Archive for category: Můj příběh

Ahojky všem… Za týden to bude měsíc co jsem se tady rozloučila a také to budou 3 měsíce co jsem skoncovala s PPP. Já vím, nijak závratná doba, ale já jsem si už jistá. Jsem si jistá sama sebou!!! Pro ty co mě neznají, tak jsem se asi rok potácela s anorexií a po té se záchvatovým přejídáním. Je to tři roky zpět, když to všechno začalo a možná by se dalo říct, že ve svém věku (24 nyní) bych mohla mít rozum, ale o tom to není. Už od puberty jsem byla holka plná sebevědomí, rozhodně ne tlustá, hodně jsem sportovala. Pak nastal zlom a ať jsem chtěla obviňovat všechny okolo, teď už vím, že to bylo jen mnou. Sebevědomí bylo pryč a s ním i spousta kil. Jenže to nebylo vše co zmizelo, už jsem to prostě nebyla já a ač se mi to dařilo skrývat má duše trpěla asi nejvíc. Pak to prasklo, kila byla zpět, ale mozek stále v háji a přišlo ZP. A věčný koloběh. Tohle všechno určitě taky znáte pokud jste tu se stejným problémem, ale hlavní důvod proč to píšu je ten, že to jde zastavit. A stojí to za to. Jsou to pouhé tři měsíce a já jsem šťastná, ale opravdu šťastná a vnitřně hrozně svobodná. Nesleduji energetické hodnoty jídla, dám si sladkost když mám chuť, sportuji pro radost a ne pro utrpení atd. I ostatní si všimli mé proměny a radosti ze života. Celkově nastalo v mém životě během posledních třech měsíců k mnoha zlomům, díky kterým jsem ještě šťastnější. Tohle je můj poslední návrat zpět a doufám, že se nikdo nebude zlobit, když napíšu, že si moc přeji a pevně věřím, že se sem už nikdy nevrátím. Všem přeji mnoho sil Vaše Nat

Začalo to na táboře mi jsme přijeli a všichni si dali guláš jen já ne…byla jsem tam 9 dní a za těch 9 dni jsem snědla jeden rohlík.mé kámošce se to zdálo divné a tak šla za zdravotnicí a ta mi řekla že jestli nebudu jíst tak pojedu do nemocnice.Další den se do mě pokusily zase narvat trochu jídla…ale já ho ihned vyzvracela.Odpoledne jsem stejnak jela do nemocnice,protože jsem měla zlomenou nohu tak mi potom dali 3 sádry,ale když jsem se vrátila byl tam takový hlouček kluků a mezi nima i mé kámošky.Tak jsem za nima šla a oni si povídali.Ale najednou ten jeden kluk se zeptal jestli někdo náhodou nezná tu anorektičku,která nejí.Holky se podívali na mě a já jsem s brekem utekla do stanu nebo se spíš dopajdala s berlema.Další den jsem jela domů a zapřísahala se že už nikdy nebudu nejíst.A ted je to tady o dva roky později… Zase nejím a rodiče a přátelé mi říkají že sem vyhublá a budu zase trpět anorexií.Ve škole mám velké problémy… kluci mě šikanují a ponižují.A proto jsem se před týdnem podřezala.Bylo to strašné celé krvavé ruky…nemohla jsem s tou rukou nic dělat a doted mám problémy neunesu v té ruce ani prázdnou skleničku.Včera mě ti kluci zase otravovli,ale jen přes icq.Chtěli abych to udělala znovu,ale já už to neudělám protože jsem si tím vytrpěla své a hlavně že patřím do blázince.I kdyby jste měli horší nebo stejné problémy jako já tak vás prosím hlavně to neřešte sebevraždou tím nic nevyřešíte…a budete mít navždi vzpomínky na to zlé a taky velmi závažné zdravotní potíže. A jak jsem dopadla? Jsem příliš prohublá a možná mám menší anorexii(podle všech i doktorů),spáchala jsem sebevraždu,která se nezdařila a mám a budu mít navždy zdravotní potíže,a ve škole mě šikanují… Vytvořila jsem si sny,že budu právničkou a už nikdy víckrát nebudu trpět anorexií a snad to také dodržím…A jednou třeba potkáte skvělou právničku a ne trosku kterou šikanují,spáchala sebevraždu a k tomu je anorektička….jako ted…

Ani nevím jak začít.Když si čtu všechny tyhle příběhy,je mi hrozně smutno.Můj příběh je velmi podobný všem ostatním. Všechno to začalo asi někdy v osmé třídě.Ve věku čtrnácti let a při své výšce 165 cm jsem vážila 64kg a moje váha pořád stoupala.Do té doby jsem si s tím příliš hlavu nedělala.Byla jsem často u babiček a ty mě krmili a měly radost,jak moc pěkně papám.Už odmala hodně aktivně sportuju a tak jsem jedla hodně a často.To se ale změnilo.Má postava mi vadila čím dál,tím víc.Začala jsem se vážit a kontrolovat v jídle-Už pro mě neexistovaly žádné sladkosti,které jsem dřív tak milovala.Jedla jsem menší a menší porce a zvyšovala sportovní nasazení.A konečně jsem asi po třech týdnech uviděla nějaký výsledek.Váha klesla asi na šedesát kilo.Mamka byla zpočátku nadšená a měla stejnou radost jako já,protože jsem byla bezproblémové,dobře se učící dítě,u kterého by nikoho ani nenapadlo,že by mohlo něčemu takovému propadnout.prvotní úspěchy mě velmi podpořily a já pokračovala vesele dál.Jenže potom přišly prázdniny a já jsem s hrůzou zjistila,že nebudu moci sportovat a pojedu k babičce.Strašilo mě to jako noční můra,protože jsem věděla,že mě babička bude zase vykrmovat.Ale nic takového se nestalo.K babičce jsem sice jela,ale jedla jsem u ní velmi málo a každý den jsem chodila běhat neb dělat nějaký jiný sport a do konce prázdnin jsem měla 51 kg.Moje postava byla hrozná.Všude ze mě trčely kosti,obličej jsem měla pobledlý a začaly deprese.Občas jsem měla strašný hlad,ale mám obrovskou vůli a tak jsem ho vždy překonala.Po jídle se pokaždé dostavily pocity viny,ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy,abych si klekla nad záchodovou mísu. Když pro mě přijely rodiče strašně se zhrozili.Vůbec svoji dceru nemohli poznat.Pochopili,co se stalo.A přece zpočátku nevěděli,jak to vlastně mají řešit.Přemlouvala jsem je,skoro u každého jídla dělala scény a naše vztahy se zhoršovaly. Začal nový školní rok a já jsem opět začala sportovat a má váha klesat.Pak taťka řekl,že to takhle dál nejde a jestli nepřiberu,tak že mi sport zakáže.Šlo to velmi ztuha a pokaždé,když jsem něco přibrala,tak jsem si to zase hned vyčítala,prostě nastal takový ten typický kolotoč anorektiček. Abych to zkrátila.Už s němocí bojuji rok a půl a pořád nemám zdaleka vyhráno.Často se pojídle dostaví onen hrozný pocit viny a třeba sladkosti vůbec nemůžu jíst.U všeho kontroluji kalorie a nejím příliš tučná jídla.Samozřejmě na mě neoc zanechala i psychické a fyzické nasledky.Menstruaci nemám už rok a půl a často trpím depresemi. Vůbec nevím,jak z toho ven a nemám skoro žádné kamarády. Pokud by někdo z vás byl tak hodný a chtěl mi poradit nebo mi prostě jenom napsat,můžete na xsnilka@centrum.cz

Myslím,že jsem celkem rozumná holka,proto mě zaráží,co ted dělám.Vždycky jsem holčin trpících anorexii litovala,v mých očích jsou to oběti dnešní hloupé,maloměštácké společnosti.O svoji postave jsem si nikdy nemyslela,že je hezká,ale nikdy jsem nepocitala s tim,že bych prestala jist nebo zacala zvracet.Ted posledni půl roku,se nejak menim.Zacala jsem hodne premyslet o jidle,přišla jsem si hodne tlusta a abych tenhle pocit utěšila,musela jsem se hrozně najíst(já vím,je to zvláštní).Jídlo mě utěšovalo.Pak jsem začala mít výčitky,dopadalo to tak,že jsem celý den nic nejedla a večer se přejedla,načež mi bylo strašně špatně,ale nikdy jsem nešla zvracet.Až před nějakou dobou jsem to zkusila,ale nešlo to,tak jsem to vzdala.Měla jsem ke svému tělu větší a větší odpor.Řekla jsem si,že s tím stůj,co stůj musím něco udělat.Podívala jsem se po nějakých prášcích,které by potlačili moji chut k jídlu,a našla jsem,sehnala jsem Adipex,vím je to hrozné svinstvo,ale touha po tom být hubená,je silnější než já,je mi úplně jedno,jestli mi bude zle,hlavní je,že zhubnu.Mám pocit,že když nebudu hubená,tak nikdy nenajdu nějakou lásku nebo přátele.Nevím,co mám dělat,nechci se takhle chovat,ale ta touha..ta je silnější než zdravý rozum.Jak se mám přesvědčit?Já vážně nevím.

Ahoj holky, je to už několik měsíců, co navštěvuji tyhle stránky, brzy mi bude 16 let.Můj život je celkem štastný, mám dobré kamarády a se školou nemám problém. Vlastně jsem jednou znuděně seděla u internetu,když jsem tyhle stránky objevila. Jako jedna z prvních věcí mě do očí praštily vaše příběhy.Začala jsem je pravidelně pročítat, ted nemine den abych si ty nové neprohlížela. Víte, vždycky jsem byla hubená, měřím kolem 170 cm a moje váha zatím nikdy nestoupla nad 55 kg. I když nemám nejštíhlejší postavu, nikdy jsem si s tím nelámala hlavu. Ale bohužel pro mě nastal zvrat. Asi před měsícem jsem byla už přehlcená tady toho všeho a byla jsem na vašich příbězích skoro závislá, začala jsem si vyhledávat i další informace, zvláště o mentální anorexii, čím víc jsem toho přečetla tím jsem si připadala hůř, nebo-li TLUSTŠÍ. Začala jsem obdivovat ty holky,co váží 45 kg a vydrží celé dny nejíst. Svoje tělo jsem začala vnímat jinak. Nejdříve jsem začala jíst zdravě a více sportovat.(to jsem si o sobě myslela, jak jsem rozumná) Neměla jsem ale dost silnou vůli a vůbec jsem na sobě asi po dvouch týdnech nezpozorovala změny. Proč nevyzkoušet něco nového??? Do žádných přísných diet se mi nechtělo, rozhodla sem se jídlo úplně vynechat a také pití. Musím říct,že ze začátku to bylo těžké,nevydržela jsem to a snědla jsem denně alespon krajíc chleba a třeba nějaké ovoce a jogurt. Postupně jsem se omezila jen na 1 sušenku denně. K tomu čtvrt až půl litru vody. Za týden jsem zhubla na 51 kg. Do halvy mi ale už vstoupil jiný cíl- 45 kg!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Napadlo mě: proč to vlastně dělám? Protože si připadám tlustá, je to jednoduché. Pokračovala jsem další týden. Dneska vážím 47,5 kg (vážím se 2x denně),mám špatnou náladu.V halvě mám myšlenku, že moje stehna jsou tlustší a můj zadek větší než kdy dřív…akorát někteří kamarádi mi tvrdí že mi nějak vystouply kosti (pánev)a klouby a že jsem nějaká hubenější. Naši si ani ničeho nevšimli, nemají ani na to čas(naštěstí).Je tu ale 1 problém, táta rád vaří, a tak po pracovním týdnu,se o víkendu začnou u nás tvořit takové věci jako knedlo vepřo zelo a další nejrůznější „pochoutky“ české kuchyně a k tomu ty porce! úplně mě ubíjí!Ale já to sníst musím, bojím se ,co by mi táta udělal až by zjistil že nic nejím!!! Takže moje poslední týdny vypadají tak,že od pondělí do pátka sním minimum a mám o zhruba 2-3 kg méně a pak přijde víkend a já musím zpořádat alespon dva supertučné nášupy a zase tak 1 kg přiberu,je to hrůza, je mi z toho špatně…….. Zatím nevím jak dál, co budu dělat, ale jsem ráda, že jsem se sem alespon trochu vypsala a budu vděčná komukoliv, kdo si to přečte a za jakoukoliv odezvu nebo radu. Na závěr musím podotknout, že chápu, že tyto stránky mají sloužit ku pomoci ostatním, ale já právě díky nim jsem přišla na svoje nynější myšlenky, je to prostě moje hloupost…