Archive for category: Můj příběh

Je zbytečný se rozepisovat o tom, co mi je a proč to tak je. Mám prostě PPP. Někdy horší, jindy lepší, ale vždycky s jídlem vstávám, přežívám a usínám. Je to moje posedlost, moje tajná hra, ve které na konci vyhraju a ukážu všem, jak jsem krásná. O tom ale psát nechci. Ráda bych sem jenom napsala, co mi na těhle stránkách trochu chybí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem velice přející člověk. Uznávám, že každý svého štěstí strůjce a jestli se ti daří, je za tím úsilí a měli bysme ti to přát. Taková jsem byla, ale už nejsem. Někde jsem tady četla, že PPP ti sežere mozek a dělá z tebe jiného člověka. Od té doby, co se mé problémy s PPP zhoršily se ze mě stává zahořklá závistivá nanynka, která si libuje v sebelítosti. Najednou zjišťuju, že jiným úspěch nepřeju, mají totiž to, co já chci a tak strašně se o to snažim (známe to- hladovění, cvičení, pocity na omdlení, zima, nekonečné hodiny v noci, kdy nemůžu spát), ale pořád mi to uniká. Vidim okolo sebe holky, ze kterých se mi, promiňte mi tu tvrdost, dělá fyzicky špatně. Jsou nechutně tlusté, ale také většinou nechutně veselé. Nebyla jsem nikdy rozesmátý diblík, ale kdysi jsem se jim taky podobala. Holky, máte to stejně? Máte taky pocit, že od té doby, kdy jste do toho spadly, jste jiné? Nespolečenské, smutné a závistivé? Máte to taky, že jste bývaly chytré holky, co měly vždycky názor a dokázaly o věcech přemýšlet, ale teď na to nemáte sílu? Taky vám něco žere mozek do té míry, že stěží zvládáte pracovní i jiné povinnosti? Mně to nemyslí jako dřív, mně se nežije jak dřív a možná si tak trochu přeju, aby mi to ten mozek sežralo zcela, abych nebyla jako teď- rozpolcená osobnost, která na jednu stranu ví, co ztrácí, ale na druhou stranu nebojuje, aby se tomu vzepřela. Být jen jedna by mi ten život ulehčilo. A tak mě napadá, že hodně lidí zdůrazňuje, jak vás PPP ničí fyzicky, ale pro mě osobně, je ta psychická stránka horší. Byla jsem vychovaná v tom, že záleží na schopnostech a inteligenci a především na tom, jak slušný jsem člověk. To, že se tomu tak strašně zpronevěřuju mě ničí. Vím, že fyzické následky mít jednou budu, pokud takhle budu žít dlouho, ale to je daleko a já jsem pořád mladá a moje tělo mě nikdy kromě nadprůměrné náklonnosti k ukládání tuků nezradilo.S těmi psychickými následky ale žiju dnes a denně a stále mě to nutí se ptát, jestli to nechám dojít do té fáze, že ty důsledky PPP přijmu za vlastní, anebo se tomu vzepřu. Často se tu mluví o tom, že bez jídla umřeme, ale nemáte, holky, pocit, že před tou fyzickou smrtí přichází smrt nás sebe samých? Já jsem sebe sama už ztratila, ale pořád věřím, že až opravdu budu chtít, někam sáhnu a najdu se tam- nadšenou, energickou a přátelskou. Věříte tomu také, nebo je tohle konečná?

Ahojky všichni, kdo jste ochotní číst moje (blá)bolení. Pročítám tu příběhy a musím mít puštěnou hudbu do sluchátek, aby se mě tolik nedotýkaly. Tolik bolesti a zároveň naděje, že mě z ní někdo nebo něco dostane člověk hned tak někde nenajde. Já jsem teď zjistila zajímavou věc. Nemůžu být sama se sebou. Neexistuje nějaké nicnedělání nebo rozjímání. Jakmile mám volný den, musím si ho nějak zaplnit, protože kdyby ne, musela bych se zaobírat svým vnitřním světem. Je to jak kdybych měla svojí duši zahrabanou někde hluboko v sobě a nemohla k ní dostat přes vysokou zeď. Kdo jí ve mě sakra postavil??? Proč mě má chránit přede mnou samou? Kde jsem vzala přesvědčení, že jsem zlá a nemám vůbec právo žít? Proč se zároveň poslední rok tolik bojím smrti? Bývala jsem anorektička i bulimička, teď se jen občas přejídám, ale jen v mezích normy, žádný extrémy. Proč se bojím smrti, když vlastně ani pořádně nežiju? Proč je pro mě fyzické důležitější než duševní? Proč miluju a jsem milována, ale nemůžu milovat sama sebe? Proč si nemůžu naplno užít sex s člověkem, kterého děsně miluju a je mi s ním dobře? Proč mi vadí můj tělesný tuk, když všem okolo je úplně jedno, že ho na sobě mám? proč mám pocit, že si nezasloužím jakýkoliv úspěch, který mě v životě potká? Je tu hodně otazníků, které nejdou vymazat, věty, na které nelze odpovědět…..

Ahoj všem, kteří mají podobný příběh jako já. Jako malá jsem byla hrozně boubelatá, na základce jsem trpěla pitomýma poznámkama dětí okolo a na střední škole přišel ten zlom!! V prváku jsem opět přibrala, moje nejvyšší váha byla neskutečných 93kg!!! V té době jsem si řekla „STOP“ a asi na popadesátý pokus začala hubnout!! Konečně jsem to dokázala- sportovala jsem, jedla dělenou stravu, neměla jsem chuť na sledké…zkrátka všechno bylo fajn a já za necelý rok vážila 64kg! Zhubla jsem skoro 30kg a odrazilo se to na mě- najednou všechno bylo fajn, kluci o mě začali konečně projevovat zájem a já byla v pohodě!! Jenže pak přišlo období, kdy jsem měla neskutečné chutě na sladké-a nešlo odolat!! Jednou jsem se přejedla a začala jsem mít výčitky svědomí! I přes to, že o poruchách příjmu potravy mám díky své škole informací víc než dost a vím, jak moc to tělu škodí, jsem pak prostě šla a zkusila to vyzvracet- nemohla jsem přece dopustit, abych byla zase ta tlustá ošklivá holka!!!! Zvracela jsem a zjistila, že ono to jde!!Já prostě nezvládám nejíst sladké, to prostě nejde!! A tak jsem to začala řešit takto- najíst se a v zápětí vyzvracet!! Netrvalo dlouho a já se v tom vezla! Teď už takhle žiju dva roky a prostě nemůžu přestat!! Dostala jsem se na dno a přes všechna pedsevzetí, že s tím něco udělám, to stále trvá a poslední dobou je to asi čím dál horší!!! Už vážně nevím jak dál, odráží se to v mém chování-jsem protivná,hnusná,hádám se s rodičema-to vechno proto, že mám problém!!Konečně jsem si to pořádně přiznala a chtěla bych se toho zbavit-ale ono to prostě nejde!!!!!! Zvracím téměř každý den, někdy i dvakrát, o víkendu třeba i třikrt-čtyřikrát!!!!! Vím, že takhle to dál nejde a že bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale nemám na to odvahu!! Už dvakrát jsem stála před ordinací psychologa, ale nedokázala jsem vejít dovnitř!! Fakt nemůžu, nejde to!!! Jsem už z toho všeho úplně zoufalá, poslední dobou jsem uzlíček nervů-každou chvíli brečím, všechno si hrozně beru, všechno mě trápí-je toho prostě na mě už moc!!!Strašně ráda bych byla zdravá normální holka, hrozně moc chci pomoct, ale nevím, co to mám udělat!! Prosím, poradí mi někdo???

Toto je snad omůj smistý padesátý šestý příběh na těchto stránkách. A není to příběh, je to jakýsi občasný deník. Sama si píšu deník už čtyři roky, a je to úžasná věc pro zachycení fází vašeho života. Je to prý úžasná terapie… Opravdu? Neustále se patlat ve svém neštěstí, rozebírat ho do děsivých detailů, či psát o formách sebevraždy, která bude krásným završením mého života… A jak ty myšlenky píšu na papír, tak se vlastně zhmotňují. Je to černé na bílém. Už to není pouhý závan pocitu, je to věc, je to deník, sbírka mých krutých myšlenek, schovaná v krabici. Když ostatní holky řeší otázku, jestli si koupit modrý nebo zelený tričko, ja řeším, jestli jsem víc anorektička nebo bulimička. Jak tak sleduji, teď se úspěšně vydávám na dráhu anorektičky. Je jaro, a bulímie se hodí do melancholicky depresivního podzimu. Ty pocity, které jsem v sobě před těmi lety jakožto bulimička přecházející na anorexii měla, a které jsem v záchvatu ebelítosti a pudu sebezáchovy bohužel potlačila, jsou zpět, v plné síle. Vím, že na bulímii ani anorexii neplatí uvědomění, jsem myslím uvědomělá přehnaně, ale jde o touhu, jakousi nepopsatelnou, koketovat se sebou, se svým zdravý, s životním náhledem anorektičky. Je to ohromná, skutečně velkolepá zkušenost. A tehdy, když jsem jako třináctiletá začínala se zvracením, řakla jsem si, že zkusit se má všechno. Zakázané ovoce… no znáte to. A s takovým děsně „free“ pocitem, že mě bulímie akorát obohatí, jsem se do ní vrhla střemhlav. Počateční neúspěch byl ještě větší motivací nořit se do ní víc a víc, měnit svou psychiku tak, jak se mi zachce, deprimovat se a podporovat své sebedestrukční vlohy. Bylo to odporně krásné. Bylo to zvrhlé, stejně jako já. Přišlo mi, že ke mě patří. No patří. A taky mě nesmírně obohatila. Ani nevím, jestli se sluší mluvit o ztrátách, každá zkušenost má své oběti, ale z tohohle se snažím těžit jen to … dobré. Otázka však zní: co může být na psychické poruše dobré? Všechno. Jste blázen, pošetilý a zahloubaný, máte pro sebe omluvu. Můžete být jakkoli nešťastní, ale bude ve vás to permanentní vzrušení z vaší temné části já.

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…