Zatmění

Uz si ani nepamatuju, jak je to dlouho, co se snazim zhubnout… Cim vice se o to snazim, tim vice mi ty kila naskakuji… Dneska jsem poprve do vyhledavace svyho notebooku zadala heslo BULIMIE. Ani nevim proc vlastne, o tomto problemu vim snad vse co se teorie tyce. Studuju patym rokem na jedne prazske lekarske fakulte, za rok ze me bude doktorka. Clovek by si rekl, ze jsem ta prvni, ktera by mela mit „rozum“ a ktera by si mela uvedomovat nebezpeci nemoci z poruch prijmu potravy (ppp) a tak se ji ucinne vyvarovat. Jenze ono to tak bohuzel nefunguje, muj rozum presne chape vsechny ty rizika a komplikace z ppp plynouci, ale i tak se moje telo chova presne podle ucebnice psychiatrie. Citim se, jako bych se pozorovala z pohledu lekare (psychiatra) a zaroven se presne chovala jako (svuj) pacient… Ani pres vsechny ty vedomosti o teto chorobe si nemuzu pomoct, proste jsem upadla do toho bludneho kruhu prejidani se, nejezeni, pociatani kJ, posedlosti jidlem a posledni dobou cim dal castejsiho pohledu do zachodove misy, kam jsem se zrovna vyzvracela… Jako mala jsem byla trochu baculate dite. Urcite ne tluste, ale tak roztomile baculate. Tak okolo trinacteho roku jsem s tim chtela neco udelat, tak jsem zacala cvicit a trochu se kontrolovat v jidle. V tu dobu jsem zacla hrozne rychle rust, tak moje hubnuti slo jak po masle. Vsechno mi slo uplne samo a z oskliveho kacatka jsem se zacla menit. V sedme osme tride jsem ze sebe zacla mit skvely pocit. Vedela jsem o sobe, ze vypadam skvele, byla jsem hubena (fyzicky i po psychicky strance) a kluci za mnou zacli poradne behat. Je to asi posledni obdobi, co si pamatuju, ze jsem byla sama se sebou spokojena a stastna. Na letnich taborech jsem se ucastnila vsech tech soutezi „miss“ a vyhravala je. Do dnes si pamatuju, jak moje starsi sestra v mych asi ctrnacti za mnou prisla a rekla mi, ze bych mela byt modelkou. Prinesla mi stary cerveny lodicky na vysokych podpadcich, at se naucim chodit a ze pak pujdem na nejakej ten konkurz. Hrozne jsem se tesila, ze budu modelka a hltala vsecny ty clanky v Cosmo Girl o modelkach. Kdyz jsme pak na jeden takovy konkurz dorazily, jedna dost nepristupne vypadajici zenska mi odebrala miry se slovy, ze je to moc na modelku…tim okamzikem se vsechny moje sny o modelingu rozplynuly a ve mne se zacal zivit muj stary znamy komplex z detstvi – jsem TLUSTA!!! Zpetne vim jiste, ze v te dobe jsem rozhodne tlusta nebyla, byla jsem hubena i kdyz ne vychrtla. Jenze cim vic jsem tenkrat premyslela o sve „tloustce“ a snazila se zhubnou, tim o to vetsi jsem mela depky. Zacala jsem se propadat do bludneho kruhu. Miluju sladky, hlavne cokoladu. A cokolada je docastne skvele atidepresivum! Po 16. roce jsem zacla pomalu ale jiste nabirat na vaze a moje depky se zvetsovaly do depresi. Svoje spatny nalady jsem lecila cokoladou. Cim jsem starsi (dnes je mi 24), tim vic zabredavam do svych smutnych nalad a o to vic je resim jidlem. Dopracova jsem se do faze, ze jsem jidlem posedla. Na jidlo myslim porad. Ted uz ani nevim jestli je prvni depka a pak zachvat zravosti a nebo zachvat a nasledna depka. Uz se to neda rozlisit, proste jsem v tom az po usi a nevim jak ven. Snazim se svoje zachvaty zravosti odstranit, ale vzdycky je to silnejsi nez ja. Nechapu, jak me to muze vzdycky tak premoct Nechapu, proc jsem proti tomu tak slaba, kdyz jine veci resit umim. Nejakou dobu se kontroluju a pak prijde chvile, kdy se mi najednou zatemni mozek a ja musim v co nejkratsi chvili do zaludku nasoukat co nejvic tech nejkalorictejsich veci. Posledni dobou, abych nepribirala, jsem presla na taktiku zvraceni. Uz jsem se to slusne naucila, i kdyz mi to ze zacatku moc neslo. Je to hnusny a nenavidim se za to. Ale porat tloustnu a tloustnu. Minule leto jsem mela sve maximum 85 kilo pri svych 174 cm. Ted se mi podarilo 7 kg zhubout cvicenim a relativne dobrou sebekontrolou a bohuzel obcasnym zvracenim. Blizi se konec semestru ve skole a plno zkousek prede mnou a ja se zas nedokazu kontrolovat a mivam zase casteji svy zachvaty. Odmitam uz stoupat na vahu, ale vim, ze kg zas pomalu naskakuji… Nenavidim se, zacina mi to prerustat pres hlavu a ja to nedokazu kontrolovat. Mam depresi. Nechodim ven pokud nemusim, klukum a kamaradum se vyhybam jak muzu, citim se hrozne tlusta a menecena. Vzpominam na to, jake to bylo skvele, kdyz jsem byla hubena a stastna. Jsem osamela a smutna. Preju si, abych mela silu se z toho dostat. Kazde rano zacinam s tim, ze ode dneska bude uz vse OK, nebudu posedla myslenkami na jidlo a pocitanim prijatych/vydanych kJ. Jenze pak se mi najednou necekane zatmi pred ocima a ja musim snist co se da… Budu rada, kdyz se mi nekdo z Vas ozve. Napadlo me, ze treba bude snazsi na to nebyt samy a vzajemne se podporit…

Já opravdu CHCI ven a CHCI to dokázat…tak proč to nejde?

Asi před půl rokem jsem sem psala že mám anorexii a chci se z toho vyhrabat. Začala sem chodit na psychiatrii dostávala se z toho jenže nastal úplně novej jinej problém…přejídání se…ale já nechci. Nechci jíst nepravidelně ani nemůžu ze zdravotních důvodů, ale tělo vždycky křičí a řve že musí a natahuje ruku po jídle který nechci jíst a moc dobře ví jak pak bude smutný a nešťastný že zase prohrálo. Já vím že tohle je pouze otázkou vůle…..ta se mi někam zaběhla a já jí marně hledám právě asi půl roku. Vím že když tohle překonám a tím sama sebe budu silná a odhodlaná udělat věci které byych nikdy neudělala ( v dobrém slova smyslu) A proto vás prosím….vím že uvnitř jsem hodně silná osoba ale potřebuju jí zase probudit….pakliže si někdo tuhle prosbu čte a byl tak silnej že se z tohodle problémy dostal prosím napiště mi co jste ďáli já chci opravdu ven skoušim to každej de znovu a znovu nevzdávám se ale trvá to příliš dlouho….prosím poraďte jak z toho zatracenýho kruhu ven….ahoj Bára * * *

Mentalni anorexie spojena s bulimii

PORUCHY PRIJMU POTRAVY Myslím,že toto téma je dost známé,dá se říct vsech dospívajících dívek,ale i chlapců.Je to onemocnění,kterého si nemocní v mnohých případech ani nevšimnou…Bývá to následek špatné zkušenosti,kdy nás může někdo nařknout,že jsem nějací silnější,ale také se do toho můžeme dostat pomocí depresí,kdy nám nechutná jídlo a my ho zacneme odsunovat,ale většinou to byvá chtivost vyrovnat se modelkám.Spoustu lidí si říká,že zrovna on by do toho nikdy nespad,ale většinou onemocníte,že ani nevíte jak.Konec konců s tím mám zkušenosti i já.Zhruba před 2ma lety,si můj otec našel milenku a já to špatně snášela,onemocněla,prostě vůbec nic se mi nedařilo:(Nějak se to ve mně věw semlelo a já pomalinku přestávala jíst…Kdyz uz jsem nejedla vůbec,byla mi furt zima,casto sem usinala,hodne jsem zvykala,byla jsem casto nebrousena apod.Pak na to prisla mamka a nastesti sem se z toho dostala,ale po pravde jsem behem 2 let o tom furt premejslela a mela mensi vypadky,kdy jsem nejedla…Zlom prisel zacatkem skolniho roku 2006,tedy nekdy kolem ZARI.Kdy jsem se zacala opet hodne pozorovat,dokonce mi rekla jista pani ucitelka,ze jsem asi kilo pribrala,ale ja si veci hodne beru.Bylo mi to strasne moc lito a ja se rozhodla neco s tim udelat.Pomalinku jsem ze sveho jidelnicku odstranila cukry,vynechavala jsem svaciny ve skole,pak obed,veceri az mi zbyl nejakej rohlik nebo jablko denne.Vzhledem k tomu,ze rodice ziji oddelene,musim na vikendy jezdit k tatovi.Kdyz se blizil 3. vikend a ja musela k tatovi,tusila jsem,ze budu muset jist.Jenze za dobu meho nejezeni,se mi velice zcvrkl zaludek a mne bylo furt spatne.Byla to neunosna bolest a ja premyslela co bych mela udelat,aby mi nebylo spatne.A tak jsem si strcila prst do krku….Nic mi to nedelalo,az po par minutach sem se konecne vyzvracela….Velice se mi ulevilo,bylo mi dobře…A jak já byla šťastná,že konečně umím zvracet:P A od té doby jsem jedla podle mého názoru ,,normálně“,což znamenalo 1 rohlik denne,maximálně 2 jablka a hodne vody.A samozřejmě jsem tyto zasoby jidla vždy vyzvracela…Začala jsem na sobě pozorovat,že mám špatnou náladu,už se nesměju,jsem strašně unavená,všude od modřin,a vlastně uvědomila jsem si,že to se mnou neni dobre když jsem si v kabince zkoušela kalhoty o velikosti 36 a ty mi spadly…:(Furt jsem se s někým hádala,najednou jsem byla víc výbušná než kdy jindy..Měla jsem naplánováno,že pojedu s tátou a jeho ,,přítelkyní“ na hory…Jenže den před tím jsem se strašně pohádala s mamkou,a druhý den ráno také,kdy jsem se psychicky sesypala a řekla jsem jí co mi je,a že nevím jak z toho ven..Bylo vidět,že je strašně nešťastná ani mě nechtěla pustit na ty hory…Nakonec jsem na hory jela,jenže jsem tam zvracela z vesela dále…Když jsem se vrátila domů,mamka mě vzala za obvodní lékařkou..Ta mi napsala doporučení k psychiatrovi..Psychiatricka mi rekla,že bud pudu do nemocnice,nebo mi da prasky…(antidepresiva).Samozřejmě jsem zvolila prasky…Prasky jsem brala tyden,ale behem toho tydna mi byla zvysena davka,takze jsem brala prasky rano a vecer…Na to jsem reagovala spatne..Dvakrat jsem zkolabovala…Tak jsme se zase ocitla u psychiatricky,ktera mi nabidla,že muzu jit na chvilku do nemocnice kde me daji do poradku…Protoze jsem se chtela uzdravit,souhlasila jsem…To bylo dne 5.3.2007.Al e kdyz jsem se dozvedela,ze pujdu do Bohnic,uz se mi tam tolik nechtelo…Do Bohnic jsem nastoupila 8.3.2007…Kdyz jsme tam prijeli,prselo,byla zima a ta budova byla strasna,vsechno to bylo strasne depresivni…Vesla jsem tam a vsude byly obrazk,nejak ta nervozita ze me spadla…Pak jsme sli na denni lekarnu,kde me prijimala sestricka Marcelka(moje patronka=muzu se ji se vsim sverit a ona to nikomu nerekne) a Renata.Pak jsem jeste byla u stazujici doktorky.Kdyz jsem se vratila na d. lekarnu rakli mi rozluc se s rodici.Najednou mi to vse doslo a ja zacla bracet,strasne jsem brecela a rikala ze se mi tam nelibi a ze chci domu..Kdyz rodice odjeli,prisli holky ze skoly a slo se na obed.Vsichni na me koukali jako na nejake divne zjeveni:P Povidalo se o me ze jsem strasne namyslena…Docela me to mrzelo:(Zacal jsem se tam bavit s holkama u stolu s Iwcou,vercou,Andy,ptala jsem se jich na hodne otazek..Ptaly se me jak dlouho tady budes:a ja:,,no ja nvm,ale takovy 2 tydny:D´´Ted se tomu smeju.Moc se mi do obeda nechtelo,tak jsem snedla asi 2 lzicky a pak se slo na pokoj.Kdyz jsem prisla na pokoj a videla ty hole zdi,vysoke stropy,mrize na oknech bylo mi strasne:(Take jsem si neumela predstavit ze to tam vydrzim kdyz se tam nesmi mit mobil,zvyky,ziletky,mp3-ty jenom nekdy,zrcadka by taky nemela,piti a jidlo na pokoji,nesmeli se pujcovat veci,fen,zehlicka na vlasy,kofein:(,proste jsem si pripadala jako cvicena opicka:(Po nejake dobe kdyz jsem si tam zvykla,me pustila pani doktorka na jeden den o vikendu domu!Rodice se bali,ze az pojedu zpatky budu brecet,ale ja rikala ze nebudu delat sceny,ale ze se tam budu naopak tesit,protoze jsem vedela ze me cekaji jeste psychologicke testy a po te bch mohla jit domu..Ze zacatku jsem si rikala,ze tam jsou strasny lidi,ze bych se s nima nemohla nikdy bavit,ale postupem casu jsem si tam nasla velice dobre pratele!Hodne se mi tam zlepsila nalada.Snazila jsem se tam delat srandu,aby nikdo nebyl smutnej.A vlastne jak zacinal nas den?V 7:15 jsme meli budicek,prisla sestra do pokoje a volala holky vstavame,uklidte si postele a stolky budu to kontrolovta,pak jsme sli do satny a koupelny,pak do herny pripravit kresla na komunitu=(neco jako vizita,sezeni s doktorkou,psycholozkou,pí.socialni,sestrou a magistrem,kde jsme resili jak se mame,a jake aktivity budeme mit),v 7:45 byla snidane,v 8:00 komunita,8:30 skola,10:45 svacina,kdy jsme sli ze skoly dolu na oddeleni(v prizemi jsou holky,v 1. patre kluci,uplne nahore je skola),bud 12:30nebo 11:45 jsme sli na obed,kdyz nebyly aktivity tak jsme meli poledni klid do 14:00.kdy jsme nesmeli z pokoje na jiny pokoj,pote aktivity jako napriklad:sarapatka(telocvik),papirna,rehabilitace,denicky,sklarna,vareni,plavani,kone,relaxace,loutky(divadlo,kde hrajes na podiu,ale ne s loutky),….Bylo toho hodne.v dobe navstevnich hodin jsme byli na zahrade.Klem 15-16:00 byla svacina,kolem 17:00 jsme se koupali,17:45 vecere,pak vycistit zuby a napokoje psat deniky,rozestlat si postel,v 19:30 jsme chodili povinne na zpravy:(A pak podle chovani byla vecerka…Po mesici kdy uz jsme byla vysetrena mi pani doktorka pridala jeden prasek,tim jsem ztratila vsechny idealy o tom ze pujdu domu…Nechapala jsem proc mi prasek ans rovnani nalady dava az po mesici!!Nic mene jsem to musela prekonat:PByla tam holka,ktere bylo 13 let,neumela cist,psat,a pocuravala se..Byla hodne zanedbana..Dle jeji postavy,jsem usoudila,ze ji doma nedavali najist,take to jak se bala aby dostala vubec jidlo.Ona byla cikanka,tim nechci rict ze cikani jsou spatni to urcite ne mezi nimi je spoutu fajn lidi,ale jeji rodice se mezi ne urcite nepocitaji.Take tam prisla holka,ktera byla hodne postizena…Jeji otec byla Nemec,ona byla silnejsi postavy,jmenovala se Klara,nesnasela kdyz ji tak nekdo rikal,prej KLARKA,milovala EWU FARNOU,coz mi docela lezlo na mozek..Stale si propichpovala usi,ruce a nohy vsim co nasla…Take dostavala furt zupan(ustavni obleceni,kdy mas zakazany aktivity,vikendy doma,chodit ven).Chtela byt stredem zajmu.Hrozne chtela furt objimat,jenze ona nedokazala odhadnout silu,takze nas tam malinko pridusovala…Strasne ji smrdelo z pusy..:A kdyz jsem ji rekla jestli pouziva pastu a ona jo,ale neska jsem si necistila zuby rekla jsem,heh mozna bys mela strasne ti tahne z pusy a ona se svymi 80kg mi dupla na nohu a mela radost,ze me to boli..Taky casto polykala spendliky,kdy ji pak odvazeli na Bulovky,na rentgeny,na operaci.Si pamatuju jak ji davali,zeli a projimadlo:P Taky mi furt psala dopisy strasny.Taky tam byla holka,ktera pri vysce 150cm mela 85kg.Chybely jí nejake 2 hlavni hormony,ale je take pravda ze strasne moc jedla..Mela dietu a kradla nam z balicku(tasky,kde jsme meli napr.ovoce a sladkosti z domova) veci ktere nemohla,napr. jednou na ni koukam aona v ruce celou tabulku cokolady,rika?,,natalie pojd sem´´,a ona tak koukla a prisourala se.Rikam,,Kde jsi to zase corla?´´,,Ne to je moje,to mi dovezla babicka!´´,,Jaka babibacka?Did tady zadna nebyla,a urcite by ti nedovezla to co nesmis!´´A ona mi ta holka dala asi 2 ctverecky,jako nvm k cemu kdyz ja to nejim:DTak ji to sestra sebrala a zjistili jsme ze to ukradla moji kamosce..No,jiz jsem vedela datum kdy me propusti naporad domu.Pod podminku,ze budu vsechno oki,tak me pusti 11.5.!Tak jsem si rekla,ze do ty doby si to tam uziju.propasovala jsem si tam fotak!Abych mela pamatku.Vzala jsem si tam detskej telefon a delala ze telefonuju.Chodila jsem po chodbe a pak na me volala sestra:,,Miso jak dlouho volas?´´,,Sestri asi 2 hodiny´´sestra:,,Coze?´´A sla pryc…Pak me zavolaly sestry z nocni lekarny…,,Miso,kdo ti ten mobil pujcil?´´A ja:,,Nikdo!Ja ho mam uz dlouho u sebe sestri!´´A ona:,,No pockej to nesmis!´´A ja sestri si delam srandu!´´a dala jsem ji tu hracku,tak se zacly silene gebit:DPak jsem na pokoji take jeste delala ze telefonuji a prisla tam stanicni,vedela jsem ze tam je tak jsem jeste zduraznila ze mam mobil po taji a nemuzu moc dlouho volat:DA ona:,,Miso????´´,,Jeziiiiisi sestri,upssss!!´´Ona cela vykulena vesla k nam na pokoj a sedla si na kreslo:PRika:,,Miso,pojd mi to ukazat!´´,,Ano sestri´´,,No teda holky!!To si takle ze me budete delat prdel????´´A zacala se strasne smat…Uz se blizilo me propusteni.Ten den byl patek…Kdy je komunita spolecna,jsme spojeny s klukama.Nase pani doktroka,tam zrovna nebyla,a tak se hodnoceni uplynulyho tydne ujala pani stanicni.A rikala:,,No dnes se budeme strasne neradi loucit s Misou!´´Kdyz se tam po te hlasili lidi a rikali mi krasny veci jako,ze jsem jim hodne pomohla,ze si uvedomili spoustu veci,ze tam budu desne chybet,ze tam bude nuda,strasne me to dojalo a ja se rozbrecela:-´Dostala jsem od pani ucitelky cokoladu a rikala mi take krasne veci.Do skoly jsem nesla.Po komunite jsem si sla pro veci co jsem mela na sesterne.A sla k magistrovi do dilny.Tam jsme se spolene vyfotili a kolem 9:00h zazvonil tata a ja se musela rozloucit.Pani stanicni mi take dala takovy balicek.Vubec jsem nevnimala,ze jedu na stalo domu.Pripadala jsem si jako ze jedu jen na vikend.Vite,ja si myslim,ze mi to pomohla v mno vecech!A to,ze jsme si uvedomila spoustu veci,ke kterym bych jinak asi neprisla,byla jsem svedkem zivotu lidi,kteri jsou na tom hodne spatnem,lide mi rikaji,ze jsem ted hodne psychicky vyspela,srovnala jsem si sve priority a nasla spoustu pratel a diky tomuto jsem zkusila muj sen a to jake to je stat na jevisti v divadle..Takze holciny,vim ze je to tezke,ale prosim nechtejte se dostat az tam kde jsem byla ja!Jestli jste teprve na zacatku,poproste o pomoc!Prosim neublizujte si!Vazne to za to nestoji!Ja vim ze je to vazne neskutecne tezky.?Mete nejakou predstavu samy o sobe a chcete si ji priblizit,ale prece nikdo enni dokonalej!To by byla na svete strasna nuda!Vim,jak jsem na zacatku hltala vsechny odkazy na ppp a ty fotky a kdyz jsem si cetla nejaky tokovyto pribeh a vubec jsem si z neho nic nevzala,protoze jsem si rekla takle ja nikdy nedopadnu!Jenom malinku zhubnu a bude to dobry..Byla bych velice stastna kdyby jste si z tohohle neco odnesli!!!Misa Jandová;-)

Tajemství deště

Tenounký pramínek vody stéká dolů po stěnách. Ta voda tiše šumí. Na její hladině se odráží velice nejasný, rozpitý obličej mladé dívky. Ještě že voda není zrcadlo, pomyslela si dívka. A měla pravdu. Kdyby byla voda zrcadlo, byla by vidět ta lítostivá zoufalost a tichá bezmocnost v její líbezné tváři. Je skoro žena, ale jak vidno, snaží se jí zoufale nebýt. Nebo jí být chce, ale má obavy. A zahání je tou nejzoufalejší formou. Déšť nejasné barvy rozčeřil hladinu. Tvář dívky je najednou rudá, v očích se jí lesknou slzy, a jako by jedna z nich byla poslední kapkou toho deště a dopadá na zkalenou hladinu. A za chvíli opět zahřmí. A z jednoho zahřmění vzniká velice falešná symfonie hromů, těch nelíbezných tónu, těch tónů drásajících srdce i duši. Začíná bouře. Ten podivný déšť dopadá znovu a znovu na hladinu toho jezera. Toho žalem zkaleného, bolestí opilého jezera. Už není vidět ta tvář, ta podivným mládím zjizvená tvář, na které se tento den podepsal dvojnásob. Nebe umírá, vesmír se hroutí, když tu najednou přichází jiný, docela čistý déšť… Tvář mizí, obloha se zhasíná a je slyšet jen šumění té vody. Té, která v sobě nese dívčino tajemství.

nějak nemůžu ven

Vždycky jsem se holkám s anorexii posmívala a libovala jsem si v tom, že mě nikdy nic podobného potkat nemůže. Jednou se ale prostě všechno zlomilo…přestal jsem jíst, ale nejhorší na tom je to, že já, ani nikdo jiný neví co bylo příčinou.Na základce jsem patřila mezi ty nejhubenější a mohla jsem jíst co mě napadlo a v kolik mě napadlo…..teď už ne… Celkově jsem byla s pubertou po zadu, tak se mi tělo ztak nějak začalo dotvářet až v prváku…samozřejmě, že jsem přibrala…ale pořád jsem ještě BMI měla v normě.Při 178 cm jsem vážila asi 65 kg. Když se teď dívám na to číslo…chce se mi zvracet… Pak jsem tedy přestala jíst.Snídala jsem jen velmi málo a ošizeně…na oběd jsem si dávala zeleninový salát bez pečiva a to jsem z něj snědla maximálně 2x až 3x na vidličku…a večeři jsem nejedla vůbec protože ji na intru máme až o půl 6. Někdy jsem nejedla třeba celý den a nebo jenom jedno jablko… Samozřejmě se to odrazilo i na mě….nálada mi klesla na bod mrazu, začaly mi padat vlasy, samy se mi tvořily modřiny, nemenstruovala jsem. Uzavřela jsem se do sebe a na všechny okolo byla protivná. Za 5 měsíců jsem se dostala na váhu 52kg. Začalo si toho všímat okolí a nejlepší kamarádka dale signál tomu, aby se to nějak řešilo. No a teď se v tom asi 3 týdny potácím.Lítám od jednoho doktrora ke druhému a je to nekonečné.Je mezi nimi samo i psychiatr. Do jídla mě nutí každý koho potkám, ale nejhorší na tom je, že já se stále zdráhám a jíst NECHCI!!! Kalorie počítám, tuky taky a porce si vážím, abych náhodou nesnědla něco víc….je to příšerné POMOC!

Povzbuzení pro všechny

Ahojte holky! Už jsem tady dvakrát psala svůj příběh. První byl asi před čtyřmi lety, kdy jsem začínala s anorexií bojovat a chtěla jsem ujistit o tom, že „nejsem“ nemocná, druhý byl o dva roky později, kdy jsem začala nad anorexií vítězit. Dnes bych chtěla napsat o tom, co se za ty dva roky, kdy jsem se z toho dostala událo a jak bojuju. Bylo by ale asi dobré připomenout, jak to všechno začalo. První problémy jsem začala mít už na střední škole, kdy spadla do anorexie má sestra. Byly jsme vždycky skoro jako dvojčata a já jsem těžce nesla její hubnutí a to, že by měla být krásnější, než já. U sestry to mělo rychlý průběh, velmi rychle zhubla, ale po vyhrůžkách rodičů se jí podařilo za nějakou dobu opět přibrat. U mně měla nemoc mnohem delší, pomalejší a nenápadnější průběh. Nejdřív jsem ubírala sladkosti, pak jsem přestala jíst teplé obědy, ale asi tak dva roky na střední jsem to držela v únosných mezích. Zlom přišel s nástupem na výšku. Nezvládala jsem psychicky zkoušky a nervy a anorexie se rozjela na plné obrátky. Nemyslela jsem na nic jiného, než na jídlo, měla jsem hrozné deprese. Když jsem začínala na střední s hubnutím, měla jsem asi 50 kg na 169 cm, takžu už tehdy to bylo málo. Na výšce jsem to dotáhla až na 40,5 kg. Byla jsem jako kost a kůže, začali mi zdravotní problémy – začalo mi vynechávat srdce, klepala jsem se a omdlévala. Menstruaci jsem bez hormonální antikoncepce už pěkně dlouho neměla. Jídlo jsem schovávala, vyhazovala, lhala jsem nejbližším lidem a myslela jsem si, že už se z toho nikdy nemůžu dostat. Jedla jsem dva kousky pečiva denně, to bylo všechno a vážila jsem se asi tak 10x i víckrát denně a stála jsem se prohlížela v zrcadle. Už jsem hubnout nechtěla, ale nevěděla jsem, jak to zastavit! Několikrát jsem zkoušela jíst, ale nešlo to. Před dvěma lety se však něco stalo. Měla jsem přítele, který tušil, že něco není v pořádku, ale já to dokázala úžasně maskovat, a začala jsem toužit po miminku..Ale věděla jsem, že s takovou do jiného stavu nepřijdu a ani bych miminko nezvládla donosit. A to byl ten hlavní impulz, to proč jsem si řekla, že se chci, OPRAVDU CHCI, vyléčit! Jako první jsem to řekla příteli. Byl z toho nešťastný, ale rozhodl se mi pomoci. Začala jsem pomalu jíst. Začátky byly hrozné! Třeba jsem seděla na gauči a půl hodiny jsem jedla housku se sýrem. Brečela jsem, ale přítel seděl vedle mně a držel mně za ruku tak dlouho, dokud jsem to nesnědla. Obrečela jsem i každý váhový přírustek, ale věděla jsem, že musím vydržet!! Chtěla jsem se z toho dostat, chtěla jsem mít vysněné miminko! Asi během půl roku jsem přibrala nějakých 8-9 kilo, na svou původní váhu. A jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je to za mnou! Podívala jsem se do zrcadla a i když jsem viděla, že jsem přibrala, líbila jsem se sama sobě. Narostla mi prsa, zaoblily se mi boky. Na ulici mně začala balit chlapi, všichni v rodině mi říkali, jak mi to sluší a uvědomila jsem si, že jsem zase krásná! Zdravotní problémy mi přestaly, srdíčko už nezlobí, deprese se ztratily kdoví kde :)Minulý rok jsme měli s přítelem svatbu, takže teď už je to můj manžel 🙂 a několik měsíců po svatbě jsem přišla do jiného stavu a teď čekám miminko, které se už brzo narodí. Jsem konečně zase šťastná!! Dokážu si užít dobré jídlo, těšit se na něj, a už na něj nemyslím a neřídí mi život jako dřív. I když je pravda, že některé věci se už asi úplně nezmění a vždycky si budu trochu víc hlídat váhu, než ti, kdo tím neprošli. Ale už vím, co je normální a co ne a nikdy v životě bych nedovolila, abych skončila tak jako kdysi.Velký dík patří mému manželovi, ale ten největší mně samotné! Jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla!! A vím, že kdy jsem to zvládla já, zvládnete to taky!! Mnoho štěstí všem..

prejidam se 4roky…

Ahoj,prisla jsem nahodou na tyto stranky a najednou,po 4 letech,jsem konecne mela pocit,ze muj velky tajny problem nemam mozna jen ja…ted doufam,ze se mi mozna ulevi jeste vic,kdyz to konecne reknu nahlas-na tomto foru,protoze doted jsem o tom s nikym nemluvila. V sestnacti jsem si vzala do hlavy,ze jsem moc tlusta,coz si v tom vekeu a nejen v nem rika dost holek.Rozhodla jsem se to resit dietou,na cemz taky neni nic zvlastniho…zacala jsem se zajimat o zdravou vyzivu,postupne jsem vyrazovala nevhodne potraviny,snizovala energeticky prijem az na 4tis Kj,pricemz jsem intenzivne sportovala-dance aerobic,beh,chuze,plavani atd.,za mesic jsem zhubla z 65 na 57kg,ale byla jsem silene vycerpana,unavena,porad jsem spala a silene touzila po jidle,zvlast po sacharidech,nejsem masovej typ:). Pak se to ale zacalo hroutit.Kluk z tanecnich,do ktereho jsem byla zamilovana,se na me vykaslal,doma peklo-nasi spolu cely zivot nevychazeli,otec byl alkoholik a tyran,hadali se denne,ale ja si na to nikdy nezvykla a denne jsem z toho byla nestastna…no,vsechno se to nakupilo a -pamatuju si ten spousteci impuls do cerne diry,jako by to bylo vcera-mamka prisla z prace,prinesla cerstvy chleba a namazala si ho maslem a medem…neudrzela jsem se,vsechno se ve me vzbourilo,tenkrat jsem snad snedla cely ten chleba a pak vsechno,co jsem doma nasla,krabice plne musli,cokolady,rohliky,dokonce i veci co jsem nesnasela…a od te doby jsem se nedokazala vzdat jidla ani na moment.Nejdriv jsem mela obrovske nafoukle bricho,pak jsem zacala tloustnout vsude po tele.Probrecela jsem dny i noci,chtela jsem se zabit,snazila jsem se prestat…snad milionkrat…marne.Jidlo jsem v te dobe tolik potrebovala,ze jsem si tak nejak privodila permanentni lehce zvysenou teplotu,nevim jak,ale tahali me po doktorech,nikdo nic nezjistil,ale mohla jsem zustat doma,celkem asi 3 tydny,a jen jist. Propadla jsem depresi,byla jsem zoufala.Jidlo doma nechybelo,mamka nemela prehled,co doma je,pracovala v potravin.prumyslu,vetsinu nekupovala,ale nosila po krabicich.Pozdeji,kdyz uz jsem chodila do skoly,jsem z ni bezela vzdycky domu jak silena,abych se mohla prejist. Logicky se mi zhorsily vsechny vztahy,co jsem mela,byla jsem nestastna,tudiz protivna,nesnasenliva,zla.Jednou jsem se odhodlala objednat k psychologovi,ale pak jsem to zrusila.Byla jsem presvedcena,ze mi nikdo nemuze pomoct,protoze je to silnejsi nez ja a nikdo to nemuze pochopit.To nejhorsi obdobi trvalo pul roku,behem te doby jsem nejvic myslela na sebevrazdu.Ale ani ted,po 4 letech,nejsem zcela v poradku-doted resim jidlem nudu,stres,spatnou naladu a jim z nutkani,ne zhladu…teprve letos jsem to vydrzela bez prejidani cely mesic,jsem na sebe hrda…znovu uz se mi to ale nepodarilo. Co se tyce me vahy,vzrostla behem toho pul roku az na 75kg,pak kolisala 3 roky v zavislosti na mem psychickem stavu mezi 73 a 76 kg,coz uz ale pro me bylo prece jen jiste vitezstvi,ted se mi podarilo dostat se na 70,ale moc si to nezvladam udrzet,hubnu,kdyz se nejakou dobu neprejidam a jim pravidelne,a to pak mam ze sebe radost hlavne proto,ze se mi dari udrzet normalni jidelni rezim,ani ne tolik kvuli te vaze.Bohuzel se ale vetsinou prejim aspon jednou za den az dva,coz bud drzim vahu,nebo pomalu pribiram v zavislosti na mnozstvi jidla navic. Planuju,ze bych na podzim zkusila kurzy Stob,treba to pomuze ziskat ty spravny navyky…citim,ze nejlepsi by byla psychoterapie,ale nevim,jestli je nekde pobliz me nekdo,kdo se timto zabiva a hradi to pojistovna,na netu jsem nic nenasla…Drzte mi prosim pesti,at se toho jednou prece jen zbavim…

Holky prosím uvědomte si to než bude pozdě

je to ze dne na den ale uvědomila jsem si že by mi anorexie vzala všechno.Anorexie,co to vlastně je?Ty kteří anorexii už mají ji berou jako nemoc,a myslí si že anorexie je hlavně o to mže jsou lidé hubení,není tomu tak,anorexie začíná už tehdy,když něco sníme a máme z toho deprese,že jsem to snědli.Uvědomte si sakra,že ztrácíte všechny lidi,kteří vás měli rádi,a přijdete o ně,to co se vám bude jevit jako zpočátku jé já jsem tak hezky hubená,se může zvrtnout k tomu že už si nebudete ani uvědomovat že krásně umíráte.Anorexie se moc léčit nedá,a stejně kdo se z ní nevyléčí umírá…prostě myslíte si že se chlapům líbí anorektičky no nevím,asi ne.Ale ten kdo má zdravý rozum si to hle uvědomí,a nedopustí aby mu ta potvora zničila život.Mějte se Vaše doufám již vyléčená T.I.L.Y.:-*

Vím, že nejsem normální.. vím, že nikdy nebudu..

Začalo to v mých třinácti. Na svou výšku 160cm jsem tehdy vážila 58kg. Měla jsem normální váhu, naopak jsem vždy vypadala štíhlejší než jiné dívky se stejnou výškou a váhou. Tehdy se mi do ruky dostal článek o mentální anorexii a já nemohla odtrhnout oči od vyhublé dívky. Toužila jsem být jako ona a tím to všechno začalo. Zjistila jsem si o MA co nejvíce informací, četla články anorektiček a pomalu omezovala jídlo. Za den jsem pak snědla třeba jen jablko, jogurt, anebo jsem nejedla vůbec. Dostala jsem se na váhu 52kg. Všichni mi říkali jak jsem krásně hubená, ať už dál nehubnu. Já však chtěla 45kg. Vím, že jsem trpěla anorexií, ačkoliv jsem si to dříve nepřiznala. Taky vím, že jsem nyní bulimička. Bylo to těžké přiznání, ale zvládla jsem to. Přestala jsem si namlouvat, že držím normální dietu. Zhruba ve čtrnácti letech jsem začala hodně jíst, přejídala se a následně zvracela. Odsuzovala jsem to, připadala si odporná – tak jako si připadá každá bulimička. Skloněná nad mísou, prst v krku, slzy v očích. Byly to nejhoršní momenty, kdy jsem se proklínala hnusila se sama sobě. A zároven se v tu chvíli cejtila lépe. Když se mě všechno šlo pryč. Vyčerpaná, „štastná“ a naštvaná sama na sebe jsem pak seděla na záchodě a řikala si, proč zrovna já. Nedocházelo mi, že je to má volba. V patnácti jsem na tom byla tak špatně, že jsem se se vším svěřila otci. Řekla jsem mu o svém zvracení, že jsem trpěla bulimií. Nedokázala jsem mu říct, že jí stále trpím a sama se toho nezbavím. Doufala jsem, že si o této poruše něco zjistí, že mi pomůže. Vztáhla jsem k němu ruce, prosila o pomoc. On však jen odešel, nechal mě ať se se vším poperu sama. A já se skutečně snažila. Našla jsem si něco co mě skutečně bavilo – začala jsem zpívat, s kamarády jsme založili kapelu. Věnovala jsem se všemu možnému, jen na jídlo jsem nemyslela. Přibírala jsem, ale žila jsem normální život. Nelezla jsem každou hodinu na váhu, nezvracela, nepřejídala se. Jedla jsem normálně. Až jsem se jednou rozhodla na váhu vlízt. Ukázala 76kg. Opět jsem propadla depresím, avšak nijak jsem se nezačala omezovat. Jedla jsem jak jsem chtěla – pro normálního člověka by to bylo málo, ale mému zničenému metabolismu a žaludku to stačilo. Nyní je mi šestnáct let. Před třemi dny jsem si konečně vlezla na váhu, bála se co uvidím – 71kg. Na výšku 167cm. Opět začal ten kolotoč tak jako dříve – nejedení, zvracení po každém soustu. Tak jako před rokem, přede dvěma – i dnes si řikám, že prostě nebudu pár dní jíst, zhubnu na svou ideální váhu (kterou se stalo 50 – 55kg) a pak se pokusím pomalu začít jíst, stanu se zas normální. Tak jako před dvěmi lety ale podvědomě vím, že se mi to nikdy nepodaří. Začínám přemýšlet o krajním řešením – pervitinu. Nenávidím se za to, přesto již ted vím, že to tak dopadne. Pro to, být hubená bych opravdu udělala cokoliv. A vím, že „piko“ je jistý způsob. Věřím, že se tím nezničím, ale přesto mám strach. Nemám vůli na to nejíst a pak chci mít vůli na to přestat s tím? Bojím se, moc, vím že se tim zničím, ale stejně tak vím, že to udělám. Dala jsem si ultimátum – do prázdnin zhubnout na 55kg – 60kg. Pokud to nezvládnu, jsem již na prázdniny s jedním klukem, který umí „piko“ vařit, domluvená. Ted jsem čekám jak to dopadne. Ráda bych si s podobně uvažujícím člověkem promluvila. Jestli má s tímhle někdo zkušenost (myslím ty drogy), dejte mi vědět. * * *

pořád ještě věřím,…ale už cítím že dál nemám sílu

Začalo to vlastně úplně obyčejně. Nebudu tu sáhodlouze rozepisovat svoje problémy, jsou na 99% stejné jako ty tvoje, a podobné stovkám ostatních příspěvků. Tuto stránku jsem navštěvovala poměrně často, ale až dnes jsem sebrala odvahu sem napsat. Ještě včera jsem si totiž myslela, že jsem naprosto „normální“, a že všechny mé problémy pramení z toho, že se až příliš zajímám o sport a zdravou výživu. Jak už jsem psala jsou si naše příběhy moc podobné. Do 15let jsem byla úplně normánlí děvče, která měla spousty zájmů – přaedevším intelektuálních než sportovních, pravda. Hrála jsem na piano, skládala písničky a básničky hodně jsem četla, měla spousty zvířat,…..můj problém? Byla jsem „jiná“ než ostatní. Už odmládí jsem byla toršku víc intelektuálně zaměřená, v 10letech jsem četla takové knížky které mnozí čtou až k maturitám, zajímala mne práva zvířat a životní prostředí více než to kdo se s kým líbal na chodbě, jestli je v módě zelená nebo červená sukně a zda-li se Chosé Armonado s Esmeraldou vyspí nebo ne. Taková byla totiž nejčastější témata dívek na základce kde jsem chodila, přiznám se , že docela s odporem. Nečekalo mne tam nic dobrého. Jen nadávky a úšklebky od ostatních děcek, že jsem „divná“ když místo červené knohovny čtu dobrodružné romány a nesdílím s nimi dlouhé diskuze o telenovelách. Byla jsem tam černou ovcí, ta podivná holka, které ještě ke všemu škola ddocela šla sama od sebe aniž by se musela moc učit, takže ještě k tomu šptka,….urážek a nadávek jsem si užila dost, táhlo se to celé 4roky od 6. do 8. třídy. V 7. třídě jsem kvůli tomu nejela ani na lyžák, raději jsem se vymluvila na nemoc a simulovala než abych strávila týden s dětmi, co mi (snad skrytě) tak ubližovaly. Nejraději jsem byla na začátku prázdnin, které pro mne znamenaly útěk od toho všeho pekla a týden před začátkem nového školního roku jsem v noci strachy nespala, protože mi bylo jasné, že až 1. září usednu sama v první lavici (jiné místo na mne nezbylo) sesypou se mi na hlavu opět ty nenáviděné užážky a bude mě čekat další rok ponižování. Ale v 9tř. jsem si řekla dost! Já všem ukážu, když tedy nejsem jako oni, tak budu alespoň hezká a začala jsem hubnout. Zachvíli jsem počítání kalorií znala lépe než malou násobilku a celý den jsem nemyslela na nic jiného než co si dát ke snídani, svačině, večeři,.. a zda-li toho náhodou není na snídani moc a místo jednoho nízkotučného jogurtu mi nestačilo půl, a místo mandarinky, jen 2měsíčky z ní,… Půl roku nepřesáhl můj kalorický denní příjem 5000Kj a já za tu dobu zhubla přes 10kg. To už si mne spolužáci všimli a přestali se mi smát. Konečně mi nikdo nenadával, nikdo se mi nesmál, holky se se mnou začaly bavit a dokonce se o mne začali zajímat i kluci co se m dříve smáli!!! Konečně úspěch, řekla jsem se a byla moc šťastná. Dokonce tak šťastná, že jsem už neviděla jak každou noc máma strachy o mě brečí, jak se doma se mnou táta hádá, že mne pošle do blázince když „se kurva neumím ani nažrat“, nevnímala jsem rady svého okolí, které se neustále zajímalo, jestli se mi něco nestalo, nejse-li nemocná – tohle vše mě hrozně iritovalo a štvalo – je to přece můj život, ne? Až po roce jsem si všimla že jsem za tu dobu vůbec nedostala měsíčky a zmocnil se mě strach. Budu moci mít vůbec děti? Odhodlala jsem se a šla jsem s mámou k doktorce. A ten den jsem se začala léčit. Bylo to před zhruba 6lety. Bylo mi jasné, že musím více jíst, ale měla jsem panický strach, že ztroustnu a bude ze mě opět ta „hnusná tlustá šprtka“. A tak jsem začala sportovat. Připomínám, že předtím jsem sportovala tak 2y za měsíc když jsem jela s rodiči na kole nebo na lyžích, on totiž sport bolí já byla docela líná. Ale nyní jsem neměla na vybranou. Začínala jsem s kolem – na 20km, poprvé mi to trvalo hodinu a půl než jsem těch 20km ujela. Můj organismus byl totiž hrozně vyčerpaný po tom půroce diet a hladovění, že rychleji to nešlo. Od té doby jsem DENNÉ jezdila 20km na kole. Ze začátku jsem si užívala své, měla jsem takové stavy, kdy se mi zdálo, že omdlím a spadnu z kola, ale bylo mi jasné, že musím jet jinak si „nezasloužím“ večeři. Postupem času se míi kolo zalíbilo natolik až jsem se přihlásila do místního cyklo oddílu. Chodili tam samí kluci, kteří se připravovali na závody a dost tvrdě trénovali a bylo mi jasné, že chci-li jim stačit budu muset začít více jíst a více trénovat. Denně jsem jezdila na kole, trenér mě dával ostatním za příklad. Díky vydatnější stravě jsem zesílila a brzy se začala zlepšovat. Zanedlouho přišly mé první závody na horském kole a musím říci, že jsem svého času jezdila velice dobře. Toho období od 16-17let považuju za to nejhezčí v mém životě. To jsem žila jen kolem a akcemi kolem nich, v zimě jsem jezdila na lyžích, začala plavat, přidala posilovnu a mou další láskou se stal aerobik. Přibrala jsem, měla jsem krásnou sportovní postavu a okolí mi říkalo jak mi to sluší. Ovšem příšel třeťák a s ním i povinná praxe. Jako nejlepší studentce se mi dostalo té cti dělat praxi v Anglii, čekal mě tedy měsíc pobytu v cizině. Trošku mne ovšem mrzelo, že jsem ztratila závodní sezónu protože na ty hlavní závody jsem měla být pryč. Také škola byla ve třetím ročníku mnohem t쨞ší než v prvním, takže jsem si už nemohla tak často dovolit se hned po příjezdu domů sbalit a celý den jezdit na kole a večer před spaním na něco „mrknout“. Opět tu ale byl ten strach, co když přiberu? Začala jsem tedy opět míň jíst a vše vyvrcholilo v Anglii, kde jsem neměla možnost cvičit, tak jsem alespoň denně stávala v 5h ráno a provozorně cvičila každý den 1,5h v pokoji a večer chodila na dlouné procházky. Ke snídani jsem měla 2toasty, oběd – jak je známo řeší Angličani jedním sendvičem a večer jsem řekla, že nemám hlad, nebo že jsem plná abych nemusela jíst večeři a když už tak jsem polovinu své porce vrátila. Za ten měcíc jsem zhubla snad 8kg a po svém příjezdu domů se všichni zhrozili že jsem vypadala jako kostlivec. Přes celé léto jsem se „držela“ a snažila moc nejíst a následující rok ve 4. ročníku jsem se rozvěž také hlídala. Na aerobik, jsem začala chodit 5x týdně, ráno jsem vstávala o páté jak jsem byla zvyklá z Anglie a každý den tajně cvičila. Před okolím jsem dělala jak se strašně učím na maturitu a ve skutečnosti jsem doma tajně cvičila – kalorické hodnoty a dietní návody jsem znala lépe než maturitní učivo. Okolí mému vzledu nevěnovalo moc pozornosti, říkali, že je to tím stresem z maturity a že to zase přejde. Jen pár mých kamarádek si začalo dělat starosti, protože jsem musela na jídlo stále myslit, a už si všimli, že se téměř o ničem jiném nebavím, a že ke svařčině mám stále banán s tvarohem a k obědu pouze zeleninové saláty, a také tělocvikář, který mi dokonce řekl co mě k tomu vede, že vůbec nejsem hezká ale odporně hubená. Všem jsem se jim smála, já sem se sama sobě líbila, ba naopak, viděla jsem na sobě stále více špeků, které je třeba dostat dolů. Loni na podzim jsem se dostala na školu do Českých budějovic, na vysokou na obor Aj-Fj. Bydlela jsem na opačném konci republiky, takže domů jsem jezdila 1x za měsíc. tak pro mne nastalo nové peklo. Škola byla těžká, Aj mi šla v pohodě ale Fj jsem měla na obchodce poouze 3roky a ostatní děcka ji studovali na jyzkových gymplech s týdenní dotací min. 5h. byla jsem neskutečně pozadu a musela dohánět dost učiva. Ovšem nyní se projevila další porucha, všimla jsem si, že se už nedohážu na nic soustředit, ani na učení. Celé mé myšlenky směřovaly i jídlu, plánovala jsem si jídelníčky nä týdny dopředu, počítala každou kalorii. V rámci univerzitního sportu jsem chodila na aerobik a do bazénu, chodila jsem běhat a denně jsem byla na koleji v posilovně. OStatní děcka mi nerozumněli takže jsem neměla moc kamarádů a na výdendy všichni z koleje odjeli a já byla celé ty hodiny úplně sama zavřená v malém pokoji. Do toho všeho stres ze školy a strach o zdraví, -opět jsem ztratila měcíčky, tentorkát už to tvalo více než rok. A co myslíš že jsem udělala? Byla jsem doma sama na pokoji, nídko mě neviděl tak jsem začala JÍST!!!!!!! A rovnou až po uši do bulimie. Snědla jsem za den oběd v menze a potom celý balíček obesných vloček, pak jsem se zhrozila co jsem provedla a šla na záchod strčit si prst do krku. Celé hodiny jsem proplakala v pokoji a nebyl tam nikdo kdo by mne vyslechl, komu bych se měla svěřit, komu bych chyběla a kdo by se o mne zajímal. Výkend doma po měsíci ve škole uběhl rychleji než voda a po 48hodinách mi rvala srdce představa, že odjíždím na další měsíc pryč zpět do té samoty kde nikomu nechybím a vše jsem tam řešila zase jídlem Stala se ze mě bulimička. V únoru přišla chvilková úleva, ačkoli jsem dřela jak blázen vyhodili mě ze školy kvůli franocoužštině. Na děcka z gymlů a po au-pair ve Francii jsem i při nejlepší vůli s třemi hodinami a3roky na obchodce prostě neměla. Těšila jsem se domů, protože jsem si myslela, že se z toho konečně vymotám, ale doma je to ještě horší. Neustále plná lednička se mi staly osudným. není týden abych se nepřejedla není den abych nemyslela na jídlo a pokaždé si říkám, že to bylo napposledy. To je mnohem mnohem horší než anmorexie, to jsem alespoň měla vysoké sobevědomí byla jsem na sebe pyšná, nyní se nenávidím. Pro okolí jsem stále hezká chytrá fajn holka, kterou moc baví sport (to že denně sportuje někdy i 6h denně, a tajně to mnozí nevidí). Někteří mi i závidí,protože jsem velmi aktviní a mám spoustu zájmů jdou mi jazyky udělala jsem is státnce dostala jsem se na VŠ do Brna, kde budu studovat vysněný obor mám príma rodiče,….v čem je ta chyba? Proč já nejsem štastná? Proč je mi denně do pláče, proč jsem tak unavená ze sportu a z toho že se před okolím přetvařuju že se z toho musím přejídat? Proč mi vynechaly měsíčky a mám více než 6let zdravotní problémy? Píšu ti proto,že mě zaujal tvůj příběh, jak jsem uvedla na začítku je téměř totožný s mým. Byla bych moc ráda kdybys mi napsala na mail, psala jsi mi, že jsi začalo chodit k nějaké paní doktorce do Brna, já tam budu od září studovat, nedala bys mi na ni kontakt? Ráda bych se tě zeptala ještě na pár informací ale to spíše osobně. Je mi jasné, že musím začít něco dělat, jinak že se mě nebude jen tlustá potvora (pokud se budu dále takto přecpávat), ale hlavně nešťastná holka, a to já už nechci. Napiš mi prosím pokud máš zájem. Mimochodem, tuto sobotu je v Olomouci na výstavišti Flora akce s názvem Festival zdraví a pohybu a v rádci toho festivalu bude také spousta přednášek o zdravé výživě o poruchách příjmu potravy a ukázky cvičení, pokud by tě to zajímalo mrkni na mail. já tam jedu – sama – jsem asi blázen, ale na spousty takövých akcí jezdím sama, nikoho to jinak moc nezajímá. Je paradox, že v Brně budu etudovat právě obezitilogii a zdravou výživu a to, jak ppp předcházet a sama jsem dost těžký závislák, je to možná paradox, ale zrovna tak je hodně streetwalkerů bývalých narkomanů. Snad právě proto dokážu pochopit lidi, co mají stejné problémy, protože ač mám hodně silnou vůli, když přijde žravost, tak se jí prostě neubráním ať se snažím jakkoli. Držím palce všem hočinám (i klukům!!) co mají stejné zkušenosti, musíme mít dděcka hodně odvahy, snad jednou se tomu budeme smát, ale nyní musíme bojovat, věřím že tu potvoru anorexii/bulimii/přejídámí, přece jednou porazíme a čím víc nás na to bude tím lépe. Budu moc ráda za jakékoli komentáře nebo připomíky, pokud máš zájem si psát budu ráda. Nikomu na světě to nepřeju, ale je hrozně fajn alespoň ten pocit, že v tom nejsem sama. také prosím někdo kdo byl na terapii o jeho zážitky, popř. kontakt na nějakého doktora,…už nemám sílu táhnout to stále sama, je to už tak dlouho,… díky moc PUDINK