem.Neviem čo som si chcela nahovoriť tou hladovkou,možno to bol taký vnútorný protest proti tomu,že nemôžem protestovať.Že sa nemôžem brániť.Tak som si to začala kompenzovať takto.Bolo to takto pred dvoma rokmi.Maminku prijali do nemocnice kvôli zlému psych. stavu a ja som zostala sama s ockom.Vlastne úplne sama-Zobúdzala som sa keď on ešte zamknutý spal,vracala som sa domov keď tam nebol a zaspávala som,keď tam nebol.Vtedy bolo veľmi jednoduché prestať jesť.Keď sa vám do toho nikto nestará ide to ľavou zadnou.Nejdem písať ako to pokračovalo,ale toto bol ,,spúšťač“ toho celého.V Novembri ma prijali do fakultnej nemocnice.Režim bol prísny a množstvá jedla,ktoré ma nútili jesť obrovské.Bola som akoby som stále spala.Myslela som len na to ako sa odtial dostanem nepripúšťala som si že niekedy budem musieť začať papať.Tak veľmi som nechcela.Napojili ma na infúzky a vtedy soms i uvedomila že najjednoduchší spôsob ako sa odtial dostať je pribrať.Pribrala som.14kíl.A pustili ma domov.Doma to nefungovalo,chcela som všetko rychlo zhodiť,tak som nespávala nech spálim viac energie,ani som nejedávala a ak áno,tak som zvracala.Neostalo to bez povšimnutia.Doma som vydržala týždeň a zhodila 3 kilá.13.Januára ma prijali opätovne s diagnózou mentálna bulímia.Ten pobyt už bol o inom.Poslúchala som na slovo,podarilo sa mi síce párkrát zabehnúť ,,nad wc misu“ ,ale inak som tam strávila 3 mesiace.Páčilo sa mi tam.Cítila som sa tam bezpečne a nechcela som ísť domov.Bála som sa.Nechcela som ísť ani medzi viacero ľudí,takisto som sa bála.Ale toho čo si pomyslia-,,aha aká je pribratá“.Tak som si tam tri mesiace hovela.Pomáhala spolupacientom riešiť ich problémy,obšťastňovala som ich,ale o tom ako je mne som nepovedala ani živej duši.Pustili ma.Po druhé.Bolo by to šlo,ale stalo sa niečo čo mi kompletne prevrátilo život.Nechcem písať čo.Ale po tej udalosti do mňa nevedeli dostať už vôbec nič.Ani som sa s nikým nezhovárala.Ale maminka to chápala.Zavolala do nemocnice a šla som tam znovu.Posledný krát.A tento pobyt bol ozaj o niečom úplne inom.Začala som sa na veci pozerať reálne.Nemôžem celý život preležať v nemocnici.Nemôžem stále pred niečim utekať.Útek je smiešny.A určite nieje pre takú silnú osobnosť aká som ja:)Tak som sa začala stavať na nohy.Vďaka problémom som možno trochu dospela a teraz viem,že sa už nechcem správať ako dieťa.Je to nezodpovedné,sebecké a nefér voči ostatním ale aj voči samej sebe.Postavila som sa na nohy sama.Ocko ma kvoli mojej chorobe neznašal,nerozumel tomu a maminka len vyplakavala,takže z ich strany sa mi podpora nedostala.Asi som si zvykla že sa spolieham na seba.A páči sa mi to.Lebo sebou som si istá.Viem že na seba sa spolahnúť môžem.Nepotrebujem partiu ľudí aby ma ťahala z problémov.Ja ostatních rada vytiahnem a rada pomôžem a nehovorím,že ľuďom neverím.Ale keď mi niekto ponúkne pomoc zväčša si poviem,že ju nepotrebujem.Rada skúšam svoje možnosti.Na čo mám a na čo nie.Pochybujem že nájdem niečo na čo nemám.Postupne sa dá sopracovať ku všetkému.Len to chce čas a trpezlivosť.Momentálne je mi fajn.Uvedomujem si čo si smiem a nesmiem dovoliť.Myšlienky mávam rôzne,ale niesom malá.Dneska mi tiež napadlo,že vyvraciam obed.Ale potom som si povedala,že nie,nechcem sa hanbiť sama pred sebou.A vyšlo to.Nezvracala som.Takto sa postupne dopracujem k vyťazstvu.:)

Ano, máte pravdu, asi opavdu nemuzu hledat lítost a úcast v ocích druhých, kdyz si nechci nechat poradit. Ptám se sama sebe: Proc?! Protoze at pátrám, jak pátrám, nemohu najít uspokojivé resení. Nezbývá mi tedy nic jiného, nezli se dále drzet svých urcených vytýcených zásad a cekat na to, jak se veci sami vyvrbí. Priznávám, anorexií trpím. Ale verte mi, není to na mne az tak videt (alespon já to tedy nevidím. At se v zrcadle prohlízím, jak se prohlízím, nevidím nic nez jen nehezké speky a silná stehna). Anorexii mám totiz mnohem více v hlave nez v tele. Tahle varianta je mozná horsí, nebot takhle me sílene pronásledují deprese a chmury z toho, jak nejsem dostatecne stíhlá. Snazím se zhubnout, ale výsledky zatím nikde. Vypadám jako vetsina holek (uprímne se radím spíse mezi ty tlustsí), ale mysl je anorexií totálne pohlcena. Nemyslím na nic jiného nez na jídlo. Tedy, abych byla presná: na to, jaké by to bylo bájecné zhubnout. Viním se z nedostatku disciplíny a pevné vule (no napríklad vcera: nevydrzela jsem to a z jakýchsi neznámých duvodu jsem si koupila Cappy stávu, 0,5 litru, která ve 100 ml obsahuje 47 kcal!! Tolik zbytecného cukru, nebylo by mi bývalo lépe bez ní?). Jsem hubnutím totálne posedlá, o co hur vsak, já to vlastne ani nechci zmenit. Tak jak to se mnou potom dopadne? Lze se nekdy navrátit zpet? Na strední skole jsem byla sice puntickárská, trochu více úzkostlivá, ale jinak vcelku normální holka, co jídlo milovala a snad nikdy mi nikdo nevytýkal neco o mé postave. Pri výsce 172 cm jsem mela asi 62 kg, byla sportovní postavy, zádné tintítko. Vzpomínám, jak jsem se tehdy stravovala: normálne jsem snídala, do skoly si nosila svácu, vetsinou v jídelne zasla na obed, pak jsme si s kámoskou daly nejaké to mlsání (treba zmrzlinku nebo cokoládovou tycinku nebo dobrý plnený sátecek) a navecer si doprála porádnou veceri (napríklad 2 oblozené krajíce chleba nebo talír spaget nebo neco podobného..). Zmenilo se to. Je to jako z úplne jiného sveta. Jak se ptám, zdali to lze navrátit zpet, tusím odpoved, ze lze, jenze, v tom tkví to jádro pudla. To bych prece musela chtít, coz já nechci. No, nechci, spíse se bojím. Mám strach z toho, ze to bude jeste nepríjemnejsí, nez je to ted, ze se budu cítit mnohem víc nestastne a moje psychika to uz potom vsem, co za poslední rok zazila, nevydrzí. Co naplat, fakt mám dojem, ze to neskoncí jinak nez spatne (práveze proto, ze to zálezí jen a jen na mne). Studuju VS, ale studovat uz ji nechci, protoze mi na skole prestalo zálezet (ac jsem kdysi tak strasne moc pracovala na tom, abych se na svojí vysnenou prestizní fakultu dostala). Mým zivotním, neoddelitelným zájmem byla hra na klavír, ve které jsem pravdepodobne dost vynikala (mela jsem velké koncerty, dostalo se mi nadsených ohlasu profesoru a úspechu u publika). Ted me klavír prestal bavit, tedy lépe receno, tesit. Pri hraní uz nedokázu na nic jiného myslet nez na hubnutí. Piano mi kdysi bylo operným, záchytným bodem. Ach, propána, zmizelo to..!! Rozesla jsem se s prítelem a utíkám do samoty, pryc od lidí. Nejlépe mi je venku, kdyz svítí slunícko, nechám na své chladem zkroucené, zimomrivé telo pusobit opojné slunecní paprsky a písi si poznámky a svých myslenkách, které se týkají ceho jiného nez jídla. Mým soucasným nejlepsím prítelem se stal malý denícek, který nosím vsude s sebou. Zapisuji si tam stále jedny a ty samé problémy: ze jsem nemozná, neschopná, príserná a tlustá. A tecka. Utvrzuji se v těchto predstavách, krmím se jimi. Co tedy vlastne cekám? Nejaké carovné mávnutí kouzelným proutkem? To ale musí prijít prvne zevnitr, ze me, nikoliv zvencí, ze? Marnost nad marnost, nebudu nad sebou fnukat, kdyz si za to muzu sama. Vzdyt já koneckoncu i vím, co chci. Chci predevsím zhubnout. A potom? To uz je jedno.. Vubec me napríklad nevydesilo nedávné varování mé psychiatricky, ze bych to klidne mohla dopracovat na zaludecní sondu na JIPce. Do háje, naopak, me to tam prímo táhne (fuj, jsem tak neskutecne zvrácená a úchylná!!). Bude konecne klid, pokoj, doziju a smytec. Za takovéhle reci bych se mela stydet. Taková nehorázná neúcta k zivotu.. Jenze já jsem tou anorexií zcela pritlacena ke zdi. A taky opet dodávám: jsem spatná. Kdyz me nic nebaví, kdyz chci od vseho zbabele utéct.. Pryc od spatnosti, pryc od vecných výcitek. Máte nekdo podobné pocity? Máte nekdo zkusenosti s prevratem v myslení z takovéhle cerné beznadeje k víre v lepsí, nebo alespon nejaké, zítrky? Antidepresiva mi nezabírají (prestoze je beru témer 2 roky a to jsem vyzkousela vsechny mozné druhy). Mám to: je to jen a jen ve mne. Já musím chtít, ale jak, kdyz na to chtení nemám energii a potrebnou sílu? Vím to, muzu si za to sama…

Ty pocity,ta úzkost,deprese,vše to,co se mi honí hlavou nejde slovy vyjádřit?Už třetí rok mám v hlavě jenom hubnutí.Hubnout jsem se snažila zvracením, pervitinem ,práškama na hubnutí, hladovkama.Vždy se mi povedly shodit 3-4 kilča, které se díky mojí lásce k jídle rychle vrátily zpět.Nejsem nějak obzvlášť tlustá,moje váha se pohybuje okolo 57-65kg/173cm?Mám ale hrozný špeky, obrovský břicho..vždy, když si stoupnu nahá před zrcadlo,derou se mi do očí slzy..Díky tomu všemu jsem podělala školu, opakuju ročník a jestli se brzo nevzpamatuju, budu ho opakovat znova..Teď přichází to nejhorší období, venku začíná bejt horko a já nemůžu svoje špeky schovávat pod mikinu..což řeším tím,že přes den skoro nikam nechodím,až k večeru,kdy není takové horko..Připadám si jako blázen a blázen jsem.Teď jsem začala cvičit,3x týdně chodím plavat a jím normálně..Zatím nehubnu, depky mam pořád,ale vydržím to a pěknou postavu získám zdravym a ÚČINYM způsobem?Stačí trochu pevný vůle, kterou jsem tři roky postrádala a teď jí v sobě nějakým zázrakem konečně našla..Chci být šťastná a ne se neustále točit v tom bludnym kruhu bulimie, prášků na hubnutí, pervitinu..Je to peklo, ale věřím,že už pomalu končí a přijdou lepší časy..Už nechci ty deprese:-( Hledám někoho, kdo je na tom podobně na dopisování..* * *