Archive for category: Můj příběh

Jmenuji se Adela a v pondeli mi bude 18.let..Rikam si,ze jsem uz velka holka…Ale houby..Jsem jen uplna nula… Pred rokem a kousicek jsem vazila 73 kg pri 167 cm.Vzdycky jsem mela vykyvy..Miluji sladke a vzdycky jsem rada usinala s plnym briskem…Po smutnem rozchodu jsem o to vic neresila,ze se zpravim..byla jsem zklamana a neresila nejaky vztah..postavu…Bylo mi vse jedno..Neresila jsem ze mam o par kilo vic..Ani mi to nepripadalo..Obcas jsem mela nejake ty stavy, kdy jsem si rekla,ze nebudu nic jist, a tak nejak jsem to vzdycky nevydrzela a vecer si uzivala jidla.. Pak jsem najednou potkala cloveka, do ktereho jsem se zamilovala..uzivala si lasky a konecne jsem byla stastna,ze je na svete clovek,ktery me ma rad a s kterym si uzivam jen krasnych chvil.. V lete jsem musela jit predat neco Martinovi-muj pritel, do prace. Kde byla i jeho byvala pritelkyne..Nikdy jsem ji nevidela,ale najednou mi ji predstavil, kdyz jsem mu predtim rikala,ze bych ji rada nekdy poznala(zili spolu 7 let).Prisla nadherna, sympaticka, usmevava, stihlounka( tak 5o kg maximalne!!!!mozna tak 45 kg)blondynka.A zacal muj problem…Uz predtim mi Martin trosku naznacoval,ze bych mela vic sportovat,ze jsem docela lina,ze vazim vic nez on(Martin ma pri 176 cm asi 67kg).Coz me pak uz docela drasticky prinutilo neco s moji vahou delat.. a taky z duvodu, ze vim,ze martinovi se asi libi jen stihly holky a ze bych o nej mohla po case prijit, protoze bych se mu hnusila,zacala jsem resit rapidne vahu.Ale asi jsem si pro to nenasla zrovna vhodne reseni..ze zacatku jsem chtela sportovat,ale chtela jsem zhubnout co nejdriv.. a tak jsem zacala nejist..pokud jsem se najedla tak jsem si vzala projimadla(samozrejme vic nez je zdravo,treba 6-7 tablet a ma se brat max 2).Bylo mi sice zle.noc jsem probehala na zachod,ale nevedela jsem jak jinak to resit..Po nejake dobe, jsem se z tech silenejch 73 to slo postupne dolu..65 kg uz pro me bylo neco..pripadala jsem si fakt dobre..ale porad jsem vedela,ze se potrebuji nejak vyrovnat te bejvalce.. a tak jsem postupne doopravdy treba den nejedla,pak si dala jen ryzi s dusenou zeleninou, musli s jogurtem a tak.. a kdyz jsem to nevydrzela a dala si vic jidla, ktere nebylo v normalu,vzala jsem si projimadlo!..Pocit,ze to ze mne vsechno zase vypadne a ja nebudu muset mic vycistky,ze jsem toho hodne snedla, a rano se probudim s plochym briskem me uklidnovaly.. i kdyz jsem vedela,ze sama sebe postupne docela nicim..Jednou jsem si nechtela vzit projimadlo,tak jsem se sla vyzvracet.Bylo mi ze sebe samotne fakt odporne. neverila jsem,ze mi to jde…Protoze jsem to predtim x krat zkousela a nikdy mi to neslo..Je fakt,ze po vyzvraceni jsem se citila dobre. Vedela jsem sice,ze jsem nevyzvracela vsechno to hnusny jidlo, ktery do po me hladoveni padalo,ale aspon neco..Ten samotny akt, kdyz jsem sedela u te zachodove misy a z hrdla mi vsechno to jidlo padalo bylo az k placi…Sileny..Tohle jsem udelala ale jen jednou.. Postupem jsem na jidlo a na to,jak ho eventualne dostat ven myslela cim dal vic..prestala jsem skoro jist maso, vsechno nezdrave..ale zaacla jsem hodne jist vlakninu, zeleninu s ryzi a ruzne stavy z mrkve a jablek,ktere si muzu udelat sama doma..Coz me bavi..:-) a je to i zdravy… K dnesnimu dni vazim 56 kg.a to asi jen proto,ze jsem si vcera protrpela noc na zachode.po 3 dny jsem toho snedla docela dost a vedela jsem,ze to musi jit pryc z tela…Rano jsem se citila zase krasna a stihla a byla jsem rada za ten fakt,ze je to z myho tela pryc.!!!Ale 56 kg mi nestaci..chci aspon 5o kg.dala jsem si to jako cil.Ten mame tyden ve skole praxe, a ja vim,ze nebudu mit zadne povinnosti s ucenim a tak si chci od zitrka do soboty, kdy slavim ty narozky dat jen takove ocistujici stavy z mrkve a jablek a pit hodne vody..Doufam,ze se mi podari za ten tyden zhubnout aspon 2-3 kg, i kdyz mozna bych mohla vic..CHci na te sve oslave vypadat fakt cool, aby mi kazdej rikal jak mi to slusi..Hrozne mi totiz zalezi na to, jak vypadam,co mam na sobe za obleceni a tak se chovam ve spolecnosti… Nevim,jestli tohle co pisu je anorexie, ci bulimie, ale vim urcite,ze nejaky problem tam asi je.. Ale ja ho zacnu resit az mi bude tect do bot..protoze ja tech 50 kg mit chci..bude to fajn a ja se konecne budu citit aspon v necem podobna jako Martina bejvala.. a nebudu muset mit deprese, ze ja jsem jen hnusny tlusty prase a ona je krasna, stihla a dokonala… Musim taky priznat, ze veskere problemy hrozne dolehaji na moji psychiku.Kdyz jsem vyhladovela,mam dobrou naladu,protoze vim,ze netloustnu, kdyz jsem najedena vsechny kolem sebe zprudim svou spatnou naladou..Taky tim trpi nas vztah, protoze si uz nejsem tolik jista sama sebou..Ale doufam,ze jednou bude lip..

Když jsem si tady pročítala vaše příbehy, rozhodla jsem se taky přispět. Konečně jsem přišla na to, kdy to všechno začalo. Bylo to asi když mi bylo 12. Bydleli jsme tenkrát v rodinném domku spolu s babičkou a s dědou. Občas na návštěvu přijeli otcovi sestry. Nevím co z toho měly, ale vždycky si museli do mě rýpnout. Pamatuju si, že jsme jednou měli ve škole úkol, zjistit svoji výšku a váhu, jenomže doma jsme váhu neměli a já musela jít k babičce. Samozřejmě tam byla i teta. Když jsem řekla co potřebuju, teta mi odpověděla: ?Běž se zvážit, ale pozor ať nám tu váhu nezrouchneš?. To byl asi jeden z prvních impulsů začít hubnout. Dařilo se. Moje teta ale dosáhla pouze toho, že jsem ztratila veškeré sebevědomí a dostat se z toho nemůžu ani teď. Asi o 2 roky později to pokračovalo, ale trošku jinak. Chodila jsem s kamarádkama na koupaliště. Jsou to holky od přírody hezky stavěné a já jsem si vedle nich připadala tlustá jak prasátko. Opět jsem začala z hubnutím, ale hubnutí není možné, když má člověk deprese. Sotva jsem začala jíst zdravě, vydržela jsem to 3 dny a pak jsem vybílila ledničku a bylo mi dobře, jenomže když jsem si uvědomila, že se blíží léto a plavky, bylo mi se mě zle. Vždycky jsem si říkala: ?Kdybych nebyla tak nenažraná a vydržela jíst tak abych zhubla, mohla jsem teď už vypadat úplně jinak?. To se neustále opakovalo. A bohužel se to opakuje doteď. I když mám BMI kolem 20, pořád mi v hlavě zvoní poplach: ?Začni se sebou něco dělat, takhle budeš v plavkách vedle holek vypadat jak prase?. Nevím jak z toho ven, pro mě moje postava zdaleka nevypadá podle mích představ. Pořád mám k vůli tomu deprese, místo toho abych jedla zdravě, se přejídám a pak se za to nenávidím…Jsem hubnutím posedlá, je to vlastně jediné, o co se poslední 4 roky snažím.

Tak už je to tady zase je večer a zamýšlím se nad tím co sem to zas provedla, přemýšlím jestli tohle všecho má cenu. Dostávám se do zvláštního stavu mám chuť si fyzicky ublížit, ublížit si tak abych vyhnala z hlavy ty myšlenky který mě tak moc ničí. Zavírám oči a vidím se v nemocnici na lůžku nehýbu se, nemluvím jen vnímám okolo sebe lidi kteří ke mně přichází jsou to rodiče,sestra,prarodiče,kamarádky,kamarádi a můj přítel a pláčou, já si mám vybrat jestli půjdu tam kde budu mít svatej klid nebo zůstat na zemi a dál se ničit s každým ránem se probouzet s myšlenkama jak být dokonalá jak být hubená jak si pozvednou aspoň o kousek sebevědomí který je někde až pod bodem mrazu.Otevírám oči a vracím se do reálu. Já už si nechci říkat každý den že už s tímhle vším skončím je to furt dokola, nedokážu se ovládnout jako bych byla dvakrát jedna normální a jedna šílená, ta první vnímá co dělá, ví že to dělat nemá a ta druhá mě doslova ovládá a navádí mě k věcem který sou snad i nenormální. Měla bych jedno obrovské přání který se mi už bohužel nikdy nesplní přála bych si,aby mi bylo tak 10let a začít od začátku vzpomínám na časy, kdy sem nepřemýšlela nad tím jak vypadám jediným mým problémem bylo vymyslet něco kde bych mohla s kamarádkou provést nějakou kravinu, kdy sem chtěla udělat mámě radost tím že sem jí natrhala pampelišky, chodila s tátou pouštět draka,prala se se sestru atd? kam se vytratily tyhle časy???? Dneska mi je 21 let a trpím už asi rok a půl bulímií ví to jen mí přátelé. Večer když usínám tiše volám o pomoc ale nikdo mě neslyší niko mi nepomůže, vím to sama dokud nebudu chtít já přestat tak mi nepomůže opravdu nikdo, ale kde mám vzít tu vůli přestat???mám pocit že sem v koncích mám pocit že už nemám šanci se odtud dostat. Večer se probouzím ze snů, často se mi zdá o tom jak stojím pře zrcadlem a okolo mě chodí nějaká neznámá postava, která by mě chtěla jako by varovat koukám na ní a ona nic neříká, ale já vím přesně co mi chce říct ?DOST PŘESTAŇ? v tom se ohlížím znova do zrcadla a vidím trosku, ošklivou, hnusnou vyhublou tak moc že nemá nic jen kosti potažený kůží, v tom se objevím v kuchyni a před sebou spousta sladkostí a dobrého jídla začínám se přežírat a pak sem zas u zrcadla a vidím sebe ale mám snad tak 300kg okamžitě se probouzím a je mi do breku proč se mi to zdá pořád dokola?????? Říkám si,nechápu to!!!!! Holky prosím NIKDY S TÍM NEZACÍNEJTE spadnete do toho tak rychle že si to ani neuvědomíte (nikdo vám nepomůže dokud se sami neodholáte vy se dlouho neodholáte,protože to ani nejde možná až vám půjde o život) už se to s váma potáhne. Zůstaňte takový jaký jste nestojí to za to, opravdu NE byla bych moc ráda kdybych se vrátila do dob kdy sem neřešila co sním, kdy mi to bylo úpňe jedno.

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.