Archive for category: Můj příběh

Ahoj, predem meho pribehu bych vas chtela vsechny pozdravit a rict, ze vam vsem drzim palce. Můj pribeh neni nijak dramaticky. Je mi 20 let merim 166cm a vazim 62kg. Jeste pred trema lety jsem mela 76,5 kg..a ted se drzim nejaky cas na 62kg. Zkousim různe diety, ale vzdycky to konci tak, ze po tydnu maximalne po 3 tydnech se hrozne prejim tak 14 dni jim uplne normalne (prejidam se) a pak se zas neuspesne pustim do nejake te diety. A takhle to jde porad a porad a porad. Ma idealni vaha by byla tak 50-55kg. Mit krasne ploche brisko, stihle nohy..asi sen kazde holky nektere to tak maji, ale prilis si to neuvedomuji. Beru ted prasky na hubnuti jednou jsem po nich i celkem zhubla. Kazdy den myslim jen na to jedno..a to je zhubnout, zhubnout a byt krasna. Mam pritele, ktery se rad podiva na hezkou holku a ted tak vyzivajici pocasi na tyto cinnosti a na kratke sukne, ktere si nemuzu dovolit ani ve snu. Rada se divam na nejakou peknou holku a pozoruju ji jak ma krasnou postavu a rikam si jo tak takhle bych taky chtela vypadat, ale mam dojem, ze mam z toho vseho jen oci pro plac..

Ahojky všichni, včera jsem dospěla k úžasnému objevu. Byla sobota a můj drahý mě napsal z cest (je to kamioňák), že se na víkend domů nevrátí a přijede až v úterý. Celý týden jsem jedla spořádaně, žádný záchvaty, prostě pohodička. Jenže včera po té osudné SMS jsem se nemohla dočkat, až naši odjedou na nákup, abych měla dům jen pro sebe. Tak chlapečku, kdybys tu byl, tak se nepřežeru, ale že jsi nepřijel, tak ti ukážu, zač je toho loket. Vyndala jsem z mražáku dvoulitrovku zmrzliny – jedna porce, druhá, třetí….najednou je půlka kyblíčku pryč. A teď honem něco slaného – celý pytlík buráků. A zase něco sldkého, ať to není fádní – dvoje kaštany v čokoládě, a zase slaný – párky v listovém těstě……Tak to pokračuje asi hodinu a celý den až do večera v nějakých dvouhodinových intervalech. Hrůza, děs. Všechno jsem zkazila. Copak jsem už takovej magor? Copak je jídlo taková droga, že jí nejde odolat? Večer si dávám cigáro a přemýšlím o tom, co jsem dneska zase provedla a je mi ze sebe špatně. Myslím, že jsem špatně adaptovaná na vyrovnávání se s horšími informacemi, než které očekávám. Jak něco není podle toho, jak jsem si to nalinkovala, hned mám záchvat žravosti (naštěstí nezvracím). Jenže pak jsem si uvědomila, že mi taky třeba mohla volat přítelova maminka, že se mu něco stalo, vybourali se nebo tak. V tom případě by to bylo horší. Těch prá dní bez něj přežiju, stejně mám ve středu zkoušku a musím se učit, ale kdyby se mu něco stalo, asi to nepřežiju (samozřejmě, že nejspíš ano, protože bych musela žít dál). Asi si prostě každou špatnou zprávu budu muset obrátit do pozitivnější roviny, abych jí ustála a nezačala se přežírat. To je moje poučení z včerejší situace. Promiňte, že jsem s tím otravovala, jen jsem to musela ze sebe dostat.

Ani nevím,kde začít..už jsem v tomhle zamotaným kruhu ppp 12 let…a vypadá to,že se z toho jen tak sama nevymotám…chtěla bych žít jako ostatní,nepřemýšlet,co budu jíst,jestli vůbec budu dneska jíst..všechno to začalo ještě na střední,kvůli zdravotním problémům jsem se stala vegetariánkou,ale protože jsem chtěla být perfektní jako skoro ve všem,tak jsem to přehnala a byla ze mne veganka,jedla jsem jen jablka a strašně jsem zhubla…před maturitou se to všechno změnilo,začala jsem se šíleně přejídat,nenáviděla jsem se a byla jsem ráda,že jsem vůbec odmaturovala a dostala se na VŠ…pobytem na kolejích se všechno spravilo, zase jsem spadla do anorexie,zhubla jsem ještě víc než poprvé a byla jsem ve svém světě šťastná,sama ale šťastná…ve zkouškovám období se situace opakovala jako před maturitou,přejídala jsem se,ale protože jsem nechtěla přibrat a zvracet se mi nedařilo, začala jsem používat velké dávky projímadla,školu jsem nechala,nedokázala jsem se na nic soustředit,vše se točilo a do dneška točí jen a jen kolem jídla…vystřídala jsem řadu zaměstnání, mám přítele, kterému jsem vše řekla, ale bohužel se k tomu postavil tak,že dělá jakoby nic…asi je těžké pochopit problém,který sám nemá,ale stejně se zachovala i moje mamka…myslí si,že je to jako chřipka,že mě to už přešlo….opak je pravdou…chodila jsem už i na terapii,ale bohužel paní doktorka mi předepsala prášky a tím to skončilo…minulý rok se mi povedlo na jeden celý měsíc jíst úplně normálně bez projímadel a přejídání.bylo to v době,kdy jsem byla bez práce,bez stresu..měla jsem spooustu času pro sebe a byla jsem jednou za velice dlouhou dobu šťastná..nevím,kde se stala chyba,ale už v tom jedu zase..nedokážu to zastavit a nevím,co bude dál…momentálně jsem v Anglii,pracuji tu a cítím se sama,každý den chci začít,ale jediná moje útěcha je JÍDLO.Nechci takhle žít!!!Co bude dál?

Před realitou je těžké se skrývat. Ať už uděláte cokoliv. Jste pilný pracující, dobrý student, vytrvalý sportovec nebo dobrá matka. Věnujete se čtení, sledujete pořady, pěstujete zeleninu na zahrádce, zajídáte úzkost anebo zkrátka jen děláte to, co máte. Každý z nás, musíme dýchat, musíme pít; jíst, musíme cítit lásku; blízkost druhých lidí, musíme nějak žít. A v tom všem vidím skrytý problém. Jak jen můžeme žít všichni najednou a všichni tady, když mezi námi panuje jakási povrchnost? Díváme se jeden na druhého, vnímáme se, k tomu jsme byli jako lidé stvořeni, tak proč je to tak, že někdo je nedokonalý a jiný ano? Dokonalost-znamená najít svoje nejlepší kvality, jakých jsme schopni dosáhnout. Já vím, vím, že nemusí jít o kvality tělesné, ale vždyť-tělo, to jsme my. Jak jen můžeme něco tak důležitého ignorovat?! To je také jeden z důvodů, proč existují nemoci jako anorexie či bulimie. Ale není i jiná možnost? Vyrovnat se s vlastním tělem. Přijmout ho. I teď se mi to zdá nemožné. Jak jen moci být takový extrém… Možná, že každá z nás si připadá jako extrémně tlustá bytost. Co tlustá, jde o tu pudovost; živočišnost. Jde o to, že se stydíme za svá těla. Za to, jak nedokonale vypadají. Na rozdíl od chlapů si přejeme být čisté. Očištěné od všech těch sladkých reklamních pokušení. Čisté bez touhy, ale také bez života. V životě přece každý z nás po něčem touží. Někdo touží vystudovat, někdo touží naučit se hrát na piano, někdo možná po sousedce… a tak dále. Ale vždycky je to stejné-koukají se na vás jak na debila, když neprojevujete známky lidskosti. Přitom, není snad chamtivost a sobeckost přirozenou lidskou vlastností? Lidé říkávají ?Chovej se jako chlap? ve spojitosti se špatnými ženskými mravy. To proto, že ony často mluví o něčem, o čem vůbec nic neví-například právě o hubnutí. Hubnutí je otázkou vytrvalosti, ale nejen jí. Je potřeba uvědomit si, kam až chceme zajít, čeho bychom chtěli dosáhnout, jestli změníme styl svého života, anebo začneme míň jíst. Čeho jsme ochotni se vzdát a co jsme ochotni pro to udělat. Najít mezeru, jakýsi rozdíl mezi snahou a úsilím omezit se, ve které najdeme úbytek kil. Dobře, omezit se. Co to vlastně znamená? Znamená to snad, že už si nikdy nekousneme do koblihy, protože je v ní čokoládová náplň? Proč ne, mám se ptát? Ano, zakousnout se do našeho oblíbeného jídla, je součástí šťastného života. Stejně tak vykonávání činností, které nás baví anebo pro nás mají nějaký význam. Sice jsou potřeba i takové činnosti, které nás nebaví tak docela, ale když chceme, najdeme ve všem něco pozitivního. Nemůžete se zlobit na adolescenty, že vzhled je jedna z nejdůležitějších věcí v jejich životě. To proto, že lidé v tomto věku jsou tak modifikovatelní, tvarovací. Rozvíjí se jak jejich povahová stránka, tak i stránka fyzická. Nehledě na emoční inteligenci, která zastává v jejich životech velice důležitou úlohu a to nejen v oblasti příležitostné promiskuity, ale také v oblastech mezilidského jednání. Nejeden je znám případ, kdy našla dívka cestu k vlastní rodině teprve poté, co si našla stálého partnera. Co na tom záleží, že potom měla ještě čtyři ?stálé partnery?? Podstatný je ten vzorec. Vzorech respektu a chování vůči ostatním. Protože je pravda-ne každý je dokonalý. Přesto všichni žijeme. Mám se nějak vyrovnat s tím, že jsem nedokonalá? Ale jak se potom vyrovnat se samotných vnímáním reality? Vnímat sebe-nechci to být já. To přeci nemůže odestát beze změn. A tak přichází na řadu další z mnoha tisíc otázek a další hledání konkrétních odpovědí. Otázka pro tento měsíc? ?Jak mám být hubená?? Odpověď redakce je v tisku se zpožděním dvou měsíců tištěná na lesklém listu papíru pro moderní ženy. ?Nechtějte po nás přesný návod?, píší. ?Nechceme Vám radit.? Ale kdo umí číst mezi řádky, ví dobře, co té ženě poradit. ?Nebuďte líná, sportujte, nejezte smažená jídla?, nabádají. ?Kdyby se Vaše snahy neprojevily, raději méně jezte. Protože štíhlá postava je to nejkurióznější, čeho na tomto světě můžete dosáhnout.? Žena vysoká, tlustá, malá, štíhlá, oplácaná, usměvavá, vychrtlá…odloží časopis a kousne se do rtu. S tímhle bojuje celý svůj život. Odloží časopis na toaletu, kde si ho o pár hodin později přečte její dcera. ?Štíhlost není tak důležitá,? hlásá televizní moderátorka. ?Její obětí jsou u nás však prakticky všechny průměrně vydělávající ženy. Mnohdy krásné, chytré, talentované. Považují proto za ohromný nedostatek, když nevyhovují předepsaným ideálům,? dodává. A ideál ženské krásy je jen jeden. Univerzální. Takový, který si můžete zajistit permanentkou ve fitness centru, nákupem ?zdravé? výživy a motivační velikostí kalhot XS. Je ovšem prakticky nemožné tento ideál naplňovat. Dnes již téměř každá druhá dívka vyrůstá v přesvědčení, že být štíhlá a dokonalá znamená vést šťastný život. Být dokonalá v práci, dokonalá hostitelka, milenka; zkrátka a dobře, působit jako vyrovnaná a dokonalá žena. Ideální míry, ideální kariéra, ideální život! A celé toto schéma spadá pod trend dnešní demokratické doby, která hlásá, že žena má být především nezávislou a samostatnou osobou. Proto tedy chápeme tlak médií na dívky a ženy jako jakýsi ?útlum feministek?. Ačkoliv se ženám podařilo propracovat se do vedoucích pozic, podnikat, prosadit si své názory a získat tak svoje místo i mezi muži, stále je tady něco, proti čemu se nemůže žádná normální žena postavit. Tím je právě kult štíhlosti. Pravdou je, že žena má být bytostí jemnou. Křehká, jemná-to je totiž přesně to, co dělá chlapa chlapem vedle takové květinky. K čemu ochraňovat ženu, která si vlastně poradí sama. Taková žena je velice dobrým vzorem pro manželství. Nicméně když se najde žena šikovná, která se byť jen pracovně projevuje schopněji než-li muži, začnou ji diskriminovat. (Pokud tedy nenaplňuje kult krásy.) Zde se dostáváme k hlavnímu problému negativního působení zcela normálních a obyčejných žen na pracovité muže. Tím je mužská ješitnost. Běžný mužský opravdu nikdy neskousne, že je v něčem horší než žena. Žena je ve své podstatě odsouzena k tomu ?být ženou?. To představuje standardně vzor skvělé partnerky i matky, v jejímž životě je nebývalou záležitostí její krásná figura. Ženy jsou dokonalé, ale rozhodně ne tím, že měří v pase 60cm anebo tím, že se naučí zpaměti hloupou básničku. Jsou především chytrými a talentovanými bytostmi, které rodí děti a utírají zadky svým zvrhlým synům. Ony se obětují, aby jejich děti byly lepšími; ovšem marně. Pravdou je, že těmi schopnějšími budou muži a kdyby snad nebyli, musíme jim ponechat ten pocit, že jsou. Napsala bych: ?Nejsem snad ještě natolik zkažená, abych se vezla vlakem plného vilníků a nechala je činit ohavnosti.? Je potřeba se s trendem krásy vypořádat svým způsobem a dát ostatním lidem najevo, že zastáváme vnitřní hodnoty. Ač to nemusí být docela jednoduché, máme právo rozhodnout se, co budeme ve svém životě dělat a začít na sobě pracovat. Jistě se najdou takoví lidé, se kterými si budeme rozumět, třebaže nevážíme 40 kilo. Máme právo zvolit si svůj život. Pokud budeme držet pospolu, nestane se, že by jedna z nás zůstala tlakem médií zmrzačená. 🙂 Ať stojí za to žít.