Archive for category: Můj příběh

Ahoj, začnu malým paradoxem – studuju psychologii a speciální pedagogiku. A když jsem se učila etopedii na letošní zkoušky, víc a víc jsem se ponořovala do literatury o PPP a hledala na netu… A dostala se i na tyhle stránky. Hodněkrát jsem si nad nimi pobrečela, hodněkrát si řekla, že už se z toho přece jednou musím dostat… A zase se se přejedla a byla na tom stejně jako před tím. Konečně je po zkouškách, mám na sebe víc času. Tenhle víkend jsem hodně přemýšlela. A opravdu chci vytáhnout do boje se svojí bulimií a půjde-li to jen trochu, skoncovat s ní (i když podle všeho se téhle nemoci asi nezbavím nikdy, vždycky někde bude dřímat…) Jak jsem začala? Před maturou – hodně učení, málo pohybu a aktivit – kroužků, které mi dříve hojně naplňovaly volný čas. A řekla jsem si, že přece když jen sedím, nemůžu se tak cpát… Tak jsem si řekla, že když se najím nějak víc, budu to muset vykompenzovat… A začalo to. Někdy zvracím víc, někdy míň… Povede se mi i měsíc být bez záchvatu. A pak se to všechno zase zvrhne a zvracím třikrát denně… Všude – doma, na kolejích, u babičky. Jednou i ve škole… A proč sem tohle všechno, co možná ani nemá hlavu a patu, píšu? Když jsem si četla všechny ty knížky, začala jsem si uvědomovat, proč jsem každý měsíc u zubaře. Proč mám problémy s vylučováním a proč je mi pořád zima… A že to není v pořádku a musím s tím něco konečně dělat… Vypsat se sem je jeden z mých prvních kroků. Odhodlávám se k tomu svěřit se mamče. Mám hrozně hodné rodiče a tak je nechci zklamat, ale zase mám pocit, že když někomu vypovím, co se děje, budu vůči němu cítit závazek a opravdu se sebou začnu něco dělat. Jako každá holka, myslím na to kolik vážím a jestli je to moc nebo málo. No, asi na to myslím víc než normální holka. Sníst večeři mi přijde děsivé. Ale když spořádám tuny sladkostí, tak mi to děsivé nepřijde… Chci se naučit žít zase normálně a věřím, že se mi to povede. Už jsem to napsala sem vám všem. Chci to říct našim. A v září se chci v Praze zapojit do svépomocné skupiny… Doufám, že se povede a přeju vám všem, které v tomhle taky lítáte, abyste našly chuť a odvahu začít s tímhle hnusem bojovat a vyhrát.

Je mi 21, měřím asi 176cm, váha asi 63kg. Postava je celkem v pohodě, zdá se, že jsem v poslední době nabrala i svaly, co chodim do posilky a pravidelně jezdim na rotopedu. tak to je tak na úvod… Holky, chce se mi fakt křičet, kolik příběhů tady čtu. A všechny mají stejný důvod… zhubnout pár kilo. Většinou to začne tím, že chceme zhubnout co nejrychleji a tak se proto i hodně omezujeme. Už delší dobu si nakupuju potraviny sama a rodiče mi je pak proplatí, samé zdravé věci. Jak jistě víme, dlouho se jíst zdravě nedá. Mě například přepadnou vždy chutě na sladké a pak se začnu přežírat až prostě už nemůžu. A to si pak řeknu, že už je to stejně jedno. Mám zkaženou náladu, nechci ven ani s kamarády ( spíš žádné nemám, jsem velkej samotář) a vždycky si řeknu to samé, zítra začnu novej začátek, udělám tlustou čáru a začnu s čistým štítem od snídaně. Jím zase pravidelně, jen se nesmí nic zvrtnout. Nejhorší je, když přijde nuda nebo samota. Když jsem se rozešla s přítelem okamžitě jsem začala strašně žrát kdykoliv mě to popadlo, měla jsem fakt blbou náladu. Najednou jsem se nemusela tolik hlídat. Nemusela jsem být pro nikoho hezká. To mi vydrželo asi 2 měsíce, pak jsem si řekla dost a začala se zas trochu hlídat. Teď je to zas střídavě oblačno. Holky zjistila jsem, že když budu stejně žrát jak králík, tak mi to dlouho nevydrží a zase začnu brzo žrát jak prase a přežírat se. Ale je to logické. Když dlouho nejíte a pak to porušíte a zdlábnete něco nezdravého, je konec. A máte bulimii nebo chorobné přežírání. Čím dýl trvá „dieta“, tím mnohokrát víc bude trvat žravost. A víte co? Kdybych se vykašlala teď na jídlo a jedla co chci, tutově bych ztloustla, páč bych si začala dopřávat všechny ty nezdravé dobroty. A i když jsem nad tím zkusila přestat myslet, to je co sním, v jakých pravidelných intervalech, v kolik hodin naposled večeřet…. Zjistila jsem, že to nejde. Páč pokaždý, když mám volno v práci, myslim pořád jenom na jídlo, na nový druh cvičení, jak to vydržet, mít pevnou vůli. To je děs. Proč ségra jí co chce, kdy chce a nemyslí na jídlo vypadá pořád stejně, někdy dokonce přitom i zhubne a to vůbec necvičí?? Chtěla jsem se mít ráda, milovat své široké boky, svá oplácanější stehýnka, zadeček s celulitidou, proště hruškovitou postavu, ale to nejde… Pokaždý když projdu kolem zrcadla, tak se na sebe dívám ze všech stran, cpu se do menších konfekčních velikostí a pak se ze špatné nálady, páč je to už stejně dneska jedno přežeru… Ach joo, tímhle se budu zabývat už po zbytek svého života, místo toho, abych se starala o jiné věci a převrátila žebříček hodnot. No nic, píšu tento článek. Mimochodem při čtení těchto příběhů pořád něco jím a jím. Chce se mi nadávat sprostě a křičet, jak se tohle dá zastavit. Odpověď je zatím neznámá, kéž bychom na ni přišly… Až na to někdo přijdete, dejte vědět, jinak nevím jak ta budoucnost bude vypadat..

Proč? Už jsem byla tak blízko… Celý půlrok s tím bojuju, teď konečně konec, který, jak se zdá nenastane… Dvakrát týdně mě doma vážili rodiče, píšu si vlastní jídelníček, každý den cvičím a do toho jezdím do posilovny… Toho jídla – max. půl kila denně… Jo, je to vyčerpávající, když dvakrát týdně běhám + k tomu jezdím na kole atd… Jenomže já si jídla přidat nemůžu, tloustla bych, jojo efektem jsem si už prošla… O tohle vlastně ale vůbec nejde. Předevčírem mě taťka vážil, já (sice nespokojená) si v duchu oddychla, když ručička ukázala 50 kilo, ale uvnitř mě se opět ozýval známý hlásek: „Bude to zas 49, bude.., neboj.“ Tímhle jsem se držela nad vodou (měřím 161 cm), 49 kilo, ani víc, ani míň, protože až mě budou zas vážit, musím mít přece těch 50… Ne, nemusím. Taťka ještě ten den řekl, že už nemá potřebu mě vážit a věří mi. Stydím se za to, jak jsem si lehla do postele a už jenom myslela na to, jak bude zas všechno s 46 kily super a já mohu znovu nejíst, jako dřív. Neee, kdyby věděl, co řekl, že už jsem v tom zase. Alespoň těch projímadel a všelijakých prášků na hubnutí (které stejně nepomáhaly) jsem se už dávno vzdala. Sic místo toho kouřím asi 5 cigár denně, piju, ale mám ten pocit, že si tak neničím organismus, jako předtím. K čemu mi je, že chodím na gymnázium, patřím mezi nejlepší a jsem obklopena lidmi, které mám ráda a oni mě ? Kdyby tak věděli, co se mi zase honí v hlavě. Vždyť včera jsem se ještě přemáhala, jestli opravdu do té lékárny jít a ta projímadla si koupit. To jsem neudělala, zase mi ale místo toho bylo blbě z malrborek. Dneska jdu do posilovny – opět 20 minut na rotopedu, 1,75h cvičení a pak 20 minut běhu. Do toho jsem samozřejmě snědla jen oplatek a 40 g buchty. Já ale nemám hlad. Proč? ! Chci mít hlad ! Už to neuhlídám ani tím mozkem. Já bych se najedla, ale už u toho oplatku se mi zvedal žaludek… Ale proč? ! To už i moje tělo chce hubnout ? Jak může, chci už ven, vždyť jsou prázdniny, nemíním se zase sr*t s tím vším znovu a zničit už tak rozvrácenou rodinu, která se do takového stavu dostala díky mně !

…právě jsem se vrátila…, Byla tu, dnes poprvé a snad naposled. Naposled? Kolikrát jsem si sama sobě již tohle slovo slíbila. Tak znovu…Bulimie, dnes jsi tu ale již opravdu byla naposled, už víckrát nechoď, příště už určitě budu silnější… Ale popravdě i kdyby už nepřišla, co se změní. Ano, určitě se budu cítit líp, alespoň fyzicky…jak všelijak Bulimie škodí mému tělu znám nazpaměť…psychicky…snad, odpadnou ty vtíravé výčitky a pocity selhání, zklamání, bezmocnosti…ale… Bulimie přeci jen není příčinou ale důsledkem. Důsledkem mého vnitřního nepřátelství vůči sobě sama, vůči svému tělu. Jako by mne naučili milovat druhé, ale sebe samu již ne. Snad že je to samozřejmostí… Rozum bojuje s mými pocity, namísto aby své síly spojily v harmonický růst mé osobnosti a skrze ní i mého okolí. Ztratila jsem důvěru ve své smysly…jsem snad tím obrazem, který spatřuji v zrcadle a který apriori odsuzuji? Snad ne…ale pak čím jsem, kým… „Naše tělo je jediným místem k našemu bytí zde na zemi, které máme…“ Prosím… …ať opět najdu tu vnitřní energii a rovnováhu a sílu…být jedním a vším zároveň… rozumem, duší i tělem… …v plné své kráse:)

Nemocným poruchou příjmu potravy; anorektičkám, bulimičkám, ale i umělcům a filozofům. Kdo je ten nemocný a kdo ten zdravý? Kde je hranice lidské marnivosti? Může být postižený umělcem, anebo umělce činí postiženost? Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, ač jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Potřebují blízkost. Vnímám vzpomínky. Kdyby to „ono“ nebylo, možná by se ani nerozvinuly mé „schopnosti“? Jaké schopnosti… Sama nevím. Ale nahánějí mi hrůzu, odháním je všemi způsoby, bojím se jich. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt . Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky… Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Žádná Paní Anna neexistuje, je to špatný sen, jako v tom dopise od ní. Jenže co mám já sama dělat s tím, že jsem umělec, že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti. Jsou obě totožné…? Jenomže, jednou nohou stojím pevně na zemi, říkám si, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní, jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní. S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Vždy když jsme byli na chatě, já a má rodina, ať už skorem vlastní, či nevlastní, já jsem byla ta, která utíkala do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní netušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřená na probém ppp. Snažím se pořád brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče nic platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přitáhnout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Inteligenci, jak známo, možno potlačovat, ale nemyslím si, že najíst se znamená ztratit veškeré své představy. Inteligence může mít mnoho podob. Je tato inteligence na místě, je to vůbec inteligence? Ne, je to nejspíš jen umění. Kdo je chytrý, kdo je inteligentní? Ten, který se vznáší v oblacích anebo ten, který stojí nohama na zemi? Musím se přiznat, stojím, anebo se nutím, nohama na zemi stát. To neznamená, že bych své vlohy nikterak zrazovala, zároveň ale tuším, že to umělci nemají jednoduché. A pak je tady otázka, jestli se náhodou nemýlím. Vždyť tolik lidí vede normální život, každému z nich může hlavou běžet zrovna to, pro co dýchám? Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat několik desítek míst na Motolské klinice? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se snaží udělat něco jinak, nadčasově… Ale přitom tak stereotypně.